MARIINA VÍTĚZSTVÍ 21: Po letech vyslyšené modlitby - svědectví

tpsdave, CC0 Public Domain / FAQ,pixabay.com

Jmenuji se Terka, mám 45 let, jsem matka tří dětí a třicet let jsem vychovatelkou v mateřské škole v mé rodné obci. Chci povzbudit všechny, aby byli ve svých modlitbách vytrvalí.

Bůh vyslyšel přes Matku Boží mé modlitby. Byla to škola života. V mládí jsem byla věřící, chodila jsem na mše, modlila jsem se růženec. Ale nebylo to tak jako dnes, chyběla tomu hloubka, skutečně náboženské prožívání.

Měla jsem 18 let, zamilovala jsem se do fešáckého Janka, svým vzezřením připomínal prince Williama. Měl 20 let, už pár let chodil s Alenkou, dcerou ředitele státního podniku.

"Ahoj Terko." Přisedl si ke mně, srdce mi chtělo vyskočit z hrudi, dlaně se mi potily.

"Ahoj Jendo." Doufala jsem, že na mně není vidět, jakou mám trému. Vystupovala jsem na školních představeních, četla jsem v kostele Písmo svaté, modlila jsem se růženec. Necítila jsem trému před množstvím lidí. I svou výřečnost jsem mohla rozdávat, tolik jsem jí měla. Ale před chlapcem, který se mi líbil, jsem neuměla říct souvislou větu.

"Zatančíme si?" Vyzval mě k tanci. V těch dobách to byly skutečně společenské tance jako valčík, čardáš, a ne tanec, který spíše připomíná, jako když vás zasáhne elektřina.

Usmála jsem se. Z jednoho tance se stal další. I domů mě byl doprovodit. Měla jsem výčitky svědomí, protože Janko měl přítelkyni Alenku. Jeho mamka ji už viděla jako svou nevěstu. "S Alenkou jsem se už rozešel." Řekl mi, když mě vyprovázel z nedělní mše svaté.

Měla jsem smíšené pocity. Na jedné straně se mi sen naplnil. Na druhé straně jsem měla výčitky svědomí, že Alenku kvůli mě pustil ke vodě. A přitom já jsem žádná krasavice nebyla, byla jsem jen tuctová dívka, chudá, zatímco Alenka byla klasicky krásná. Nikdy jsem netrpěla pocitem méněcennosti. Rodiče mi opakovali, že lidé jsou si rovni a každý člověk má svou hodnotu. A opakovali mi, že lepší je být ošklivý a milovat Boha. Než být krásný a být prázdný jako bambus.

S Jankem jsme spolu chodili rok, začali jsme chodit na předmanželské nauky k panu faráři. Bylo to krásné období. Byla jsem zamilovaná. Toto období nám ztrpčovala Hanka, Jankova mamka.

O víkendu jsme byli skoro vždy spolu. Dny trávil u nás, pokud jsme nešli na výlet i s mládeží. Z naší farnosti se dělaly jednodenní výlety do přírody, poutní zájezdy. A přes týden jsme byli spolu pouze večer. Já jsem pracovala jako vychovatelka ve školce, on pracoval ve městě ve fabrice. Domů přišel kolem čtvrté, musel i doma něco pomoci. A ke mně mohl přijít kolem sedmé. A to platilo i o mně, i já jsem měla doma povinnosti. Radost mu kazilo, že mamka mu vždy zamkla. A tak se stalo, že venku čekal od pár minut až po hodinové čekání. To záviselo na jeho taťkovi, jestliže byl doma, otevřel hned, pokud byl na mši, tak i hodinu. Pokud bylo chladno, tak na otce čekal u své babičky, která bydlela vedle. Jeho mamka byla tak proti mně, že nepomáhalo ani domlouvání od Jankových prarodičů, ani od jeho otce.

"Já tuto vyhublou šeredu nechci! Není v ní ani trocha ženskosti. Kdo to kdy viděl, aby holka cvičila gymnastiku? Takový nemravný sport. A její rodiče? Jsou z chudobic, nemají nic. Zatímco Alenka je krasavice, její otec je ředitel, matka inženýrka." Takové věty se donesly ke mně. A mě to velmi zraňovalo. Ale láska mi dávala sílu. A ke své nastávající tchyni jsem necítila zášť, pouze zármutek.

Nakonec přišel náš velký den, naše svatba. Byla jsem smutná i za Janka, když jeho mamka v kostele chyběla.

"Jankova mamka mě nikdy nepřijme." Slza mi stékala z očí.

"Nebuď smutná, Terko. Hanka si tě časem oblíbí." Toto mi řekl otec, když jsme šli z domu do kostela. Tehdy se chodilo pěšky, ne v autech jako dnes. A na mši chodila celá vesnice. Žilo se jaksi více soudržně.

Naši svatbu museli vystrojit moji rodiče. Mamka Hanka nebyla ochotna dát ani korunu. Na svatební cestu jsme odjeli do Vysokých Tater. Byli jsme dokonale šťastní. Po dvou týdnech jsme se vrátili domů a potom i do svých zaměstnání. Na konci zahrady jsme si chtěli postavit dům. Do paneláku nás to netáhlo. Byli jsme dětmi venkova. Tak jsme bydleli u mých rodičů.

V pátek večer jsme se vrátili z Vysokých Tater. Kufry jsme ani nevybalili, s Jankem jsme se dohodli, že půjdeme navštívit jeho rodiče.

"Terko," manžel mě chytil za ruce. "Pokud nechceš, nemusíš jít k našim."

"Nemám se proč skrývat před tvou mamkou!" Řekla jsem trochu vzdorovitě.

"Když mě nešetřila, nebude ani tebe. Nechtěl bych neshody mezi vámi. Velmi bych se trápil."

"Znáš mě Janíčku, že kdo do mě jde kamenem, já do něj chlebem? A jsem i jako taková Popelka, která rány dostávala, ale nerozdávala je."

"Je to tvá oblíbená pohádka. Ale chtěl bych, aby děti znaly i tu o Sněhurce." Zasmál se.

A tak jsme se vydali, já "Popelka" a můj "Princ Wiliam". Jen v těch dobách byl tento princ pouze malý chlapec. Rifle, svou denní uniformu, jsem vyměnila za hezké nedělní šaty, chtěla jsem udělat dojem zejména na mamku Hanku.

Jak šťastní novomanželé jsme se vydali k manželovým rodičům na návštěvu. Vešli jsme do branky a cítila jsem, že můj Janko je napjatý. Vždyť mnohokrát musel čekat před zamknutými dveřmi, než mu taťka otevře. Janko zaklepal, otevřel nám jeho otec. Přivítal se se synem i se mnou. Zuli jsme si obuv a šli do obývacího pokoje. Tchyně Hanka nás chladně uvítala, s manželem si sedla na sedačku a já si měla sednout do jednoho křesla, Janko do druhého. Ještě jsem nebyla v jejich domě. Můj pohled však upoutal obraz. Na něm byl můj manžel a jeho bývalá přítelkyně Alenka! Mně se tehdy zatmělo před očima, v uších mi začalo hučet, kolena se mi třásly. Ruce ochably. Byla jsem jako v šoku.

"Terko!" Přiskočil ke mně Janko.

"Asi těhotná nebude, ledaže byste to dělali před svatbou." Cítila jsem zlomyslný tón v hlase své tchýně.

"Jak můžeš být tak bezcitná?!" Janko byl nešťastný. Na stěně viděl velký obraz, jak stojí v obleku i s Alenkou v pěkných modrých šatech.

"Janko, vezmi mě pryč odsud." Rozplakala jsem se. Nemohla jsem tam po tom zůstat. Bylo to zlomyslné od mé tchýně. Vše naplánovala. Obraz, posazení nás dvou, abych si hned všimla fotografie na stěně. Opravdu jsem cítila zlobu, hněv. A takové věci jsem neměla v povaze. Pár dní jsem se svým manželem ani nemluvila. Nebyla jsem schopná se dlouho zlobit. Hněv vystřídala bolest, bolest z krutého odmítnutí mé tchýně. Proč mě tak nenáviděla? Tím obrazem na stěně mi dala najevo, že tam nejsem vítaná ani jako nevěsta.

"Odpusť mi, že ses pro mě tak trápila." Janko mě pohladil po hlavě. "Časem si ji získáš, zejména poté, co budeme mít první dítě. Sblíží se s námi přes naše děti."

"Janko, kéž bys měl pravdu. Ale znáš svou mámu."

Jak se říká, ráno je moudřejší večera. Po práci ve školce jsem přišla domů, uvařila jsem. Večer jsem šla na mši svatou a po ní ke zpovědi. Duchovní otec naší obce uměl lidem dobře poradit. Když na mě přišla řada, klekla jsem si na klekátko a po vyznání svých provinění jsem začala: "Co mám dělat? Moje tchyně mě nenávidí." Se slzami v očích jsem mu pověděla průběh naší návštěvy. Pan farář věděl i to, jaké problémy měl můj muž s matkou.

"Nemáš to lehké, holka." Kroutil hlavou. I když jsem už byla vdaná žena, paní, pan farář ve mně viděl holčičku.

"Co mám dělat? Když budu chodit na návštěvy, stále to bude takové. Dá mi pocítit, že tam nejsem vítaná."

"Už tam víc nechoď." Když viděl můj nechápavý výraz, pokračoval: "Tvá tchýně tě nechce vidět. A každou návštěvou bys jen její averzi vůči tobě prohlubovala."

"Ale já jsem jí nic neudělala. Pouze nejsem z tak dobré rodiny jako jeho bývalá přítelkyně."

"Vím, Terko. Ty nejsi vůbec na vině, ale už tam víc nechoď, než se její nevraživost vůči tobě zmírní."

"Můj Janko říká, že matka by mě mohla přijmout, když budeme mít první dítě. Bude to hrdá babička."

"Může to tak být. Ale tuto paní znám velmi dlouho. Je velmi tvrdohlavá."

"A co mám dělat?" Cítila jsem se bezmocná.

"Modlit se, modli se k Panně Marii. Nikoho, kdo se utíkal pod její ochranu, nezklamala. Já se budu, také modlit, ty i tvůj manžel, i tvoji rodiče. A už je nás na pět. To obměkčí její srdce."

Rue du Bac, foto z http://immaculata.minorite.cz

"Ale jak dlouho? Mě to bolí. Janko má kvůli mě s ní neshody, i když jsem jí nic neudělala."

"Modli se růženec, dítě moje. A věř matce Boží. Modlitba je nejsilnější zbraň na zatvrdlé lidské srdce. A budou to skutečně vyslyšené modlitby. Ale musíš se modlit s vírou, nadějí."

Od té doby se začal můj růžencový maratón, doslova maratón, který trval osm let! Denně jsem klečela pod třešní na našem dvoře během teplých večerů. V zimě jsem se modlila u obrazu Panny Marie. Byly to moje nejkrásnější i nejsmutnější roky života. Bůh nám požehnal třemi dětmi, dvěma holčičkami a jedním chlapcem.

Alenku, bývalou přítelkyni mého manžela, jsem potkala a nebylo to nic příjemného. Vezla jsem v kočárku své první dítě a právě jsem kráčela před tím domem, kde bydlela. A co se stalo, jsem vůbec nečekala.

"Ty zlodějko muže!" Vyběhla na mě zuřivá Alenka s natáčkami ve vlasech, v širokých teplákách.

Já jsem cítila velký strach o své dítě v kočárku, pouze instinktivně jsem kočárek více uchopila a nad dcerkou jsem udělala ochranný štít. Ale naštěstí se nestalo nic jako v Latinskoamerických telenovelách, kde se bývalé lásky mstí na dětech svého bývalého. Přistoupila ke mně. A najednou jsem pocítila, jak mě pálí pravá tvář. A kdoví, jestli dlaň nepálila i Alenku. V jiném člověku by se nahromadil vztek, facku by vrátil. Ale já jsem povahy mírné, jsem jako Popelka, která dostávala rány, přijímala je a nikomu nic nevrátila.

"Proč jsi mě praštila?!", zeptala jsem se pouze.

"Za to, že jsi mi ukradla frajera."

"Ale on si vybral mě, to znamená, že tebe už nemiloval. A teď dovol, musím odejít, moje dcera se kvůli tobě rozplakala." Kdyby to bylo jako v telenovele, já bych jí také dala facku, chytila ji za vlasy a vymetla ní chodník.

"Nemám ráda, když mi někdo sebere, co je moje!" Odula své pěkné rty a dupla nohou.

A tehdy mi to došlo. Ona mého Janka nemilovala. Byla to holčička bohatých rodičů a musela mít všechno, co chtěla. A když něco nevyšlo podle ní, tak se chovala jako rozmazlené děvčisko.

"Janko byl z obyčejné rodiny, na tebe čeká někdo z bohaté rodiny, ten, co si tě zaslouží a ty jeho." Po těchto slovech jsem šla dál.

První dcerka se mi narodila dva roky po svatbě. Pak přišla další dcerka a nakonec přišel syn. A uběhlo osm let. Jak ten čas jen rychle běží. Já jsem se modlila růžencový maratón. Vkládala jsem tam svou bolest, křivdy, semtam i hádky s manželem. A modlila jsem se plných osm let. Můj zpovědník, pan farář, stále byl ve vesnici, mě povzbuzoval ve víře, že jednou budou mé modlitby vyslyšeny.

A přišlo to v krásný květnový den, měsíc květen, který je zasvěcen Panně Marii. A Bůh přes Pannu Marii mé modlitby vyslyšel. Začalo se to pouhým zvonkem. Nahlédla jsem přes okno, je třeba být opatrný.

"Mamka?!" Otevřela jsem vchodové dveře. Byla jsem překvapená, nejprve jsem pocítila radost, ale potom jsem cítila bolestné sevření, že, nedej Bože, mě přišla tchyně Hanka ponižovat.

"Mohla bych vidět svá vnoučata?" Ptala se tchýně. Z jejího tónu nenasvědčovalo nic, že by mě přišla ponižovat.

"Pojďte dovnitř." Na víc slov jsem se tehdy nezmohla. A to jsem jinak taková výřečná! Vpustila jsem ji dovnitř, zavolala jsem děti ze zahrady. Nejmladšího syna jsem krmila dětskou výživou.

"Děti jsou úplně jako táta," řekla tchyně. "Mohu ho vzít na ruce?"

"Je to váš vnuk, máte právo ho objímat. Já bych ho sama k Vám nosila, kdyby ... " Ale nedopověděla jsem.

"Byla jsem k tobě hrozná." Tchýně měla slzy v očích. "Za ty roky jsem si mohla vnoučata užívat, brát na procházky."

"Nikdy není pozdě. A kromě toho vám Janko děti nosil, když měl volno."

"Pro vlastní pýchu jsem promarnila roky!" Plakala. "Cítila jsem takové prázdno, depresi, smutek. Teprve tehdy se mi vrátil klid do duše, když jsem si uvědomila, jak jsem ti ubližovala. Ale klid mi dlouho nevydržel. Přišly obavy, jestli mi odpustíš. S tím jsem poslední rok zápasila."

"Já jsem se za vás dlouhá léta modlila! Za tuto chvíli! Mé modlitby byly vyslyšeny!" Cítila jsem skutečně duchovní radost.

"Odpusť mi!"

"Už jsem Vám odpustila dávno. Jen jsem se držela rady pana faráře, abych k vám nechodila a nezvětšovala vaši averzi vůči mně. To nebyl projev uraženosti." Obě jsme se rozplakaly a objaly.

Bůh přes Pannu Marii vyslechl mé modlitby. Od té doby se naše vztahy zlepšily. Navštěvujeme se. A teď jsem pro ni nejlepší snacha na světě!

Chci vydat svědectví, že modlitby budou vyslyšeny, pokud se modlíte soustavně a s upřímným srdcem!

Převzato z FC - Biblia Jezis Maria Jozef RKC Modlitby, článek z 26. 1. 2020 naleznete zde.

(Na Fatym.com vydáno 26. 1. 2020)

aschenputtel, CC0 Public Domain, pixabay.com

Sdílet

| Zdroj: FC - Biblia Jezis Maria Jozef RKC Modlitby

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-středa (kázání z 20.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-uterý (kázání z 19.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-pondělí (kázání z 18.11.2024)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 17.11.2024 (33. neděle mezidobí)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024 I. (kázání z 10.11.2024)