Jmenuji se Terka, mám 45 let, jsem matka tří dětí a třicet let jsem vychovatelkou v mateřské škole v mé rodné obci.
Chci povzbudit všechny, aby byli ve svých modlitbách vytrvalí.
Bůh vyslyšel přes Matku Boží mé modlitby. Byla to škola života. V mládí jsem byla věřící, chodila jsem na mše, modlila jsem se růženec. Ale nebylo to tak jako dnes, chyběla tomu hloubka, skutečně náboženské prožívání.
Měla jsem 18 let, zamilovala jsem se do fešáckého Janka, svým vzezřením připomínal prince Williama. Měl 20 let, už pár let chodil s Alenkou, dcerou ředitele státního podniku.
"Ahoj Terko." Přisedl si ke mně, srdce mi chtělo vyskočit z hrudi, dlaně se mi potily.
"Ahoj Jendo." Doufala jsem, že na mně není vidět, jakou mám trému. Vystupovala jsem na školních představeních, četla jsem v kostele Písmo svaté, modlila jsem se růženec. Necítila jsem trému před množstvím lidí. I svou výřečnost jsem mohla rozdávat, tolik jsem jí měla. Ale před chlapcem, který se mi líbil, jsem neuměla říct souvislou větu.
"Zatančíme si?" Vyzval mě k tanci. V těch dobách to byly skutečně společenské tance jako valčík, čardáš, a ne tanec, který spíše připomíná, jako když vás zasáhne elektřina.
Usmála jsem se. Z jednoho tance se stal další. I domů mě byl doprovodit. Měla jsem výčitky svědomí, protože Janko měl přítelkyni Alenku. Jeho mamka ji už viděla jako svou nevěstu.
"S Alenkou jsem se už rozešel." Řekl mi, když mě vyprovázel z nedělní mše svaté.
Měla jsem smíšené pocity. Na jedné straně se mi sen naplnil. Na druhé straně jsem měla výčitky svědomí, že Alenku kvůli mě pustil ke vodě. A přitom já jsem žádná krasavice nebyla, byla jsem jen tuctová dívka, chudá, zatímco Alenka byla klasicky krásná. Nikdy jsem netrpěla pocitem méněcennosti. Rodiče mi opakovali, že lidé jsou si rovni a každý člověk má svou hodnotu. A opakovali mi, že lepší je být ošklivý a milovat Boha. Než být krásný a být prázdný jako bambus.
S Jankem jsme spolu chodili rok, začali jsme chodit na předmanželské nauky k panu faráři. Bylo to krásné období. Byla jsem zamilovaná. Toto období nám ztrpčovala Hanka, Jankova mamka.
O víkendu jsme byli skoro vždy spolu. Dny trávil u nás, pokud jsme nešli na výlet i s mládeží. Z naší farnosti se dělaly jednodenní výlety do přírody, poutní zájezdy. A přes týden jsme byli spolu pouze večer. Já jsem pracovala jako vychovatelka ve školce, on pracoval ve městě ve fabrice. Domů přišel kolem čtvrté, musel i doma něco pomoci. A ke mně mohl přijít kolem sedmé. A to platilo i o mně, i já jsem měla doma povinnosti. Radost mu kazilo, že mamka mu vždy zamkla. A tak se stalo, že venku čekal od pár minut až po hodinové čekání. To záviselo na jeho taťkovi, jestliže byl doma, otevřel hned, pokud byl na mši, tak i hodinu. Pokud bylo chladno, tak na otce čekal u své babičky, která bydlela vedle. Jeho mamka byla tak proti mně, že nepomáhalo ani domlouvání od Jankových prarodičů, ani od jeho otce.
"Já tuto vyhublou šeredu nechci! Není v ní ani trocha ženskosti. Kdo to kdy viděl, aby holka cvičila gymnastiku? Takový nemravný sport. A její rodiče? Jsou z chudobic, nemají nic. Zatímco Alenka je krasavice, její otec je ředitel, matka inženýrka." Takové věty se donesly ke mně. A mě to velmi zraňovalo. Ale láska mi dávala sílu. A ke své nastávající tchyni jsem necítila zášť, pouze zármutek.
Nakonec přišel náš velký den, naše svatba. Byla jsem smutná i za Janka, když jeho mamka v kostele chyběla.
"Jankova mamka mě nikdy nepřijme." Slza mi stékala z očí.
"Nebuď smutná, Terko. Hanka si tě časem oblíbí." Toto mi řekl otec, když jsme šli z domu do kostela. Tehdy se chodilo pěšky, ne v autech jako dnes. A na mši chodila celá vesnice. Žilo se jaksi více soudržně.
Naši svatbu museli vystrojit moji rodiče. Mamka Hanka nebyla ochotna dát ani korunu. Na svatební cestu jsme odjeli do Vysokých Tater. Byli jsme dokonale šťastní. Po dvou týdnech jsme se vrátili domů a potom i do svých zaměstnání. Na konci zahrady jsme si chtěli postavit dům. Do paneláku nás to netáhlo. Byli jsme dětmi venkova. Tak jsme bydleli u mých rodičů.
V pátek večer jsme se vrátili z Vysokých Tater. Kufry jsme ani nevybalili, s Jankem jsme se dohodli, že půjdeme navštívit jeho rodiče.
"Terko," manžel mě chytil za ruce. "Pokud nechceš, nemusíš jít k našim."
"Nemám se proč skrývat před tvou mamkou!" Řekla jsem trochu vzdorovitě.
"Když mě nešetřila, nebude ani tebe. Nechtěl bych neshody mezi vámi. Velmi bych se trápil."
"Znáš mě Janíčku, že kdo do mě jde kamenem, já do něj chlebem? A jsem i jako taková Popelka, která rány dostávala, ale nerozdávala je."
"Je to tvá oblíbená pohádka. Ale chtěl bych, aby děti znaly i tu o Sněhurce." Zasmál se.
A tak jsme se vydali, já "Popelka" a můj "Princ Wiliam". Jen v těch dobách byl tento princ pouze malý chlapec. Rifle, svou denní uniformu, jsem vyměnila za hezké nedělní šaty, chtěla jsem udělat dojem zejména na mamku Hanku.
Jak šťastní novomanželé jsme se vydali k manželovým rodičům na návštěvu. Vešli jsme do branky a cítila jsem, že můj Janko je napjatý. Vždyť mnohokrát musel čekat před zamknutými dveřmi, než mu taťka otevře. Janko zaklepal, otevřel nám jeho otec. Přivítal se se synem i se mnou. Zuli jsme si obuv a šli do obývacího pokoje. Tchyně Hanka nás chladně uvítala, s manželem si sedla na sedačku a já si měla sednout do jednoho křesla, Janko do druhého. Ještě jsem nebyla v jejich domě. Můj pohled však upoutal obraz. Na něm byl můj manžel a jeho bývalá přítelkyně Alenka! Mně se tehdy zatmělo před očima, v uších mi začalo hučet, kolena se mi třásly. Ruce ochably. Byla jsem jako v šoku.
"Terko!" Přiskočil ke mně Janko.
"Asi těhotná nebude, ledaže byste to dělali před svatbou." Cítila jsem zlomyslný tón v hlase své tchýně.
"Jak můžeš být tak bezcitná?!" Janko byl nešťastný. Na stěně viděl velký obraz, jak stojí v obleku i s Alenkou v pěkných modrých šatech.
"Janko, vezmi mě pryč odsud." Rozplakala jsem se. Nemohla jsem tam po tom zůstat. Bylo to zlomyslné od mé tchýně. Vše naplánovala. Obraz, posazení nás dvou, abych si hned všimla fotografie na stěně. Opravdu jsem cítila zlobu, hněv. A takové věci jsem neměla v povaze. Pár dní jsem se svým manželem ani nemluvila. Nebyla jsem schopná se dlouho zlobit. Hněv vystřídala bolest, bolest z krutého odmítnutí mé tchýně. Proč mě tak nenáviděla? Tím obrazem na stěně mi dala najevo, že tam nejsem vítaná ani jako nevěsta.
"Odpusť mi, že ses pro mě tak trápila." Janko mě pohladil po hlavě. "Časem si ji získáš, zejména poté, co budeme mít první dítě. Sblíží se s námi přes naše děti."
"Janko, kéž bys měl pravdu. Ale znáš svou mámu."
Jak se říká, ráno je moudřejší večera. Po práci ve školce jsem přišla domů, uvařila jsem. Večer jsem šla na mši svatou a po ní ke zpovědi. Duchovní otec naší obce uměl lidem dobře poradit. Když na mě přišla řada, klekla jsem si na klekátko a po vyznání svých provinění jsem začala:
"Co mám dělat? Moje tchyně mě nenávidí." Se slzami v očích jsem mu pověděla průběh naší návštěvy. Pan farář věděl i to, jaké problémy měl můj muž s matkou.
"Nemáš to lehké, holka." Kroutil hlavou. I když jsem už byla vdaná žena, paní, pan farář ve mně viděl holčičku.
"Co mám dělat? Když budu chodit na návštěvy, stále to bude takové. Dá mi pocítit, že tam nejsem vítaná."
"Už tam víc nechoď." Když viděl můj nechápavý výraz, pokračoval: "Tvá tchýně tě nechce vidět.
A každou návštěvou bys jen její averzi vůči tobě prohlubovala."
"Ale já jsem jí nic neudělala. Pouze nejsem z tak dobré rodiny jako jeho bývalá přítelkyně."
"Vím, Terko. Ty nejsi vůbec na vině, ale už tam víc nechoď, než se její nevraživost vůči tobě zmírní."
"Můj Janko říká, že matka by mě mohla přijmout, když budeme mít první dítě. Bude to hrdá babička."
"Může to tak být. Ale tuto paní znám velmi dlouho. Je velmi tvrdohlavá."
"A co mám dělat?" Cítila jsem se bezmocná.
"Modlit se, modli se k Panně Marii. Nikoho, kdo se utíkal pod její ochranu, nezklamala. Já se budu, také modlit, ty i tvůj manžel, i tvoji rodiče. A už je nás na pět. To obměkčí její srdce."
"Ale jak dlouho? Mě to bolí. Janko má kvůli mě s ní neshody, i když jsem jí nic neudělala."
"Modli se růženec, dítě moje. A věř matce Boží. Modlitba je nejsilnější zbraň na zatvrdlé lidské srdce. A budou to skutečně vyslyšené modlitby. Ale musíš se modlit s vírou, nadějí."
Od té doby se začal můj růžencový maratón, doslova maratón, který trval osm let! Denně jsem klečela pod třešní na našem dvoře během teplých večerů. V zimě jsem se modlila u obrazu Panny Marie. Byly to moje nejkrásnější i nejsmutnější roky života. Bůh nám požehnal třemi dětmi, dvěma holčičkami a jedním chlapcem.
Alenku, bývalou přítelkyni mého manžela, jsem potkala a nebylo to nic příjemného. Vezla jsem v kočárku své první dítě a právě jsem kráčela před tím domem, kde bydlela. A co se stalo, jsem vůbec nečekala.
"Ty zlodějko muže!" Vyběhla na mě zuřivá Alenka s natáčkami ve vlasech, v širokých teplákách.
Já jsem cítila velký strach o své dítě v kočárku, pouze instinktivně jsem kočárek více uchopila a nad dcerkou jsem udělala ochranný štít. Ale naštěstí se nestalo nic jako v Latinskoamerických telenovelách, kde se bývalé lásky mstí na dětech svého bývalého. Přistoupila ke mně. A najednou jsem pocítila, jak mě pálí pravá tvář. A kdoví, jestli dlaň nepálila i Alenku. V jiném člověku by se nahromadil vztek, facku by vrátil. Ale já jsem povahy mírné, jsem jako Popelka, která dostávala rány, přijímala je a nikomu nic nevrátila.
"Proč jsi mě praštila?!", zeptala jsem se pouze.
"Za to, že jsi mi ukradla frajera."
"Ale on si vybral mě, to znamená, že tebe už nemiloval. A teď dovol, musím odejít, moje dcera se kvůli tobě rozplakala." Kdyby to bylo jako v telenovele, já bych jí také dala facku, chytila ji za vlasy a vymetla ní chodník.
"Nemám ráda, když mi někdo sebere, co je moje!" Odula své pěkné rty a dupla nohou.
A tehdy mi to došlo. Ona mého Janka nemilovala. Byla to holčička bohatých rodičů a musela mít všechno, co chtěla. A když něco nevyšlo podle ní, tak se chovala jako rozmazlené děvčisko.
"Janko byl z obyčejné rodiny, na tebe čeká někdo z bohaté rodiny, ten, co si tě zaslouží a ty jeho." Po těchto slovech jsem šla dál.
První dcerka se mi narodila dva roky po svatbě. Pak přišla další dcerka a nakonec přišel syn. A uběhlo osm let. Jak ten čas jen rychle běží. Já jsem se modlila růžencový maratón. Vkládala jsem tam svou bolest, křivdy, semtam i hádky s manželem. A modlila jsem se plných osm let. Můj zpovědník, pan farář, stále byl ve vesnici, mě povzbuzoval ve víře, že jednou budou mé modlitby vyslyšeny.
A přišlo to v krásný květnový den, měsíc květen, který je zasvěcen Panně Marii. A Bůh přes Pannu Marii mé modlitby vyslyšel. Začalo se to pouhým zvonkem. Nahlédla jsem přes okno, je třeba být opatrný.
"Mamka?!" Otevřela jsem vchodové dveře. Byla jsem překvapená, nejprve jsem pocítila radost, ale potom jsem cítila bolestné sevření, že, nedej Bože, mě přišla tchyně Hanka ponižovat.
"Mohla bych vidět svá vnoučata?" Ptala se tchýně. Z jejího tónu nenasvědčovalo nic, že by mě přišla ponižovat.
"Pojďte dovnitř." Na víc slov jsem se tehdy nezmohla. A to jsem jinak taková výřečná! Vpustila jsem ji dovnitř, zavolala jsem děti ze zahrady. Nejmladšího syna jsem krmila dětskou výživou.
"Děti jsou úplně jako táta," řekla tchyně. "Mohu ho vzít na ruce?"
"Je to váš vnuk, máte právo ho objímat. Já bych ho sama k Vám nosila, kdyby ... " Ale nedopověděla jsem.
"Byla jsem k tobě hrozná." Tchýně měla slzy v očích. "Za ty roky jsem si mohla vnoučata užívat, brát na procházky."
"Nikdy není pozdě. A kromě toho vám Janko děti nosil, když měl volno."
"Pro vlastní pýchu jsem promarnila roky!" Plakala. "Cítila jsem takové prázdno, depresi, smutek. Teprve tehdy se mi vrátil klid do duše, když jsem si uvědomila, jak jsem ti ubližovala. Ale klid mi dlouho nevydržel. Přišly obavy, jestli mi odpustíš. S tím jsem poslední rok zápasila."
"Já jsem se za vás dlouhá léta modlila! Za tuto chvíli! Mé modlitby byly vyslyšeny!" Cítila jsem skutečně duchovní radost.
"Odpusť mi!"
"Už jsem Vám odpustila dávno. Jen jsem se držela rady pana faráře, abych k vám nechodila a nezvětšovala vaši averzi vůči mně. To nebyl projev uraženosti." Obě jsme se rozplakaly a objaly.
Bůh přes Pannu Marii vyslechl mé modlitby. Od té doby se naše vztahy zlepšily. Navštěvujeme se. A teď jsem pro ni nejlepší snacha na světě!
Chci vydat svědectví, že
modlitby budou vyslyšeny, pokud se modlíte soustavně a s upřímným srdcem!
Převzato z
FC - Biblia Jezis Maria Jozef RKC Modlitby,
článek z 26. 1. 2020 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 26. 1. 2020)
Díly seriálu
MARIINA VÍTĚZSTVÍ:
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 1. díl: Záchrana Prahy před švédským vojskem
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 2. díl: Vítězství křesťanských vojsk v bitvě u Lepanta
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 3. díl: Vítězství křesťanských vojsk v bitvě u Vídně
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 4. díl: Záchrana Portugalska
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 5. díl: Osvobození Rakouska
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 6. díl: První filipínská růžencová revoluce r. 1986
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 7. díl: Druhá filipínská růžencová revoluce r. 2001
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 8. díl: Záchrana katolických kněží v Hirošimě
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 9. díl: Vítězství Panny Marie v Africe (2008 - 2009)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 10. díl: Panna Maria zastřela zrak bojovníkům Islámského státu
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 11: V dějinách Polska (+ Mariiny výzvy k modlitbě růžence)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 12. díl: Kazaňská madona a obrat na východní frontě Druhé světové války
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 13 díl: Papež Pius, Fatima a zázrak obratu v druhé světové válce
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 14 díl: Vlna cunami se zastavila (+ Nejúčinnější ochrana před tsunami zla + modlitba)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 15 díl: Zjevení Panny Marie zachránilo životy před nejsmrtelnějším požárem v amerických dějinách
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 16 díl: Texaský kněz zázračně přežil střelbu s růžencem v rukou
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 17 díl: Zázračné obrácení Bruna Cornacchiolyho - muže, který chtěl zabít papeže
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 18 díl: Zázraky růžence (osobní svědectví)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 19: Růženec změnil můj život i život mé rodiny (osobní svědectví)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 20: Působení Matky Boží - svědectví kněze o uzdravení
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 21: Po letech vyslyšené modlitby - svědectví
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 22: Byl gayem, dokud se ho nedotkla láska Panny Marie
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 23: Zázračné obrácení lékařky podporující potraty v Medžugorje
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 24: Růžence dělají zázraky, zejména duchovní (svědectví kněze)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 25: Neopustila mě (svědectví)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 26: Škapulíř smířil umírajícího s Bohem
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 27: *Matka Boží nám pomáhá *Jak nás Ježíš a Maria chrání? (2 příběhy)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 28: Nadpřirozený zásah Panny Marie před velkým nebezpečím
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 29: Panna Mária mi zachránila život! (svědectví kněze)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 30: Odvrátila jsem se od Boha, ale Matka Boží to změnila
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 31: Dětské onkologické oddělení se modlí růženec:
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 32: Modleme se z důvěrou (svědectví z Medžugorje)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 33 - Matka Boží uzdravuje v rodině budoucího kněze
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 34: Ve službách Panny Marie, která vyhrává všechny Boží zápasy
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 35: Jak Panna Maria růžencová zachránila Filipíny
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 36: Můj bratr se měl narodit postižený. Panna Maria z Guadalupe pomohla
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 37: Hostýnská voda (svědectví)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 38: Zázraky z Medžugorje: Obrácený ateista
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 39: Vrátili se zpět! (svědectví)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 40: Bez něj bych byla ztracená: Jak mi růženec změnil život a přivedl mě k manželovi
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 41: 9 zázraků Škapulířské Panny Marie
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 42: Medžugorje mi zachránilo život (svědectví)
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 43: Panna Maria z Guadalupe zachránila Mexiko před epidemií
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 44: Velká moc Panny Marie: Auto shořelo a hasiči objevili něco „nadpřirozeného“
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 45: Příběh manželského zázraku / Jak jsme poznali titul Rozvazovačka uzlů?
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 46: V roce 1920 Matka Boží zachránila Evropu
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 47: Napíšu Ti o zázraku, který se zde udál
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 48: Růženec je exorcizmus a osvobodil dětského vojáka
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 49: Skutečný příběh vojáka, jehož růženec udržoval při zdravém rozumu
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 50 - Po sekání s Medžugorjem jsem úplně jiný člověk
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 51: Jako Mariin podpis
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 52: Pastýřka vede své stádo (Působení P. Marie v životě a díle dona Bosca),
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 53: Svou novorozenou dceru svěřili Lurdské Panně Marii. „Zachránila ji síla modlitby“
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 54: Síla zasvěcení, vysvobozen z posednutí - skutečný příběh“
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 55: Řekla Marii ano a začaly se dít zázraky
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 56: 3 sekundy změnily celý její život
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 57: Vrátila jsem se ...
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 58: Požehnaná pouť v 9. měsíci těhotenství
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 59: Maria zanechala vizitku při dopravní nehodě
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 60: Za dveřmi stála žena a řekla:"Zachránila jste mi život"
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 61: Kněz vypráví svůj životní příběh
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 62: Medžugorje mi vrátilo život
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 63: Dvě svědectví s autem, které nakonec shořelo
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 64: Svědectví duše z očistce o jejím vysvobození!
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 65: Růženec přepisuje dějiny a přináší mír
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 66: Zázrak holubic Panny Marie Fatimské
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 67: JEDNODUCHÁ MODLITBA RŮŽENCE - ZÁCHRANA V TÍSNI a VE STAVU VÁLKY