Milý bratře zednáři,
ad 1) Napsat, že zednářství je náboženství je samozřejmě určitá zkratka. Není náboženstvím v tom smyslu, jak lidé obvykle tento pojem chápou, tedy jako denominaci. Ve skutečnosti však SZ spadá do definice toho, co lze označit za náboženství, tedy nějaké alespoň rámcově definovatelné soustavy idejí, symbolů a jednání, kterými se člověk (zpravidla ve skupině) vztahuje k transcendentnu.

ad 2) Napsat, že zednářství podporuje potraty je samozřejmě rovněž určitá zkratka a zobecnění. Faktem je, že na deformaci přirozeného Božího zákona založená osvícenská idologie lidských práv (která je nutně, jako každá vzpoura proti Bohu, v čase stále více a hlouběji deformována), je principem, na němž zednářství do značné míry stojí a z níž také vychází ideologie kultury smrti. Jistě existují zednáři, kteří potrat a euthanasii odmítají. Tento postoj je ale více než čímkoliv jiným otázkou osobního sentimentu. Z logiky zednářství vyplývá, že jakýkoliv prostředek, který přispívá k osvícensky definovanému obecnému blahu, je dovolený a žádoucí. Považuje-li tedy žena pro sebe i společnost za lepší, pokud své dítě zavraždí, tak upřímný zednář, konzistentní s ideou svobodného zednářství, nutně svolí, protože z hlediska ženy se jedná o ontologické dobro a morální aspekt takového jednání není relevantní. Podle toho také vypadá situace v takzvaných liberárních demokraciích, kde jsou svobodní zednáři vládnoucí elitou, např. EU nebo USA.

Chybují všichni a je správné si to přiznat. Je ale také dobré se ze svých chyb poučit. A právě v tomto momentu svobodné zednářství selhává, protože přiznání si omylu svobodného zednářství není slučitelné s jeho existencí. Tím omylem je idea člověka jako kriteria všech věcí.
Transcendentní prvek (v podstatě deistického charakteru) je této mylné ideji pouhou pasivní stafáží, pouhým Archimédovým pevným bodem, dobrým právě a pouze k tomu, aby člověk mohl pohnout světem. Prakticky slouží požadavek uznané existence nějaké formy transcedentního jsoucna jako prekurzor altruistické motivace aktivit SZ.

Z hlediska svobodného zednářství může být samozřejmě členem i katolík (pokud je dialektikem a je tedy schopen určitou myšlenku zastávat a současně popírat). Z hlediska katolicismu, který je postaven na aristotelsko-tomistickém principu logické bezespornosti, není takovýto doublethink možný, tudíž katolík zednářem být z principu nemůže, protože v tu chvíli, kdy by se jím stal, by přestal být katolíkem. Tuto skutečnost správně reflektoval CIC1917, zatímco CIC1983 se k ní staví ambivalentně, a tedy objektivně vadně.
Nelze samozřejmě popřít existenci lidí, hlásících se ke katolické Církvi, kteří jsou současně i členy zednářských lóží či sympatizujíchích organizací, a to dokonce i z řad kléru. Skutečností ovšem je, že tito se rekrutují vesměs z řad pokoncilní humanistické sekty, která se sice ke katolické církvi hlásí, ve skutečnosti však na ní pouze parazituje. Ke Katolické Církvi, coby mystickému Tělu Kristovu, náležejí stejným způsobem, jako uschlé větve na hromadě ke spálení náležejí ke kmeni, z nějž byly odstřiženy.

Už proto bych byl upřímně rád, abyste rozpoznal, že jediným zdrojem dobra je Bůh, že jej v Duchu Svatém dává světu prostřednictvím Krista (ve formě spásy) a že všechno ostatní musí tuto skutečnost reflektovat, nemá-li se jednat o pouhý do sebe uzavřený konstrukt bez vztahu k objektivní realitě - takové snažení, nepočítající se Živým Zdrojem Všeho, je totožné se snahou sestrojit perpetuum mobile; jak co do nemoudrosti, tak co do beznadějnosti.