Věřící křesťan nemůže být svobodným zednářem

Rozhovor s Burkhardtem Gorissenem objasňuje některé skutečnosti o svobodném zednářství, o kterých dotazovaný mluví z pohledu osobně prožitých zkušeností.





Kdy jste vstoupil oficiálně do zednářské lóže?

Moje přijetí se uskutečnilo 22. ledna 1997 v Kolíně. Když jsem poprvé vstoupil do budovy lóže, ocitl jsem se v klubu starších pánů. Vyslechl jsem závaznou přednášku o Mozartově Kouzelné flétně.


Co Vás tehdy přimělo vstoupit do lóže?

Vedlo se mi jako mnohým v mé generaci. Jako dítě své doby byl jsem v zajetí věcí tohoto světa. Slepě jsem sledoval celý řetěz otců ateismu, aniž bych je kriticky hodnotil. Je zajímavé, jak mnoho dnešních intelektuálů je v zajetí myšlenkových šablon a hájí přímo mesiánský nárok svých předsudků. Přitom jsem nebyl ateista, který prostě popírá Boha. Ostatně, přísně vzato, ateista není nevěřící, zpochybňuje sice existenci Boha, ale tím již jeho existenci uznává. Je vlastně hledačem Boha, i když v negativním smyslu. Ale nakonec vždy přiznává jeho existenci. Jako hledající jsem tedy přišel až k svodným zednářům, kteří o sobě tvrdí, že Boha nepopírají. Ve „Starých povinnostech“, zákoníku svobodných zednářů, který napsal reverend James Anderson r. 1723, stojí: „Zednář je svým povoláním zavázán poslouchat mravní zákon, a jestliže správně chápe své umění, nebude ani slepý popírač Boha, ani náboženský horlitel.“ Zednáři o sobě říkají, že jsou „humanistický svaz přátelství“. To je však jen polopravda. Takové sdružení by nepotřebovalo žádné rituály. Rituály jsou zde proto, aby svobodné zednáře odlišovaly od jiných sdružení. Rotariáni, Lions a Amnesty International, ti všichni si do svého praporu napsali humanitu.


Jaké typy lidí jsou v lóžích? Goethe, Mozart, Lessing a mnoho jiných historických osobností byli zednáři. Mají dnešní zednáři ještě tak vysoké niveau, nebo jsou to spíše šosáci?

Myslím, že je třeba zásadně rozlišovat mezi historickým svobodným zednářstvím a tím dnešním. Dnes žijí zednáři ze své slavné minulosti. Dnes, především v německém svobodném zednářství, jsou skuteční prominenti spíše bílé vrány. Když se dříve říkalo: „Jde kolem volnomyšlenkář“, nyní bychom mohli říct „Jde kolem omezenec“. Jsou to ve srovnání s dřívějškem šosáci. Nicméně není možné je podceňovat, mají i nadále nemalý celosvětový vliv, a to negativní vliv na duši a ducha, jak jsem sám zakusil.


Samolibost a šosáctví najdeme i v církvi...

Často jsem se setkal s takovými poznámkami. Chtěl bych všem rezignovaným říct, že je podstatný rozdíl mezi světskými sdruženími a Církví, která je samotným Kristem. Ať jsou některé vnější známky podobné a těžko snesitelné, zůstávají jen vnějškem. Ostatně není otázkou, zda má někdo krásné mešní roucho, nýbrž zda jsem žil ve světě důsledně své křesťanství.


Co je vlastně podstatou svobodného zednářství? Není to jasně strukturované náboženství, které stojí na sloupech humanity a tolerance a zakládá si na tajemném světě symbolů?

Svobodní zednáři popírají, že by byli náboženství. Jedna německá poslanecká komise konstatovala, že nejsou ani politická strana, ani náboženství. Věděla komise skutečně, o čem mluví? Když velmistr nebo předseda lóže přijímá nového člena, klade mu na hruď hrot kružítka, klepe kladívkem třikrát na kružítko se slovy: „Ve jménu Velkého Stavitele všech světů, z pověření velkolóže svobodných a přijatých zednářů a mocí mého úřadu jako nastoleného Mistra spravedlivé a dokonalé lóže přijímám Vás jako zednářského učně.“


Zeptám se Vás, zda je to něco jiného, než jednoznačné zasvěcení?

Kdo je tento Velký Stavitel všech světů, zůstává v temnotách. Při bližším pohledu nese silné rysy gnostického božstva. Svobodní zednáři neuznávají Boží synovství Krista. Tím je zřejmé, že věřící křesťan nemůže být svobodným zednářem. Nicméně dostal jsem několik dopisů od katolíků, kteří se domnívali, že mohou svou víru sloučit se svobodným zednářstvím. Mohu je před takovým omylem jedině varovat. Když řeknu, že Kristus je zakladatel náboženství a prorok jako Buddha, Mohamed, Zarathustra nebo Pythagoras, pak se vzdaluji od Bible. Pak činím z Ježíše libovolnou postavu vedle všech ostatních, a přesně toto dělají svobodní zednáři.


Znají zednáři své duchovní kořeny, nebo je to spíše spekulace?

Je to ryzí spekulace. Jisté je, že se vyvinuli ze středověkých kameníků. Také je možno říct, že jsou zde silné vlivy ezoterické a vlivy magických řádů z 18. a 19. století jako rosenkruciáni. Zednáři rozvíjejí o svých kořenech ty nejroztodivnější výmysly.


Jak hodnotíte vliv svobodných zednářů na dnešní společnost?

Především je třeba říct, že se svobodní zednáři v minulosti zmocnili velmi obratně rozhodujících míst v politice, společnosti a kultuře. Svobodní zednáři určovali vedoucí síly své doby. To se projevuje až do dnešních dnů. I když se třeba německé zednářství nejeví jako nejvlivnější, ve Francii máme zcela odlišný obraz. Dva nejbližší poradci prezidenta Sarkozyho jsou zednáři.


Není už členství v lóžích poněkud z módy?

Správně. Svobodní zednáři mají na celém světě problémy s dorostem. V Německu je v současnosti 14 000 svobodných zednářů, na celém světě je jich 6 milionů, z toho 4 miliony v USA. Víme však z dějin, že pro výkon moci není rozhodující masa.


Teoretici spiknutí vidí ve svobodných zednářích často šedé eminence ve společnosti, vždy s anti klerikálním duchem. Je to náhoda, nebo strategie?

Ve skutečnosti, ať už vezmeme Francouzskou revoluci, tu plánovali svobodní zednáři, stejně stejně jako revoluční boje v Itálii. Revoluce svobodných zednářů chtěla v Portugalsku potlačit fatimská zjevení a pronásledovala děti-vizionáře. V Maďarsku vedly lóže teroristický režim Bély Kuna. I Trockij, spiritus agens ruské revoluce, byl zednář.. Také německý novinář Loren Jäger ve své velmi vlivné knize „Za Velkým Orientem“ detailně popisuje vlivy zednářů v revolučních hnutích. Přirozeně není náhoda, že je s tím pokaždé spojen silný proticírkevní duch. Za Francouzské revoluce povraždili bestiálně třetinu duchovních, bolševici nabodávali hlavy pravoslavných duchovních na své bodáky a děsili tím lid. V Itálii pořádali hon na papeže, a jak napsal Carducci v satanské hymně, svrhne satan jako vítěz všechny koruny a mitry. Odpovídají tyto příklady humanistickým ideálům zednářů? Zednářský prezident Harry Truman dal příkaz ke svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Je to zednářská tolerance, nebo schizofrenie? Mohl bych také poukázat na demonstraci italských svobodných zednářů ve Vatikáně 1917. Tam nosili transparenty, na kterých satan vítězí na svatým Michaelem. Dnes zednáři tvrdí, že zednáři a katolíci jsou pravými bratry. To je obzvláště hanebné, protože zednářům jde o to, prosadit jedno světové náboženství, které bude obsahovat i křesťanství oloupené o své podstatné obsahy. Konkrétně řečeno, chtějí křesťanství bez Ježíše Krista.


Jaké prostředky používají ke klamání veřejnosti v kampaních a pomlouvání církevních osobností a papeže?

Myslím, že by nebylo možné, aby drama postmoderny zorganizovali jen svobodní zednáři. Nejsou to jen zednáři, kteří propagují potraty, ale také mladé ženy, které skandují převzatá hesla jako „Moje břicho patří mně“. Eutanazii neprosazují jen zednáři, ale přímo i státní orgány jako v Belgii nebo v Holandsku. Nelze ovšem zamlčet, že např. ve Francii svobodní zednáři velkoryse finančně podporují potratové kliniky a přední činitelé organizace Dignitas, která praktikuje eutanazii, jsou svobodní zednáři. Diktatura nevystupuje vždy jen v podobě tvrdého režimu. Existuje také diktatura relativismu, která korumpuje lidi „něžnějším“ způsobem.


Papež Klement XII. vyhlásil v roce 1738, že pro katolického křesťana je členství v lóži nepřípustné. Platí tato zásada i dnes?

Samozřejmě. I když se to snaží svobodní zednáři všemožně zatušovat, je naprosto nesporné, že podstata zednářství je protikřesťanská. Pozvednutí tovaryše k mistrovskému stupni není nic jiného než zaklínání mrtvých. Kandidát je položen na zem, v některých lóžích do rakve, je přikryt suknem a má představovat mrtvého mistra Hirama (stavitel Šalomounova chrámu, pozn. př.).


Od roku 1983 nejsou již svobodní zednáři v Kodexu církevního práva jmenováni.

To je pravda. Když však kardinál König požadoval zrušení trestu pro svobodné zednáře, kardinál Ratzinger trval na jeho zachování. Svobodné zednářství je nadále v kánonu 1374 zahrnuto do obecného pojmu „sdružení, která brojí proti církvi“.


Ve své knize poukazujete na styčné body mezi liberálními katolickými teology a svobodnými zednáři. Zažil jsem osobně vystoupení prof. Hanse Künga a Herberta Vorgrimlera na akcích svobodných zednářů. Komu slouží takový dialog?

Udivuje mě, jestliže někteří teologové mohou takto smýšlet a označovat sami sebe za věřící katolíky. Je třeba k nim přičíst i Klause Kottmana, který nepokrytě prohlašuje: „Mnoho katolických svobodných zednářů pokládá tento zákaz za neoprávněný“ (Adnotationes in Ius Canonicum 45. Frankfurt nad Mohanem 2009). Přirozeně oslňující díla zednářů mohou leckoho uvést do omylu. Nechci nikoho odsuzovat, protože sám jsem tomu propadl. Jen ten, kdo pozná svobodné zednářství zevnitř, ví, že je s pravověrným katolicismem zcela neslučitelné. Zednáři umějí také lidem mazat med kolem huby. Kdo si přečte Leninovo dílo Dvě taktiky, pozná, že klam a předstírání patří k prostředkům ovládání druhých.


Vy sám jste díky katolickým přátelům a poutnímu místu Kevelear dospěl k závěru opustit zednáře a vrátit se ke svým katolickým kořenům. Proč jste vystoupil z lóže?

Je tomu tak, že Bůh se v nás sám připomíná. Náš problém je pouze v tom, abychom mu dokázali naslouchat. Často jsou to osudové události, které nás přivedou k rozumu. U mne to byla nejdříve bolestivá operace, která mě z nemocnice zavedla do kostela, ve kterém jsem přijal první svaté přijímání a kde se modlila již moje babička a matka. Prošel jsem mnoha bludnými cestami. Jako mladík jsem věřil v socialismus, později v moc rozumu, poznal jsem, že mnoho materialistických proudů má různá příjmení, ale společné jméno: svobodné zednářství. Pojednou mi bylo jasné, že se musím rozhodnout. Byl to pro mě jednoznačně Ježíš Kristus. Modlitba, meditace a rozhovory s Bohem byly pro mě obšťastňující zážitky. Bylo to spojeno s duchovním bojem a ovšem i s tělesným utrpením.


Psaní knihy byl pro vás uzdravující proces. Nevystavil jste se tím však velkému nebezpečí?

Nechápal jsem to tak. Musím však říct, že nemám žádnou rodinu. Mohou mi vzít všechno, majetek i život, to, na co jsem zvyklý, ale nemohou mi vzít mé svědomí a mou duši, která se opírá o Krista. Setkal jste se s nějakými hrozbami? Dostával jsem hanopisy poštou i na internetu. Kniha mezitím vyšla v druhém vydání. Zřejmě jsou síly, které jsou mocnější než zášť a nenávist. Neodvažuji se ani myslet na to, co by se stalo, kdyby se za mě druzí nemodlili. Z toho vidíte, jak velká je síla modlitby právě v dnešní době.


Jaké útoky můžeme očekávat v budoucí době? Co přijde po pedofilní kampani?

Předem musíme říct, že všechny oběti těchto případů zasluhují náš hluboký soucit. Papež to dal jasně najevo. Že velká část médií připisuje hlavní vinu církvi, není v pořádku. Tím jsou hanobeny statisíce mužů a žen, kteří nezištně slouží bližním. Jak se s tím může církev vyrovnat? Když i vysoce postavení hodnostáři zpochybňují celibát, ačkoliv ten nemá s případy nic společného, je zřejmé, že nepřátelé jako Vorglimler by chtěli církev zcela odzbrojit, jak to naznačil v kolínské lóži Ver sacrum. Nevylučuji velké útoky proti mši svaté a Eucharistii. Mohou se objevit noví Küngové a Drewermanni, kteří budou hlásat, že církev musí povolit všechno, co se lidem líbí.


Jak se může církev bránit?

Především modlitbou a osobním svědectvím. Vzpomeňme si, v jak zoufalých situacích se již církev nacházela. Vždy však našla svou cestu. Žádný režim světa nemůže mystické tělo Kristovo zničit. Prožíváme dobu diktatury relativismu. I když o tom média nehovoří, církev je v mnoha částech světa smrtelně pronásledována. V Evropě již dlouho vládne boj o laicizaci křesťanství. Jednou jsou to nacisté, jednou komunisté, jindy demokrati s humanistickou tolerancí, kteří usilují o zničení křesťanství. To je přesně to, co v různých obměnách praktikuje svobodné zednářství. Mistrně používá lži, polopravdy, pomluvy a provokace. To nás nesmí zbavit odvahy. Není to dávno, co bylo v komunistickém bloku pronásledování křesťanů na denním pořádku. Nikdo nemůže zaručit, že nedojde k podobné diktatuře relativismu, která přinese masové pronásledování křesťanů: hanebné pomluvy jsou vždy předehrou honby na křesťany. Bez neohrožených vyznavačů víry by se byl komunistický blok nezhroutil. Co platilo v minulosti, platí i pro budoucnost.


Rozhovor vedl Dr. Stefan Meetschen
Z Der Fels 7/2010
přeložil -lš-