(6. kapitola, Vzájemné působení mezi teologií a filozofií
(Věda víry a požadavky filozofického rozumu; Různá filozofická stanoviska)
Teze: Pro dva metodologické principy teologie, auditus a intellectus fidei (naslouchání a porozumění víře) poskytuje filozofie důležitou službu.

Dokument připomíná dva metodologické principy, pomocí kterých se utváří teologie jako věda víry: auditus fidei a intellectus fidei. První z obou ji uvádí do obsahů zjevení, pomocí druhého respektuje požadavky lidského myšlení. Přípravnou službu na auditus fidei poskytuje filozofie teologii bádáním v struktuře poznání, osobního sdělování a o různých formách a funkcích řeči. Intellectus fidei se v rámci božské pravdy zabývá jednak logickými a pojmovými strukturami výpovědí, jednak ukazuje jejich význam pro spásu.
Fundamentální, dogmatická i morální teologie si musí posloužit odpovídající filozofickou výzbrojí, poskytující všeobecně přijatelné a přesvědčivé výrazy a pojmy. Částečně je sice pravda, že by si současná teologie měla posloužit spíše jinými formami poznání, jako historií, přírodními vědami, tradičními formami moudrosti a upustit od přesvědčení o univerzální ceně filozofického dědictví, přijatého církví. Pro zdůraznění všeobecné platnosti víry je však kritická filozofická reflexe nutná, vždyť usiluje o všeobecnou platnost a rozpoznává v rozmanitých kulturách ne co si lidé myslí, ale co je pravda.
Člověk je dítě i otec kultury, s kterou je svázán. Přijmout víru nevyžaduje vzdát se své kulturní totožnosti, protože pokřtěný lid je schopen přijmout do sebe kteroukoliv kulturu. Z toho plyne, že žádná kultura nemůže být povýšena na poslední kriterium pravdivosti zjevení. Ze skutečnosti, že se evangelizace nejprve setkala s řeckou kulturou, naprosto neplyne, že by byly vyloučeny jiné cesty sbližování evangelia se světem kultury.
V současnosti je aktuální styk s kulturami orientu, zejména v Indií. Křesťané, nejen indičtí, mají za úkol přijmout z tamního duchovního odkazu prvky, slučitelné s jejich vírou, a tak ji obohatit. Přitom musí respektovat řadu kriterií: univerzalitu lidského ducha, jehož základní potřeby jsou ve všech kulturách totožné; věrnost vůči hodnotám, které církev získala inkulturací do řecko-latinského myšlení; nezaměňování legitimního nároku indického myšlení na zvláštnost a originalitu za představu, že se kulturní tradice musí opouzdřit ve své odlišnosti. Podobné platí o Číně, Japonsku a Africe.
(Různá filozofická stanoviska) V tomto úseku se dokument vrací k Tomáši Aq. se zajímavou poznámkou: když magisterium hodnotí Aquinata jako vzor teologického studia, nechce zaujmout stanovisko k filozofickým otázkám ve vlastním smyslu ani uložit souhlas k určitým pojetím, nýbrž ukázat, že Tomáš je autentickým vzorem pro každého hledače pravdy. Uměl obhajovat radikálně nové, co zjevení přineslo, aniž by ponížil typickou cestu rozumu.

Shrnutí: Pro dva metodologické principy teologie, auditus a intellectus fidei, poskytuje filozofie teologii důležitou službu.

Jedním z nejdůležitějších současných problémů je krize smyslu. Mnozí se ptají, zda má vůbec smysl po smyslu se ptát, a tak se otvírá perspektiva skepticizmu, lhostejnosti a nihilizmu. To pobádá lidského ducha uzavřít se v sobě s nebezpečím, že se nezacílené technické prostředky mohou stát ničiteli lidského rodu. Naproti tomu bible jasně zamítá každou formu relativizmu, materializmu a panteizmu a trvá na tom, že lidský život i svět mají smysl.
Druhým problémem je přezkoušení způsobilosti člověka dospívat k pravdě. Třetím je nutnost filozofie skutečně metafyzického dosahu, čili filozofie, způsobilá transcendovat empirické danosti, aby při hledání pravdy dospěla k něčemu absolutnímu. Jinými slovy: skutečnost a pravda překračují faktické a empirické. Člověk je schopen poznávat transcendentní a metafyzickou dimenzi pravdivě a jistě, i když nedokonalým a analogickým způsobem. Metafyzika nesmí být viděna jako alternativa antropologie, právě metafyzika je schopna dát pojmu důstojnosti osoby podklad. Velkou výzvou konce tohoto století je nutný a naléhavý přechod od fenoménu k fundamentu. Zlomkovitost vědění vede k roztříštění smyslu a tím znemožňuje vnitřní jednotu dnešního člověka. Církev tedy musí prosazovat přesvědčení, že dospívat k jednotnému a organickému vědění člověk schopen je.
V dalším textu chce dokument upozornit na některé současné filozofické omyly. Nejprve jmenuje eklekticizmus, vybírání podnětů z různých pramenů beze snahy o jejich usoustavnění, dále historizmus, podle kterého je pravdivost určité filozofie závislá na její přiměřenosti pro určitou epochu. Tím znemožňuje chápat pravdu jako cosi trvalého, věčného. Jako třetí omyl je uveden scientizmus omezující zájem na výsledky pozitivních věd. Náboženské, etické a estetické vědění patří do říše fantazie. Také vše, co se týká otázky smyslu, třeba označit za ireálné a imaginární. V etice platí: technicky proveditelné je morálně přijatelné. Dále je pozornost věnována pragmatizmu, který vylučuje teoretické úvahy jako pramen rozhodování a etické principy jako pramen ohodnocení. Všechny tyto omyly vedou k pozici nihilizmu, popírajícímu lidskost člověka a jeho totožnost.
Současná filozofie však nedospěla jenom k omylům, ale poskytuje skutečné obohacení. Encyklika oceňuje logiku, filozofii řeči, epistemologii, přírodní filozofii, antropologii, analýzu afektivních cest poznávání, existenciální přiblížení se k rozboru svobody. Užívá-li se pro souhrnné označení dnešní doby slovo postmoderna, je jí třeba věnovat příslušnou pozornost. Pro některé z jejích stoupenců je veta po jistotách, člověk musí žít beze smyslu v znamení předběžného a přechodného. Tím se otvírá brána jednomu z nejhorších pokušení konce tohoto století, zoufalství.
(Aktuální úkoly pro teologii) Prvním úkolem je obnova jejích metod kvůli účinnější evangelizaci. Druhým je upřít zrak na poslední pravdy a neuvíznout v podružnostech. Věřit v možnost poznat všeobecně platnou pravdu není pramen intolerance. Jinak nemá dialog smysl. Pro teologa je důležitý vztah významu k pravdě. Smysl textů, kterými se teolog zabývá, spočívá v jejich významu pro dějiny spásy. V stále pokračujícím čtení a výkladu, jak je církev pěstuje po staletí, dospívá k plnému předložení pravdy, přičemž podržuje jejich původní význam.
Jinou otázkou je vztah absolutnosti pravdy vůči nevyhnutelné závislosti formulací na dějinách a kultuře. Třetím problémem je trvalá platnost pojmové řeči koncilních definicí. Hermeneutický problém existuje, je však řešitelný. Jisté základní pojmy neztrácejí v toku času univerzální poznávací hodnotu. Další otázkou je pokušení čistě funkčního výkladu pravd víry. Příkladem může být nauka o církvi, vypracovaná podle vzoru občanské společnosti. Má-li intellectus fidei zpracovat celé bohatství teologické tradice, musí k tomu použít filozofii bytí, aniž by však upadl do bezkrevných opakování zastaralých schémat.
Nejen teologii, ale i katechezi je třeba věnovat pozornost, protože co sděluje, není sbírka pojmových pravd, ale tajemství živého Boha.

Shrnutí: Člověk je schopen poznávat, že skutečnost a pravda překračují to, co je faktické a empirické.

Závěr

Filozofie získává spoluprací s teologií a patří tím k evangelizaci kultury, kterou označil Pavel VI. za jeden z hlavních cílů evangelizace. Úzké pouto mezi teologickou moudrostí a filozofickým věděním je jedním z nejpůvodnějších pokladů křesťanské tradice při zahloubání se do zjevené pravdy.

Morálně-teologické pasáže encykliky
Svědomí současného člověka je dezorientováno výzvami ze sociální, ekonomické, politické a vědecké oblasti. Proto potřebuje MT znát správný filozofický pohled na přirozenost člověka a na společnost právě tak jako všeobecné principy mravního rozhodování, vždyť pojmy zákon, svědomí, svoboda, zodpovědnost, vina, nalézá MT už definované ve filozofické etice. Znovuzískání filozofie je tedy pro MT nevyhnutelně nutné.
Mravní život člověka trpí krizí pravdy, což vede k individualistické etice. Z toho plyne, že v MT připadá pravdě velká role. Musí se tedy opírat o takovou filozofickou etiku, která hájí pravdu dobra, která tedy není ani subjektivistická, ani utilitaristická. Předpokladem takové etiky je filozofická antropologie a metafyzika dobra, schopná dospět k poznání objektivního dobra.
Bible jasně zamítá každou formu relativizmu, materializmu a panteizmu a trvá na tom, že lidský život i svět mají smysl. MT musí - úměrně k úloze teologického oboru - hledat kořeny dnešních problémů v pramenech zjevení. V NZ je sice mnohem méně pravidel než v SZ, život v Duchu svatém totiž vede k svobodě a zodpovědnosti, které jdou nad zákon, přesto NZ obsahuje jak principy křesťanského života, tak přesnou nauku a přikázání. Aplikace těchto směrnic do konkrétní situace ovšem klade na svědomí velké nároky.
Problémy, které jsou v kompetenci MT, jako je problém míru, sociální spravedlnosti, rodiny, obrany života a životního prostředí, bude tehdy schopna řešit přiměřeně a účinně, zaměří-li své úsilí na cvičení lidských a božských ctností.

Námětová ohniska

1. Víra je hodnotnou formou poznání, které, pokud jde o rozsah, se uplatňuje mnohem více než bezprostřední poznání. Při vzniku víry často rozhoduje sociální motiv. Svěřit se druhému člověku s důvěrou v něho a v jeho slovo a zůstat mu v tom věrný, je významným lidským činem.
2. Boží zjevení přijímá člověk jako rozumová bytost po svém, má potřebu je intelektuálně vstřebávat. K tomu potřebuje filozofii, přesněji ontologii, metafyziku bytí, nebojící se pronikat za jevovou stránku věcí, ovšem takovou filozofii, která by neustrnula v bezkrevných starých schématech.
3. Filozofie musí být povzbuzena k tomu, aby před transcendentnem a absolutnem necouvala, jakoby by byly pro seriózní rozumovou úvahu pouhou iluzí. Filozofie a teologie - zejména pod zorným úhlem smyslu všeho, lidského života i existence univerza - se mohou a mají navzájem obohacovat.
4. Styk s cizími kulturami, obsahujícími alternativní duchovní proudy, může křesťany obohacovat, dodrží-li určitá kriteria, mezi jiným to, že křesťanství nemůže upustit od zásadních naukových výsledků, kterých dosáhlo inkulturací do řecko-římského světa.

Krátce, shrnutí:

Víra:
1) je cenná forma poznání, bohatší než evidence.
2) závisí také na sociálním motivu, který ji neznehodnocuje.
3) bez rozumu strádá, právě tak naopak.

Filozofie:
1) je pro zjevení nevyhnutelná.
2) se obohacuje teologií získáním odvahy k transcendentnu.
3) má za úkol vypracovat moderní ontologii.

Kultura:
1) se při obezřetném setkání s jinými kulturami obohacuje.
2) křesťanství se nemůže zříci plodů řecko-latinského génia.
3) je přesvědčena, že absolutní pravda neznamená intoleranci.

***

Osnova a obsah:

Úvod: Poznej sebe samého
1. kapitola: Odhalení Boží moudrosti
2. kapitola: Věřím, abych pochopil - Credo ut intelligam
3. kapitola: Snažím se pochopit, abych věřil - Intelligo ut credam
4. kapitola: Vztah mezi vírou a rozumem
5. kapitola: Prohlášení učitelského úřadu církve v oblasti filozofie
6. kapitola: Vzájemné působení mezi teologií a filozofií
7. kapitola: Současné požadavky a úkoly
Závěr
Náměty
Shrnutí

***

Přednáška bylo přednesena na kněžském dnu v Praze 10.11.1998

Vydalo: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1998

Zvýraznění v textu provedla redakce webu.