
Kněz Dr. Ivica Raguz je profesorem dogmatiky v Dakonu a Osijeku, vydavatelem
teologického časopisu „Diakovensia“ a redaktorem chorvatské verze mezinárodního
teologického časopisu „Communio“. V následujícím interview s Kreso Sego
mluví o významu mariánských zjevení a o svém osobním přístupu k Medjugorje
Vážený pane profesore, z některých vašich
spisů je zřejmé, že hledíte velmi pozitivně
na události v Medjugorje. Jak to vidíte
ve světle dogmatiky?
Dogmatická teologie studuje dogmata,
tedy jádro křesťanské víry, především
vtělení, zjevení Boha v jeho Synu Ježíši
Kristu, a tajemství božského života ve
Svaté Trojici. Zjevením Matky Boží pokračuje
logika a smysl vtělení Boha, logika
Nejsvětější Trojice. Skrze vtělení nám
bylo oznámeno, že Bůh v Ježíši Kristu je
Láska. Mariánská zjevení v nás upevňují
obraz osobního, konkrétního a milujícího
Boha, který se v každou dobu stará
o člověka.
Některá mariánská zjevení měla velký
vliv na církev a svět, jako např. Guadalupe,
kde se udály miliony obrácení, nebo
Lurdy a Fatima, kde se zjevila Panna Maria
ve zvláště těžkých údobích dějin. Můžete
nám říci, v čem spočívá důležitost zjevení
Matky Boží a co může změnit?
Za prvé mění zjevení Matky Boží stále
znova náš obraz Boha. My lidé máme
sklon k tomu, vytvářet si odcizený obraz
Boha, který je daleko od nás. Tak mu dáváme
jména jako „Nevyzpytatelný“, „Nevýslovný“,
„Nepoznatelný“. Tím se sami
stáváme nedotknutelnými pro Boha. Ale
v Ježíši překonal Bůh naše lidské představy
a navždycky zmátl naši kalkulaci.
Tak se stal z dalekého, cizího Boha někdo,
kdo vstoupil do našich dějin, Bůh
mezi námi. Tímto způsobem nás vyvedl
z míry a nedává nám už klid. Mariánská
zjevení nám přinášejí právě tento obraz
Boha: Bůh, který má o nás zájem a který
nás miluje.
Za druhé zdůrazňují mariánská zjevení
lidem, že je možno k Ježíši nejlépe
přijít skrze Marii. Pomáhají nám k mariánskému
postoji, tedy k úplné odevzdanosti Bohu. Maria nejen mluvila o Bohu,
nýbrž mluvila s Bohem, a tak nás odkázala
na Boha.
Dnes mluví lidé příliš o Bohu. Odnaučili
jsme se mariánskému rozměru. Tak
také naše víra ochladla a distancovala se.
Vy jste jednou napsal, že dnešní teologie
se málo zajímá o Marii. Odkud to přichází
a jak se to projevuje v křesťanském životě?
Je mnoho důvodů krize mariánské spirituality,
jako například racionalismus,
který zanechal v naší době hluboké stopy
v myšlení a životě víry lidí. Sama teologie
a spiritualita se nechaly nadchnout
vyjasněným obrazem světa a začaly Boha
redukovat na vědecké kategorie. Proto
neudivuje, že v takovém rámci nenachází
mariánská spiritualita místo, protože
je označená jako antiracionální.
Druhou příčinou krize je naše osobní
krize vztahu k Ježíši. Kristus byl chápán
jako idea, jako produkt určité vize, jejíž
pomocí je možno měnit svět, ale přestal
být osobou, Bohem ve vztahu k lidem.
Pro některé je Kristus jenom revolucionářem
a podněcovatelem nepokojů. Pak
je jen logické, že Matka tohoto „obyčejného“
člověka nemá žádný význam. Tam,
kde je Ježíš redukován na obyčejného člověka,
přestává být jeho Matka Matkou Boží
a Matkou víry v Ježíše.
Proto chci říci, že krize mariánské
spirituality je krizí víry v Ježíše jako Syna
Božího.
Na druhé straně vidíme, že mnoho lidí
putuje k mariánským poutním svatyním.
Bohu díky, je tomu tak. „Sensus fidei“,
pravý cit věřících, je silnější než modernizace
teologie. Věřící chtějí uctívat Ježíše
Krista, Syna Božího, jako Syna Marie,
Boha, který stojí tak blízko nás, že vstupuje
do osobního vztahu k nám.
Nebe na nás zřejmě nezapomnělo – ve
stejné době jako v Medjugorje se zjevuje
Matka Boží také ve Rwandě. Co by se nám
tím dalo říci?
Pro mne je to velké znamení lásky Boží
k nám lidem. Jsou to znamení nebe pro
nás, která nám ukazují, že země je ještě
otevřená pro nebe a naopak nebe pro zemi.
To jsou veliká znamení naděje pro lidi.
Navzdory všem obtížím života a všemu
utrpení se člověk necítí být sám. S Gospou
(Matkou Boží) můžeme už teď prožívat
nebe.
Hlavními poselstvími Královny míru
jsou pokoj, víra, obrácení, modlitba a půst.
Nejsou ve světle Písma svatého a učení církve
voláním nebe pro naši dobu?
Chtěl bych navázat jenom na jedno
slovo z těch právě zmíněných, a to obrácení,
které dnes velmi chybí. Mluví se
mnoho o zkušenosti a zážitku, až do inflace.
Ale víra není v první řadě zážitek,
nýbrž poslušnost, kterou požaduje obrácení,
obrácení vlastního myšlení a konání.
Tím působí obrácení krizi ve smyslu přerušení
našich zážitků a zkušeností. V protikladu
k tomu se může stát, že se v naší
víře zabýváme daleko více našimi bůžky
a idoly než Bohem, který nás volá k obrácení.
Zážitek a zkušenost jsou druhořadé.
Vycházejí z obrácení a poslušnosti
vůči víře. Proto můžeme být vděční, že
nám Gospa dává na vědomí tento důležitý
rozměr víry.
Žijeme v krizi společnosti, hospodářství
a víry. Zdá se, jako by jedno podmiňovalo
druhé. Ale tyto krize zachycují jenom nejvyvinutější
oblasti světa. Co se tady vlastně děje?
Myslím si, že se krize netýká celé církve.
Církev v Africe a Asii nebyla nikdy tak
živá jako dnes. Tam jsou kostely plné věřících.
Na to si musíme vzpomenout, když
jsme naplněni evropským pesimismem
a dusíme se obavami o církev. Také můžeme říci, že dřívější doby často nebyly
pro víru lepší. Ale zapomínáme rychle.
Dnes chodí do kostela více lidí, než ještě
před 50 lety. Například v 19. století se vyprazdňovaly
kostely ve městech rok po roce.
Myslím si, že bychom měli být obezřetnější
při řeči o krizi víry – křesťanská víra
je vždycky v krizi. V každé době byli křesťané,
kteří kladli odpor povrchnosti jako
Maria. A tak jsou vždycky lidé, kteří jsou
otevření vůči Marii a s Marií vůči Bohu.
Už více než 30 let přicházejí lidé do Medjugorje,
aby se obrátili, často se po mnoha
letech znovu zpovídají, učí se modlit, klanějí
se a začínají se postit. Co je příčinou
těchto velkých změn v člověku?
To bych mohl říci s Blaisem Pascalem:
„Člověk stále překonává sám sebe.“ Nemůže
ho naplnit nic, kromě Boha. Stálé
putování do Medjugorje potvrzuje tuto základní
výpověď o člověku.
Existují kritiky Medjugorje, že je zde
Matka Boží stále v centru událostí. Ale nezve
nás Gospa stále znova k obrácení a modlitbě,
protože nás chce přivést ke svému Synu?
Vždycky jsem se podivoval nad tímto
druhem kritiky. Ovšemže jsou také chybné
vývoje v mariánské spiritualitě, ale když se
z tohoto důvodu odmítají zjevení v Medjugorje,
je to znamení nevhodné racionalizace
víry: Chtějí ji bránit, ale současně
jednají proti ní.
Vždyť Bůh se stal člověkem díky souhlasu,
tomu „Fiat“, které řekla Maria. A když
si dnes přejeme, aby se v nás Bůh narodil,
pak není žádné lepší cesty než přes Pannu
Marii. Zvláště my jako církevní hodnostáři
bychom měli být otevření pro ženský
rozměr víry a pro ducha Marie.
Vy jste profesor dogmatiky a kněz. Jak
se vám daří žít poselství Matky Boží?
Čtu rád poselství Gospy. Její přímluva
mi pomáhá, abych žil svoje kněžství mysticky,
jako duchovní spojení s Kristem.
Možná to mnohým uším zní jako příliš
ženské. Ale já věřím, že se dá žít kněžské
povolání jenom mariánsky. Tento postoj
vůči Ježíši nás chrání před tím, abychom
své povolání nebrali jenom jako práci
a zaměstnání.
Jaký je podle vašeho mínění význam zjevení
pro dnešní svět?
Chtěl bych znovu citovat Blaise Pascala:
„Štěstí není v nás, ani mimo nás. Štěstí
je v Bohu, který je v nás i mimo nás.“
Když chceme být šťastní, musíme pracovat
na sobě, abychom byli v Bohu. Když
jsme ale v Bohu, zůstáváme sami v sobě.
Myslím si, že Matka Boží byla nejšťastnější
osobou na tomto světě, protože byla
úplně v Bohu a Bůh byl úplně v ní. Proto
chci říci, že zjevení z Medjugorje jsou
křesťanskou školou štěstí.
Glasnik Mira, Medjugorje –
Oase des Friedens, únor 2013
Přeložil -mp-
Převzato z časopisu Světlo č. 17, str.8-9 (28. DUBNA 2013)
Archív periodika Světlo, rok 2013 -zde