A bude-li třeba, udělám zázrak…..
Mám ve zvyku se každý měsíc, vždy od prvního dne, modlit novénu odevzdanosti a vždy ji obětovat za něco, co vidím jako těžké a neřešitelné. Ne jinak tomu bylo i prvního ledna, kdy jsem se tuto novénu začala modlit s úmyslem, aby mi Pán pomohl najít „třetího krále“ do tříkrálové sbírky ve farnosti Zabrušany. Ti totiž, co to dlouho dopředu slibovali, nakonec napsali, že nemohou jet a tak jsem v sobě měla zlost, že jsem se na to tak spoléhala a taky, že vlastně všechno – kostýmy a vše co je se sbírkou spojené je nachystané, ale třetí král nám chybí.
Čtvrtý den novény v sobě obsahuje větu: „A bude-li třeba, udělám zázrak.“ Nevím proč, ale nějak se mi to stále v myšlenkách po celý den vracelo a já jsem znovu vyvinula sílu a začala kontaktovat ty, o kterých jsem si myslela, že by se třeba mohli nechat přemluvit. Všechno to ale bylo marné, nikdo nemohl, někdo se ani zpět neozval. A tak jsem zůstala s tou myšlenkou z novény sama. Ještě než jsem vyrazila do severních Čech, zkusila jsem napsat sms jedné pani z Teplic, jestli ona by s námi nechtěla chodit. Ale ani od ní žádná zpětná vazba nepřišla. A tak jsem se smířila s tím, že budeme jen dva.
Když jsem se ve Vranově zastavovala pro o. Františka, který se mnou měl jet, měla jsem najednou na mobilu nepřijatý hovor. Podívala jsem se kdo mi volal a světe div se, byla to pani Blažena z Teplic. Zajásala jsem a hned jsem ji volala zpátky, ale hned první věta mě tak zpražila, že jsem si říkala, že to snad není možné. Pani Bláža mě začala vysvětlovat, jak tříkrálovou sbírku dělají děti a kde jsem byla na tom, že by ona jako dospělý člověk měla chodit. Snažila jsem se ji vysvětlit, jaká je situace na severu, ale neuspěla jsem. Pani Bláža celý rozhovor zakončila tím, že s námi půjde jako doprovod, ale kostým si rozhodně oblékat nebude. No co jsem mohla dělat.
Když jsme dojeli na faru do Jeníkova, pani Bláža už na nás čekala, snažila jsem se ji přemluvit na kostým, ale nepodařilo se. Vyrazili jsme tedy do prvních dvou menších vesnic. Chvíli nám trvalo, než jsme se do koledování dostali, ale pak jsme byli rádi, že jsme vyrazili. Po návratu na faru do Jeníkova jsem se pani Bláži zeptala, jestli s námi půjde i zítra a ona ochotně souhlasila. Byla jsem za to ráda. Ve středu jsme vyrazili do Zabrušan a ze začátku to vypadalo, že dnes toho moc nevybereme a tak byla i nálada mírně pokleslá, ale vše nám na závěr vynahradila jedna pani, která nás každoročně pozve na teplý čaj a je to vždy milé setkání. Pani Bláža z toho byla celkem unesena a tak mě ani dlouho netrvalo, abych ji přemluvila i na další den. Tentokrát se k nám přidali i kolednici z Jeníkova a tak jsme se rozdělili na dvě skupinky a zvládli jsme udělat vesnice Žélenky a Všechlapy.
Každá skupinka si našla svůj styl koledování. V mojí skupince jsme zpívali a druhá skupinka s pani Blážou zase zvolila spíše mluvenou formu. Lidé dnes byli poměrně štědří a tak na konci dne bylo zač děkovat. No a ještě tu byl pátek a koledníkům se ještě nechtělo skončit a tak jsme s charitou ještě domluvili, že půjdeme koledovat do Košťan. Odpoledne jsem koledníky odvezla a návrat jsme si domluvili asi tak za 3 hodiny. Když jsem pak pro ně jela, bylo vidět, že jsou celkem promrzlí, bylo totiž -3 stupně, ale byli šťastni, že mohli koledovat. Pani Bláža byla nakonec z toho tak nadšená, že hned začala přemýšlet, jak sehnat děti na příští rok a jak je třeba všem udělat pořádné a pěkné kostýmy a že ona sama bude během roku nakupovat nějaké drobné dárky, které pak budeme dávat dětem, když nám otevřou.
A když tak o tom všem mluvila, tak jsem si najednou uvědomila, že vlastně ona byla ten zázrak, který Pán Bůh udělal, že s námi chodila. Já jsem pořád chtěla mít tři krále po svém, ale Pán Bůh to zařídil ještě líp, že já sama bych to tak nevymyslela. BOHU DÍKY!
A aby těch zázraků nebylo málo, tak když jsem se pak v sobotu vracela z Jeníkova do Brna, měla jsme v nádrži plyn jen tak na nějaké dojetí za Teplice a pak to vypadalo, že pojedu na drahý benzín. Hned za Teplicemi jsem proto zastavila na benzince, kde bylo možné natankovat i plyn, ale pani nebyla ochotna mě s tím pomoct a mě samotné to nešlo a tak jsem jela pryč a říkala jsme si, že se nedá nic dělat. Pořád jsem čekala, že už to přepne na benzín, ale ono nic. Jela jsem pořád na plyn. Až asi 10 km před Prahou mě začala blikat kontrolka, že už nádrž s plynem je prázdná, ale to už mě zas tak moc nevadilo, protože hned na začátku Prahy je benzinka, kde se dá levně natankovat plyn.
A tady jsem si znovu uvědomila, že vlastně tomu všemu Pán Bůh požehnal a mě samotné dal zakusit, že On to má vše ve svých rukách a že je jen třeba, abych já mu více důvěřovala.