Přinášíme svědectví o zkušenosti s medailkou Panny Marie.
Asi nejčastější medailka Panny Marie, kterou lidé nosí, je zázračná medailka, která vzešla ze zjevení Panny Marie francouzské řeholnici Kateřině Labouré.
I já takovou spolu s křížkem nosím na svém krku. Koupila jsem si ji před pár lety v Medjugorje. Nosím ji z úcty k Panně Marii, kterou mám velmi ráda a která v mém životě hrála už od dětství velmi výraznou roli. Věděla jsem, že se této medailce říká “zázračná”, ale to není důvod, proč ji nosím. Pro mě to je hlavně zpřítomnění Panny Marie v mém životě. Mít Pannu Marii stále “u sebe” a svěřovat ji celý svůj život, každý den pod její ochranu a přímluvu. To jsem netušila, že jednou budu součástí takového jejího malého zázraku, díky kterému bude tato medailka rozšířena na mnoho míst v naší zemi.
Bylo to někdy na jaře roku 2022, kdy mi zazvonil telefon. Volal neznámý postarší pán, který mi během několika následujících minut objasnil, že je velikým ctitelem Panny Marie a jeho životním posláním je rozšiřovat zázračnou medailku Panny Marie po naší zemi. V menších počtech ji spolu s průvodním textem nechává v kostelích, na duchovních akcích, rozdává lidem. Od nikoho za to nic nechce, hradí to z osobních úspor. Rozdává ji, aby se v naší zemi rozšířilo povědomí o této zázračné medailce a úcta k Panně Marii.
A proč tedy volal? Hledal někoho, kdo jezdí do Medjugorje a kdo by byl ochotný dovézt z Medjugorje větší počet těchto medailek, které jsou v Medjugorje o mnoho levnější než u nás. Díky tomu jich může koupit víc a víc jich rozdat. Konkrétně se jednalo o 35.000 zázračných medailek. A protože mám ráda výzvy a ty Hospodinovy jsou nejlepší, neváhala jsem. I když mi bylo jasné, že to nebude vůbec jednoduché. Takové množství nemají krámky na prodejně a důležité bylo také sehnat je za určitou cenu, aby na to stačily finance, které mi onen pán před poutí přivezl. Byl plný vděčnosti. Tyto medailky plánoval dát jako přílohu křesťanského časopisu “Milujte se”, aby se to dostalo na 35 tisíc adres. Aby Panna Maria “zaplavila” naši zemi.
S přibližujícím se termínem naší pouti jsem kontaktovala kamarádku, která žije v Medjugorje, jestli nemá známého prodejce, který by to zajistil, u koho bychom to koupili. Neměl by to být problém, poptá se. A tak jsem to pustila z hlavy. Když jsme dojeli do Medjugorje, informovala jsem se o stavu a zjistila, že onen známý teď nemůže, řeší něco závažného, ale vyřídíme to v pátek, den před odjezdem, kdy už bude mít čas a doveze to. Věnovala jsem se poutníkům, organizovala jsme program, překládala jsem... V sobě jsem měla klid, však je to domluveno... Ale jak to tak bývá, kde jde o Boží věci, ten zlý se snaží vše překazit... Určitě to znáte, já to zažila ve svém životě mockrát... Když nadešel pátek, dozvěděla jsem se, že onen obchodník mohl sehnat jen 11.000 medailek, a zbylých 24.000 už nesežene. 11.000 je obrovské množství, ale pro daný záměr je to naprosto nedostačující. Nemůžete dát medailky jen do některých výtisků a do ostatních ne... Byl potřeba celý počet 35 tisíc. Jenže kde to na poslední chvíli sehnat? Navíc celý den program, musím překládat a věnovat se poutníkům, nemůžu běhat po krámcích a shánět či skupovat po menších množstvích medailky a doufat, že se aspoň k danému číslu nějak výrazněji přiblížíme... Klid, který ve mně byl ty předchozí dny, byl rázem pryč...
Bylo mi líto, že to nedovezeme, že se to tím pádem nebude moct dát do časopisu a že se tak Panna Maria skrze tuto medailku nedostane k mnoha lidem, kteří o ní a jejích zaslíbeních třeba ani pořádně neví... Ač jsem se snažila to nějak vyřešit, dostala jsem se do bodu, kdy jsem musela rezignovat. “Panno Maria, není už v mých silách to zajistit. Je mi líto, že to nevyjde, ale příští pouť dovezu zbytek a půjde to až v nějakém dalším čísle... A nebo si to nějak zařiď. Je to na Tobě! Jestli to chceš, pořeš si to...”
Nadešel den odjezdu. Z Medjugorje vyjíždíme vždy až po večerním programu, dopoledne ještě program, pak oběd, balení, nakládání do autobusu a odpoledne již volný program ve farnosti. Tak to bylo i tentokrát. Po obědě jsme naložili všechny věci do autobusu a já jsem do těch svých vložila i eura, která byla určena na nákup medailek. Už jsem neměla naději, že by se podařilo medailky sehnat. Rozloučili jsme se s domácími a vydali se do centra Medjugorje.
Šla jsem s kamarádkou, která se mnou jezdívá do Medjugorje často a která ještě chtěla něco koupit svým blízkým domů... Pamatuji si, že jsem ji tehdy stroze sobecky odbyla s tím, že už se mi nikam nechce chodit, že s ní po krámcích už nepůjdu, protože chci jít v klidu ještě chvíli k soše Panny Marie a pak alespoň jednou za pouť stihnout začátek večerního modlitebního programu, protože předchozí dny jsem stále řešila něco kolem poutníků a programu a přicházela jsem až v průběhu... Rozloučily jsme se, odpojila jsem se a v tom jsem měla takové vnitřní nutkání, abych šla s ní. Taková ta blesková myšlenka, která vám proběhne hlavou, vnuknutí... “Jdi s ní”. Dobře, půjdu jako poděkování, protože ona mi celý týden pomáhala a byla k ruce a tak neměla moc čas běhat po krámcích a řešit svoje věci. Tak teď já věnuji svůj čas jí. Tak jsem si to zdůvodnila... A i když nerada, doběhla jsem ji a zamířily jsme k jednomu našemu oblíbenému krámku, kde vždy nakupujeme komponenty na růžence. Když jsme tam došly, první, na co mi padl zrak, byly pytlíčky se zázračnými medailkami. Okamžitě jsem se u nich zastavila. Nebylo jich tam mnoho, možná tak deset pytlíků po 50ks. Ale cena byla vyhovující. Blesklo mi hlavou: “Zeptej se, jestli jich nemají víc.” Blbost, nemám tu peníze a do odjezdu zbývá sotva 3,5 h. To není možné... Ale jakoby mne něco nutilo... Šla jsem k podkladně a ptám se, jestli těchto medailek mají víc... Konkrétně 24 tisíc kusů. Ještě teď se usmívám, když si vzpomenu, jak se paní prodavačka nevěřícně zatvářila. Asi dvakrát se ujistila, že opravdu myslím 24 tisíc kusů, což znamenalo 480 balíčků. Váhavě zvedla telefon a volala nadřízené. “Měli bychom je na vzdáleném skladě, na kdy to potřebujete?”, zeptala se mě... A tak jsem jí řekla, že ve 21 hodin odjíždíme, takže do té doby... Položila sluchátko a říká: “To půjde, dovezou to, ale potřebuji zálohu”. Na tu by těch pár euro, co jsem měla v peněžence, fakt nestačilo. Ale jsme takový krůček od cíle, teď to nevzdáme... “Panno Maria, pomoz!” Začala jsem paní vysvětlovat, že peníze u sebe nemám, že jsou v autobuse, který je teď 2km u ubytování, a který přijede ve 21h na parkoviště za kostel. Pak hned s nimi doběhnu... Měla jsem štěstí, že umím chorvatsky a mohla jsme se s ní domlouvat. A tak se po nějaké době podařilo a paní ze zálohy ustoupila. Domluvily jsme se, že mi dá na mobil SMSkou do 20:30 vědět, jestli vše klaplo.
Byla jsem jak Alenka v říši divů... Panno Maria, že by to přece jen klaplo?! Celou mši a adoraci jsem byla jak na trní... Svěřovala jsem to do Její režie... “Jestli chceš, aby to vyšlo, postarej se...” Žádná SMS nepřicházela. “No ták, Panno Maria, pomoz!” Nakonec jsem se zvedla a běžela jsem do onoho obchodu. Už při vstupu na mně prodavačka volá: “Před chvilinkou to zrovna dovezli.” Otočila jsem se a běžela na parkoviště, kam měl každou chvíli přijet náš autobus. Sotva přijel, vběhla jsem do něj, vzala peníze, rozdala pokyny k nástupu, vzala dva silné muže a vydala se pro medailky... Celou cestu mé srdce křičelo obrovskou radostí a vděčností, že se to podařilo, že se toto Mariino dílo uskutečnilo, že si to Panna Maria pořešila. Vyzvedli jsme medailky, vyřídili potřebné papíry k nákupu, a vydali se do autobusu.
Odebíráte “Milujte se!”? Medailky, které byly v nedávném srpnovém čísle jsou ony, které si Panna Maria tak “zázračně” na poslední chvíli sehnala v Medjugorje a na kterých jsem se opět přesvědčila, že Panna Maria je ta nejlepší přímluvkyně u Boha a že s Bohem je možné všechno!
