Boží služebnice, sestra Leonie Nastał, je jednou z největších polských mystiček. Jak sama tvrdí, s Ježíšem si nejen povídala, ale prožívala jeho utrpení skrze vidění. Jeden z nejvíce šokujících obrazů viděla 26. února 1936, když jí Ježíš po svém zajetí v Olivecké zahradě odhalil události noci Zeleného čtvrtku.
Odvedl ji do vězeňské cely a ukázal jí šokující obraz mučírny. Sestra Leonia dosvědčuje, že ho neustále doprovázela na křížové cestě s velkou něžností a slavila tuto pašijovou pobožnost. Často se stávalo, že ji Boží láska uchvátila a ponořená do Boží přítomnosti všemi smysly kontemplovala Ježíše.
„
Začala jsem se modlit pobožnost křížové cesty, ale nedokázala jsem opustit první zastavení. Po tolika dnech touhy se mé duši zjevil Ježíš – klidný, mírný, jemný, svázaný, když stál před Pilátovým soudem; všemi opovrhovaný.“- napsala v dubnu 1936. Dnes můžeme následovat Ježíše na jeho poslední cestě – přes utrpení k vítězství.
1. zastavení: PÁN JEŽÍŠ JE ODSOUZEN K SMRTI
Pán Ježíš se mi zjevil svázaný v majestátu utrpení a pokoje.
Jsem Král králů, řekl,
a hle, náruč mi svazuje lano otrokářů. Jsem Soudce věků, a oni soudí duše a Pilát soudí mě. Já jsem pravda a dav mě prohlašuje za zločince, ale já mlčím…
Dítě moje, víš, proč jsem se dobrovolně podrobil Pilátovu soudu? Tímto ponížením jsem chtěl získat milost dobré zpovědi pro duše a mlčením odměnit Otce za falešné mlčení duše v této svátosti. Duše, které při zpovědi skrývají své hříchy, si vyberou Barabáše - Satana a Ježíše ukřižují. Na druhé straně, duše, které pokorně a čestně vyznávají svá provinění, odstraňují z mých rukou pouta, která mě svazují.
2. zastavení: PÁN JEŽÍŠ BERE NA SEBE KŘÍŽ
Když jsem si bral kříž na ramena, nebo spíš, když mi ho narazili na záda, moje údy pronikla tak prudká bolest, že nebýt vyšší síly, spadl bych na zem. Poznáš tu bolest při stlačení rány. Moje ruce byly rozervány řeznými ranami. A tíha kříže se mi vryla do živých ran, ze kterých stále kapala krev. Nebyla to jen váha stromu, ale také váha hříchů, pro které jsem vzal kříž…
Pán Ježíš mi dovolil v duchu vidět, jak vypadal, když bral kříž na svá bedra. Viděla jsem, jak smrtelná bledost zakrývala Jeho nejsvětější tvář zčervenalou krví vytékající zpod trní. Ježíš se třásl na celém těle, třásla se každá tkáň jeho nejsvětějšího těla, a přece se Pán Ježíš vydal na cestu na Kalvárii.
Kráčel pomalu, s námahou zvedal nohy, nakláněl se pod tíhou kříže stále více a více, nakláněl se tak, že se mi zdálo, že už každým krokem spadne. Ale Ježíš šel a přitom se modlil nějaké modlitby.
3. zastavení: PÁN JEŽÍŠ PO PRVÉ PADÁ POD KŘÍŽEM
Leono moje, řekl Ježíš,
víš, co způsobilo můj první pád? Byl to pohled na první těžké hříchy. Kdybys jen věděla, jak strašná bolest svírá srdce při pohledu na duše, které byly svou krásou jako andělé, byly příbytkem Nejsvětější Trojice. Ještě před chvílí jsem byl králem těchto duší a nyní se najednou duše odvrátí od Boha, pohrdá Ježíšem, jedním silným, zlomyslným přírazem vyrazí Ježíše ze srdce a on pod vlivem tohoto nárazu padne na zem, a tím stejným vchodem, kterým vyrazili Ježíše, vstupuje Satan.
Ježíš, který zažil takové pohrdání, by se nikdy nevrátil k této duši, nebýt nekonečné lásky, která mu říká, aby zachránil veškerou bídu a dokonce i hněv. Láska mu říká, aby zemřel, jen aby duše žila.
4. zastavení: PÁN JEŽÍŠ SE SETKÁVÁ SE SVOU MATKOU
Na čtvrtém zastavení křížové cesty Ježíš připoutal mou duši k sobě, jako by mi chtěl zjevit pocity, které ho v Srdci trápily při setkání s Jeho Nejsvětější Matkou.
Leono, řekl Ježíš,
kdyby tě vyloučili z kongregace, obvinili z hrozných zločinů; kdyby tě s výsměchem doprovázeli na popraviště a mezi davy bys viděla svou milující matku, která omdlévala bolestí, co by se událo ve tvém srdci?
Měla bys jí říct jednu větu: "Mami, trpím nevinně, jsem očividně obětí druhých."
Bylo by to oslazení jejího utrpení, ale přesto bys trpěla ty i tvá matka. Nyní si pomysli, jak moc trpěla moje Neposkvrněná Matka, když mě viděla nést kříž, s trnovou korunou na hlavě, s potem a krví ve tváři.
5. zastavení: ŠIMON Z CYRÉNY POMÁHÁ JEŽÍŠOVI NÉST KŘÍŽ
Byl jsem blízko mdloby a nebýt pomoci Cyrenejce, po tomto setkání s Neposkvrněnou Matkou bych zemřel.
Ježíši můj, zeptala jsem se, proč nesl Šimon z Cyrény tvůj kříž tak krátce, že jsi ho opět vzal na ramena a znovu padl?
Protože to byl můj kříž, řekl Ježíš.
Pro člověka by byl příliš těžký. Šimon, jako každý jiný, mohl nést jen svůj kříž. Když ale vzal můj kříž, musel jsem ho zvednout - jinak by spadl.
6. zastavení: VERONIKA UTÍRÁ JEŽÍŠOVI TVÁŘ
Ježíši můj - zeptala jsem se znovu - copak ti utírání Tvé nejsvětější tváře sv. Veronikou nepřineslo úlevu, když jsi znovu spadl?
Dítě moje, Veronika mi udělala stejnou službu jako Cyrenejec. Přestože mi nevzala kříž z náruče, udělala to, co mohla udělat žena. Měřil jsem její skutek hodnotou lásky, se kterou mi spěchala ulevit. Zanechal jsem jí svůj božský obličej na šátku a v tomto odrazu ze mě vyšla má božská síla, kterou jsem předal Veronice. Má láska se milujícím srdcím vždy odvděčí laskavým projevem mé podoby. Každý akt lásky způsobuje, že duše se podobá Předmětu lásky.
Zdálo se mi, že Pán Ježíš má v ruce pečeť s monogramem nasáklým Jeho Božskou krví – namísto inkoustu. Přitiskl ji k mé duši a s každým přitisknutím se znovu a znovu vtiskovala Jeho Božská Tvář.
7. zastavení: PÁN JEŽÍŠ PADÁ PODRUHÉ POD KŘÍŽEM
Vedle Veroniky jsem viděl duše, které ke mně dýchaly nenávistí, a za nimi, v průběhu věků, byly duše jim podobné – duše, které mi do očí házely bláto smyslnosti a chtěly se chránit před mým vševiděním. Do tváře mi házely kameny vzteku a závoj pýchy a především pohrdání, které tak velmi způsobuje bolest mému Srdci. Bláto smyslnosti a závoj pýchy, které se mi vrhaly do očí a na tvář, mi bránili vidět nejen jejich duše - jak si to přáli, ale i cestu, kterou jsem kráčel, a proto jsem spadl. Moje tvář padla na zem, neboť se v ní válely ubohé duše a já jsem jim chtěl přinést spásu.
Padl jsem jako červ tváří k zemi, protože lidé, kteří jsou prach a obracejí se v prach, se chtěli nad ni povznést pro svou pýchu, chtěli se blýsknout svou iluzorní velikostí. Satan pýchy se chtěl rovnat Bohu – k tomu vybízí i svedené lidské duše. Chtěl jsem podat ruku padajícímu lidstvu, tak jsem padl na zem, abych je zvedl.
8.zastavení: PÁN JEŽÍŠ UTĚŠUJE PLAČÍCÍ ŽENY
Jsem zdrojem vší útěchy. Jakákoli jiná útěcha, která nepochází z tohoto nejčistšího zdroje, je zakalená a nepřináší skutečné osvěžení. Utěšuji nejen ženy, které pláčou nad mým utrpením, ale každého, kdo ke mně přichází a hledá úlevu v utrpení, útěchu ve svém utrpení. Útěcha, kterou dávám, je klidná, osvěžující, uklidňující všechny touhy duše. Člověk v ní necítí marnost, která se vždy skrývá na dně pozemských útěch.
Ale vraťme se k mé cestě na Kalvárii. Leono, tehdy jsem utěšoval plačící ženy a dnes, ženo, chci od tebe útěchu.
Ježíši, potichu jsem zašeptala, jakou útěchu ode mě můžeš očekávat, čeho jsem schopná? Asi bys byl smutný. Ale Ježíš pokračoval:
Utěš mě obětavou, čistou, jemnou láskou; láskou, která od ničeho neustupuje – která je připravena na cokoli; jde tam, kam Ježíš přikazuje; dělá to, co Ježíš požaduje. Utěš mě dětskou neochvějnou důvěrou. V první řadě vás prosím o důvěru, protože Satan se jí snaží otřást ve vašem srdci.
9. zastavení: PÁN JEŽÍŠ POTŘETÍ PADÁ POD KŘÍŽEM
Leono moje, řekl Ježíš,
třetí pád byl bolestivější než všechny ostatní. Byl jsem tak fyzicky vyčerpaný, že jsem se nedokázal postavit na nohy. Každá tkáň mého těla se třásla bolestí, vyčerpáním a únavou. Kříž, který mi tlačil na rány na ruce, mi způsoboval ukrutnou bolest. Byl jsem blízko smrti a tento druh smrtelné agónie byl způsoben pohledem plným znechucení a hrůzy, vidění hříchů páchaných vědomě a úmyslně lidmi, od kterých jsem očekával lásku, od lidí, kteří vědí, co od nich Bůh žádá.
Kolik lidí s teologickým vzděláním se odpoutá od Církve, strhují s sebou tisíce duší… Tehdy jsem kvůli tomu trpěl – přesně jako v Getsemanské zahradě.
Trpěl jsem chladnými, vymyšlenými zločiny, válel jsem se ve smyslnosti lidí, kteří byli často poskvrněni a už už se skláněli nad vlastním hrobem. Aby nespadli do pekelné propasti, sklonil jsem se jako červ do prachu. Bezvládně jsem padl na zem, která se pro mě stala jakoby hořícím plamenem. Byl jsem téměř mrtvý. Z otupělosti bolestí jsem se vzbudil teprve tehdy, když mě voják vší silou kopl do boku, blízko mého srdce.
10. zastavení: PÁN JEŽÍŠ JE VYSLEČEN ZE SVÉHO ROUCHA
Najednou, na desátém stanovišti, byla moje tíha pryč. Nadpřirozené soustředění naplňuje moji duši a bezděčně mi z duše unikla otázka, na kterou jsem nikdy nepomyslela: Ježíši můj, proč ti mučitelé strhávají šaty z těla? Když tě chtěli ukřižovat a měl jsi odkryté ruce a nohy, proč to dopustili?
Pán Ježíš řekl:
Aby lidé věděli, jak moc je miluji; aby mé rty po smrti na kříži ztichly, aby mluvili o mých ranách a o tom, jak hluboká a široká je má láska ke stvoření. Kdyby byly odhaleny jen rány na rukou a nohou, lidé by zapomněli, že jsem pro ně trpěl po celém těle, takže od chodidla až po temeno mé hlavy nebylo na mně jediné místo, které by nebylo zraněno.
Mučitelé, kteří mě bičovali, to nedělali pro zábavu, ale pro peníze, které očekávali od židovských starších. Navíc je podněcoval Satan, který je k této krutosti dovedl. Dovolil jsem to, protože miluji lidi a chtěl jsem, aby to lidé poznali.
11. zastavení: PÁN JEŽÍŠ JE PŘIBITÝ NA KŘÍŽ
Zažila jsem velmi bolestné opuštění své duše. V touze najít oporu ve zdrcujícím utrpení duše jsem začala rozjímat o Ježíšovi: o mém Bohu. Bože můj, proč jsi mě opustil? Zdálo se mi, že Pán Ježíš mi na chvíli dovolil zažít svou vlastní opuštěnost a to bylo pro člověka jednoduše neúnosné. Cítila jsem, že jen Ježíš mě drží při síle.
Nebeský Otec řekl:
Opustil jsem Syna, protože miloval lidstvo nekonečnou láskou. Natáhl ruce na kříž, abych nepotrestal lidstvo. Chtěl dát sebe do zálohy, abych vás nezbičoval trestem věčného opuštění, a tak jsem to všechno nechal prožít svému milovanému Synu v celé hrůze, v celé síle pocitu opuštění všech, kdo si zaslouží být opuštěni.
Synu můj, opustil jsem Tě, neboť jsi bezvládně visel, přikovaný – na kříži jsi ke mně vysoko pozvednut. A tehdy jsem sestoupil do nížiny, abych zvedl do Tvého rozevřeného objetí to, co spadlo, co se plazí po zemi. Já – spolu s tebou – zachraňuji svět tvou opuštěností.
12. zastavení: PÁN JEŽÍŠ UMÍRÁ NA KŘÍŽI
Dítě moje, buď vždy připravena nabídnout mi oběť, kterou od tebe bude žádat jen má láska. Ve všem se zřekni sebe samé, vzdej se nevinné a povolené rozkoše, kterou lze obětovat. To dokáže udělat jen štědrá duše, jejíž život se stává neustálým umíráním.
Nemohu být vůči sobě lhostejný k tomuto druhu smrti. S každým takovým aktem umírání se mi jaksi zrychluje tlukot srdce, abych vlil více života do vašich duší, vyživoval je sám sebou, vlastní krví.
13. zastavení: PÁN JEŽÍŠ JE SŇATÝ Z KŘÍŽE
Mou duši uchvátil pohled na uličku plnou jasu, současně proniklou světlou mlhou, jako bílý oblak. Uprostřed této uličky byly kříže. Napočítala jsem jich deset. Od prvního z nich, který je mi nejbližší, Ježíš promluvil:
Jsem ukřižován v lidských srdcích. Dobrovolně mě přibíjejí na kříž svých srdcí. A já – než mě usmrtí – držím tento kříž tak pevně u sebe, chci přitáhnout tyto duše a srdce k sobě. Chci, aby skrze mou smrt opět ožili. Ani po smrti jsem nesestoupil z kříže, na kterém jsem zemřel na Kalvárii. Josef a Nikodém mě z něj sňali. Leono, slož mě z kříže vašich srdcí, kterými mě dobrovolně, tak chladně, s otevřenýma očima, nejkrutěji křižujete.
Jak Tě stáhnu z kříže, Ježíši můj, když jsem malá jako miminko, tak slabá?
– Přijď se žebříkem. Láska k Bohu a k bližnímu – to budou dvě svislá ramena, a četné malé oběti, skutky umrtvování, sebezapření, pokora, důvěra – to budou jednotlivé stupínky, po kterých budeš stoupat do výšky. Popros svého anděla strážného, aby tě doprovázel, podporoval tě, protože stupínky žebříku jsou těžké a výška je tak velká. A když se dostaneš tam, kde jsou mé ruce a nohy přibity, řekni: „Tady jsem, můj Ježíši. Přišla jsem, protože jsi mě zavolal, chci tě sundat z kříže, protože tě miluji.“
14. zastavení: PÁN JEŽÍŠ JE ULOŽEN DO HROBU
Na posledním zastavení se mé srdce citelně naplnilo teplem lásky. Ježíš znovu řekl:
Tento dotek lásky bys nezažila, kdybys nebyla sklíčená a nevykročila na křížovou cestu. Jak milé mi je, když medituješ o mém utrpení. Vstupuji do tvého srdce, abych v něm spočinul po útrapách kříže, ale toto srdce ať je pro mě květinovou zahradou - skrze lásku.
Dnes nechci vstoupit do prázdného a chladného hrobu srdcí, protože už neumírám - smrt nade mnou nemá moc. Takže je-li v nějaké duši strach ze smrti, nechám ji kráčet mezi živými a milujícími.
Napadlo mě, jestli na pohřbu Pána Ježíše byli přítomni apoštolové, nebo jen Josef z Arimatie a Nikodém.
– Samozřejmě, že byli. Bylo třeba, aby mě ti, se kterými jsem zůstal tři roky, viděli i po smrti. Víš, že na Kalvárii byl z apoštolů jen Jan. Během umučení se mě Petr snažil najít. Ostatní apoštolové utekli před vojáky, ukryli se. Ale přišli po složení mého těla z kříže, pokryli mé rány polibky, dotkli se jich s láskou a zbožňováním.
A pak vzali mé tělo do hrobu, byli první, kdo mě adorovali s velkou horlivostí; a pak se všichni shromáždili ve večeřadle. Apoštol Tomáš se dotkl i mých ran. Věděl, že mé tělo je mrtvé, bez života. Proto se později, když jeho víra zakolísala, chtěl dotknout mých ran. Dcero má, bylo zapotřebí, aby ti, kteří měli ohlašovat mé umučení a smrt, mě viděli mrtvého, aby mohli později vydat svědectví pravdě a aby jejich radost a štěstí byly větší, když mě uvidí vzkříšeného.
zdroj: Aleteia
Převzato z
www.verim.sk/,
článek z 9. 4. 2022 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 24. 4. 2022; 23. 3. 2024 - 1798 přečtení)
