Od listopadu jsem začali nový projekt s názvem
„Misie na živo, aneb naděje pro Jeníkov“.
Jeden článek o této akci už jsem přinesla před časem. Nyní bych se s vámi chtěla dále podělit o zážitky, které máme právě z tohoto povídání.
Se slečnou katechetkou Táňou, která v adoptivní farnosti nyní působí, jsme navštívili několik farností, kde měli o naše povídání zájem.
Jednou z nich byla farnost Budišov a Pyšel. Povídání jsme měly v kostele hned po mši svaté. Slečna katechetka Táňa velmi pěkně mluvila o své práci, kterou na severu má. Hned v úvodu jsme se dozvěděli, jak je to s kněžími v oblasti Litoměřické diecéze, jak je jich málo a jak moc je proto důležitá práce pastoračních asistentů.
Slečna katechetka Táňa pak povídala o jednotlivých aktivitách v Jeníkově, o místních lidech, jejich podmínkách a mentalitě. O práci s dětmi a o tom, co se v adoptivní farnosti už s Boží pomocí podařilo a také o tom, co je ještě před námi.
Mluvili jsem také o stavu fary, o tom, jak se ji snažíme opravovat. Také jsme nabídli místním lidem možnost se do Jeníkova přijet podívat, uspořádat tam pouť nebo tam jet třeba na dovolenou.
Když povídání skončilo, rozdávaly jsme časopis Milujte se! a také nové letáčky s informacemi o Farním Týmu a o adoptivní farnosti Jeníkov. U východu z kostela jsme nabízeli Jeníkovský kalendář a také brožurky, které Farní Tým vydává.
Lidé byli moc milí. Někteří se nás pak ještě soukromně ptali na různé věci a mnozí z nich nám také přispěli finančně, za což jim patří velké Pán Bůh zaplať!
Odpledne jsme potom jely ještě do Nového Města na Moravě, kde jsme opět měly povídání o Jeníkovu. Když jsme tak seděly při obědě v restauraci, tak jsem si říkala, že určitě v Novém Městě přijde hodně lidí a tak jsem se nějak těšila. Jaké však bylo naše zjištění, když jsme dorazily do farního sálu a on tam nebyl nikdo. Trochu víc mě to zamrzelo, ale i s touto variantou je třeba počítat. Slečna Táňa se tím nějak nenechala zneklidnit, a když potom nakonec přeci jen dorazila jedna pani s holčičkou a ještě na chvíli i místní pastorační asistentka, začala povídat tak, jako by v sále sedělo padesát lidí. Dokonce jsem zapnuly i diaprojektor s fotkami, který s sebou vozíme.
Bylo to moc milé setkání, které trvalo víc jak hodinu. Ona jedna pani měla o povídání o Jeníkovu zájem, sama měla i nějaké otázky.
Když jsem pak sama v sobě tento nedělní den hodnotila, vyvstalo ve mně mnoho otázek, na které jsem hledala odpověď, ale byla ve mně také radost, která se slovy vyjádřit nedá. Tato tři setkání ve mně vyvolaly nové možnosti, jak se na Jeníkov dívat, jak pro něj ještě více pracovat. Těším se na další podobná setkání.
BOHU DÍKY!! ALELUJA!
