Odpověď: Ano, ale ...
Svatá zpověď musí, podobně jako každá jiná svátost, splňovat určité podmínky, aby byla platná. Při platném přijetí například svátosti manželství musí být mimo jiné splněna podmínka, že se jedná o svobodné rozhodnutí a že jde o manželství mezi jedním mužem a jednou ženou. Řekněme, že někdo nutí ženu vstoupit do manželství, bude jejich posvátný svazek platný? NE, protože chybí svobodné rozhodnutí ženy.
(Církev byla první instituce v historii, která podmínila platnost manželství dobrovolných souhlasem ženy - pozn. Editora).
Co svatá zpověď je, a co není
Někteří protestanti, a bohužel i katolíci věří, že vyznání hříchů je úkon, při kterém se z času na čas osvobodí od svých hříchů, aby byly čistí a mohli dále hřešit. Myslí si, že samotná koncepce zpovědi spočívá v tom, že návykový nekající hříšník získá bod k dobru v nebi i přesto, že se svých hříšných návyků nezbavuje. Může stále žít v nepřípustném sexuálním svazku, krást, šířit drby a zabíjet, pokud občas zajde ke zpovědi. To však Církev neučí!
O svatou zpověď se nejedná tehdy, když si člověk jde po odpuštění hříchů, kdykoli se mu zachce a s úmyslem hřešit dál i poté. Zneužití svátosti je svatokrádež, která zahrnuje lhaní knězi, neupřímnou lítost, záměr hřešit dál už během zpovědi, dobrovolné přilnutí k hříchu; odmítnutí zbavit se hříchu během vyznávání hříchů mezi ostatními. Jsme přesvědčeni, že Bůh neodpouští těm, kteří jsou k Němu neupřímní. Naopak odpouští těm, kteří:
1. Uznávají, že hřích je špatný.
2. Upřímně vyznají knězi své hříchy aniž že by vědomě vynechali nějaký detail.
3. Prožívají opravdovou lítost, která předchází jasnému záměru polepšit se, zbaví se všeho, co je k hříchu vybízí a nahradí vše co poškodili nebo nespravedlivě vzali.
4. Chtějí konat pokání a zápasit o svatost ve svém životě.
1451 Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“.
1455 Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Když se člověk obžalovává, hledí do tváře hříchům, které má na svědomí; bere za ně zodpovědnost a tak se znovu otevírá Bohu a společenství církve, aby si umožnil novou budoucnost.
1459
Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání“.
(
Katechismus katolické církve: 1451, 1455, 1459)
@@@
CO S NÁVYKOVÝMI HŘÍCHY?
Každému, kdo opakovaně hřeší stejným hříchem, ale upřímně zápasí o to, aby se hříšnému skutku, jakož i příležitosti vedoucí k němu, vyhýbal, je VŽDY odpuštěno, kdykoliv upřímně prosí o odpuštění. Pro Boha totiž není důležitý počet, kolikrát člověk zhřešil, ale upřímnost jeho srdce. Bůh miluje každého; ano i se všemi našimi hříchy. Před Bohem však nemá šanci žádný lhář. On odpouští těm, kteří se bijí do prsou a říkají "smiluj se nade mnou, hříšným" (- příklad z Kristova podobenství o 2 mužích v synagoze, kteří litují každý jinak - pozn. editora)
Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek, který Otcové nazývají „animi cruciatus [útrapy ducha]“, „compunctio cordis [zkroušenost srdce]“.
- (KKC 1431)
Bůh je VŽDY milosrdný; nikdy nám neodepře odpuštění, když za ním přijdeme. On sám nás k sobě volá i tehdy, když jsme stále ve svých hříších. Přislíbil, že budeme s Ním v ráji; ne, přísahal, že nás zachrání, že nás spasí. My jen musíme přijmout tuto milost, tento dar, který nám nabízí a který dostáváme zdarma. A přijímáme ho tehdy, když se rozhodneme přijít k Němu s upřímným srdcem, napravit svůj vztah s Ním a obnovit naše společenství s Jeho církví. Bůh prostě NEDOKÁŽE říci "Ne" svým dětem. Chce jen, abychom se opravdu upřímně snažili.
pozn. šéfredaktora: Boha nezajímají naše hříchy, on je už zná. Chce abychom svátost zpovědi aktivně používali, PRÁVĚ PROTO ji Kristus dal apoštolům. Ne jako vzácnost, ale jako nástroj používaný často a s účelem - být opět v přátelství s Bohem! Cítil se už někdo špatně, když vyšel ze zpovědnici? Kromě toho ... nezapomeň, že kněz - který slouží, často nepovšimnutý, věřícím dlouhé hodiny ve zpovědnici ve zdraví i nemoci - hříchy s nimiž tam jdeme, už všechny slyšel. Těžko ho překvapíš ... Díky Ti Ježíši, za svátost smíření.
Zdroj:
catholicsay.com, 30. 11. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 9. 1. 2017 naleznete
zde.
