Přinášíme List moderátora FATYMu Vranov nad Dyjí ke svátku Svaté Rodiny 2021.
List ke stažení zde!
Bratři a sestry,
právě jsme slyšeli o jedné dramatické příhodě ze života této rodinky – svaté rodiny. Jeden ze členů této rodiny se zachoval zcela jinak než bylo běžné a než by ostatní právem předpokládali. A najednou z toho bylo drama. Díky tomuto zaznamenanému dramatu z toho však máme dost velké poučení pro nás samotné a pro naše rodiny. Malý dvanáctiletý Ježíš se ztratil. Nikomu nic neřekl a zůstal si v Jeruzalémě místo toho, aby šel pěkné s ostatními. Vlastně tento model známe v různých obdobách i z naší každodenní životní praxe.
Ano, mohlo to být tak pěkné, kdyby… V této souvislosti se mi vždy vybavuje manželský pár, který přišel na faru a začal se představovat. Slova se ujala ona a říká: „My jsme, pane faráři, vlastně ideální manželé,“ v tom se zarazila, významně pohlédla na manžela a zvýšeným hlasem dodala, „samozřejmě nebýt tebe...“
Kolikrát se i nám může zdát, že by to v našem životě bylo všechno ideální, nebýt toho konkrétního problému, toho konkrétního člověka té nevýhodné situace, ve které jsme se ocitli. Ti za to mohou, že jsem se zase rozčílil, urazil, něco škaredého vykřikl a podobně. Není to však až tak docela pravda a svádět vinu na ty kolem nás nebo na nepříznivé okolnosti, je jen výmluva. Svět už takový je, že jsou kolem nás lidé nedokonalí, koneckonců i my sami si musíme poctivě přiznávat, že k ideálu máme ještě hodně daleko. Svět už je takový, že jsou zde problémy a situace, které jsou někdy nastaveny i v náš neprospěch. Ale to ještě neznamená, že se tím musíme nechat ovládat a jednat, jako kdybychom zapomněli, že se máme zachovat tak, jak by v nás jednal sám Ježíš Kristus: pokojně s pokorou, dobrotivě s laskavostí, a to ještě nejlépe s milým úsměvem a důvěrou, že "vše napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha." (srov. Řím 8,28)
Dvanáctiletý Ježíš se ztratil. Jak moc měli Josef a Maria sebe v moci, když tři dny synka hledali a vůbec nepropadli zoufalství nebo vzteku na něj, či na toho druhého, že ho lépe neohlídal. Jistě o něj měli obavy a v těch dnech si zažili dost nejistoty – to samozřejmě k lidským prožitkům patří, ale nenechali se touto zjevně nedobrou situací vyprovokovat k nesprávné reakci. A když ho našli, slyšíme jen povzdech Panny Marie: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“ Žádné scény, výkřiky, ponižování. Tak moc měla Maria sebe v moci. A reakce svatého Josefa? Evangelista nám k tomu nenapsal vůbec nic, což je ve skutečnosti velmi výmluvné.
Ti, co bývají v našich očích příčinou, viníky toho, že se rozčílíme nebo zachováme jinak nesprávně, skutečnými viníky našich nesprávných reakcí nejsou. Ti nás pouze vystavují do situací, které bychom měli s klidem a láskou zvládnout. Oni nám vlastně dávají šanci, abychom se tomu díky nim učili, ba co víc, abychom se díky těmto cvičení dopracovávali k vrcholům trpělivosti a tím i dokonalosti. To, že nás někdo rozčílí, vypovídá víc o nás než o něm. Říká to, že nemáme sami sebe dost pod svou mocí a kontrolou, že stačí takovýto jedinec, aby spustil pomyslný ovladač našeho vzteku nebo malomyslnosti. To, že nemáme tento ovladač pevně ve svých rukou, vede k tomu, že v různých kritických situacích jej nejen pomyslně, ale skutečně předáme tomu, kdo nám komplikuje život a pak jen na něj alibisticky svádíme, že to on nás spustil. Pravda je ale jiná. Tyto situace potvrzují, že jsem dal tomu druhému moc nad svým srdcem, a on si mě pak startuje velmi lehce do různého zkratkovitého jednání – smutkem počínaje…
Cesta z toho je snadná. Nejprve je třeba rozhodnutí, že se přestaneme vymlouvat na ty druhé, že oni můžou za to, co jsme nezvládli. Pak je na řadě vyprošovat si velkou duchovní sílu, abychom se nenechali rozhodit a vyprovokovat až zase něco přijde. A je důležité vidět víc -uvědomovat si, že ty druhé nám posílá Bůh, abychom mohli duchovně růst.
Nezapomeňme, že největší duchovní pokrok se děje právě díky náročným zkouškám. V těch chvílích také nejvíc pociťujeme, že potřebujeme pomoc Boží a to nás může vést k modlitbě. A Bůh pomáhá těm, kteří o jeho pomoc prosí. Nečekejme, že se vše změní hned, ale je třeba se snažit, bojovat sami se sebou a Pán Bůh nám požehná.
Naše rodiny, a to i rodina farnosti, jsou právě ideálním místem, kde se tomu všemu můžeme učit. Ať se za nás přimlouvá i Svatá rodina a ať ji stále víc objevujeme i jako svůj vzor.
P. Marek Dunda
