Den jsme společně začali v kostele v 7:00 misijním růžencem ke cti sv. Terezie z Liseux, patronky misií.
V půl osmé hlavní misionář P. Jindřich Bartoš začal sloužit mši svatou, při které k nám promluvil o duchovním životě a pozval nás na cestu odhalování toho, co se na nás Bohu nelíbí. Nabízíme několik myšlenek z jeho promluvy.
Kdo miluje Boha, bude víc milovat své blízké.
Někdy ze strachu před zhoršením rodinných vztahů, když přijedou naše děti, které se vzdálili od Pána Boha v době, kdy chodíme na bohoslužbu, raději zůstaneme s nimi. A oni místo toho, aby viděli, že Pán Bůh je v našem životě důležitý a začali se ptát, vidí jen, že jsme ochotni Ho odsunout. Přitom naše opravdová láska k Bohu znamená také touhu, aby se naši blízcí dostali do nebe. Dobrým obědem je tam ale spíš nepřiblížíme. Vždyť stačí, když přijedou třeba o chvíli později nebo chvíli počkají.
Svatí se stali svatými, díky pocitu odpovědnosti.
Například svatý Don Bosco toužil pomáhat klukům „na ulici“ a jeho horlivost, ve které nepřestával, i když to nebylo lehké, ho dovedla do nebe. Nebo svatá Anežka – bohatá dcera, která se po vzoru svatého Františka rozhodla stát se tou nejchudší pro ty, kteří potřebovali pomoc, kterými ostatní pohrdali – malomocné, žebráky…
Je třeba se do Boha zamilovat
Tak jako třeba muž do ženy. Toužit pro Něj obětovat cokoliv ve svém životě, bát se, abych Ho nezarmoutil.
Věřící člověk má být znamením naděje.
Většina lidí v Boha věří, ale nechtějí patřit ke Kristovu tělu – církvi. Mnozí říkají, že jsou ateisté, ale velmi často řeknou: „Něco nad námi je.“ Někteří věří, že jsme loutkami, že náš osud je někde napsaný a my mu neunikneme, hledají osud v kartách a v různém dalším věštění budoucnosti. Pak jsou často nešťastní z toho co zjistí a touží aby to tak nebylo. Pak můžeme být zdrojem naděje, která má základ v tom, že ne něco ale NĚKDO nad námi opravdu je, dává nám svobodu a nic, co se stane nás ve skutečnosti nemůže ohrozit.
