PÁN JEŽÍŠ POTKÁVÁ SVOU MATKU
Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
„U Ježíšova kříže stála jeho matka….(Jan 19,25)
Jistě ho provázela a potkala na křížové cestě. Kde zůstali všichni ti, které Ježíš vyléčil, které nazval „svou matkou, svými bratry a sestrami?“ Téměř nikdo tam nebyl. Jen Maria, jeho matka, zůstala při něm. To ANO svého života opakuje i na křížové cestě.
Jako touží dítě po lásce maminky, aby mělo jistotu, že ho přijímá, také člověk touží po projevech Boží lásky, aby si byl jistý, že ho Bůh neodmítne. Podobně jako děťátko v lůně matky „zažívá“ svoji matku kolem sebe, také člověk zažívá Boha. Každý projev sympatie a něžnosti, který matka prokáže svému dítěti, je pro ně znamením naděje a života. Matka sama však nemůže dítěti zajistit úplnou jistotu, neboť je jen stvořením. Může však být nástrojem Boha, zejména pokud svoje dítě s láskou a vkládáním rukou často žehná a tak svěřuje Boží lásce. Duch a duše dítěte to bez překážky přijímají a získávají jistotu.
Když žehnáš, svoláváš Boží pomoc a sílu tam, kam směřuje tvoje požehnání. Tak vnášíš spásu do světa, světlo do tmy, lásku do nenávisti, zdraví do bolesti, pokoj do rozbitých vztahů a dobrotu do zloby.
Ať tě vždy a všude provází svou láskou a požehnáním Panna Maria, skrze kterou jsme dostali Ježíše Krista, Původce života.“
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!
