Knihy

Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelim (kázání 62.-75., Jan 11-14)

On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.: Název: Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 62.-75., Jan 11-14) Charakteristika: další působivá kázání kázání patrona kazatelů pokrývající poslední týden Ježíšova pozemského života (do 14 kapitoly Janova evangelia).




Kázání svatého Jana Zlatoústého


na Janovo evangelium (kázání 62.-75., Jan 11-14)


Na dohled utrpení



Editor: P. Marek Dunda

A.M.I.M.S.
Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei
(Apoštolát P. Marie Neposkvrněné - Matky Naděje)
Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov
A. D. 2016

S církevním schválením Biskupství brněnského
č.j. Ep/1342/10 ze dne 28. 5. 2010.

Vychází s finanční podporou anonymní dárkyně Prahy. br>

Název: Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium
(kázání 62.-75., Jan 11-14)
Podtitul: Na dohled utrpení
Editor: P. Marek Dunda
Zpracovali: členové a spolupracovníci společenství FATYM Vranov nad Dyjí
Digitální úprava: Miroslav Candra (digitalizace ikony na obálce)
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov n. D. – Přímětice – Bítov
Vydání: první
Rok vydání: 2016
Náklad: 5.000 výtisků

Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.

Texty většiny publikací, které vydává A.M.I.M.S., najdete v kompletní verzi na internetových stranách FATYMu www.fatym.com a na stranách A.M.I.M.S. www.amims.net.

Šířeno pod licencí Creative Commons CC BY 3.0 – celou publikaci nebo její části je tedy možné dále šířit, komerčně či nekomerčně, pokud uvedete autora a zdroj (úplný text licence najdete na http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


Jan Zlatoústý pečoval o to, aby svými spisy doprovázel integrální rozvoj osoby v dimenzi fyzické, intelektuální i náboženské.
Různé fáze zrání přirovnává k různým mořím nesmírného oceánu:
„Prvním takovým mořem je dětství.“ (Homilie 81,5 k Matoušovu evangeliu). Právě v této první etapě se projevují sklony k ctnostem i neřestem. Boží zákon proto musí být vštěpován do duše již od dětství „jako do voskové tabulky“ (Homilie 3,1 k Janovu evangeliu), protože tato léta jsou nejdůležitější. Musíme si uvědomit, jak zásadní věcí je v těchto prvních fázích života, aby byl člověk skutečně proniknut velkými ukazateli, které dávají existenci tu správnou perspektivu. Zlatoústý proto doporučuje: „Již v nejútlejším věku vybavte děti duchovními zbraněmi a učte je, jak se rukou znamená na čele“ (Homilie 12,7 k prvnímu listu Korinťanům).
Potom nastupuje dospívání a mládí: „Po dětství následuje moře dospívání, kde foukají silné větry“, protože v nás roste žádostivost (Homilie 81,5 k Matoušovu evangeliu).
Nakonec přijdou zásnuby a manželství: „Po mládí pak nastupuje věk zralé osoby, v němž nastanou rodinné závazky: je to čas hledání manželky“ (viz tamtéž). U manželství pak Zlatoústý připomíná jeho cíle, obohacené spolu s poukazem na ctnost umírněnosti bohatou škálou osobních vztahů. Dobře připravení snoubenci tedy unikají rozvodu, všechno se děje v radosti a mohou vychovávat děti ke ctnostem. Když se narodí první dítě, je pak „jako most; ti tři se stanou jedním tělem, poněvadž dítě spojuje obě strany“ (Homilie 12,5 k listu Kolosanům), a ti tři pak tvoří „jednu rodinu, malou Církev“ (Homilie 20,6 k listu Efesanům).



Benedikt XVI.
19. září 2007, překlad podle radiovaticana.cz



Obsah

Kázání patrona kazatelů
62. homilie (Jan 11,1-29)
63. homilie (Jan 11,30-40)
64. homilie (Jan 11,41-48)
65. homilie (Jan 11,49-12,8)
66. homilie (Jan 12,9-24)
67. homilie (Jan 12,25-33)
68. homilie (Jan 12,34-41)
69. homilie (Jan 12,42-50)
70. homilie (Jan 13,1-11)
71. homilie (Jan 13,12-19)
72. homilie (Jan 13,20-35)
73. homilie (Jan 13,36-14,7)
74. homilie (Jan 14,8-14)
75. homilie (Jan 14,15-31)


Kázání patrona kazatelů



Svatý papež Pius X. prohlásil Jana Zlatoústého 8. července 1908 za patrona kazatelů. Je však bolestí, že ani mnozí kazatelé dnes neznají promluvy tohoto mimořádně významného muže křesťanského východu.
Postupně chceme zpřístupnit českým čtenářům alespoň malý zlomek díla tohoto velkého kazatele. Jak ve své promluvě 19. září 2007 připomněl papež Benedikt XVI., svatý Jan Zlatoústý patří mezi nejplodnější církevní otce: dochovalo se nám jeho 17 traktátů, více než 700 autentických homilií, komentáře Matouše a Pavla (listy Římanům, Korinťanům, Efesanům a Židům) a 241 dopisů.
Věřím, že mnozí v těchto homíliích objeví nejen historické svědectví o způsobu kázání v době, která je pro nás již velmi vzdálená, ale i aktuální inspiraci pro svůj duchovní život. Propast více než šestnácti staletí mezi námi a světcem pocházejícím z Antiochie Syrské nedokázala totiž smazat hloubku pravdy, která zůstává stále stejná. Kristus je totiž stejný včera i dnes (i na věky) a jeho následovníci čerpají stále z téhož pramene, který dává sílu a život dalším generacím. Promluvy svatého Jana Zlatoústého se stávají nejen vhodnou duchovní četbou, ale i námětem k rozjímání a hledání cest k tomu, jak srozumitelně našim současníkům vyjádřit neměnné pravdy víry.
Existuje-li totiž patron kazatelů, pak bychom měli jeho kázání znát. O přímluvu by jej měli prosit nejen ti, kdo Boží slovo káží, aby srozumitelně a věrně předávali Boží poselství, ale i ti, kteří Boží slovo poslouchají, aby za slovy lidskými nepřeslechli slovo Boží.
Kéž by k tomu přispěla i tato útlá publikace a kéž by znovuobjevení svatého Jana Zlatoústého bylo dalším účinným příspěvkem k nové evangelizaci.
V tomto svazku přinášíme dalších 14 kázání z jeho cyklu 88 promluv na Janovo evangelium. Jde o kázání 62. až 75. – tedy o události bezprostředně předcházející Ježíšovu utrpení, jak je zachycuje 11. až 14. kapitola Janova evangelia. V brzké době, dá-li Bůh, bude následovat ještě další svazek se 76. až 88. promluvou (na 15. až 21. kapitolu Janova evangelia). Společně se svazkem, který již vyšel v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. v dubnu 2016 pod názvem Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 1.-15., Jan 1,1-18) s podtitulem Prolog, tak budou vydána všechna kázání, která se nám náhodou – nebo spíš Božím řízením – podařila získat z pozůstalosti neznámého kněze, výtečného překladatele (více se o tom můžete dočíst v prvním svazku s kázáním 1.-15. na str. 7 v předmluvě nazvané Od „průklepáků“ k nové edici).
Půjde tedy o přinejmenším z části ucelené překladatelské a publikační dílo, protože překlad takzvaného Prologu (tj. řecky úvodu) Janova evangelia (Jan 1,1-18) a překlad závěrečné části evangelia od vzkříšení Lazara až po zmrtvýchvstání Ježíše a doslov k Janovu evangeliu (Jan 11-21) tvoří dva ucelené bloky, jejichž překlad zcela jistě nebyl zvolen náhodně. Víc zřejmě neznámý překladatel z řečtiny přeložit nestačil nebo neměl v úmyslu. Snad se však najde někdo další, kdo by v budoucnu v jeho práci pokračoval. I s touto touhou vydáváme alespoň to, co je nyní k dispozici.



P. Marek Dunda



62. homilie



Jan 11,1-2: „Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem“
1. Mnoho lidí se pohoršuje, když vidí, že se stalo něco zlého těm, kteří jsou milí Pánu, například že onemocněli, že se ocitli v chudobě a podobně. Nevědí, že právě tito Boží přátelé musí tohle zakusit.
Lazar patřil také ke Kristovým přátelům a onemocněl. Říkali to poslové: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Vraťme se však k výše uvedenému úryvku (z Písma).
„Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie,“ říká evangelista. Nikoli bez důvodu a nikoli jen tak náhodně uvedl, odkud byl Lazar. To řekne později. Zatím však zůstaňme u našeho úryvku. Užitečně nás seznamuje i s jeho sestrami. Navíc dodává: „To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem.“
Zde se někteří rozpačitě ptají, proč Kristus dovolil, aby to tato žena udělala. Především musíme vědět, že to není ona nevěstka z Matoušova ani z Lukášova (Lk 7,37) evangelia, nýbrž naprosto jiná. Ony dvě totiž byly nevěstkami a způsobily hodně zla. Tato však byla počestná a starostlivá žena. Pohostinně se starala o Krista. Evangelista ukazuje, že obě sestry milovaly Krista, a on přece dopustil, aby Lazar zemřel. Proč nešly samy, jak to učinil setník a královský úředník, nýbrž poslaly ke Kristu posly? Ony velmi důvěřovaly Kristu a byly s ním důvěrně známy. Ostatně byly jistě zármutkem nad bratrem tak zesláblé, že se nemohly vydat na cestu. Že to neudělaly z nějaké hrdosti, to ukázaly později. Je jasné, že tato Marie nebyla nevěstkou. Namítneš: Ale proč přijal onu nevěstku? Aby už nebyla špatná, aby ukázal svou dobrotivost a abys poznal, že není nemoci, která by neodolala jeho dobrotě. Nedívej se pouze, že ji přijal, ale pomysli také na to, jak ji změnil. A proč nám evangelista připomíná tuto událost? Co nám chce říci slovy:

Jan 11,5: „Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara“
Abychom se nikdy nepohoršovali, jestliže lidé ctnostní a Boží přátelé upadnou do nemoci.
„Pane, ten, kterého miluješ.“
Chtěla Krista pohnout k lítosti. Ještě ho považovaly za pouhého člověka, což je zřejmé i z jejich slov: „Kdybys tu byl, nebyl by umřel.“ I z toho, že neřekly: „Hle, bratr je nemocen“, nýbrž:
Jan 11.3: „Ten, kterého miluješ, je nemocen“
Co tedy Kristus?

Jan 11,4 „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn“
Pohleď, jak znovu mluví o jedné a téže slávě, své i Otcově! Po slovech „k slávě Boží“ dodal: „aby jí byl oslaven Boží Syn. To není nemoc k smrti.“ Protože tu chtěl zůstat ještě dva dny, poslal posly zpět jenom s tímto vzkazem. Musíme obdivovat Lazarovy sestry. Ačkoli uslyšely, že to není nemoc k smrti, a viděly Lazara umírat, nepohoršovaly se nad opačnou skutečností, přišly Pánu naproti a nepokládaly ho za lháře.
Slůvko „aby“ nevyjadřuje příčinu, ale účinek. Nemoc neměla jinou příčinu, on však ji použil k Boží oslavě.

Jan 11,6: „Zůstal ještě dva dni v místě, kde byl“
Proč zůstal? Aby Lazar vydechl duši, aby byl pohřben, aby nikdo nemohl říci, že nevzkřísil mrtvého, že to byl podvod, že to byly mdloby a nikoli smrt. Proto tam tak dlouho zůstává, aby už nastal rozklad a ony mohly říci, že už Lazar zapáchá.

Jan 11,7: „Potom teprve řekl svým učedníkům: ‘Pojďme do Judska’“
Proč to oznamuje, když to nikdy jindy neřekl? Velmi se báli. Říká to tedy proto, aby se příliš nepolekali. Co tedy učedníci?

Jan 11,8: „Nedávno tě chtěli židé ukamenovat, a zas tam jdeš?“
Báli se tedy o něho, spíše však sami o sebe. Ještě nebyli dokonalí. Proto říká Tomáš, plný obav: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ (Jan 11,16) Byl nedůvěřivější než ostatní. Ale pohleď, jak je Ježíš povzbudil:

Jan 11,9: „Nemá den dvanáct hodin?“
Buď tím chce říci, že kdo si není vědom něčeho špatného, tomu se nestane nic zlého, jen tomu, kdo jedná špatně (a tak se nemusíme bát, když jsme neudělali nic, za co bychom si zasloužili smrt), nebo že kdo vidí světlo tohoto světa, jde bezpečně. A je-li tomu tak u toho, kdo vidí světlo tohoto světa, tím spíše u toho, kdo jde se mnou, neodejde-li ovšem ode mne. Tím je povzbudil a hned oznámil, že nehodlá jít do Jeruzaléma, nýbrž do Betánie. Uvádí důvod, proč tam musí jít.

Jan 11,11-12:„Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil“
To znamená: Nejdu k židům, abych s nimi rozmlouval, ale abych probudil ze sna našeho přítele.

Jan 11,12: „Učedníci mu řekli: ‘Pane, jestliže spí, uzdraví se.’“
Neřekli to jen tak. Chtěli zabránit, aby tam šel. Říkáš, že spí, tedy tě nic nenutí, abys tam šel. On však právě proto, aby ukázal, že tam musí jít, pravil:

Jan 11,14: „Zemřel“
2.Poněvadž však dost dobře nechápali, řekl: „Zemřel.“ Že spí, řekl proto, aby se vyvaroval okázalosti. Když to však nepochopili, dodává: „Lazar umřel.“

Jan 11,15: A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám“
Proč „kvůli vám“? Řekl jsem to dříve, než jsem tam byl, vzkřísím ho a nevznikne žádné podezření. Vidíš, jak učedníci dosud neznali zcela plně jeho moc? Měli strach, který doléhal na jejich duše. K slovu „spí“ dodává ještě: „Jdu tam, abych ho probudil.“ Ke slovu „zemřel“ už nedodává: „abych ho vzkřísil“. Nechtěl napřed mluvit o tom, co chtěl potvrdit skutkem. Chtěl nás tím poučit, že se máme všude vyvarovat vychloubání a zbytečného slibování. Jestliže to udělal, když byl o to požádán setníkem (řekl totiž: „Já přijdu a uzdravím ho“ (Mt 8,7)), řekl to proto, aby ukázal setníkovu víru. Kdyby však někdo namítl: Proč to považovali za spánek a nepochopili, že zemřel? – Myslím tím slova „jdu tam, abych ho probudil“ (vždyť by to byl nesmysl jít 15 stadií jen proto, aby někoho probudil ze spánku!) – Odpověděli bychom, že to pokládali za obrazné rčení, jakých pronesl mnoho.
Všichni se tedy obávali útoku židů, zvláště Tomáš. Proto také řekl:

Jan 11,16: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním“
Někteří sice tvrdí, že i on toužil zemřít, ale není tomu tak. Z jeho slov je cítit strach. Nebyl však pokárán, Ježíš byl ještě shovívavý k jeho nedokonalosti. Tomáš se ovšem stal později ze všech nejstatečnějším a byl nedostižný. Obdivuhodné je to, že ačkoli byl před ukřižováním tak bojácný, po ukřižování a zmrtvýchvstání ho vidíme ze všech nejhorlivějšího. Taková je Kristova moc. Ten, který se bál jít s Kristem do Betánie, ten, který Krista neviděl, prošel téměř celý svět, žil mezi krvežíznivými lidmi, kteří ho chtěli zabít.
Jestliže byla Betánie vzdálena 15 stadií, to je 2 římské míle, proč byl Lazar už čtyři dni v hrobě? Ježíš zůstal na místě ještě dva dni, a dva dni předtím, v den, kdy Lazar zemřel, přišel jakýsi posel. Přišel tedy Ježíš čtvrtého dne. Čekal, dokud nebude zavolán, nepřišel jako samozvanec, aby nikdo nepodezříval to, co se stalo. Ani ony sestry nepřišly samy, nýbrž poslaly jiné.

Jan 11,18: „Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho“
To také vysvětluje, proč přišlo mnoho lidí i z Jeruzaléma. Evangelista říká, že

Jan 11,19: „potěšit sestry přišlo mnoho židů “
Že přišli potěšit ty, které miloval Ježíš? Což se neusnesli, aby ten, kdo vyzná Ježíše, byl vyloučen ze synagogy? Přišli je potěšit buď vzhledem k tak velkému neštěstí, nebo protože ty sestry byly velmi vážené nebo že ti, kdo přišli, nebyli tak špatní. Mnozí z nich totiž uvěřili. Evangelista to vypráví, aby potvrdil, že Lazar skutečně zemřel.
Proč přichází Kristu naproti jen jedna sestra? Chtěla mu sama mezi čtyřma očima oznámit, co se stalo. Kristus ji potěšil a ona, ačkoli je zlomena bolestí, jde i pro Marii. Vidíš tu velkou lásku? To je ta, o níž Kristus řekl: „Marie si vybrala nejlepší úděl“ (Lk 10,42). Namítneš: Proč se tedy nyní Marta jeví jako horlivější? Nebyla horlivější, Marie totiž nic neslyšela. Marta také nebyla o Kristově moci pevně přesvědčena. Vždyť třebaže toho už tolik slyšela, říká:
„Už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den“ (Jan 11,39).
Marie sice nic podobného neslyšela, ale neřekla nic takového, nýbrž jen s důvěrou praví:

Jan 11,21: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel“
3.Vidíte moudrost těch žen, ačkoli důvěra v Krista nebyla úplná? Neboť když spatřily Krista, nedaly se hned do pláče, naříkání a kvílení, jak děláme často my, když spatříme své známé truchlit, nýbrž obdivují Mistra. Věřily tedy obě v Krista, ale ne tak, jak by se slušelo. Dosud bezpečně nevěděly, ani že je Bohem, ani že to dělá vlastní mocí. O obojím je však přesvědčil. Že to dosud nevěděly, vyplývá z těchto slov: „Kdybys tu byl, náš bratr by byl neumřel“ a z dodatku:

Jan 11,22: „Ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá“
Pokládají ho tedy za člověka obdařeného nějakou zvláštní mocí.
Pohleď, co odpovídá Kristus:
Jan 11,23: „Tvůj bratr vstane“
Ohradil se tím proti jejím slovům: „Ať bys žádal Boha o cokoli.“ Neřekl totiž „požádám“, ale co? „Tvůj bratr vstane.“ Kdyby řekl: „Ženo, ještě jsi neprohlédla? Nepotřebuji žádnou pomoc, všechno dělám svou mocí,“ bylo by to pro ni příliš mnoho, bylo by jí to proti mysli. Když však řekl „vstane,“ volil tím střední cestu a následujícími slovy naznačil to, co jsem řekl.
Neboť na její slova:

Jan 11,24: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den,“ řekne, aby ukázal svou moc:

Jan 11,25: „Já jsem vzkříšení a život“
Tím prohlašuje, že nepotřebuje ničí pomoc, protože on sám je život. Kdyby potřeboval pomoc od druhého, proč by sám byl vzkříšení a život? Avšak neřekl to tak přímo, jenom to naznačil. Na její opětnou prosbu „ať bys žádal Boha o cokoli,“ znovu opakuje: „Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít.“ Chtěl tím ukázat, že on je původcem dober a že je nutné ho o to prosit.

Jan 11,26: „Žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“
Vidíš, jak ji povzbuzuje ve víře? Nešlo zde pouze o vzkříšení Lazara, nýbrž bylo třeba poučit ji i všechny přítomné o zmrtvýchvstání. Proto o tom mluvil ještě dřív, než vzkřísil Lazara. Jestliže on sám je vzkříšení a život, není omezen jenom na určité místo, ale všude může uzdravit. Kdyby řekly jako setník: „Řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven“ (Mt 8,8), byl by to udělal. Ale protože ho zvaly k sobě a žádaly, aby přišel, poslechl a přišel, aby se přesvědčily o jeho pokoře. Přes svou pokoru i tak ukazuje, že může uzdravit, aniž musí být přítomen. Proto také nechvátá. Milost daná ihned by se nejevila jako milost, kdyby nepřišel, když už Lazar zapáchal. A odkud věděla žena o budoucím zmrtvýchvstání? Slyšela velmi často Krista o tom mluvit, ale přála si to ještě vidět. Pohleď, jak smýšlí ještě příliš pozemsky. Když totiž uslyšela: „Já jsem vzkříšení a život,“ neřekla: „Vzkřis ho!“ Co řekla?

Jan 11,27: „Věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží“
Co jí Kristus odpovídá?
„Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít,“ (zemře-li totiž tělesnou smrtí) „a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky (věčnou smrtí)“ (Jan 11,26).
Poněvadž tedy já jsem vzkříšení, neznepokojuj se, jestliže už zemřel, ale věř. Toto není smrt. Zatím ji potěšil, povzbudil, jak tím, že ho vzkřísí, tak tím, že řekl: „Já jsem vzkříšení“, a jednak také tím, že se Lazarovi nic nestane, i když znovu zemře pozemskou smrtí. Proto není třeba děsit se této smrti. Co říká, znamená toto: Ani tento nezemřel, ani vy nezemřete.
„Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Zdá se mi, že tomu žena nerozuměla. Že to bylo něco zvláštního, to pochopila, nepochopila však všechno. On se jí na něco jiného ptá a ona něco jiného odpovídá. Prozatím ovšem z toho získala to, že se přestala rmoutit. Taková je síla Kristových slov. Proto jde Marta pro Marii. A tak vedle milosti působí na smýšlení žen i rozum.
4. I nyní ovládá tato nemoc ženy kromě jiných nectností. Pláčou, bědují, kvílejí, obnažují si ramena, rvou si vlasy, drásají si tváře. Jedny to dělají ze zármutku, druhé z okázalosti, jiné z necudnosti si obnažují před očima mužů ramena. Co to děláš, ženo? Ačkoli jsi údem Kristovým, proč se obnažuješ před muži na veřejnosti? Proč si rveš vlasy, trháš šaty, hrozně kvílíš, proč hraješ takové divadlo, proč se snažíš zachránit obraz našich bakchantek, a nepovažuješ to za urážku Boha? Není to bláznovství? Nesmějí se tomu pohané? Nepovažují to, v co my věříme, za mýtus? Řeknou si: Není žádné zmrtvýchvstání, křesťanská víra je směšná, podvod a klam. Jejich ženy kvílejí, jako by po smrti nic neexistovalo, neřídí se radostnými slovy jejich Písma, všechno je výmysl, ony to dosvědčují. Kdyby měly víru, věřily by, že mrtvý nezemřel, ale že dostal lepší život, neoplakávaly by ho jako věčně ztraceného, nedrásaly by se tak, nevydávaly by takové hlasy plné nedůvěry, jako: Už tě neuvidím, už tě nebudu mít. Všechno u nich je výmysl. Nevěří-li v to, co je největším dobrem, tím méně věří v to ostatní. Pohané nejsou tak zženštilí, mnozí z nich jsou velmi moudří. Když pohanská žena uslyšela, že její syn padl ve válce, ihned se ptala, jak se daří městu. Jiný mudrc vyznamenaný vavřínem když uslyšel, že jeho syn padl za vlast, sňal vavřínový věnec a zeptal se, který z jeho synů padl, a když se to dozvěděl, nasadil si věnec znovu. Mnozí ze strachu před zlými duchy obětovali syny a dcery. Lakonské (spartanské) ženy napomínají syny, aby se vrátili z bitvy buď se štítem nebo na štítě. Stydím se, jak si my tak hanebně počínáme před těmito moudrými pohany, kteří nic nevědí o zmrtvýchvstání. Oni jednají, jako by to věděli, ti však, kteří o zmrtvýchvstání vědí, jednají, jako by o něm nic nevěděli. Mnozí, co by neudělali kvůli Bohu, dělají kvůli lidem. Zámožnější ženy si totiž nervou vlasy ani si neobnažují ramena. Co si na tom zaslouží tu nejpřísnější výtku, je nikoli to, že si je neobnažují, ale že to dělají ne ze zbožnosti, ale z pouhého studu. Stud a ne Boží bázeň vítězí nad bolestí. Jak by si to nezasloužilo nejpřísnější odsouzení? Bylo by třeba, aby to, co dělají zámožní kvůli své zámožnosti, dělali chudí z bázně Boží. Nyní však je tomu právě naopak. Jedny jednají moudře z ješitnosti, druhé zase necudně z pocitu méněcennosti. Co může být horšího než toto? Všechno, všechno děláme jen kvůli lidem. Pronášejí se slova velmi nerozumná a směšná.
Pán praví: „Blahoslavení plačící“ (Mt 5,4), to je ti, kdo lkají nad svými hříchy, a nikdo se nermoutí nad hříchy, nikdo nemyslí na smrt duše. Děláme, co nemáme dělat. Co? Nemáme plakat nad člověkem? V tom ti nebráním, bráním ti jen drásat se a nepřirozeně plakat. Nejsem nelidský divoch, vím, že zaplakat si je přirozené, zvláště nad přítelem. Není možné nermoutit se. To ukázal i Kristus. Zaplakal nad Lazarem. To udělej i ty, avšak tiše, slušným způsobem, s bázní Boží. Zapláčeš-li si takto, nebudeš plakat, jako bys nevěřil ve zmrtvýchvstání, ale jako bys těžko nesl odloučení.
5. Vždyť pláčeme, když známí odcházejí do ciziny, a není to zoufalý pláč. Tak i ty si zaplač, jako bys vyprovázel odcházejícího. To ti nenakazuji, jen radím. Jestliže totiž zemřelý je hříšník a mnohokrát urazil Boha, je třeba hodně plakat. Ano, ne jenom plakat – to mu nepomůže – ale učinit všechno, čím se mu může pomoci: konat dobré skutky, přinést pro něho oběť (pozn.: dát za něho sloužit oběť). Je třeba se radovat, že byl zbaven příležitosti ke špatnému jednání. Je-li spravedlivý, je třeba se radovat, že je už v bezpečí a je zbaven strachu z budoucnosti. Je-li mladý, radovat se, že byl tak brzy zbaven špatností života, je-li starý, že odešel, aby dostal v hojné míře, po čem toužil. Ty však na to nemyslíš. Vybízíš služebné, aby se drásaly, prý na počest zemřelého, a zatím je to největší neúcta. Čest zemřelému neprokážeš pláčem a kvílením, ale zpěvem žalmů a hymnů a dobrým životem. Onen chuďas po smrti žije s anděly, i když mu nikdo nešel na pohřeb, hříšníku nepomůže, ani kdyby ho ke hrobu doprovázelo celé město.
Chceš zemřelému prokázat poctu? Prokaž mu ji jiným způsobem. Dávej almužnu, konej dobré skutky, pomáhej druhým. Co pomůže velké bědování? Já jsem slyšel něco ještě horšího, že mnohé ženy chtějí hrozným bědováním budit dojem, jak nesmírně milovaly manžela, a zatím takto vábí milence. Satanská vynalézavost! Jak dlouho budeme prach a popel, jak dlouho krev a maso? Pohleďme k nebesům, mysleme na duši. Jak budeme moci něco vytýkat pohanům? Jak je budeme moci přesvědčit? Jak s nimi můžeme hovořit o zmrtvýchvstání nebo o jiných pravdách? Jak sami budeme žít v klidu? Nevíš, že s bolestí přichází smrt? Bolest zatemňuje obzor duše, nejen jí nedovolí vidět potřebné, ale také jí velmi škodí. V prvním případě urážíme Boha a nepomůžeme ani sobě ani zemřelému, v druhém se zalíbíme Bohu a lidé nás budou chválit. Budeme-li důvěřovat Bohu, odstraní i zbytky smutku, budeme-li reptat, ponechá nás v zármutku. Kde je opravdová víra, tam není zármutku. Namítneš: Jak je možné netruchlit, ztratí-li člověk syna, dceru nebo manželku? Neříkám, abys netruchlil, ale abys to nedělal výstředně.
Uvážíme-li totiž, že Bůh je vzal, že manžel, syn jsou smrtelní, je to nemalá útěcha. Kdo reptá, chce něco víc, než co přináší přirozenost. Člověk se narodil smrtelný, proč tedy naříkáš, že se stalo, co je přirozené? Rmoutíš se nad tím, že jsi snědl, co je určeno k zachování života? Chceš žít bez jídla? Tak jednej i při smrti. Nežádej pozemskou nesmrtelnost, když jsi smrtelný. Tak to bylo jednou pevně stanoveno. Neběduj tedy, nedrásej se, podrob se společnému zákonodárci. Běduj však nad hříchy. To je krásný zármutek, to je největší moudrost. Nad nimi stále bědujeme, abychom tam v nebesích dosáhli radosti milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

63. homilie



Jan 11,30-31: „Ježíš totiž dosud nepřišel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti“
1.Moudrost (filosofie) je velkým dobrodiním, ovšem moudrost naše. Jiná moudrost jsou jen plané řeči a výmysly, a lidé, kteří se jí zabývají, dělají všechno jen pro svou slávu. Je tedy moudrost velkým dobrem a vyplatí se nám. Kdo totiž pohrdá penězi, jen mu to prospěje, protože je zbaven zbytečných a pošetilých starostí. Kdo nedbá na slávu, už tím je odměněn, že není otrokem nikoho a je naprosto svobodný. Kdo touží po nebi, je odměněn už zde na zemi, protože všechno vezdejší považuje za nic a tak snadno přemůže každý zármutek.
Hle, i ta moudrá žena byla už odměněna. Neboť když ji zarmoucenou všichni těšili, nečekala, až k ní Mistr přijde, nedbala na vážnost svého stavu ani na svou bolest. V takovém zármutku ženy chtějí, aby jim přítomní obzvlášť prokazovali čest. Tato nepožadovala nic takového. Hned k němu běží, jakmile uslyšela, že přichází.
„Ježíš dosud nepřišel do vesnice.“
Šel pomalu, aby se nezdálo, že chvátá učinit zázrak, ale že přichází na jejich prosbu. Evangelista chtěl slovy „rychle vstala“ naznačit buď toto, nebo že chvátala, aby byla u něho dříve než ostatní. Nepřichází jenom ona, ale i s židy, kteří byli v domě. Sestra jí to velmi prozíravě potichu oznámila, protože nechtěla rozrušit lidi, kteří se tam sešli. Neuvedla ani důvod Mistrova příchodu. Mnozí by totiž odešli. Teď ji všichni doprovázejí v domnění, že si šla ke hrobu poplakat. Tím ovšem znovu potvrzují, že Lazar zemřel.

Jan 11,32: „Klesla mu k nohám“
Byla citlivější než její sestra. Nestyděla se před lidmi, nedbala, co si o ní pomyslí. (Bylo tam i mnoho nepřátel, kteří říkali: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ (Jan 11,37)) Zbavila se všeho lidského ostychu a myslela jen na jedno: vzdát Mistru poctu. A co říká?
„Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“
A co Kristus? Nemluví s ní, neříká jí to, co řekl její sestře (bylo tam mnoho lidí a nebyla k tomu vhodná doba), je velmi dojat. Tiše pláče, aby tak ukázal i svou lidskou stránku i aby oddálil zázrak, jaký zřídkakdy vykonal, a aby mnozí mohli uvěřit. Aby se tedy zázrak nestal bez přítomnosti lidí a aby mnoho lidí potom uvěřilo, získává oddalováním zázraku mnoho svědků. Aby získal kořist, ukazuje svou lidskou přirozenost: je dojat, pláče. Věděl, že zloba ustoupí před zármutkem. Potom aby zabránil většímu dojetí (to znamenají slova „v duchu byl hluboce dojat“) a aby se nerozplakal, ptá se:

Jan 11,34: „Kam jste ho položili?“
Proč se ptá? Nechtěl dát příliš najevo své citové rozrušení, chtěl se všechno od nich dozvědět, a aby byl zázrak prost jakéhokoli podezření, chtěl ho udělat až na jejich prosbu.
Říkají mu: „Pane, pojď se podívat!“

Jan 11,35: „Ježíš zaplakal“
Vidíš, že dosud nikoho nevzkřísil a že přichází, ne jako by ho měl vzkřísit, ale jako by si šel poplakat? Že budí dojem, jako by si šel poplakat a ne ho vzkřísit, prozrazují židé, kteří říkali:

Jan 11,36-37: „Hle, jak ho miloval! Někteří říkali: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on nezemřel?“
Ani v neštěstí se nezbavili své nešlechetnosti. On však chce učinit něco zvláštního, obzvlášť obdivuhodného. Je totiž mnohem obdivuhodnější vzkřísit mrtvého než odehnat blížící se smrt. Místo aby obdivovali jeho moc, urážejí ho. Dosud uznávají, že otevřel oči slepce. Měli ho za to obdivovat, ale oni naproti tomu vlastně tvrdí, že ani toto neudělal. Neukazují tím pouze, že všichni smýšlejí zle, ale také že mohl zasáhnout, aniž musel být přítomen. Soudí už napřed, aniž počkali na konečný výsledek. Vidíš, jak nešlechetné bylo jejich smýšlení?
2.(Ježíš) tedy přichází ke hrobu a opět je citově vzrušen. A proč evangelista zase znovu opakuje, že zaplakal a že byl velmi dojat? Abys poznal, že (Ježíš) měl opravdu naši přirozenost. Tento evangelista pověděl o Kristu více než ostatní, a proto zde mluví o jeho lidské stránce. Jako ostatní (evangelisté) například neřekl nic o jeho smrti, že byl smutný až k smrti, ale naopak, že vojáci padli před ním na zem. Co tedy tam vynechal, to zde doplnil, když připomíná jeho zármutek.
U Jana říká Ježíš, i když mluví o smrti: „Mám moc život dát“ (Jan 10,18). Jan tu neřekl nic o jeho lidských vlastnostech. Jestliže druzí evangelisté mluví při (Kristově) utrpení o jeho lidských vlastnostech, chtějí tím jen zdůraznit, že opravdu došlo k jeho vtělení. Matouš to dokazuje agonií, citovým vzrušením, krvavým potem, tento (Jan) zármutkem. Kdyby Ježíš neměl naši přirozenost, nezmocnil by se ho jednou, dvakrát zármutek.
Co tedy Kristus? Nehájí se vůči jejich výtkám. Proč by je měl umlčovat slovy, když to záhy udělá skutkem? To bylo ohleduplnější a mohlo je to dostatečně zahanbit.

Jan 11,39: „Ježíš řekl: ‘Odstraňte ten kámen!’“
Proč to neřekl a proč nepřikázal (Lazarovi) vstát, ještě když tu nebyl? Anebo spíše, proč Lazara nevzkřísil, dokud byl ještě v hrobě? Kdo dovedl pouhým slovem pohnout tělem mrtvých a vrátit mu znovu život, mohl by mnohem spíše týmž hlasem pohnout kamenem. Kdo pouhým hlasem dokázal, aby člověk svázaný pevnými obvazy chodil, daleko snáze by odvalil kámen. A co to říkám. On to mohl udělat, i kdyby byl sám. Proč to tedy neudělal? Aby se oni stali svědky zázraku, aby neřekli, jak tomu bylo při uzdravení slepce: „Je to on, není to on.“ Ruce i to, že přišel ke hrobu, dosvědčovalo, že je to skutečně on. Kdyby sem nepřišli, domnívali by se, že to bylo nějaké vidění, nebo by si mysleli, že to neudělal on, nýbrž někdo jiný. Nyní však, když přišli na místo, když zdvihli kámen, když na příkaz rozvázali zemřelému obvazy, když přátelé ho poznali, když ho zbavili obvazu, když se sestry nevzdálily, když jedna řekla: „Už zapáchá, vždyť je čtyři dni v hrobě“, toto všechno mohlo dostatečně umlčet nepoctivé svědky zázraku. Proto jim káže odvalit kámen od hrobu, aby je přesvědčil, že ho sám vzkřísil. Proto se také ptá: „Kam jste ho položili?“, aby ti, kteří říkali: „Pojď se podívat“ a kteří ho vedli ke hrobu, nemohli říci, že vzkřísil jiného člověka. Dosvědčovaly to hlas i ruce (hlas: „Pojď se podívat“, ruce, které zvedly kámen a rozvázaly obvazy) i oči i uši (uši, které slyšely hlas, oči, které viděly Lazara vycházet) i nos (cítil zápach, říkají totiž: Už zapáchá, vždyť je už čtvrtý den v hrobě). Právem jsem tedy řekl, že žena nepochopila Kristova slova: „I když umřel, bude žít.“ Pohleď, jak ona mluví, jako by to bylo naprosto nemožné vzhledem k tak dlouhé době. Bylo jim naprosto nepochopitelné, že by bylo možné vzkřísit mrtvého, který byl už čtyři dni v hrobě a už zapáchal. Učedníkům pravil: „Aby byl oslaven Boží Syn“, čímž myslel sebe, ženě však: „Uvidíš slávu Boží.“ Toto vztahoval na Otce. Vidíš, že důvodem, proč se tak odlišně vyjadřuje, je nedokonalost posluchačů? Ženě připomíná, co jí řekl, téměř jako by jí vytýkal, že na to zapomněla. Aby však přítomné příliš nerozrušil, říká mírně:

Jan 11,40: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“
3.Je tedy víra velkým dobrodiním a příčinou mnoha dober, takže lidé mohou ve jménu Kristově konat i Boží skutky. „Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko,“ praví, „můžete říci této hoře: ‘Přesuň se odtud tam’ a přesune se“ (Mt 17,20). „Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat“ (Jan 14,12). Které větší? Ty, které konali později učedníci. I stín Petrův totiž vzkřísil mrtvého. Takto byla ještě více zvěstována Kristova moc. Nebylo tak obdivuhodné, že Kristus konal zázraky, dokud byl živ, jako že když zemřel, mohli jiní v jeho jménu konat větší zázraky, než byly jeho. To byl nevyvratitelný důkaz jeho zmrtvýchvstání. Nebylo by se v ně uvěřilo, i kdyby je všichni viděli. Mohli by totiž říci, že to byla pouze vidina. Ale kdo viděl, že se v pouhém jeho jménu dějí ještě větší zázraky, než když dlel na zemi, musel uvěřit, ledaže by byl příliš pošetilý. Je tedy velkým dobrodiním, vychází-li víra z upřímného přesvědčení, z opravdové lásky a z vroucího srdce. Ta nás činí opravdu moudrými, odhaluje lidskou nepatrnost, ponechává stranou lidské názory a myslí na věci nebeské. Ano, co nemůže pochopit lidská moudrost, to pochopí víra a uvede na správnou míru. Podržme si takovouto víru a nespoléhejme na své lidské názory. Řekni mi, proč pohané nemohli nic pochopit? Což neznali všechnu lidskou moudrost? Jak to, že nemohli odolat moudrosti rybářů, stanařů, lidí neučených? Zda ne proto, že oni měli jen moudrost světskou, tito však víru? Proto stáli vysoko nad Platonem, Pythagorou, nad všemi, kdo se zabývali astrologií, matematikou, geometrií nebo jakýmkoli vědním oborem, a byli o tolik lepší, o kolik opravdoví filosofové převyšovali pošetilce a ztřeštěnce. Tito (filosofové) dříve ani nevěděli, co je to duše. I když poznali, že existuje, oddělovali ji od těla. I v názoru na ni se od sebe velmi lišili. Jedni tvrdili, že je nehmotná, druzí, že je hmotná a že s tělem zaniká. O nebi zase jedni tvrdili, že je to cosi jako duch, Bůh, rybáři však učili a byli přesvědčeni, že je to dílo Boží. Není žádný div, že pro pohany je směrodatný jen lidský rozum. Že však jsou tak materialističtí ti, kteří se považují za věřící, to je k pláči. Proto také pobloudili. Jedni tvrdili, že znají Boha, jako on zná sebe, což se neodvážil říci nikdo z oněch rybářů, druzí tvrdili, že Bůh nemůže rodit bez bolesti, nedávají mu více vlastností, než mají lidé, jiní zase, že ani dobrý život nemá žádnou cenu. Avšak není čas, abychom toto vyvrátili.
4. Že nic nepomůže správná víra, je-li život špatný, to prohlašují Kristus i Pavel, kteří tomu věnovali většinu času. Kristus učil: „Ne každý, kdo mi říká: ‘Pane, Pane’, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“ (Mt 7,21). „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ‘Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?’ Ale tehdy jim prohlásím: ‘Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, kdo děláte nepravosti!’“ (Mt 7,22-23). Kdo si nedají pozor, i kdyby měli správnou víru, snadno vybočí do špatnosti. Pavel takto napomíná v listu Židům: „Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána“ (Žid 12,14). Svatostí nazývá mravní čistotu, aby se každý spokojil se svou ženou a nechodil za jinou. Kdo se nespokojí s ní, je nemožné, aby byl spasen, nutně zahyne, i kdyby vykonal tisíce dobrých skutků. Smilstvem není možné vejít do nebeského království, ano, to už není smilstvo, je to i cizoložství. Kdyby žena, patřící svému muži, obcovala s jiným, cizoloží. Stejně i muž, patřící ženě, by zcizoložil, kdyby měl jinou. Takový nebude mít účast na Božím království, nýbrž přijde do pekla. Slyš, co říká o takových Kristus: „Jejich červ nehyne a oheň nehasne“ (Mk 9,44). Nedostane žádnou milost, kdo svou milující ženu uráží tím, že chodí za jinou, protože to je nezdrženlivost. Jestliže se mnozí zdržují ženy v době postu, modlitby, jaký oheň na sebe svolává ten, komu nestačí vlastní žena a obcuje ještě s jinou? Není-li dovoleno tomu, kdo propustil nebo vyhnal svou ženu, obcovat s jinou, jakého zločinu se dopouští ten, kdo si k své vlastní přivádí ještě jinou? Nedovol tedy, aby se ti tato nemoc usadila v duši, vytrhej všechny její kořeny! Neubližuješ ani tak své ženě jako sobě samému. Tento hřích je tak těžký a neodpustitelný, že Bůh trestá ženu, kdyby odešla od svého muže, třeba i pohana, bez jeho svolení. Kdyby však odešla od smilníka, už ji netrestá. Vidíš, jak je to těžký hřích? „Jestliže některá žena má muže nevěřícího, který však s ní chce žít dále, ať se s mužem nerozvádí“ (1 Kor 7,13). Ne tak o cizoložnici. Ale jak? „Každý, kdo se rozvede se svou ženou – mimo případ smilstva – uvádí ji do cizoložství“ (Mt 5,32). Jestliže manželé tvoří jedno tělo, soužitím s nevěstkou nutně vzniká také jedno tělo. Jak tedy řádná manželka, která je Kristovým údem, může takového přijmout? Nebo jak se může (někdo) spojit s tělem nevěstky? Pohleď, jak je to zvláštní! Žena, která žije s nevěřícím, není nečistá. „Nevěřící muž je totiž posvěcen skrze svou ženu,“ říká Pavel (1 Kor 7,14). Není tomu tak u nevěstky. Jak? „Smím tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy, které patří nevěstce?“ (1 Kor 6,15). Tam, i když žije s nevěřícím, zůstává trvale posvěcení. Zde přestává. Smilstvo je těžký hřích, těžký, zabezpečující nám věčný trest. I zde na zemi napáchá mnoho zla. Takový člověk je nucen žít bídným, nešťastným životem, o nic lepším, než je život trestanců. Potají se vloudí do cizího domu s velkým strachem a obavami, všechny podezřívá, jak svobodné, tak služebné.
Proto prosím, snažte se zbavit se této nemoci! Neposlechnete-li, nevstupujte na tento posvátný práh. Prašivé a nemoc roznášející ovce nesmějí mezi ovce zdravé, musí být odehnány, dokud nejsou vyléčeny. Stali jsme se totiž údy Kristovými, nejsme tedy údy nevěstky. Zde není nevěstinec, ale kostel. Jsi-li údem nevěstky, nezůstávej v kostele, abys neznesvětil toto místo. I kdyby neexistovalo žádné peklo, žádný trest, po smlouvě, po svatebních světlech, po zákonitém manželském loži, po plození dětí, po takovém soužití jak by ses mohl opovážit obcovat s jinou? Nestyděl by ses, nečervenal by ses? Nevíš, že mnozí odsuzují ty, kteří se po smrti své manželky znovu ožení, ačkoli to není nic špatného? A ty si ještě za života své manželky přivedeš jinou! Není to chlípnost? Věz, co je o takových řečeno: „Jejich červ nehyne a oheň nehasne“ (Mk 9,44). Třes se před takovou hrozbou, boj se trestu! Není tak velká rozkoš zde jako trest tam. Kéž by si však onen trest nikdo nezasloužil, ale kéž všichni svatě žijeme a spatříme Krista a dosáhneme slíbených dober! Těch kéž všichni požíváme milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista! Jemu i Otci i Duchu Svatému buď sláva na věky věků. Amen.

64. homilie



Jan 11,41-42: „Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: ,Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mne’“
1. Co jsem často řekl, opakuji i nyní, že totiž Kristus nemyslí tak na svou důstojnost jako na naši spásu, že nehledá velká slova, ale snaží se nás získat. Proto nemluví tak často o své velikosti a vznešenosti, a mluví-li, tak nepřímo a zakrytě, zato však často velmi pokorně a skromně. Takto mluví častěji, protože posluchači jsou tím snáze získáni. Nemluví ovšem zase tak stále, aby to neškodilo těm, kdo později uvěří. Aby se přítomní nepohoršovali, nezamlčuje ani svou lidskou stránku. Kdo se totiž jednou zbaví nízkého smýšlení, pochopí z jediné vznešené pravdy všechno. Kdo se však nechtějí zbavit tohoto nízkého smýšlení, nepřišli by, kdyby to častěji neuslyšeli. Opravdu ani potom si nedopřávají klidu. Kamenují, pronásledují, pokoušejí se ho zabít, rouhají se. Když sebe považuje za rovného Bohu, říkají: „Rouhá se“ (Mt 9,3). Když řekl: „Odpouštějí se ti hříchy,“ (Jan 10,20) nazývají ho posedlým zlým duchem. Když řekl, že zvítězí nad smrtí ten, kdo slyší jeho slova, nebo když řekl: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně,“ (Jan 14,10) odcházejí od něho. Pohoršují se, když pravil, že sestoupil z nebe. Jestliže tedy nesnášeli, co řekl ne příliš často, sotva by mu naslouchali, kdyby mluvil stále o své důstojnosti. Věří mu však, když říká: „Jednám, jak mi Otec přikázal“ (Jan 14,31), „nepřišel jsem sám od sebe“ (Jan 7,28), což je zřejmé z evangelistových slov: Když toto mluvil, „mnoho lidí v něho uvěřilo“ (Jan 7,31). Jestliže tedy slova plná pokory umožňovala jim uvěřit a odpuzovala je, když mluvil o své důstojnosti, nebylo by vrcholem pošetilosti nepovažovat jeho pokoru za hlavní důvod k získání posluchačů? I jinde, i když chtěl říci něco obzvláštního, mlčel a uvedl také důvod svého mlčení. „Abychom je nepohoršili, jdi k moři, vhoď udici,“ říká (Mt 17,27).
To dělá i zde. Po slovech „Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš“ totiž dodal:
„Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mne, aby uvěřili, že ty jsi jsi mě poslal.“ Není naše domněnka správná? Není tu ohled na lidi? Když se tedy někdo nenechá přesvědčit tím, co je napsáno, že se pohoršovali, protože mluvil o své důstojnosti, když slyší samotného Krista říkat, že mluví prostě proto, aby se nepohoršovali, může ještě pochybovat, že (Kristus) mluví tak ne proto, že by byl nižší přirozenosti, ale z ohledu na posluchače? I na jiném místě říká, když se z nebe ozval hlas: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám“ (Jan 12,30). Vznešený člověk může o sobě mluvit skromně, člověk bezvýznamný nemá právo mluvit o sobě velmi povznešeně. Kristova pokora má své důvody. Chtěl se přizpůsobit nedostatečnosti posluchačů, ano, chtěl, aby viděli jeho pokoru, aby poznali, že vzal na sebe tělo, aby posluchače poučil, že si nemají o sobě příliš mnoho myslet, aby ho nepokládali za nepřítele Boha, aby uvěřili, že přichází od Boha, aby ho nepodezřívali, že porušuje Zákon, aby ho posluchači nepomlouvali, aby se k němu nechovali nepřátelsky proto, že řekl, že je roven Bohu. Kdyby bezvýznamný, nepatrný člověk mluvil o sobě povzneseně, byla by to pošetilost, nerozum, nestoudnost, neodpustitelná drzost. Proč tedy Kristus o sobě mluví tak pokorně, ačkoli je jeho bytnost tak nevýslovně vznešená? Z důvodu, o němž jsme už mluvili: aby ho nepovažovali za nezrozeného. Zdá se, že i Pavel se obával něčeho podobného. Proto říkal: „Je samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil“ (1 Kor 15,27). Hříchem by bylo uvažovat jinak.
Kdyby totiž měl menší moc než Otec a byl jiné podstaty, mohl by udělat to všechno, i kdyby se za takového považoval? On však dělá právě opak. „Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi,“ říká (Jan 10,37). Slovy „já jsem v Otci a Otec je ve mně“ (Jan 14,10) zase naznačuje, že je roven Otci. Kdyby měl menší moc, jistě by velmi důrazně vyvrátil takovou domněnku a neříkal by „já jsem v Otci a Otec je ve mně,“ (Jan 10,30) „já a Otec jedno jsme, kdo vidí mne, vidí i Otce“ (Jan 14,9). Když totiž mluvil o svých vlastnostech, pravil: „Jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce“ (Jan 5,21). To by byl nemohl dělat, kdyby byl jiné podstaty. A i kdyby to mohl dělat, nesměl by to říci, aby ho nepodezírali, že je jedné a téže podstaty (s Otcem). Neboť jestliže mluví často tak, jak se nenáleželo, aby ho nepodezřívali, že je nepřítelem Boha, tím spíše by toho bylo zapotřebí teď. Nyní však slovy „aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce“ (Jan 5,23), „skutky, které koná on, konám i já“ (Jan 5,19), když říká, že je vzkříšení, život, světlo světa, dokazuje, že je roven Otci a nenechává je na pochybách.
Vidíš, jak se obhajuje, že neporušuje Zákon, jak nejen neodstraňuje jejich mínění, že je roven Otci, nýbrž je potvrzuje? „Rouháš se, protože se děláš Bohem,“ (Jan 10,33) říkají, a on jim svou rovnost s Bohem dokazuje skutky.
2. A co říkám, že to učinil Syn, když sám Otec, ačkoli nevzal na sebe tělo, jedná stejně? On sám na to přistoupil, aby se o něm pro záchranu posluchačů mluvilo hodně po lidsku. „Adame, kde jsi?“ (Gen 3,9). „Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, zjistím si, jak tomu je“ (Gen 18,21). „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný“ (Gen 22,12). „Ať poslechnou nebo ne“ (Ez 3,11). „Zda pochopili. Kdo učiní, aby srdce lidu bylo takové“ (Dt 5,29). „Mezi bohy není žádný tobě podobný, Pane“ (Žl 80,29), a mnoho jiných podobných výroků bychom našli ve Starém zákoně, které nejsou důstojné Boha. Také o Achabovi je řečeno: „Kdo zláká Achaba?“ (2 Pa 18,19). I když je všechno ve srovnání s pohanskýni bohy neskonale vznešené, přece jsou všechny ty výrazy nedůstojné Boha. On je totiž tak dobrotivý, nedbal a nelpěl na slovech vyjadřujících jeho důstojnost. Dokonce se stal člověkem, vzal na sebe podobu služebníka, mluvil tak pokorně a tak skromně se oblékal, že to ani nebylo důstojné se zřetelem na jeho velebnost; bylo to však důstojné, máme-li na mysli bohatství jeho dobrotivosti. Je i jiný důvod jeho skromnosti. Jaký? Že sice znali a uznávali Otce, jeho však neznali. Proto se neustále, jako by nebyl hodnověrný, odvolává na Otce, kterého vyznávali. Ne že by nebyl hodnověrný, ale protože ho nechápali.
Proto se také modlí: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel.“
Jestliže oživuje, koho chce, a oživuje-li jako Otec, proč prosí? Ale je čas jít k místu. Odvalili tedy kámen, kterým byl hrob přikryt.
„Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: ‘Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mne, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.’“
Zeptejme se tedy bludaře: Dostal (Kristus) modlitbou moc vzkřísit mrtvého? Proč jiné dělá bez modlitby, například když pravil: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho“ (Mk 9,25), „chci, buď čistý“ (Mk 1,41), „vezmi své lehátko“ (Jan 5,8), „odpouštějí se ti hříchy“ (Mt 9,2), nebo když přikazuje moři: „Mlč! Buď zticha!“ (Mk 4,39)? Co vůbec má více než apoštolové, jestliže se modlí? Ano, ani oni nedělali všechno s modlitbou, ale bez modlitby to dělali často ve jménu Ježíšově. Jestliže však mělo jeho jméno takovou moc, proč by se sám měl modlit? Kdyby potřeboval modlitbu, nemělo by jeho jméno takovou moc. Potřeboval se modlit, když stvořil člověka? Což to nebylo něco podobného? „Učiňme člověka,“ praví (Gen 1,26). Jestliže se modlil, neměl takovou moc?
Pohleďme, jaká to byla modlitba: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel.“ Kdo se kdy takhle modlil? Dříve než něco řekl, praví: „Děkuji ti.“ Chtěl ukázat, že se nepotřebuje modlit.
„Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš.“ Tím nevyjadřuje svou nemohoucnost, nýbrž jednu vůli. A proč použil formu modlitby? Odpověď nedám já, ale on sám.
„Řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mne, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“
Neřekl: Aby uvěřili, že mám menší moc, že potřebuji pomoc shůry, že bez modlitby nemohu nic udělat, ale „že ty jsi mě poslal“. Toto všechno prozrazuje modlitba už na pouhý pohled. Neřekl: Poslal jsi mě bezmocného s vědomím, že sám od sebe nemohu nic dělat. Toto všechno přešel, a abys na něco takového nepomyslil, uvádí pravý důvod modlitby: Aby mě nepovažovali za nepřítele Boha, aby neřekli: „Není z Boha“, abych ukázal, že se to stalo podle tvé vůle. Jako by řekl: Kdybych byl nepřítelem Boha, nepřipustil by to Bůh.
Slovo „vyslyšel jsi mě“ se používá o přátelích a o osobách, nám rovných.
„Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš.“ To znamená: Abych udělal, co chci, nepotřebuji modlitbu, ale chci ukázat, že ty a já máme jednu vůli. Proč se tedy modlíš? Poněvadž oni mě dobře nechápou.

Jan 11,43: „Po těch slovech zavolal mocným hlasem“
Proč neřekl: Ve jménu mého Otce vyjdi ven? Proč neřekl: Vzkřis ho, Otče? Nýbrž toto všechno opomněl a formou modlitby ukazuje svou vlastní moc. Protože mu nic jiného nemohli vytknout, než že není z Boha, a tím klamali lid. Proto právě svými slovy ukazuje, co nejvíce potřebovali vědět. Bylo totiž zapotřebí i jiným způsobem jim dokázat, že naprosto souhlasí s Otcem i že má svou vlastní moc. Lid však ještě nevystoupil tak vysoko.

Jan 11,43: „Lazare, pojď ven!“
To je to, co řekl dříve. „Přichází hodina, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo uslyší, budou žít“ (Jan 5,28). Abys nemyslel, že přijal moc od jiného, proto tě předem na to upozornil a pak dokázal skutky. Neřekl: „Vstaň“, nýbrž: „Pojď ven“, jako by mluvil k živému a ne k mrtvému.
3. Může se něco rovnat takové moci? Nedělá-li to vlastní mocí, co bude mít víc než apoštolové? Ti totiž říkali: „Co na nás tak hledíte, jako bychom to udělali my vlastní mocí nebo zbožností, že tenhle člověk chodí?“ (Sk 3,12). Kdyby to nedělal vlastní mocí, proč nedodal to, co o sobě říkali apoštolové? Nejednali moudřeji, když odmítali slávu? „Lidi, co to děláte? I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy,“ říkají (Sk 14,15). Apoštolové byli přesvědčeni, že to nekonají z vlastní moci. Avšak kdyby Ježíš nebyl přesvědčen o své moci, neodmítl by takový názor, kdyby to nedělal z vlastní moci? Kdo by to tvrdil? Kristus naopak praví: „Řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mne, aby uvěřili.“ A tak kdyby byli uvěřili, nepotřeboval by se modlit. Jestliže modlit se nebylo pro něho nedůstojné, proč uvádí důvod? Proč neřekl: Aby uvěřili, že ti nejsem roven? K takovému závěru se muselo dojít. Když ho obviňovali z porušování Zákona, i když to výslovně neřekli, prohlásil: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky“ (Mt 5,17). Zde jejich mínění potvrzuje. A vůbec, nač by bylo třeba obcházet nebo mluvit v obrazech? Stačilo říci: Nejsem Bohu rovný – a dost. Co tedy? Namítneš: Což neřekl: Nekonám vůli svou? Avšak ani toto neřekl zcela jasně, zase bral ohled na jejich nedostatečnost, a z téhož důvodu, z jakého se i modlil.
Co znamená: „Vyslyšel jsi mě“? To znamená, že není žádný rozpor mezi mnou a tebou. Jako také slova „že jsi mě vyslyšel“ neznamenají, že neměl moc. Kdyby tomu tak bylo, bude to nejen nemohoucnost, ale i výraz nevědomosti a neznalosti, kdyby před modlitbou nevěděl, že Bůh bude souhlasit; kdyby to však nevěděl, proč řekl: „Jdu tam, abych ho probudil“ a neřekl: „Půjdu se pomodlit k Otci, aby ho probudil“? Jako tedy toto nebyl výraz nemohoucnosti, nýbrž naprosté shody (s Otcem), tak i výrok „vždycky mě vyslyšíš“. Buď to můžeme vyložit takhle nebo že to bylo řečeno vzhledem k jejich nedůvěřivosti. Jestliže to věděl a měl moc, je jasné, že tu mluví pokora a ty musíš uvěřit a nutně uznat, že to řekl ne vzhledem ke své důstojnosti, ale vzhledem k nedostatečnosti posluchačů. Co tedy nepřátelé pravdy? Namítneš, že slova „že jsi mě vyslyšel“ nevyřkl vzhledem k nedostatečnosti posluchačů, ale aby ukázal svou moc. Tohle nebylo projevem jeho moci, ale slabosti, že nemá větší moc než jiný člověk. Neboť Bůh se nemodlí, ani ten, který spolu s ním usedá na trůně. Vidíš, že nepřišel z žádného jiného důvodu než kvůli jejich nedůvěře? Pohleď, jak samotný čin dosvědčuje jeho moc: Zavolal, a obvázaný mrtvý vyšel. Aby se však nezdálo, že je to nějaká vidina – že vyšel svázaný, nebyl menší div, než že vstal z mrtvých – rozkázal ho rozvázat. Tím se ho museli dotknout a nablízku stojící museli vidět, že je to skutečně on. Říká tedy:
Jan 11,44: „Nechte ho odejít“
Vidíš, jak se všechno děje beze vší okázalosti? Neodvádí ho, nepřikazuje mu, aby šel s ním. Nikdo nemohl říci, že se vychloubá. Tak byl pokorný. Jedni se jen divili zázraku, druzí to šli oznámit farizeům. Co tedy oni? Místo obdivu ho chtějí zabít, toho, který vzkřísil mrtvého. Jaká to pošetilost! Mysleli, že usmrtí toho, který zvítězil nad smrtí!

Jan 11,47: „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení?“
Považují ho ještě za člověka, ačkoli měli takový důkaz o jeho božství. „Co máme dělat?“ Měli uvěřit a prokázat mu poctu a nepokládat ho za pouhého člověka.

Jan 11,48: „Necháme-li ho tak, přijdou Římané a vezmou nám svaté město i národ“
Co chtějí udělat? Chtějí popudit lid, jako by hrozilo nebezpečí, že se on zmocní vlády. Říkají: Kdyby se Římané dozvěděli, že on (Ježíš) pobuřuje lid, budou podezřívat nás, přijdou a zničí naše město. Řekni mi, kdy nabádal k odboji? Což nepřikázal odvádět císaři daň? Což jste ho nechtěli udělat králem, a on to nepřijal? Nevedl prostý, bezúhonný život? Měl snad svůj vlastní příbytek nebo něco podobného? Říkali to tedy ne ze strachu, ale ze závisti. Stalo se však, co nečekali: Římané si podrobili národ, dobyli město, když Krista zabili. Jeho skutky byly prosty každého podezření. Neboť kdo uzdravoval nemocné, kdo žil tak bezúhonně, kdo přikazoval poslechnout nadřízených, ten netoužil po moci, ten byl proti ní.
Namítneš, že tak soudíme podle předešlých událostí. Jiní vybízeli ke vzpouře, tento naopak. Vidíš, že to, co říkali, byla jen záminka? Dělal něco podobného? Vybízel nespokojence k boji? Opatřoval si vozy? Nepobýval v samotě? Aby se nezdálo, že v nich mluví nenávist, říkají, že on je nebezpečím pro celé město a národ a že se bojí toho nejhoršího. Toto nebylo příčinou našeho zajetí, ale právě naopak, ani zajetí babylonského ani pozdějšího za Antiocha. Ne to, že byli u vás ctitelé Boží, ale nespravedlivci, kteří uráželi Boha, to vás zničilo. Taková je však závist. Když jednou oslepila, nedovolí už duši vidět potřebné. Což neučil Ježíš pokoře? Nepřikazoval nastavit i levou tvář, raději příkoří trpět než je působit? Řekni mi, je tohle vlastnost tyrana nebo toho, kdo tyranství odmítá?
4. Jak jsem řekl, nenávist je strašná vlastnost, plná přetvářky. Naplnila svět nesčetným zlem. Tato nemoc plní soudy provinilci. Z ní vzniká touha po slávě i po penězích, vládychtivost, pohrdání druhými. Ona plní cesty lupiči, piráty. Ona je příčinou vražd ve světě, rozdvojení lidstva. Kterékoli zlo, jež vidíš, vzniká z ní. Vloudila se i do církví. Už dávno způsobila mnoho zla, stvořila lásku k penězům, ziskuchtivost. Tato nemoc všechno rozvrátila, zničila spravedlnost. „Dary zaslepují oči moudrých a jako uzda v ústech umlčují káravá slova“ (Sir 20,29). Ze svobodných činí otroky. Mluvíme o tom každý den a nic nemůžeme dokázat. Jsme horší než zvířata. Okrádáme sirotky, ožebračujeme vdovy, ubližujeme chudákům, běda na běda vršíme. „Zbožný vymizel ze země“ (Mich 7,1-2). My můžeme už jen bědovat, ano, to opakujeme každý den. Nic nejsou platné prosby, nepomáhají rady ani napomínání. Nezbývá než plakat. To dělal Kristus. Po zbytečném napomínání Jeruzaléma zaplakal nad jejich zkázou. To dělají i proroci, to dělejme nyní i my. Je doba pláče, slz a naříkání. Je vhodná doba, abychom i my řekli: „Zavolejte plačky, ať přijdou! Pošlete pro moudré ženy, ať přijdou! Ať rychle přiběhnou a bědují nad námi“ (Jer 9,17). Takto snad budeme moci zbavit této choroby ty, kdo staví přepychové domy, kdo nabývají pozemky krádeží.
Je doba bědování. Zaplačte se mnou i vy, kteří se nemáte do čeho obléci, kteří trpíte bezpráví. K svému pláči připojte i mé slzy. Avšak bědujeme ne nad sebou, ale nad nimi, ne že nám ublížili, ale že se zahubili. Vy máte za křivdy království nebeské, oni místo zisku peklo. Proto je lépe příkoří trpět než páchat. Oplačme je pláčem ne lidským, ale způsobem uvedeným v Písmu, pláčem, kterým zaplakali i proroci. Zaplačme trpce s Izaiášem a řekněme: „Běda těm, kdo připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi! Ano, zpustnou četné domy, i velké a pěkné budou liduprázdné“ (Iz 5,8-9). Zaplačme s Naumem a řekněme s ním: „Běda, kdo staví svůj dům nespravedlností a své pokojíky na střeše bezprávím“ (Jer 22,13). Ano, plačme nad nimi jako tehdy Kristus. „Běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení“ (Lk 6,24).
Tak, prosím, plačme a nepřestaňme! Není-li to hanba, truchleme i nad lehkomyslností bratří. Nenaříkejme nad těmi, kdo jsou už mrtví, ale naříkejme nad zlodějem, lakomcem, chamtivcem, nenasytou. Proč pláčeme nad mrtvými, u nichž je už konec všemu? Zaplačme nad těmi, u kterých je možné obrácení. Snad se budou smát našemu pláči. Ale i to, že se smějí, je hodno pláče, právě nad takovými je nutné plakat. Dají-li se naším pláčem pohnout, přestaňme, neboť jsou na cestě k obrácení. Jestliže jsou zatvrzelí, plačme vytrvale, ne jenom nad bohatými, ale i nad chamtivci, zbohatlíky a zloději. Bohatství není něco špatného, dá se prospěšně využít, když je vynaloženo pro potřebné lidi. Špatná je chamtivost, která přináší věčné tresty. Plačme tedy! Snad se napraví. A když nevybřednou ti, kteří se do toho dostali, tedy alespoň jiní se vyvarují, aby neupadli do záhuby.
Kéž by i oni byli zbaveni té nemoci, a nikdo z nás do ní neupadl, abychom všichni dosáhli slíbených dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

65. homilie



Jan 11,49-50: „Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, řekl: ‘Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid’“
1. „Pohané zapadli do jámy, kterou vykopali, noha jim uvázla v léčce, kterou nastražili“ (Žl 9,15). A to se stalo židům. Oni totiž říkali, že Ježíš musí zemřít, aby nepřišli Římané a nezničili jejich národ a město. A stalo se jim to, když ho usmrtili. Chtěli uniknout pohromě, ale právě že to udělali, neunikli jí. Ten, který byl zabit, je v nebesích, oni, kteří ho zabili, dostali údělem peklo. Na to nepomysleli. Na co však mysleli? Evangelista praví, že onoho dne ho chtěli usmrtit. „Přijdou Římané a vezmou nám národ,“ říkali.
„Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem“ a byl drzejší než všichni ostatní, „pravil: ‘Vy nic nevíte.’“ Na co mysleli, o čem uvažovali (říkali totiž: „Co máme dělat?“), to on nestoudně, rozhodně a přímo řekl. Co říká? „Vy nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“

Jan 11,51: „To neřekl ze sebe, ale jako velekněz prorokoval“
Vidíš, jak velká je velekněžská moc? Poněvadž zastával velekněžský úřad, třebaže ho nebyl hoden, prorokoval, i když nechápal, co říkal. Milost použila pouze ústa, ale nedotkla se nečistého srdce. I mnozí jiní prorokovali budoucnost, ačkoli byli nehodní. Nabukadnezar, farao, Balaam. Důvod všeho je jasný.
Velekněz tím chtěl říci toto: Vy tu sedíte, váháte a nevíte, že pro záchranu celku je nutné pohrdnout záchranou jednoho člověka. Pohleď, jaká síla Ducha! I špatná duše byla s to pronést tak obdivuhodné proroctví. Evangelista nazývá pohany dětmi Božími vzhledem k tomu, co se v budoucnu stane. Sám Ježíš praví: „Mám i jiné ovce“ (Jan 10,16).
Co znamenají slova „který byl v tom roce veleknězem“? Kromě jiného bylo porušováno i toto. Velekněžský úřad se už nevykonával doživotně, nýbrž jeden rok, a proto bylo možné si tento úřad koupit. A přesto byl i tak ještě přítomen Duch. Když však vztáhli ruce na Krista, tehdy je (Duch) opustil a přešel na apoštoly. Roztržená opona i Kristův hlas: „Váš dům zůstane opuštěný“ (Mt 23,38) to naznačovaly.
I Josef (pozn.: Josef Flavius, Válka židovská, I,6,31 – Academia 1990), který krátce nato žil, napsal, že někteří andělé, kteří ještě u nich zůstali, naznačili, že se odstěhují, nebudou-li se oni chtít obrátit. Dokud totiž byla ještě vinice, zůstávalo všechno při starém. Když však zabili dědice, zahynuli. Bůh jako by vzal roucho nehodným synům, židům, a dal je prostým služebníkům z pohanů, a je nechal nahé. Nebylo toho málo, co i nepřítel předpověděl. Mohlo to získat jiné. Stal se opak, než co on (Kaifáš) chtěl. Ježíš zemřel a věřící tím byli uchráněni budoucího trestu.
Co znamená „aby shromáždil blízké i vzdálené?“ (Jan 11,52) Učinil je jedním tělem. Ten, kdo je v Římě, považuje se za úd Indů. Co se může rovnat takovému shromáždění? A hlavou všech je Kristus.

Jan 11,53: „Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí“
Už dřív ho zamýšleli usmrtit. „To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít,“ říká evangelista (Jan 5,18). „Proč mi ukládáte o život?“ (Jan 7,19). Tehdy to měli v úmyslu, nyní se však rozhodli.
Jan 11,54: „Ježíš už nechodil veřejně po Judsku“
Opět se snaží se zachránit lidským způsobem, což dělá často.
2. Uvedl jsem důvod, proč často odešel nebo se vzdálil. I nyní pobývá blízko pouště v městě Efraim a zůstal tam se svými učedníky. Nemyslíš, že učedníci byli znepokojeni, když viděli, jak se lidským způsobem snaží zachránit? Nikdo za ním nešel. Byla blízko slavnost, všichni spěchali do Jeruzaléma, s radostí chvátali na slavnost. Učedníci však se skrývali, hrozí jim nebezpečí. Ale přece vytrvali. I v Galileji o velikonocích a o slavnosti stánků se skrývali. I potom přímo v den svátku, i když se s Mistrem skrývali a prchali, ukázali vůči němu svou náklonnost. Proto Lukáš píše: „Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách“ (Lk 22,28). Chtěl jim tím naznačit, že je bude posilovat.

Jan 11,55: „Mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru do Jeruzaléma, aby se posvětili

Jan 11,57: „Velekněží a farizeové vydali nařízení, aby se ho zmocnili“
Podivné posvěcování s vražedným úmyslem, se zkrvavenýma rukama.

Jan 11,56: „Říkali si mezi sebou: Co myslíte? Nepřijde na svátky?“
Proto o velikonocích strojili úklady, proto si k vraždě zvolili svátky. Smysl jejich slov je tento: „Zde je nutno ho zatknout, protože slavnost ho přivolá. Jaká to bezbožnost! V době, kdy bylo třeba projevit více zbožnosti, kdy se propouštěli i ti největší provinilci, tehdy se snaží ulovit toho, který nikomu neublížil. I o to se již pokusili, ale nejen nic nedokázali, nýbrž se tím i zesměšnili. Uniká jim, dělá je bezradnými, zadržuje je, když touží ho usmrtit, aby poznali, až ho zatknou, že to neudělali vlastní silou, ale s jeho svolením. Ani tehdy v blízké Betánii ho nemohli zatknout, a když ho už zatýkali, srazil je k zemi.

Jan 12,1: „Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar“
„Připravili tam Ježíšovi hostinu a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kdo s nimi byli u stolu“ (Jan 12,2).
To bylo znamením, že Lazar byl skutečně vzkříšen z mrtvých, když po mnoho dní žil a jedl. Z toho je zřejmé, že v jejich domě byla hostina, neboť Ježíše přijímají jako přátelé. Někteří se domnívají, že to bylo v cizím domě. Marie neobsluhovala, byla učednicí. Marie zde opět více než ostatní myslí na duchovní věci. Jako by sama byla pozvána, neobsluhuje, ani nevykonává obyčejné práce, nýbrž prokazuje čest Ježíši, ne jako člověku, nýbrž jako Bohu. Proto vylila mast na jeho nohy a utřela je svými vlasy. To nasvědčovalo, že o něm smýšlela jinak než mnozí jiní. Jidáš však předstírá zbožnost a vytýká jí to. Co na to Ježíš? „Dobrý skutek na mně vykonala k mému pohřbu.“
Proč nepokáral učedníka před ženou? Proč neřekl, co řekl evangelista, že Jidáš to neschvaloval, protože byl zloděj? Chtěl ho svou shovívavostí obrátit na lepší cestu. Věděl, že je (Jidáš) zrádcem, proto ho už předtím často káral.
„Ne všichni uvěří, jeden z vás je ďábel,“ pravil. Naznačil tedy, že věděl, že Jidáš je zrádcem, ale nepokáral ho veřejně, aby ho tak odvrátil od jeho úmyslu. A proč jiný evangelista říká, že všichni učedníci to řekli? Všichni, ovšem ne v tom smyslu jako Jidáš.
Kdyby se někdo zeptal, proč svěřil pokladničku pro chudé zloději a proč jejím správcem učinil hrabivce, odpověděli bychom, že jedině Bůh zná důvod. Je-li však nutné odpovědět na naši zvědavost, tedy toto: aby se (Jidáš) nemohl na nic vymlouvat. Nemohl totiž říci, že jednal z lásky k penězům, když mohl udělat zadost této vášni tím, že mu byla svěřena pokladnička, ale že ho k tomu vedla mnohá špatnost, od které ho chtěl Kristus odvést svou velkou trpělivostí. Proto ho nekáral jako zloděje, ačkoli to dobře věděl, aby ho zastavil v jeho ošklivé vášni a aby se neměl čím obhajovat.
„Nechte ji,“ praví „udělala to k mému pohřbu.“ Tím, že mluvil o pohřbu, znovu připomněl zrádce. Toto upozornění jím však nepohnulo, ani ho neobměkčilo, ačkoli obměkčit mohlo. Jako by chtěl těmito slovy říci: Jsem nepříjemný a obtížný, ale měj trochu strpení a odejdu. To měl na mysli, když říkal:

Jan 12,8: „Mne však vždycky nemáte“
Nic tímto tvrdým a zlým člověkem nepohnulo. Neobměkčilo ho, ani když Ježíš udělal ještě víc, když mu umyl nohy v oné noci, když mu dovolil slavit spolu s ostatními hostinu. Což by obměkčilo i duši zločince i kámen. A to se stalo ne kdysi dávno, ale teď, takže čas to nemohl zakrýt zapomněním. Ale všechno marné.
3. Něco strašného je hrabivost (lakota). Oslepuje oči, ohlušuje uši, dělá lidi horšími než zvířata, nedovoluje myslet na svědomí ani na přátelství ani na společnost ani na spásu vlastní duše. Všeho se zříká a jako ten nejhorší tyran dělá lidi svými otroky. Nejhorší je na tomto otroctví, že vzbuzuje pocit, jako by ještě prokazovalo milost. Čím více jí člověk otročí, tím více roste láska k ní. A tím se stává nevyléčitelnou nemocí, tím se stává nenasytnějším dravcem. To způsobilo, že Gechází (2 Král 5,27) místo aby byl učedníkem a prorokem, stal se malomocným. To učinilo z Jidáše zrádce. To zkazilo židovské představené; přijímali úplatky, stali se společníky zlodějů. To zavinilo nesčetné války, to potřísnilo cesty krví. To zavinilo, že města jsou plná slz a nářku. To způsobilo, že jídla se stala nečistými, hostiny kletbou a pokrmy jsou plné nepravosti.
Proto to Pavel nazval modloslužbou (Kol 3,5), avšak ani takto je od toho neodvrátil. Proč to nazývá modloslužbou? Mnozí mají hodně peněz, ale neodvažují se je správně použít, zasvěcují je, nedotčené je předávají z pokolení na pokolení a neodvažují se jich ani dotknout, jako by byly zasvěceny Bohu. Jsou-li někdy přinuceni je použít, chovají se, jako by dělali něco nedovoleného. Jako pohan zachází se sochou, tak ty svěřuješ zlato do ochrany dveřím a závorám. Místo chrámu si děláš truhlici a ukládáš (peníze) do stříbrných nádob. Ty se sice neklaníš jim, jako on se klaní dřevěné soše, ale prokazuješ tutéž poctu. On by raději přišel o oči i o život než o sochu. Totéž dělají i milovníci zlata. Namítneš: Neklaním se zlatu. Ani on se neklaní soše, nýbrž v ní přebývajícímu ďáblu. Tak i ty, i kdyby ses neklaněl zlatu, klaníš se ďáblu, který v podobě zlata a lásky k zlatu přichází do tvé duše. Touha po penězích je horší než ďábel a mnozí plní její přání více než oni přání svých model. Oni totiž v mnohém neposlechnou, zde však lidé udělají všechno, cokoli poručí. Co ti namlouvá? Neměj nikoho rád, buď nepřítelem všech, zapomeň na přirozené svazky, pohrdej Bohem, obětuj sám sobě. A lidé ji ve všem poslechnou. Sochám obětují dobytek, ovce. Lakota (chamtivost) však říká: Obětuj mi svou duši, a poslechnou! Vidíš, kolik má oltářů? Kolik přijímá obětí? Lakomci nedostanou království (1 Kor 6,10), a přesto se tím neznepokojují. Přesto je tato vášeň nejnemohoucnější ze všech. Ona totiž není vrozená, není něčím přirozeným. I kdyby byla s námi hned od začátku, nebylo od začátku zlato ani každý zlato nemiloval. Chcete-li, povím vám, odkud přišlo to zlo. Člověk se snažil dohonit toho, kdo touto nemocí onemocněl. Kdo má více, dráždí toho, kdo tolik nemá. Když lidé vidí nádherné domy, množství polí, zástupy služebnictva, stříbrné nádoby, spoustu šatů, dělají všechno, aby měli ještě více. Tak první pobízejí druhé a současně se pobízejí navzájem. I kdyby chtěli žít skromně, nemohou se stát učiteli druhých, ano nemají žádnou omluvu. Jsou totiž i jiní, kteří pohrdají penězi. Namítneš: A kdo jimi může pohrdat? To je na tom to nejhroznější, že pod vlivem tohoto zla si lidé myslí, že už není možné jednat jinak a že nevěří, že může někdo jednat správně. Mohl bych jmenovat mnohé, jak ve městech, tak na horách. Co to však pomůže? Vy se stejně nepolepšíte. Ostatně nemluvím o nich proto, abyste se zbavili bohatství – a přál bych si to – poněvadž je to pro vás příliš obtížné, nenutím vás k tomu. Jen prosím, abyste netoužili po cizím a abyste pomáhali jiným z toho, co máte.
Najdeme mnoho takových, kteří se spokojují s tím, co mají, kteří se starají o své a živí se poctivou prací. Proč se nesnažíme takové napodobit? Pomysleme na naše předky. Kde je jejich majetek? Jen jejich jména zůstala. Hle, lázně jednoho, druhého statek, hospůdka. Není nám při pouhém pohledu smutno, když uvážíme, kolik to stálo námahy, kolikeré nepoctivosti se přitom dopustil! Jeho majetek už mu nepatří. Užívají ho jiní, na které nikdy ani nepomyslil, snad nepřátelé, zatímco jeho stihl nejtěžší trest. A to čeká i nás. Naprosto jistě totiž zemřeme, čeká nás stejný konec. Kolik hněvu, kolik vydání, kolik nepřátelství je to stálo. A co z toho? Věčný trest, žádná útěcha, pomlouvají ho, nejen dokud ještě žil, ale i po jeho smrti. Když vidíme v palácích zavěšené obrazy, není nám do pláče?
Opravdu krásně to řekl prorok: „Jen jako stín jde člověk životem, zbytečně se vzrušuje, hromadí a neví, pro koho“ (Žl 39,7). Zbytečné plahočení je taková píle. Zbytečné plahočení a zbytečná starost. Tak tomu však není v oněch věčných příbytcích a stáncích. Zde na zemi se jeden lopotí a druhý požívá plody jeho lopoty. Tam v nebi je každý pánem své práce a dostane mnohonásobnou odměnu. O takový majetek usilujme, tam (v nebi) si budujme své příbytky, abychom spočinuli v Kristu Ježíši, našem Pánu. S ním buď Otci i Duchu Svatému sláva na věky věků. Amen.

66. homilie



Jan 12,9: „Velký zástup židů se dověděl, že je tam, a tak přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých“
1. Jak bohatství, tak i moc přivedou obyčejně lehkomyslné lidi do záhuby.
Z bohatého se stane lakomec, z mocného zase člověk hrubý.
Pohleď na zdravý židovský prostý lid a na jejich zkažené vůdce. Že lid věřil Kristu, to říkají evangelisté neustále. „Mnoho lidí však v něho uvěřilo“ (Jan 7,31). Členové velerady mu nevěřili. Oni, ne lid, říkají: „Uvěřil v něho někdo z předních mužů nebo z farizeů“ (Jan 7,48). Prokletými nazývají ty, kteří v něho (Krista) uvěřili, sebe, vrahy, považují za moudré. I zde mnozí, kteří uviděli zázrak, uvěřili. Členům velerady však nestačila jejich vlastní špatnost, pokoušejí se usmrtit i Lazara. Budiž, Krista chtěli usmrtit, protože rušil sobotu, že se dělal rovným Otci, i kvůli Římanům. Co však mohou vytknout Lazarovi, že se ho pokoušejí usmrtit? Copak je proviněním, že se mu dostalo toho dobrodiní? Vidíš jejich vražedný úmysl? Kristus vykonal mnoho zázraků. Nic je tak nevyvedlo z míry, ani ochrnulý, ani slepec, jako vzkříšení Lazara. Tohle totiž bylo svou povahou ještě obdivuhodnější, stalo se to až po mnoha zázracích, a bylo úžasné vidět člověka, který byl již čtyři dni mrtev, jak chodí a mluví.
Hezké chování o svátcích, není-li pravda, chvalozpěv Bohu mísit s vraždou? Dříve mu vytýkali mimo jiné porušování soboty, a proto přivedli lid. Zde, poněvadž mu nemají co vytknout, obracejí svůj hněv proti uzdravenému. Zde nemohli říci, že Kristus je nepřítelem Otce. Jeho modlitba je umlčela. Protože tu tedy nebylo z čeho jej obvinit a zázrak byl jasný, chtějí zavraždit Lazara. To by jistě udělali i slepci, kdyby nemohli (Kristu) vytknout porušení soboty. Ostatně ten slepec byl člověk bezvýznamný, vyhnali ho z chrámu. Tento (Lazar) byl velmi známý, jak vyplývá z toho, že mnoho lidí přišlo potěšit jeho sestry, i zázrak se stal před očima všech a tak úžasným způsobem. Proto všichni, kteří to viděli, přišli. Členy velerady hryzlo, že všichni bez ohledu na svátky šli do Betánie. Chtěli tedy i Lazara usmrtit. Ani odvaha jim nechyběla, jak prahli po krvi. Proto Zákon začíná slovem „nezabiješ“ (Ex 20,13), proto také prorok vytýká: „Vaše ruce jsou celé od krve“ (Iz 1,15). Proč však ten (Ježíš), který nechodil veřejně po Judsku a odcházel na poušť, znovu veřejně přichází? Svým odchodem ztlumil jejich hněv a přichází, když se už zase uklidnili. Ostatně se museli zaleknout lidu, který se tam v tak hojném počtu dostavil. Žádný zázrak je nezaujal tak, jako vzkříšení Lazara. Jiný evangelista vypráví, že mu prostírali roucha pod nohy (Lk 19,36) a že „vzrušení zachvátilo celé město“ (Mt 21,10). Takové úctě se těšil (Ježíš). On to dělal jednak proto, aby vyslovil nové proroctví, jednak aby druhé naplnil. Jednoho proroctví to byl počátek, druhého zakončení. Výrok „hle, tvůj král k tobě přichází pokorný“ (Zach 9,9) splňuje proroctví, že sedě na oslu předobrazuje budoucí události, že totiž mu bude poddán nečistý pohanský rod. Proč však jiní (evangelisté) říkají, že poslal učedníky a řekl jim: „Odvažte oslici a oslátko“, tento (Jan) však nic takového neříká, nýbrž že usedl na nalezené oslátko? Pravděpodobně se stalo obojí. Učedníci odvázali a přivedli oslici a on usedl na nalezené oslátko. Lidé brali palmové a olivové ratolesti a prostírali svá roucha, aby tak dali najevo, že považují Ježíše za víc než proroka, a volali:

Jan 12,13: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“
Vidíš, že je nejvíce mrzelo to, že všichni lidé byli přesvědčeni, že Kristus není nepřítelem Boha? Lid nejvíce rozdělovalo to, že Kristus tvrdil, že přichází od Otce.
Co znamenají slova

Jan 12,15: „Raduj se, sionská dcero?“
Jejich králové byli většinou velmi nespravedliví, odvraceli se od lidu a pro peníze zaprodali svůj lid nepříteli. Raduj se, praví, tento nebude takový, bude laskavý a mírný. Svědectvím toho je, že přijíždí na oslu. Nepřišel s vojskem, přijíždí jen na oslici.

Jan 12,16: „Jeho učedníci zprvu nechápali, že to o něm bylo psáno,“
praví evangelista. Vidíš, že učedníci mnohé neznali, poněvadž jim to nezjevil? Ani tehdy, když říkal: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím“ (Jan 2,19), nepochopili. I jiný evangelista říká, že neporozuměli jeho slovům a nevěděli, že musí vstát z mrtvých. Toto ovšem jim bylo právem skryto. Proto také jiný evangelista vypráví, že když to uslyšeli, byli velmi zarmouceni. To proto, že nepochopili slova o zmrtvýchvstání. Toto právem nemohli pochopit, bylo to víc, než na co stačili. Proč však jim nebyla známa událost s oslicí? Protože i toto bylo něco velikého.
2. Vidíš moudrost evangelistovu? Nestydí se odhalit dřívější neznalost učedníků. Věděli, že je o tom psáno, nevěděli však, že je to napsáno o něm. Pohoršilo je, že by jako král měl tolik vytrpět. Ostatně nepochopili tak snadno, jaké království je tím míněno. Jiný evangelista říká, že tím mysleli pozemské království (Mt 20,21).

Jan 12,17: „Zástup dosvědčoval, že Lazara vzkřísil“
Nezměnili by tak najednou svůj názor, říká tím evangelista, kdyby neuvěřili zázraku.

Jan 12,19: „Farizeové si však mezi sebou říkali: ‘Vidíte, že vůbec nic nezmůžete. Hle, celý svět jde za ním’“
Mám za to, že to byl názor těch rozumnějších, kteří se však neodvažovali pronést přímo, co si myslí, a kteří poučeni zkušeností snažili se odvrátit druhé od zbytečného úsilí. Lid zde nazývají celým světem. Písmo obyčejně nazývá světem to, co bylo stvořeno, a lidi špatné. V prvním smyslu třeba: „Ohlašuji počtem svůj svět“; v druhém smyslu: „Vás svět nemůže nenávidět, mne však nenávidí“ (Jan 7,7). Toto je nutné vědět, aby význam slov nezneužili heretici.

Jan 12,20: „Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané“
Neměli již daleko od toho, aby se stali proselity, proto přišli na slavnost.
Když se tedy roznesla zpráva (o vzkříšení Lazarově), říkají:

Jan 12,21: „Rádi bychom viděli Ježíše“
Filip to sděluje Ondřejovi, kterému dával přednost. Avšak i Ondřej jedná opatrně. Uslyšel totiž: „Mezi pohany nechoďte“ (Mt 10,5). Proto oba učedníci společně to sdělují Mistrovi. Oba mu to totiž říkají. A co Ježíš? „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo.“

Jan 12,23-24: Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“
Co to znamená, že „přišla hodina“? Aby se židé ještě více nezatvrdili, přikázal učedníkům, aby nechodili k pohanům. Tím jim nedovolil jít k pohanům. Když tedy židé zatvrzele nechtěli uvěřit, pohané však chtěli přijít, říká: Nastává čas, abych trpěl, protože vše je již splněno. Kdybychom měli zůstat u těch, kteří nechtějí uvěřit, a nešli k těm, kteří uvěřit chtějí, bylo by to nedůstojné naší lásky. Své učedníky chtěl poslat k pohanům až po své smrti. Když však vidí pohany přicházet, říká: Je čas, abych šel na kříž.
Dříve jim to nedovolil, aby to bylo pro ně svědectvím. Dokud ho skutečně neodmítli, dokud ho neukřižovali, neřekl: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19), nýbrž: „ Mezi pohany nechoďte“ (Mt 10,15). Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského“ (Mt 15,24). „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“ (Mt 15,26). Protože ho nenáviděli, a to tak, že ho chtěli usmrtit, bylo zbytečné, aby lpěl jen na nich. Odmítali ho. „Nemáme krále, ale jen císaře,“ volali (Jan 19,15). Tehdy se od nich odvrátil, protože oni se odvrátili od něho. Proto praví: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna svá kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste“ (Mt 23,37). Co znamenají slova: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře“? Mluví tu o ukřižování. Aby se totiž neznepokojili pomyšlením, že bude zabit, když už přišli pohané, říkal: Právě toto jim bude znamením, aby šli mezi pohany, a mé slovo se tím rozšíří. Poněvadž je však plně nepřesvědčil slovy, snaží se, aby to pochopili na názorném příkladě. Stejně je tomu i se zrnem, říká. Přináší úrodu, až když zemře. Je-li tomu tak u semene, tím spíše u mne. Učedníci však nepochopili jeho slova. Evangelista toto stále opakuje, aby zdůvodnil jejich pozdější útěk. Také Pavel, když mluvil o zmrtvýchvstání, uvedl tentýž příklad.
3. Co uvedou na svou obhajobu ti, kdo nevěří ve zmrtvýchvstání, ačkoli každý den je o tom přesvědčují semena, rostliny i samo naše pokolení? Nejdříve musí semeno zaniknout, a pak nastává zrození. A vůbec, ať dělá Bůh cokoli, nad tím netřeba dumat. Například nad skutečností, jak nás udělal z ničeho. To říkám křesťanům, kteří o sobě tvrdí, že věří Písmu. Uvedu však ještě rozumovou úvahu. Jedni lidé totiž žijí mravně špatně, druzí ctnostně. Ale mnohým z těch, kdo žijí špatně, se až do pozdního stáří vede dobře; u těch, kdo žijí ctnostně, je tomu právě naopak. Kdy tedy každý dostane, co zaslouží? Kdy? Ano, dostane, co zaslouží, existuje zmrtvýchvstání. Neslyší, že Pavel praví: „Toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost?“ (1 Kor 15,53). Není tu řeč o duši – duše nezaniká. Vstává ten, kdo padl, a padlo tělo. Proč nepřipouštíš zmrtvýchvstání těla? Což to není u Boha možné? Popírat toto by byl vrchol pošetilosti. Že to není důstojné? Proč by bylo nedůstojné, aby porušitelné tělo, které po tvrdé práci zemřelo, smělo se zúčastnit i na odměně? Kdyby to nebylo důstojné, neexistovalo by tělo hned na počátku, on sám (Ježíš) by nepřijal tělo. Že je přijal a že je též vzkřísil, slyš jeho samotného:
„Vlož sem prsty,“ (Jan 20,27) „přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti“ (Lk 24,39).
A proč vzkřísil Lazara, kdyby bylo lepší, aby Lazar vstal bez těla? Proč mezi zázraky a dobrodiními učinil i toto? A proč vůbec dal pokrm? Nenechte se tedy, milovaní, svést heretiky. Je zmrtvýchvstání a je i soud. O tom nechtějí slyšet ti, kdo se bojí vydat počet ze svého jednání. Je nutné vzkříšení mrtvých, jako bylo zmrtvýchvstání Kristovo. On byl prvotinou, prvorozeným mezi těmi, kteří zesnuli. Jestliže zmrtvýchvstáním je očista duše a osvobození od hříchů, proč Kristus vstal z mrtvých, když nezhřešil? Jak jsme zbaveni kletby, jestliže i on zhřešil? A proč říká: „Přichází vládce tohoto světa. Proti mně však nezmůže nic?“ (Jan 14,30) Toto totiž značí bezhříšnost. Podle nich (heretiků) buď nevstal z mrtvých, nebo aby mohl vstát z mrtvých, zhřešil před zmrtvýchvstáním. Avšak on i vstal z mrtvých i byl bez hříchu. Tedy vstal s tělem a ony nesprávné názory nejsou nic jiného než plod domýšlivosti. Varujme se jich tedy, milovaní! „Špatné rozhovory kazí dobré mravy“ (1 Kor 15,33). To není učení apoštolů, takové novoty zavedl Marcion a Valentinos. Milovaní, varujme se jich tedy! Nic nepomůže bezúhonný život, když je špatné učení, jako zase obráceně nepomůže správné učení bez bezúhonného života. Takové názory zplodili pohané, oni je rozšířili, protože se řídili světskými filozofy a protože považovali hmotu za nezrozenou, a podobně. Jako tedy tvrdili, že neexistuje Stvořitel bez nestvořené hmoty, tak popřeli i zmrtvýchvstání. Neposlouchejme je! Víme přece, že moc Boží je nesmírná, nepopřávejme jim sluchu! To říkám vám. My se totiž nebudeme rozpakovat proti nim bojovat. Bezbranného, nahého, i kdyby byl silný, snadno přemohou slabší. Kdybyste poslouchali Písmo (výklad Písma) a denně se připravovali k boji, nevybízel bych vás vyhýbat se boji, ale radil bych, abyste se přidali ke mně. Pravda je totiž mocná. Poněvadž však nevíte, jak použít Písmo, bojím se utkání, aby vás bezbranné neporazili. Nic totiž není slabšího nad ty, kteří se připravili o pomoc Ducha. Že oni používají světskou filozofii, tomu se nemusíme divit, ale smát, protože se řídí pošetilými učiteli. Ti totiž nebyli s to vymyslet něco moudrého ani o Bohu, ani o stvořených věcech. Co u nás zná každá vdova, to neznal ani Pythagoras. Tvrdili, že duše je keř, ryba, že se stává i psem. Řekni mi, tomu bys věřil? A proč? Oni jsou ve své obci vážení, pečují o své krásné kadeře, nosí krátké pláště. K tomu směřuje jejich moudrost. Nahlédneš-li hlouběji, jen prach a popel, nic zdravého. „Jejich hrdlo je otevřený hrob“ (Žl 5,10), všechno je plné špíny a jedu, jejich učení se hemží červy. Jeden z nich pokládal za Boha vodu, jiný oheň, jiný vzduch, všichni považovali za Boha hmotu. Řekni mi, tyto lidi, kterým vůbec nepřišlo na mysl, že Bůh nemá tělo, máme obdivovat? Jestliže kdy, tedy až když se setkali s našimi v Egyptě, přijali náš názor. Abychom však ve vašich myslích nezpůsobili přilišný zmatek, skončíme. Prověříme-li si jejich učení, co řekli o Bohu, o hmotě, o duši, o těle, musíme se velmi smát a vždy vyvrátíme jejich názory. Vždyť oni sami se navzájem potírají. Ten, kdo napsal proti nám spis o hmotě, sám sebe porazil.
Abychom vás však zbytečně nepoučovali a nezavedli vás do bludiště slov, nebudeme o tom mluvit, jen toto dodáváme: Poslouchejte čtení Písma. Poslouchat čtení Písma a nebojovat slovy není nic platné. V tomtéž smyslu poučuje Pavel Timoteje (2 Tim 2,14) obdařeného velkou moudrostí, který měl milost konat zázraky. Poslechněme tedy i my Pavla, zanechme zbytečného tlachání a přiložme ruku k dílu, totiž k dobrotivosti a pohostinnosti, konejme dobré skutky, abychom dosáhli slíbených dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

67. homilie



Jan 12,25-26: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje“
1. Sladký je pozemský život a přináší i hodně rozkoší, ne však pro všechny, nýbrž jen pro ty, kdo na něm lpí. Vzhlédne-li člověk k nebi a uvidí tam krásu, rychle pohrdne vezdejším životem a nebude ho považovat za nic. I tělesné kráse se bude člověk obdivovat, dokud neuvidí něco krásnějšího. Když však spatří něco lepšího, pohrdne jí. Rozhodneme-li se i my spatřit onu krásu a poznat nádheru království nebeského, záhy odhodíme pouta pozemského života. Poutem je totiž lpění na vezdejších věcech.
Slyš, co praví Kristus, který nás na to přivádí:
„Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“
Tato slova se zdají nejasná. Není však tomu tak. Je v nich velká moudrost. Jak ten, kdo miluje svůj život, jej ztratí? Kdo se žene jen za nemístnými žádostmi života a kdo jim holduje víc, než je dovoleno. Proto praví kdosi: „Nehoň se za svými vášněmi“ (Sir 18,30). Tak ztratíš život, neboť tě odvádějí od ctnostného života. Naopak zase kdo nenávidí svůj život na tomto světě, zachová jej.
Co znamenají slova „kdo ho nenávidí“? Kdo se nepodřizuje, když život přikazuje něco zhoubného. Neřekl: „Kdo se nepodřizuje,“ nýbrž „kdo ho nenávidí“. Jako totiž nesneseme hlas těch, které nenávidíme, a ani vidět je nechceme, tak se musíme odvrátit od života, přikazuje-li něco, co se nelíbí Bohu. On už chce mluvit o smrti, o své smrti, a předvídá, že budou velmi zarmouceni, a proto o tom mluví tak velebně. Co říkám, budete-li se chovat statečně, až já budu umírat. Nezemřete-li sami, nic vám to nepomůže. Pohleď, kolik útěchy vkládá do svých slov! Bylo jistě velmi nepříjemné slyšet, že člověk milující život musí zemřít. A co bych mluvil o minulosti, když i nyní najdeme mnohé, kteří všechno podstoupí, jen aby užili života. A jsou to ti, kteří věří v posmrtný život. Při pohledu na paláce, na umělecká díla a na stroje říkají s pláčem: Co všechno člověk dokáže udělat, a ze všeho zbude jen popel. Tak končí radost pozemského života.
Aby tedy Kristus uvolnil tato pouta, říká: „Kdo svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.“ Že je chtěl napomenout a zbavit jakýchkoli obav, poslyš jeho další slova: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje.“
Mluví o smrti a žádá, aby následovali jeho činy. Služebník musí vždycky následovat pána. Pohleď, kdy k nim mluví. Nikoli když byli pronásledováni, ale když si tolik důvěřovali, když si mysleli, že se jim nemůže nic stát, když jim mnozí prokazovali pocty a úctu, když s klidem přijali slova: „Vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24), to je buď vždy připraven na nebezpečí, na smrt, na odchod z tohoto světa. Potom, poněvadž mluvil o nepříjemných věcech, slibuje odměnu. Jakou? Že ten, kdo ho následuje, bude tam, kde je on. Naznačuje tím, že po smrti vstane z mrtvých. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník,“ říká. Kde je Kristus? V nebesích. Přenesme se tam tedy tělem i duší ještě před svým vzkříšením.
„Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“
Proč neřekl: „Já“? Protože ho dosud správně neznali. Lépe znali Otce. Ti, kteří ani nevěděli, že musí vstát z mrtvých, jaké mohli mít o něm zvláštní mínění? Proto také říká synům Zebedeovým, třebaže sám rozhoduje: „Posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je to pro ty, kterým je to připraveno“ (Mk 10,40). Zde však prohlašuje, že je pravým Synem. Otec je přijme jako služebníky svého pravého Syna.

Jan 12,27: „Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny?“
Tím je ovšem nepřemlouvá, aby šli na smrt, jen povzbuzuje. Aby totiž neřekli: „Lehko se mluví o smrti tomu, kdo nezná lidské bolesti. Komu nehrozí nebezpečí, ten nás lehko může pobízet.“ Proto ukazuje, že se přece nevzpírá zemřít, i když pociťuje úzkost, neboť je to prospěšné. To se týká jeho lidství, nikoli božství. Proto říká: „Nyní je moje duše rozechvěna.“ (Není-li tomu tak, jaký smysl by měla další slova: „Otče, vysvoboď mě z té hodiny“?) A je tak rozechvěna, že si žádá, je-li to možné, aby toho byla zbavena.
2. To jsou nedostatky lidské přirozenosti. Avšak neprosím o život. „Ale právě kvůli té hodině jsem přišel.“ Jako by tím chtěl říci toto: I když jsme znepokojeni, i když jsme zkormouceni, rozechvěni, neutíkejme před smrtí. I když jsem rozechvěn, nemluvím o útěku. Je nutné snést, ať přijde cokoli. Neprosím: Vysvoboď mě od té hodiny. Co říkám?

Jan 12,28: „Otče, oslav své jméno!“
Úzkost by mě nutila prosit o vysvobození, ale přece říkám opak: „Otče, oslav své jméno!“ To znamená: Veď mě na kříž. Projevuje se tu jeho lidská stránka. Lidská přirozenost nechce zemřít, chce si život uchovat. Tím ukazuje, že nebyl prost lidských nedostatků. Jako mu nelze vytýkat, že měl hlad, že spal, tak mu také nelze vytýkat, že si přál uchovat si život. Kristus měl sice bezhříšné tělo, nebylo však prosto přirozených vlastností, jinak by nebylo tělem. Poučuje nás tím ještě o dalším. O čem? Abychom se nepoddávali strachu a zármutku.
„Otče, oslav své jméno!“ Ukazuje, že umírá za pravdu, kterou nazývá slávou Boží. To se stalo po ukřižování. Svět se měl v budoucnu obrátit, poznat Boží jméno, sloužit Bohu. A nejen poznat Boží jméno, ale poznat i Syna. Ale o tom mlčí.
„Tu se ozval hlas z nebe: ‘Oslavil jsem a ještě oslavím.’“
Kdy oslavil? Minulými událostmi. A ještě oslavím po ukřižování.
Co tedy Kristus?

Jan 12,30: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám“
Oni to považovali za hřmění nebo že k němu mluvil anděl. A proč? Ten hlas nebyl jasný a zřetelný? Vzhledem k jejich nechápavosti rychle zmizel. Jedni zaslechli jen zvuk, druzí zřetelně poznali hlas, co však mluvil, to nerozeznali. Co tedy Kristus?
„Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám.“ Proč to řekl? Protože stále tvrdili, že není z Boha. Je-li někdo oslavován Bohem, jak to, že není z Boha, když je skrze něho Bůh oslavován? Proto zazněl ten hlas. Proto i On sám praví: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám.“ Ne abych se dozvěděl něco, co neznám; znám všechno, co zná Otec. Kvůli vám zazněl ten hlas. Tvrdili, že k němu mluvil anděl nebo že zahřmělo, a nerozuměli tomu. Tím říká: Stalo se to proto, abyste byli donuceni ptát se, co bylo řečeno. Byli tak zaražení, že se ani neptali, ačkoli slyšeli, že se to týká jich. Nevědomému se právem ten hlas zdál nezřetelný, i když se to týkalo jeho. „Ten hlas zazněl kvůli vám.“ Vidíš, že se všechno děje kvůli nim, ne že by Syn potřeboval pomoc.

Jan 12,31: „Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen (pozn.: doslova: svržen)“
Jakou to má souvislost s oním „oslavil jsem“ a „oslavím“? Velmi velikou. Protože řekl „oslavím“, ukazuje nyní i na způsob té oslavy. Jaký způsob? Bude vypuzen ven.
Co znamená „soud nad tímto světem“? Jako by tím řekl: Nastane soud a odsouzení. Proč a jak? Zahubil prvního člověka, který zhřešil („Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt“ – Řím 5,12), na mně však hřích neshledal. Proč zaútočil, proč vydal v náruč smrti? Proč tak zaslepil Jidáše, že mě zabil? Abys mi nyní nenamítl, že Bůh to nařídil, dodávám, že to není dílem ďábla, ale Boží moudrosti.
Zatím však se podívejme blíže na úmysl toho zlověstníka (ďábla). Jak tedy bude souzen ve mně svět? Jako při soudu bude mu řečeno: Dobrá, všechny jsi zničil, protože byli shledáni v hříších. Proč však jsi zničil Krista? Není jasné, že sis počínal nespravedlivě? Kvůli Kristu bude tedy svět odsouzen. Objasním to názorným příkladem. Existuje tyran, který způsobil mnoho zlého těm, kdo se mu dostali do rukou. Kdyby zabil krále nebo královského syna neprávem, jeho smrt by jistě byla zadostiučiněním za mnohé. Nebo někdo by byl krutý k dlužníkům, bil by je, věznil a se stejnou hrubostí by se choval k tomu, který mu není nic dlužen. Tento bude potrestán za to, co udělal jiným; onen za to, že zabil.
3. Tak se stalo i u Syna. Ďábel bude potrestán za to, co vám způsobil, i za to, čeho se opovážil proti Kristu. Že měl (Kristus) toto na mysli, slyš, co říká: „Nyní bude vládce tohoto světa (mou smrtí) vypuzen.“

Jan 12,32: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“
To znamená i pohany. Aby nikdo nemohl namítnout: Jak bude vypuzen ven, jestliže tě přemůže? Nepřemůže, praví. Jak by mohl přemoci toho, který potáhne jiné k sobě? Nemluví však o zmrtvýchvstání, ale o tom, co je více než zmrtvýchvstání. „Potáhnu všechny k sobě.“ Kdyby řekl: Vstanu z mrtvých, nebylo by ještě jisté, že oni uvěří. V tom, že řekl, že uvěří, je obsaženo obojí, i že vstane z mrtvých i že uvěří. Kdyby totiž zůstal mrtvý a byl pouhým člověkem, nikdo by neuvěřil.
„Potáhnu všechny k sobě“ (Jan 6,44). Proč tedy říká, že Otec potáhne? Protože když je potáhne Syn, táhne je i Otec. Jsou v moci tyrana, sami nemohou přijít, nemohou uniknout z jeho rukou, tak je má ve své moci. Ale já mu je vyrvu. Jinde to nazývá loupeží. „Nikdo nemůže vniknout do domu siláka a uloupit mu jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit“ (Mt 12,29). To mluví o jeho násilnostech. Jako tedy tam to nazval loupeží, tak zde táhnutím.
Jestliže to tedy víme, vzpamatujme se, oslavujme Boha, ne ovšem pouze vírou, ale i životem. Jinak by to nebyla oslava, ale rouhání. Bůh totiž není tak uražen špatným pohanem, jako špatným křesťanem. Proto musím udělat všechno, abych oslavoval Boha. Běda, praví onomu služebníkovi, skrze kterého je Boží jméno tupeno! Když „běda!“, tedy i velký trest. Blahoslavený však, skrze něhož je Boží jméno velebeno. Nežijme jako ve tmě. Varujme se všech hříchů, zvláště těch, které přinášejí zkázu všem, poněvadž ty nejvíce Boha urážejí. Jak nám bude odpuštěno, když místo příkazu pomáhat jiným jiné okrádáme? Jakou budeme mít naději na spasení? Budeš-li potrestán za to, že jsi nedal hladovému najíst, jakou můžeš čekat milost, jestliže jsi svlékl nahého? To nepřestaneme opakovat. Kdo to neuslyší dnes, uslyší to zítra, kdo to neuslyší zítra, tedy pozítří. A kdyby se někteří nenechali přesvědčit, alespoň my se nebudeme muset zodpovídat na soudu. Svou povinnost jsme splnili. Kéž bychom se nemuseli červenat za svá slova a vy skrývat, ale kéž bychom všichni mohli stát zpříma před soudným stolcem Kristovým! Kéž bychom mohli být kvůli vám pochváleni a kéž by se nám dostalo alespoň nějaké útěchy ve vašem oslavení v Kristu Ježíši, našem Pánu! S ním buď Otci i Duchu svatému sláva na věky věků. Amen.

68. homilie



Jan 12,34: „Lidé mu namítli: ‘My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš zůstane naživu navždy; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?’“
1. Blud, i když je zakryt tisícerými barvami, se velmi snadno pozná. Když někdo zalepí pukliny ve zdech, tím zeď ještě neopraví. Stejně je tomu se lháři. Snadno se usvědčí. A to zde zakusili lidé. Na Kristova slova: „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ odpovídají:
„My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš zůstane naživu navždy; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?“
Věděli tedy, že Kristus je nějaký nesmrtelník a že jeho život je bez hranic. Pochopili tedy, co on řekl. Na mnoha místech v Písmu je psáno jak o jeho utrpení, tak i o jeho zmrtvýchvstání. Izaiáš říká: „Jako beránek je veden na porážku“ (Iz 53,7) a další. David v druhém žalmu a jinde uvádí toto obojí. I patriarcha praví: „Odpočíval jako lev“ a dodává: „Mládě lví je Juda... Kdo ho donutí, aby povstal?“ (Gen 49,9). Je tím naznačeno utrpení i zmrtvýchvstání. Tito v domnění, že Krista umlčí a dokážou, že není Kristem, vlastně doznávají, že Kristus je věčný. Pohleď, jak jsou zlomyslní. Neřekli: My jsme slyšeli, že Kristus nebude trpět, ani že nebude ukřižován, ale že „zůstane navždy“. Obojí si nijak neodporuje. Utrpení totiž nebylo překážkou nesmrtelnosti. Z toho můžeme vidět, že znali mnohé dvojsmyslné výroky a že je rádi zneužívali. On předtím mluvil o smrti; když teď zde slyšeli, že bude povýšen, začali mít určité pochybnosti. „Kdo je tento Syn člověka?“ říkají. I tato otázka je zlomyslná. Nemysli si - chtějí tím říci - že to tvrdíme o tobě, a neříkej, o čem to mluvíš. Co tedy Kristus? Aby je umlčel a ukázal, že utrpení není překážkou, aby zůstal navěky, praví:

Jan 12,35: „Už jen krátký čas je mezi vámi světlo“
Tím prohlašuje, že jeho smrt je jen změnou. Sluneční světlo také nezanikne, nakrátko zapadne a zase se objeví: „Choďte, dokud máte světlo.“
O jaké době tu mluví? O celém životě nebo jen o době před ukřižováním? Já myslím, že o obojím. Proto i po ukřižování v něho pro jeho nevýslovnou dobrotu uvěřili. Chce je pohnout k víře, jak učinil i dříve. „Ještě krátký čas budu s vámi“ (Jan 7,33). „Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde“ (Jan 12,35). Co všechno nyní židé dělají, a nevědí, co dělají. Chodí jako ve tmě a myslí si, že jdou správnou cestou, a zatím jdou špatnou. Zachovávají sobotu, předpisy o pokrmech a nevědí, kde chodí. Proto říkal:

Jan 12,36: „Dokud máte světlo, věřte v to světlo, abyste byli syny světla,“
to znamená mými syny. V předmluvě říká evangelista: „Kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Zde říká Kristus, že sám je zrodil. To je proto, aby poznali, že Otec i Syn mají jednu činnost. „Po těch slovech Ježíš odešel a skryl se před nimi.“
Proč se teď skrývá? Nezvedli proti němu kamení ani ho netupili jako dříve. Proč se tedy skryl? Věděl, že do jejich srdcí znovu vstoupí hněv, i když nic neříkali. Věděl, že prahnou po jeho smrti. Nečekal, až přikročí k činu, skrývá se, aby tak utišil jejich nenávist. Pohleď, jak i toto evangelista naznačil, když hned dodal:

Jan 12,37: „Ačkoli před nimi vykonal tolik znamení, nevěřili v Něho“
2. Tolik. Kolik? Ty, o kterých evangelista nemluvil, jak vyplývá z dalšího. Když se k nim totiž znovu po svém odchodu vrátil, říká jim velmi jemně:
„Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, který mě poslal“ (Jan 12,44). Pohleď, jak si počíná! Začíná velmi pokorně a dovolává se Otce, potom mluví znovu velebně. Když viděl, že je to rozzlobilo, přestává a znovu začíná mluvit pokorně. A kde to učinil? Kde totiž to neučinil? Pohleď, co říká na začátku: „Soudím podle toho, co slyším“ (Jan 5,30). Potom povznešeněji: „Jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce“ (Jan 5,21). Potom zase: „Jiný je, kdo soudí“ (Jan 8,50). Potom odchází. Pak, to byl již v Galileji, říká: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí“ (Jan 6,27). A když toho o sobě řekl dost, že sestoupil z nebe, že dává život, znovu odchází. Na slavnosti stánků dělá totéž.
Neustále vidíme, jak mění způsob učení. Odchází, přichází, mluví pokorně a zase velebně. A to učinil i zde. „Ačkoli před nimi vykonal tolik znamení, nevěřili v něho,“ říká evangelista.

Jan 12,38: „Tak se mělo splnit slovo proroka Izaiáše: ‘Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali? A komu se zjevila moc Páně?’“

Jan 12,39-41: „Proto nemohli uvěřit,“ říká dále evangelista, „že Izaiáš opět řekl: ‘Zaslepil jim oči a zatvrdil jim srdce.’ To řekl Izaiáš, protože viděl jeho slávu a mluvil o Něm.“
Hle, opět ono „protože“ a „řekl“ neoznačuje příčinu, ale účinek. Nevěřili ne proto, že to řekl Izaiáš, nýbrž protože nechtěli uvěřit, proto to Izaiáš řekl. Proč to tedy takto evangelista neřekl, proč říká, že nevěřili proto, že to bylo předpověděno, a ne, že nevěra byla příčinou proroctví? A proč dále zdůrazňuje: „Proto nemohli věřit, že Izaiáš opět řekl“? Chce zdůraznit, že Písmo mluví pravdu a že to, co prorok předpověděl, se nestalo jinak, než jak to řekl. Aby totiž někdo nenamítal: A proč přišel Kristus, což nevěděl, že ho nebudou chtít poslouchat? Proč uvádí proroky, kteří to věděli? Přišel, aby neměli žádnou omluvu. Co totiž prorok předpověděl, to předpověděl jako něco, co se stane. Kdyby se to nemělo stát, nepředpověděl by to. Mělo se to stát, protože oni byli nenapravitelní.
Ono „nemohli“ je místo „nechtěli“. A nediv se! I jinde praví: „Kdo může pochopit, ať pochopí!“ (Mt 19,12). Často mluví o svobodném rozhodnutí vůle jako o možnosti. „Vás svět nemůže nenávidět, mne však nenávidí“ (Jan 7,7). To se tak v běžném hovoru říká. Například: Nemohu mít toho člověka rád, tenhle člověk se nemůže stát dobrým. Nemožností se tu rozumí naprosté rozhodnutí vůle. A proč říká prorok: „ Může snad Kušijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?“ (Jer 13,23) Neříká tím, že jsou neschopni konat skutky ctnosti, ale že je nemohou konat proto, poněvadž nechtějí. I evangelista tím chce říci, že prorok nemohl lhát, a přesto nebylo nemožné, aby uvěřili. Prorok by to nebyl předpověděl, kdyby měli uvěřit. Proč to tedy tak neřekl? Poněvadž Písmo má některé zvláštnosti a je nutné se podřídit jeho pravidlům.
„To řekl (Izaiáš), protože viděl jeho slávu.“
Čí slávu? Slávu Otce. Proč tedy Jan mluví o Synu a Pavel o Duchu? Ne že by chtěli sloučit osoby, ale aby tím ukázali na jednu a touž důstojnost. Co totiž má Otec, má i Syn, a co má Syn, má i Otec. Ačkoli hodně řekl prostřednictvím andělů, neříká nikdo: Jak řekl anděl. Proč? Bůh to pravil. Co řekl Bůh prostřednictvím andělů, jako by to řekl sám. Nepatří tedy andělům vlastnosti, které patří Bohu. Zde však říká, že jsou to slova Ducha.
„A mluvil o něm.“ Co mluvil? „Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu“ a tak dále (Iz 6,1). Viděl dým, slyšel o nevýslovných tajemstvích, viděl serafy, jasnou zář vycházející od trůnu, do níž nemohli pohlédnout ani ony síly. To nazývá slávou.
„Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: ‘Koho pošlu a kdo nám půjde?’ I řekl jsem: ‘Hle, zde jsem, pošli mne.’ Odpověděl: ‘Jdi a řekni tomuto lidu: Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte. Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil’“ (Iz 6,8-10).

Jan 12,39-41: „Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím“
Hle, opět jiná obtíž, která by nebyla, kdybychom byli pozorní. Jako totiž slunce uškodí nezdravému oku ne proto, že je sluncem, tak se stane i těm, kteří nepozorně sledují Boží slova. I faraonovo srdce se prý zatvrdilo. Tak se též stává těm, kdo se staví na odpor slovům Božím.
Písmo má své zvláštní vyjadřování, jako například: „Dopustil, že klesli do převrácených názorů“ (Řím 1,28) nebo „dal jako podíl všem národům“ (Dt 4,19), to znamená „postoupil, dal“. Ne že by tak skutečně jednal, ale zaviňuje to špatnost jiných. Jsme-li totiž opuštěni Bohem, dáváme se do moci ďábla, a jsme-li v moci ďábla, vede se nám velmi zle. Aby tedy postrašil posluchače, praví prorok: „zatvrdil, vydal“. Že totiž nás nejen nevydává, ale ani neopouští, slyš, co říká: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha“ (Iz 59,2). Nebo: „Kdo se od tebe vzdaluje, zahyne“ (Žl 73,27). Ozeáš říká: „ Ty jsi zavrhl poznání, a já zavrhnu tebe“ (Oz 4,6). On sám v evangeliích: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste“ (Lk 13,34). Izaiáš: „Když jsem přicházel, proč tu nikdo nebyl? Volal jsem, a nikdo se neozýval“ (Iz 50,2). Chce tím ukázat, že my jsme byli příčinou, proč nás opustil, i své vlastní zkázy. Bůh totiž nechce opustit a trestat, a trestá-li, dělá to nerad. „Což si libuji v smrti svévolníka,“ praví, „zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ez 18,32). Jako my pláčeme nad přáteli, tak pláče Kristus nad zkázou Jeruzaléma.
3. Když to tedy víme, udělejme všechno, abychom se neodvrátili od Boha. Pečujme o svou duši, milujme se vespolek, neodtrhávejme své údy (to dělají šílenci a pomatenci). Čím je kdo v ubožejším stavu, tím více se o něho starejme. Nemocným, stiženým těžkými a nevyléčitelnými chorobami podáváme léky. Co je horšího nad dnu nebo pakostnici ruky? Copak si uřezáváme nemocné údy? Nikoli. Děláme všechno, abychom alespoň utišili bolest, když se nemůžeme nemoci zbavit. To dělejme i bratřím. Jsou-li nevyléčitelně nemocní, ošetřujme je trpělivě a nesme společně jejich břímě. Tak totiž naplníme zákon Kristův a dosáhneme slíbených dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. S ním buď Otci i Duchu svatému sláva na věky věků. Amen.

69. homilie



Jan 12,42-43: „Přesto však v něj uvěřilo mnoho z předních mužů, jenomže kvůli farizeům se k tomu veřejně nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagogy. Byla jim totiž milejší sláva lidská než sláva Boží“
1. Musíme se vyvarovat všeho, co škodí duši, ještě více však toho, co plodí hříchy. Například lásky k penězům. Je to sama od sebe hrozná nemoc a tím horší, protože je kořenem a matkou všeho zla. Takovou je i slávychtivost.
Hle, i tito se z touhy po slávě nepřiznali k víře.
„Přesto však v něj uvěřilo i mnoho z předních mužů, jenomže kvůli farizeům se k tomu veřejně nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagogy.“
Tohle jim (Kristus) vytkl již dříve. „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha?“ (Jan 5,44). Nebyli tedy vladaři, ale otroky toho nejhoršího otroctví. Ostatně i tento strach později zmizel. Nikde nevidíme, že by apoštolové trpěli touto nemocí. I členové velerady i kněží uvěřili. Milost Ducha, které se jim dostalo, učinila je tvrdšími než diamant. Protože strach byl překážkou, aby tenkrát uvěřili, slyš, co říká:

Jan 12,44: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, který mě poslal“
Jako by tím řekl: Proč se bojíte uvěřit ve mne? Víra v Boha stejně jako nevěra jde přes mne. Pohleď, jak vším dokazuje, že je téže podstaty.
Neřekl: „Kdo věří mně“, poněvadž by mohl někdo namítnout, že se to týká jen jeho slov, neboť takhle se to dá říci i o jiných lidech. Kdo totiž věří apoštolům, nevěří jim, ale Bohu. Abys však poznal, že mluví o víře v jeho (božskou) přirozenost, neřekl: „Kdo věří mým slovům“, nýbrž „Kdo věří ve mne.“ Namítneš, proč to vůbec neřekl obráceně: Kdo věří v Otce, nevěří v Otce, ale ve mne? Protože by řekli: Hle, my jsme uvěřili v Otce a nevěříme v tebe. Ještě totiž v něho plně nevěřili. Učedníkům pravil: „Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). Když však viděl, že to těžko chápou, říká to jiným způsobem. Ukazuje tedy, že nemohou věřit v Boha, jestliže neuvěří v něho. Aby ses nedomníval, že mluví o sobě jako o člověku, uvádí:

Jan 12,45: „Kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal“
Co tedy? Bůh má tělo? Naprosto ne. Mluví zde o duchovním vidění a dokazuje tím současně svou soupodstatnost (s Otcem). A co znamená ono „Kdo věří ve mne“? Kdo bere vodu z řeky, může říci, že ji nečerpá z řeky, ale z pramene. Ovšem, ani tento obraz to plně nevystihuje.

Jan 12,46: „Já jsem přišel na svět jako světlo“
Takto je nazýván ve Starém i Novém zákoně Otec. Totéž jméno je použito i zde. Proto jej (Krista) Pavel nazývá Odleskem (Žid 1,3). Zde tím poukazuje na četné příbuzenské znaky, ano na to, že tu není naprosto žádný rozdíl. Víra v něho se vztahuje i na víru v Otce. Nazval se světlem, protože nás chrání od zbloudění a protože odstraňuje duchovní tmu.

Jan 12,47: „Kdo moje slova poslouchá, ale nezachovává, toho já nesoudím; vždyť jsem nepřišel, abych svět soudil, ale abych svět spasil“
Aby si totiž nemysleli, že z pouhé slabosti odpustil těm, kdo ho uráželi, proto řekl: „Nepřišel jsem, abych svět soudil.“
2. Potom, aby nebrali na příliš lehkou váhu a nestali se lehkomyslnými, když se dozvěděli, že kdo uvěří, bude spasen, a kdo neuvěří, že bude potrestán, pohleď, jak jim připomněl hrozný soudní stolec.

Jan 12,48: „Kdo mnou pohrdá a moje slova nepřijímá, má svého soudce,“
říká. Jestliže Otec nikoho nesoudí, a ty jsi nepřišel soudit svět, kdo tedy bude soudit?
„To slovo, které jsem hlásal, bude ho soudit v poslední den.“ Oni tvrdili, že není z Boha. Aby to nemohli tvrdit i nadále, budou jejich žalobci slova, která jsem mluvil. Ta je usvědčí a nedovolí jim se hájit.
„To slovo, které jsem hlásal.“ Které slovo?

Jan 12,49: „Že jsem nemluvil sám od sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat,“
a podobně.
To řekl, aby se nemohli na nic vymlouvat. Kdyby tomu tak nebylo, v čem bude více než Izaiáš? I on totiž říká: „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem“ (Iz 50,4). V čem více než Jeremiáš? I tento byl k svému poslání inspirován (Jer 1,9). A co více než Ezechiel? I tento tak mluvil, když snědl svitek knihy (Ez 3,1). Ostatně, kdo budou chtít poslouchat, sami to poznají. Jestliže dostal až při svém poslání příkaz, co má mluvit, to by tedy mělo znamenat, že to před svým posláním nevěděl? Kdyby to někdo takto chápal a nechtěl by přiznat, že důvodem, proč tak mluví, je jeho pokora, mohlo by být větší rouhání? Pavel říká, že sami učedníci věděli, „co je vůle Boží, co je bohulibé, dobré a dokonalé“ (Řím 12,2), a Syn, dokud nedostal příkaz, by to nevěděl? Kdo by tohle mohl říci? Vidíš, že tak mluví v přemíře pokory, aby je získal a umlčel? Mluví jako člověk ne proto, že by nebyl schopen mluvit jinak, ale aby ho pochopili posluchači, kteří nebyli dokonalí.

Jan 12,50: „A já vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec“
Vidíš, kolik pokory se zračí v jeho slovech? Kdo dostal příkaz, ten sám nerozhoduje. Ovšem sám praví: „Jako Otec křísí z mrtvých a oživuje, tak i Syn křísí z mrtvých a oživuje“ (Jan 5,21). Křísit, koho chce, znamená mít moc. Neměl by tedy moc mluvit, co chce? Co tím chce říci, je toto: Věc se nemá tak, že by mluvil něco jiného Otec a něco jiného já.
„A já vím, že jeho příkaz je věčný život.“ Řekl to proto, poněvadž ho považovali za svůdce, že přišel k jejich záhubě. Slovy „já nesoudím“ již dokazuje, že není příčinou jejich záhuby, a přímo prohlašuje, že od nich hodlá odejít a již se s nimi nechce nikdy setkat. Nemluvil jsem sám ze sebe, ale jako by to řekl Otec sám. S takovou pokorou uzavírá svou řeč! Jako by jim tím chtěl říci: Až do poslední chvíle jsem s vámi takto mluvil. Jak? „Mluvím tak, jak mi to pověděl Otec.“
Kdybych byl nepřítelem Boha, řekl bych to zcela jinak: že neříkám nic z toho, co by se líbilo Bohu. Tím bych získal od vás slávu. Nyní však všechno vztahuji na něho, jako bych já sám nic neřekl. Proč tedy mi nevěříte, když říkám, že jsem dostal příkaz, když se snažím odstranit vaše hrozné obvinění, jako bych byl nepřítelem Boha? Kdo dostávají rozkaz, nemohou dělat ani mluvit nic jiného, než co chce Otec. „Já sám ze sebe nic nekonám, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou“ (Jan 8,29). Nenechal mě samotného. Vidíš, jak všude ukazuje, že je těsně spojen s Otcem a že není mezi nimi žádného prostředníka? Říká-li „nemluvil jsem sám od sebe“, neupírá si moc, ale snaží se odstranit podezření, že je proti Otci. Mohou-li lidé sami rozhodovat, tím spíše jednorozený Syn. A že je to pravda, slyš, co říká Pavel: „Sám sebe se zřekl“ (Flp 2,7) a „zcela vydal sebe za nás“ (Ef 5,2)!
Jak jsem řekl, slávychtivost je něco hrozného. Ona způsobila, že oni nevěřili, druzí že špatně uvěřili, a co on k nim ve své dobrotě mluvil, to označili za bezbožnost.
3. Varujme se tedy všemožně této šelmy. Má různé podoby a všude rozsévá svůj jed ať již prostřednictvím peněz, nebo zábavy, nebo tělesné krásy. Proto děláme víc, než se sluší, proto ta nádhera v oblékání, množství služebnictva, proto se nespokojujeme jen s tím nejnutnějším, co se týká domů, šatů, jídla. Vládne přepych.
Chceš, aby se ti dostalo slávy? Dávej almužnu. Budou tě chválit andělé, přijme tě Bůh. Zatím nyní, ženo, obdivuješ zlatnické a tkalcovské práce. Odcházíš bez odměny, ano často sama vidíš, jak tě provázejí kletby. Kdybys neobalovala své tělo tou nádherou, ale věnovala to pro hladové žaludky chudých, doprovázel by tě ze všech stran potlesk a velká chvála. V budoucím životě budeš mít jen to, co dáš chudým. Dokud si to podržíš pro sebe, nic nebudeš mít. Nejlepším pokladem je tvůj dům, pokladem bezpečným ruce chudých. Proč zdobíš tělo a o duši, která je plná nečistoty, nedbáš? Proč nevěnuješ duši takovou pozornost, jakou věnuješ tělu? A o ni se musí dbát více než o tělo. Milovaní, kéž bychom jí věnovali alespoň stejnou péči! Kdyby se tě někdo zeptal, co chceš, zda krásné urostlé zdravé tělo oblečené do prostého šatu, nebo slabé, nemocné tělo v krásných zlatých ozdobách, nevolil bys raději krásné tělo než nemocné, ozdobené spoustou šatů? A dále, kdyby sis zvolil místo krásné duše krásné tělo, duši kdybys ponechal ošklivou, znetvořenou, černou, myslíš, že by ti pomohlo zlato? Jaká by to byla pošetilost! Snaž se mít krásné nitro, duši oviň těmi ozdobami. Co se navléká na tělo, nepřispívá ani k jeho zdraví ani kráse. Černé se nezmění v bílé ani ošklivé v krásné. Dáš-li to však duši, černá duše se změní v bílou, ošklivá v krásnou, nádhernou. To neříkám já, ale sám Pán. „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh“ (Iz 1,18). „Dejte almužnu, a pak vám bude všechno čisté“ (Lk 11,41). Neučiníš krásnou jenom ji, ale krásným učiníš i svého muže. Nebudete-li se přepychově oblékat, odpadnou výlohy, odpadne žárlivost, vaši muži budou štědřejší k almužně a vy jim budete moci lehčeji radit. Nyní jste se ovšem o tuto moc samy připravily. Co můžete nyní říkat, jak můžete vybízet své muže k dobročinnosti, když tolik utrácíte za ozdobení těla? Teprve tehdy, až odložíš zlatou krásu, budeš moci mluvit o almužně. I kdybys nic nedokázala, udělala jsi ze své strany všechno, cos mohla. Ano, není možné, abys ho nezískala, když budeš mluvit svými skutky. „Víš snad, ženo, že budeš moci zachránit svého muže?“ (1 Kor 7,16).
Jako tedy budeš skládat účty jak za sebe, tak za svého muže, tak zřekneš-li se všeho přepychu, obdržíš dvojí odměnu. Spolu se svým mužem budeš odměněna a na věčné časy oslavena a budeš požívat věčných dober. A toho kéž všichni dosáhneme milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista! Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

70. homilie



Jan 13,1: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“
1. „Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista,“ praví Pavel (1 Kor 11,1). Proto přijal Kristus i toto naše hmotné tělo, aby nás takto vedl k ctnostnému životu. „On vzal na sebe tělo, jako mají hříšní lidé. (Bůh) pak na jeho těle hřích odsoudil k zničení“ (Řím 8,3). A Kristus sám říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Učil nás nejen slovem, ale i skutkem. Nazývali jej Samaritánem, posedlým zlým duchem, svůdcem, házeli po něm kamením. Jednou poslali farizeové své služebníky, aby ho zatkli, jindy poslali jiné, aby mu nastražili past; sami ho pak často uráželi, ačkoli k tomu neměli žádný důvod, naopak tolikrát jim prokazoval dobrodiní. A přes toto všechno on jim nepřestává činit dobře jak slovem, tak skutkem. „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“ říká kterémusi služebníkovi, který mu dal políček (Jan 18,23).
Nyní si však všimněme, jak se chová ke svým nepřátelům a jak k učedníkům. Pohleď, jak laskavě přijímá toho, kterého by měl co nejvíce nenávidět, protože byl jeho učedníkem, s ním jedl, viděl zázraky a dostalo se mu tolik darů, a který se zachoval ze všech nejhůře. Který sice neházel kamením ani ho veřejně neurážel, ale zradil ho a vydal nepřátelům. Myje mu nohy. Touto službou ho chtěl odvrátit od nečestného jednání. Kdyby chtěl, mohl ho nechat vyschnout jako ten fíkovník, rozpuknout jako skálu, roztrhnout jako oponu. Ale nechtěl použít násilí, chtěl, aby se svobodně zřekl svého zrádného úmyslu. Proto i jemu myje nohy. A ten bídný ubožák se ani trochu nezastyděl.
„Bylo před velikonočními svátky,“ praví evangelista. „Ježíš věděl, že přišla jeho hodina.“ Ne že by to věděl teprve tehdy, ale udělal to proto, že to už dávno věděl. To chtěl tím říci evangelista.
„Kdy měl přejít z tohoto světa k Otci.“ Evangelista tu s hrdostí nazývá jeho smrt odchodem.
„A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.“ Vidíš, když je má opustit, jak jim dokazuje svou vroucí lásku? Slova „protože miloval svoje..., projevil jim lásku až do krajnosti“ znamenají toto: Nic neopomenul z toho, co může udělat ten, kdo vroucně miluje. A proč to neudělal hned na začátku? To důležitější si nechává na konec, aby je pobídl k lásce a aby jim dodal odvahy k tomu, co budou muset v budoucnu podstoupit. Nazývá je svými, jak je zvykem nazývat rodinné příslušníky. „Vlastní ho nepřijali,“ říká například (Jan 1,11).
Co znamená „kteří byli ve světě“? Poněvadž jeho byli i mrtví, Abrahám, Izák, Jakub a jiní, ale ti již nebyli ve světě. Vidíš, že On je Bohem Starého i Nového zákona?
Co znamená „projevil jim lásku až do krajnosti“? Že je nepřestal milovat.
Je to známka vroucí lásky. Jinde však řekl něco jiného: že dává život za své přátele. To se však dosud nestalo. A proč to nyní udělal? Protože bylo lepší, když ho viděli slavného, a protože to byla pro ně nemalá posila pro dobu, kdy je hodlá opustit. Budou se velmi rmoutit, proto jim poskytuje rovnocennou útěchu.

Jan 13,2: „Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému myšlenku, aby ho zradil“
Když evangelista vypráví, jak (Ježíš) umyl nohy tomu, který se rozhodl ho zradit, řekl to s výčitkou. Poukazuje na Jidášovu velkou špatnost, protože ani to, že jedl s ním (s Ježíšem) u jednoho stolu, ho neodradilo, což samo o sobě je už něco špatného, a že se odvážil zůstat u svého Mistra až do posledního dne.

Jan 13,3: „Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu“
Evangelista se tu s podivem pozastavuje nad tím, že se Jidáš mohl tohoto odvážit, ačkoli věděl, že (Ježíš) je tak mocný, že vyšel od Boha a k Bohu odchází a vládne nade vším. Myslím, že oním výrazem „dal mu do rukou“ nazývá spásu věřících. Když totiž říká (Ježíš): „Všechno je mi dáno od mého Otce“ (Mt 11,27), říká to v témže smyslu. Jinde: „Byli tvoji a mně jsi je dal“ (Jan 17,6) nebo „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec“ (Jan 6,44) nebo „není-li mu to dáno z nebe“ (Jan 3,27). Buď tím myslí toto, že nic neztratí na své síle, když vyšel od Boha, k Bohu odchází a všechno má. Když slyšíš, že mu to dal do rukou, nepovažuj ho za pouhého člověka. Naznačuje tím, že ctí Otce a že je s ním ve všem naprosto jednomyslný. Jako totiž Otec odevzdává jemu, tak i on Otci. Pavel říká: „Až odevzdá své království Bohu a Otci“ (1 Kor 15,24). Používá lidské výrazy, aby ukázal svou velkou starost o ně, že se o ně staral jako o své, a aby je naučil matce všeho dobrého, pokoře, o které řekl, že je počátkem a vyvrcholením ctnosti. Nikoli bez důvodu je tam vloženo ono „vyšel od Boha a vrací se k Bohu“. Máme poznat, že ten, který přišel sem (na zem) a odchází tam (do nebe), jednal důstojně, třebaže ne okázale.

Jan 13,4: „Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty“
2. Pohleď, jak ukazuje svou pokoru, nejen mytím nohou, ale i jinak. Vstal, ne když si ještě nesedli, ale až když si sedli. A ani potom se hned nedává do mytí, nýbrž až když odložil šaty. A ani na tom nebylo ještě dost. Přepásal se lněným rouchem. A ani to mu ještě nestačilo. Sám naplnil umývadlo, nepřikázal to jinému, všechno dělá sám. Tím vším ukazuje, že když konáme něco dobrého, nemusíme to sice dělat sami, ale vždy ochotně a rádi. Myslím si, že jako prvnímu umyl nohy zrádci. Vyvozuji to ze slov:

Jan 13,5: „Začal učedníkům umývat nohy“
a z dodatku:

Jan 13,6: „Přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: ‘Pane, ty mi chceš mýt nohy?’“
Těma rukama, jimiž jsi otevřel oči, očistil malomocné a vzkřísil mrtvé? V těch slovech je hodně vzrušení. Proto nebylo třeba říci více než „ty“. To prozradilo všechno. Někdo by se mohl právem zeptat, proč se nikdo z ostatních nebránil – a jistě by to bylo nemalým znamením úcty a lásky – jen jediný Petr. Jaký je důvod? Zdá se mi, že nejprve umyl nohy zrádci, potom přišel k Petrovi, a ostatním již stačilo, jak napomenul jeho. Že před Petrem umyl nohy jinému, vyplývá ze slov „pak přišel k Petrovi“ (pozn.: v liturgickém překladu není „pak,“ nýbrž „tak“). Evangelista se tu nevyjadřuje jasně. Ono „začal“ tomu nasvědčuje. Ačkoli byl Petr první, zrádce byl schopen sednout si před tohoto „praporečníka“. I jinde je vidět jeho drzost. Namáčí si s Mistrem, je pokárán, a přece se neurazil. Petr však, protože byl pokárán už dříve, vyslovil tato slova z ohromné lásky. Byl však tak dojatý, chvěl se a třásl, že se musel ptát jiný. Ale Jidáš, třebaže byl také často pokárán, se nestyděl.
„Tak přišel k Šimonu Petrovi.“
„I řekl mu Petr: ‘Pane, ty mi chceš mýt nohy?’ Ježíš mu odpověděl:

Jan 13,7: ‘Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později’“
To znamená: Kolik užitku a prospěchu přinese učení a jak bude dostatečně schopné učinit nás pokornými!
Co tedy Petr? Ještě se brání, ještě říká:

Jan 13,8: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“
Co to děláš, Petře? Nepamatuješ, co jsi řekl dříve? Což jsi neuslyšel na svá slova „Bůh uchovej“: „Jdi mi z očí, satane!“ (Mt 16,23). A přece jsi stále tak ukvapený. Ovšem, říká, ale tohle je něco úžasného. Poněvadž tedy Petr jednal pod vlivem velké lásky, toutéž velkou láskou ho přemáhá i Kristus. Jako tam ho přísně pokáral slovy „pohoršuješ mě“ (Mt 16,23), tak i zde jej kárá slovy:
„Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“
Co tedy udělá tento velmi horkokrevný muž?

Jan 13,9: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“
Vášnivě se vzpírá a ještě vášnivěji prosí. Obojí plyne z lásky.
Proč Ježíš neuvedl důvod, ale místo toho mu pohrozil?
Protože Petr by se jinak nedal přesvědčit. Kdyby totiž Ježíš řekl: „Nech se umýt, protože vás chci naučit pokoře“, slíbil by Petr tisíckrát, že bude pokorný, jen aby mu Pán nemyl nohy. Co však teď říká (Kristus)? To, čeho se Petr nejvíc bál, že totiž bude odloučen od Pána. Petr se totiž stále tázal, kam jde (Jan 13,36). Proto také řekl: „Život dám za tebe“ (Jan 13,37). Jestliže tedy neustal, ani když slyšel: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později“, tím méně, kdyby to věděl. Proto mu Kristus řekl: „Pochopíš to později“, protože věděl, že kdyby se to dozvěděl nyní, bude se ještě vzpírat. A Petr neřekl: „Pouč mě a přestanu se vzpírat“, ale – což je daleko horší – nechce se nechat poučit, jen se stále vzpírá. „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Jakmile mu však (Ježíš) pohrozil, ihned přestal.
Co znamenají slova: „Pochopíš to však později“? Až budeš ve jménu mém vyhánět zlé duchy, až mě uvidíš vstupovat na nebesa, až se od Ducha dozvíš, že sedím na pravici, tehdy pochopíš, co se děje nyní.
Co tedy Kristus? Na Petrova slova „tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu“ odpovídá Kristus:

Jan 13,10-11: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni. Věděl totiž, kdo ho zradí.“
A jsou-li čistí, proč jim myješ nohy? Abychom věděli, že máme být pokorní (skromní). Proto umývá ty údy, které považují lidé za nejobyčejnější.
Co znamená ono „kdo se vykoupal“? Tolik co čistý. Byli tedy čistí? Dosud nebyli prosti hříchů ani nebyli hodni Ducha, protože dosud vládl hřích, dosud zůstával úpis kletby a dosud nebyla přinesena oběť. Proč tedy říká, že jsou čistí? Aby ses nedomníval, že byli čistí v tom smyslu, jako by byli prosti hříchu, proto dodal:
„Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil“ (Jan 15,3), to znamená, jenom proto jste čistí. Již jste přijali světlo, již jste prosti židovského poblouzení. Také prorok totiž říká: „Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí“ (Iz 1,16). Tedy takový je umyt, je čistý. Poněvadž oni odstranili ze své duše každou špatnost a přidali se k němu s čistým úmyslem, proto praví ve smyslu prorokových slov: „Kdo se vykoupal, je celý čistý.“ Ani tam nemluví (prorok) o očistě podle židovského způsobu, nýbrž o očistě svědomí.
3. Buďme tedy i my čistí, naučme se činit dobře! Co znamená činit dobře? „Dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin“ (Iz 1,7). Mnoho se takto v Písmě mluví o vdovách a sirotcích, avšak my nic. Uvaž, kolik je v tom skryto odměny! „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz 1,18). Vdovy se nikdo nezastane, proto jí musíme velmi pomáhat. Ona, ačkoli se mohla podruhé vdát, z lásky k Bohu snáší útrapy vdovství. Podejme jim tedy všichni, muži i ženy, pomocnou ruku, abychom sami nezakusili strasti vdovství. I kdybychom je zakusili, bude to příležitost, jak osvědčit dobročinnost. Není malá moc vdoviných slz, může otevřít samotné nebe. Nebuďme tedy k nim tvrdí, nedělejme jejich neštěstí ještě horším, ale všemožně jim pomáhejme! Budeme-li takto jednat, připravíme si bezpečnou přítomnost i budoucnost. Nebudou nám pomáhat totiž jenom zde, ale i tam (v nebi), poněvadž nás zbaví velké části hříchů za to dobré, které jsme jim prokázali, a umožní nám stát zpříma před soudním stolcem Kristovým. A toho kéž všichni dosáhneme milostivostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

71. homilie



Jan 13,12: „Vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: ‘Chápete, co jsem vám udělal?’“
1. Špatné, milovaní, špatné je řítit se do propasti špatnosti. Těžko se z toho duše dostává. Proto je nutné udělat všechno hned na začátku, abychom se jí nedostali do spárů. Snazší je nezřítit se než se zotavovat z pádu. Pohleď na Jidáše, jaké se mu dostává pomoci, ale protože jednou padl, není schopen se vzchopit. Přestože Ježíš řekl: „Jeden z vás je ďábel“ (Jan 6,71), přestože pravil: „Neříkám to o vás o všech. Já vím, které jsem si vyvolil“ (Jan 13,18), Jidáš vůbec nic nepochopil.
„Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: ‘Chápete, co jsem vám udělal?’“
Nemluví už jen k Petrovi, ale ke všem.

Jan 13,13: „Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem.“
„Vy mě nazýváte.“ Schvaluje tím jejich názor. Aby se nezdálo, že jejich slova jsou nějakým lichocením, dodává: „To skutečně jsem.“ Tím, že uvádí jejich slova, ukazuje, že mu nejsou nepříjemná, a tím, že potvrzuje, co řekli, rozptyluje jakékoli pochybnosti. „To skutečně jsem,“ říká.
Vidíš, když mluví s učedníky, jak o sobě mluví otevřeněji?
„Vy si nedávejte říkat ‘mistr’, jenom jeden je váš Mistr“ (Mt 23,8); „a nikomu na zemi nedávejte jméno ‘otec’“ (Mt 23,9), říká jim. Ono „jeden“ a „jeden“ není řečeno pouze o Otci, nýbrž i o něm. Kdyby to totiž nevztahoval na sebe, proč říká: „Abyste byli syny světla“? A kdyby učitelem (Mistrem) nazýval jenom Otce, proč říká: „To skutečně jsem“ a „jenom jeden je váš Učitel – Kristus.“

Jan 13,14-15: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“
Není to ovšem totéž. On je Mistr a Pán, vy služebníci jedni druhých. Co chce říci tím „tak“? Aby byli stejně ochotni. Aby mohli konat, co je snadnější, proto uvádí příklady těžší. I učitelé píšou krásné knihy, aby přiměli žáky napodobovat je třeba neuměle. Kde jsou tedy teď ti, kteří plivají na své spoluslužebníky? Kde jsou nyní ti, kdo vyžadují pro sebe pocty? Kristus umyl nohy zrádci, svatokrádci, zloději v době, kdy se již rozhodl, že ho zradí, kdy již nebylo naděje, usedal s ním ke stolu, a ty se vyvyšuješ a nadýmáš pýchou? Umývejme si navzájem nohy, říká, tedy i služebníkům. Co je na tom zvláštního, myjeme-li nohy i služebníkům? Zde (na zemi) se otroci a služebníci liší od sebe jenom jménem, tam (v nebi) skutečně. On je totiž svou přirozeností Pánem a my jsme služebníci, a nezdráhal se to učinit. My však nyní jednáme i se svobodnými div ne jako se služebnými nebo s otroky koupenými za peníze.
Co řekneme potom, když po takovém příkladu pokory se ani dost málo nesnažíme jednat podobně, a naopak se povyšujeme a neděláme ani to, co jsme druhým povinni? Bůh nás totiž učinil dlužníky jedni druhých. On první začal a my splácíme jen nepatrnou část dluhu. On byl Pán, my však to děláme, děláme-li to ovšem, svým spoluslužebníkům. Naznačil to slovy: „Já, Pán a Mistr“, a „tak i vy“. Mohl říci: Tím spíše vy služebníci. Ale to se mohli posluchači dovtípit. A proč to teď udělal? Chtěli se podílet na jeho poctách. Jedni více, druzí méně.
2. Aby se totiž nepovyšovali jedni nad druhými a neříkali jako předtím: „Kdo je větší?“ (Mt 18,1), odstraňuje jejich povýšenost slovy: I kdybys byl sebevznešenější, nesmíš se povyšovat nad svého bratra. Neřekl, což by již samo o sobě znamenalo mnoho: Jestliže já jsem umyl nohy zrádci, co zvláštního děláte, myjete-li je sobě navzájem? Umyl jim nohy a nechal je, aby o tom přemýšleli. Proto pravil: „Kdo se tím bude řídit a tomu učit, bude v nebeském království veliký“ (Mt 5,19). To znamená učit a dokazovat to skutky. Kdo se může pyšnit? Kdo může být tak pošetile domýšlivý? Ten, jenž je nad cheruby, umyl nohy zrádci, a ty, člověče, jenž jsi prach a popel, se povyšuješ a pyšníš? Nezasloužíš si za to peklo? Zmocní-li se tě pocity pýchy, pojď, ukážu ti cestu, vždyť ani nevíš, co to je. Kdo lpí na pozemských věcech, to je duše nízká. Není pokory, kde není velkodušnosti, a nebylo by povýšenosti, kdyby nebylo nízkého smýšlení. Malé děti touží po hračkách, po míči, po obruči, po hracích kostkách a pro ně to znamená celý svět. Moudrý člověk považuje za nic pozemské věci, netouží po nich, ani je druhým nezávidí. Nemoudrý si počíná opačně. Lpí na věcech, které jsou prchavější než stín a sny, které jsou pavučinou.

Jan 13,16-18: „Služebník není víc než jeho pán, posel není víc než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže podle toho jednáte. Neříkám to o vás všech. Já vím, které jsem si vyvolil. Ale ať se naplní výrok Písma: ‘Ten, kdo jí můj chléb, zvedl proti mně patu’“
Aby se zastyděli, opakuje, co řekl dříve. Jestliže totiž není služebník nad pána, ani posel větší než ten, kdo ho poslal, tím spíše je tomu s vámi. Aby však někdo nenamítl: Proč to říkáš? Vždyť to víme!, dodal toto: „Neříkám to proto, že to nevíte, ale abyste podle slov také jednali. Vědět to budou všichni, nebudou však podle toho jednat.“ Proto pravil: „Blaze vám, jestliže podle toho jednáte.“ Abych vás přiměl k činu, proto to znovu a znovu opakuji, i když to víte. I Židé to vědí a nejsou blahoslavení. Nejednají podle toho.
„Neříkám to o vás o všech.“ Ach, jaká trpělivost! Dosud nekárá zrádce, zamlčuje jeho čin, aby mu dal příležitost k obrácení. V jeho slovech „ten kdo jí můj chléb, zvedl proti mně patu“ je i není výtka. Zdá se mi, že výrok „není služebník nad pána“ byl pronesen proto, aby se netrápili služebníci nebo jiní prostí lidé, jestliže se jim stala křivda. Na příkladu Jidáše vidí, že přestože se mu dostalo tolikerého dobrodiní, oplatil svému dobrodinci opakem. Proto také dodal: „Kdo jí můj chléb“ a zamlčel všechno ostatní. Řekl jen to, co jej mohlo dostatečně varovat a obrátit na lepší cestu. Ten, který se mnou jí, kdo se mnou usedá u stolu, říká Ježíš. Řekl to proto, aby je poučil, že mají dobře činit i těm, kdo činí zle a kdo jsou nenapravitelní. Aby mnozí neměli strach, říká: „Neříkám to o vás o všech.“ A aby oddělil Jidáše od ostatních, praví: „Kdo jí můj chléb.“ Oním slovem „neříkám to o vás o všech“ není označen jeden určitý člověk. Proto ještě dodal: „Kdo jí můj chléb“, aby dal jasně najevo tomu ubožákovi, že velmi dobře ví, co chce udělat. To ho mohlo dostatečně odvrátit od jeho úmyslu. A neřekl: „Zradil mě“, nýbrž „zdvihl proti mně patu,“ aby tak naznačil jeho lstivé, pokrytecké a zločinné chování.
3. Toto je napsáno, abychom nevzpomínali ve zlém na ty, kdo nám činí příkoří, ale abychom je pokárali a zaplakali nad nimi. Jsou hodni slz ne ti, kterým se ubližuje, ale ti, kteří pášou zlo. Sami sobě nejvíce ubližují, ať je to vydřiduch nebo udavač nebo jiný, kdo dělá cokoli špatného. Jestliže se jim nemstíme, oni nám svým počínáním velmi pomáhají. Třeba ukradl ti něco? Jestliže bys děkoval Bohu za to, že ti bylo ukřivděno, oslavuješ Boha. Za to, že za to Bohu děkuji, dostanu od něho mnohonásobnou odměnu, zatímco on na sebe svolal nevýslovný oheň. Někdo by mohl namítnout: A nebudu pokládán za slabocha, když se mu nepomstím? Na to bych odpověděl: Mohl jsi to udělat, svolávat kletby na toho, kdo nám ublížil, mstít se nesčetným způsobem, to je v naší moci. Kdo to tedy neudělá, bude za to, že se nemstil (že neoplácel stejným způsobem), odměněn. Mohl to přece udělat, a neudělal to. Malicherný člověk, když mu bylo ublíženo, bojuje proti tomu, kdo mu ublížil, kletbami, nadávkami a urážkami. Ty nejen tak nejednej, ale modli se také za něho, abys byl podobný Bohu. „Modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce“ (Mt 5,44-45). Vidíš, kolik prospěchu nám plyne z toho, když snášíme křivdy trpělivě? Boha nic tak nepotěší, jako když nesplácíme zlým za zlé. A co říkám, že když nesplácíme zlým za zlé. Dostali jsme příkaz splácet opakem, do-brořečením, modlitbami. Proto i Kristus splatil opakem tomu, který se rozhodl jej zradit, umyl mu nohy, pokáral ho v ústraní, pokáral ho šetrně, staral se o něj, dovolil mu sednout s ním ke stolu, políbil ho. A přestože se ani tak nepolepšil, Kristus přece jedná stejně.
Nuže, i podle tvých učedníků tě budeme poznávat a navíc ještě i ze Starého zákona. Nemůžeme se tedy na nic vymlouvat, jestliže nechceme zapomenout na křivdy. Chcete, abych vám mluvil o Mojžíšovi nebo abych opakoval, o čem byla řeč výše? Čím starší jsou příklady, tím jsou přesvědčivější. Proč? Poněvadž tehdy bylo velmi obtížné jednat ctnostně. Oni neměli napsané zákony ani vzory pro svůj život, museli bojovat sami a plavit se bez jakékoli pomoci. Proto Písmo chválí Noeho. Nazvalo ho prostě dokonalým a dodalo ještě: „Ve svém pokolení“ (Gen 6,9), aby ukázalo, že to bylo v oné době, kdy bylo tolik překážek. Ačkoli i po něm jiní zazářili, přece nebyli tak slavní jako on. Ve své době byl dokonalý. Kdo byl před Mojžíšem velkodušný? Blažený a šlechetný Josef, který se neméně jako čistotou proslavil i velkodušností. Byl prodán, ačkoli nikomu neublížil, naopak staral se, pomáhal, vykonával všechny domácí práce. Tupili ho, a přece se nemstil, ačkoli měl zastání u svého otce. Přinesl jim jídlo na poušť. Když je nenalezl, nezlobil se na ně, nevrátil se, ačkoli to mohl udělat. Stále se vůči šelmám, surovcům choval jako bratr. Když byl ve vězení a byl tázán na důvod uvěznění, neřekl o nikom nic špatného, jen: „Byl jsem ukraden z hebrejské země a zde jsem se nedopustil naprosto ničeho, zač by mě měli vsadit do jámy“ (Gen 40,15). Když se pak stal pánem, živil je, zachránil od nesčetných pohrom. Jsme-li totiž ostražití, špatnost druhého nás nemůže odvést od ctnosti. Oni však takoví nebyli. Svlékli ho, chtěli ho usmrtit, vyčítají mu sny, třebaže jim přináší jídlo, snažili se ho zbavit života a svobody. Jídlo jedli, jeho však nechali nahého v jámě. Může být horší surovost? Nebyli horší než vrazi? Potom ho vytáhli a vydali tisícerým smrtím, lidem hrubým a surovým ho vydali, a ti ho odvedli k barbarům. Avšak když se on stal králem, nejen je nepotrestal, nýbrž, pokud ovšem bylo na něm, odpustil jim viny. To, co se stalo, považoval za Boží úradek a ne za jejich špatnost. A co jim udělal, nebylo proto, že by se na ně zlobil, nýbrž předstíral to kvůli bratru. Když potom viděl, že se ho zastávají, ihned odhodil masku, zaplakal, objal je, jako by mu prokázali největší dobrodiní. Jakou tedy budeme mít obhajobu po Zákonu a milosti a po takovém vzoru moudrosti, když se nesnažíme napodobit ani toho, který žil před Zákonem a milostí? Co nás uchrání před trestem? Ne, není nic horšího než nezapomínat na utrpěné příkoří. Důkazem toho je i ten, který přijal deset tisíc hřiven. Dluh mu byl odpuštěn a znovu je dluh od něho žádán. Byl mu odpuštěn pro Boží milosrdenství a byl od něho znovu žádán pro jeho vlastní špatnost, a protože nechtěl odpustit svému spoluslužebníkovi.
Když jsme toto všechno poznali, odpusťme viny bližním a splácejme jim opakem, abychom dosáhli i u Boha milosrdenství milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva a vláda navěky věků. Amen.

72. homilie



Jan 13,20: „Amen, amen, pravím vám: Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne; kdo však přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal“
1. Za starost o služebníky čeká velká Boží odměna, nám pak přináší velkou úrodu. „Kdo totiž přijímá vás, přijímá mne, kdo však přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal“ (Mt 10,40). Přijmout Krista a jeho Otce, co se tomu může vyrovnat?
Ale jaká je tu souvislost s předcházejícími slovy? Co má ono „kdo přijímá vás“ společného se slovy „blaze vám, jestliže podle toho jednáte“? Velmi mnoho. Pohleď: Oni měli odejít do světa a hodně zkusit, proto jim dvojnásob dodává odvahy. Jednak že se jim dostane útěchy od něho, jednak od ostatních lidí. Budete-li moudří, říká jim tím, a budete-li mít vždy na paměti mne, co jsem vyprávěl i co jsem učinil, snadno vydržíte utrpení. A nejen to, všichni vás budou mít v úctě. To první naznačil slovy „blaze vám, jestliže podle toho jednáte,“ to druhé slovy „kdo přijímá vás, přijímá mne“. Otevřel jim všechny domy, dobré mravy a oddanost lidí bude pro ně dvojnásobnou útěchou. Pro ně je otevřen celý svět. Potom však při pomyšlení, že zrádce bude toho zbaven a nic z toho nebude požívat, ani ovoce trpělivosti ani úctu, znovu se zarmoutil. I evangelista dodává, aby naznačil, že se zarmoutil kvůli Jidášovi:

Jan 13,21: „Po těch slovech se Ježíš v duchu zachvěl a s důrazem prohlásil: ‘Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí.’“
Opět tím, že nikoho nejmenoval, všechny polekal. Jsou celí nešťastní, ačkoli si nejsou ničeho špatného vědomi. Ježíšovo mínění považovali za jistější než své vlastní.

Jan 13,22: Proto hleděli jeden na druhého
Jejich strach nijak neumenšilo, že se to týkalo jen jednoho. Slovo „jeden z vás“ polekalo všechny. Nuže co? Hledí jeden na druhého a vždy horlivý Petr kývá na Jana. Všude je vidět Petrovu vášnivou horlivost. Dříve byl za to i pokárán, bránil se, když mu chtěl Ježíš umýt nohy. A protože byl již pokárán, bál se, neměl klid, bojí se promluvit, ale chce se to dozvědět prostřednictvím Jana.
Je dobré to vyšetřit, když všichni byli znepokojeni, chvěli se, když i „praporečník“ se bál. Proto Jan jakoby ze samé radosti se sklání na Ježíšova prsa, a nejen se sklání, ale spočívá na jeho hrudi. Vysvětlení zasluhuje i další. Co? To, co o něm říká evangelista:
„Ten, kterého Ježíš miloval.“
Proč to o něm neřekl někdo jiný, nýbrž on sám o sobě? I ostatní byli milováni. Tento však byl milován víc než ostatní. Že to neřekl o sobě nikdo jiný než jedině on, na tom není nic divného. Totéž dělá při příhodné příležitosti i Pavel. Říká toto: „Znám jednoho křesťana před čtrnácti lety“ (2 Kor 12,2), ačkoli na sebe pověděl nemálo chvály. Nebo se ti zdá málo, že když Jan uslyšel: „Pojď za mnou“ (Mt 4,19), ihned opustil sítě i otce, a když (Ježíš) vzal na horu s Petrem jenom jeho (Mt 17,1), nebo když vstoupil do domu (Lk 8,51)? Sám Jan pak neopomněl vyprávět, jak byl Petr pochválen, a nezatajil, co řekl Kristus Petrovi: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ (Jan 21,15). Jan všude poukazuje na Petrovu horlivost a jeho lásku ke Kristu. Když se tedy Petr ptal „Kdo je to?“ ptal se proto, že velmi miloval Ježíše. Proto to o Janovi nikdo jiný neřekl, avšak ani on sám by to o sobě neřekl, kdyby se ve svém vyprávění nedostal až k tomuto místu. Kdyby totiž řekl jenom, že Petr pokynul Janovi, aby se zeptal, a nic jiného by nedodal, uvedlo by nás to do rozpaků a byli bychom nuceni ptát se na důvod. Proto on sám to vysvětlil slovy: „Naklonil se k Ježíšovým prsům.“ Nebo si myslíš, že ses málo dozvěděl o Mistrově lásce k nim, když jsi uslyšel, že spočinul na jeho hrudi? Chceš-li se dozvědět důvod, pak to byla láska. Proto říká Jan: „Kterého Ježíš miloval“. Já si myslím, že to učinil ještě kvůli něčemu jinému, že chtěl ukázat, že se ho Ježíšova výtka netýká. Proto jedná tak přímo. Proč však to neřekl na jiném místě, a ne až když ho „praporečník“ žádal? Aby sis nemyslel, že mu pokynul proto, jako by byl více než ostatní (učedníci), ale že k tomu vedla velká láska. A proč spočívá (Jan) na prsou? Dosud neměl o Kristu správný názor, a kromě toho si tak ulevil ve svém zármutku. Je pravděpodobné, že jejich tváře prozrazovaly zármutek. Jestliže v duši byl zármutek, tím spíše ho bylo vidět v jejich očích. Jejich zármutek se snaží (Ježíš) zmírnit, mluví, ptá se jich, dovoluje, aby mu (Jan) spočinul na hrudi. Pohleď, jak se Jan vyhýbá jakékoli okázalosti. Nikoho nejmenuje, říká pouze: „Kterého miloval“, stejně jako když Pavel řekl: „Znám jednoho křesťana před čtrnácti lety.“ Ježíš pokáral mírně Jana za jeho otázku tím, že nikoho nejmenoval. Ale co řekl?

Jan 13,26: „Ten je to, komu podám namočené sousto“
Jidášovo chování je trestuhodné. Nestyděl se usednout ke stolu a jíst s ním tentýž chléb. Budiž, seděl u stolu a nedojalo ho to. Ale přijmout namočené sousto, koho by toto neoblomilo? Jidáše však nikoli. Proto

Jan 13,27: „tehdy vstoupil do něho satan“,
aby se vysmál jeho nestoudnosti. Dokud byl Jidáš ve sboru (učedníků), neodvážil se ďábel přijít, útočil jen zpovzdálí. Když ho pak Kristus označil a odloučil od ostatních, přispěchal ďábel se vší nestoudností. Poněvadž Jidáš byl nenapravitelný, mohl ďábel dlouho zůstat v jeho duši. Proto ho (Ježíš) oddělil od ostatních a vyloučeného uchvacuje ďábel. Jidáš pak je opouští a odchází do noční tmy.
„Ježíš mu říká: ‘Co chceš udělat, udělej rychle.’“

Jan 13,28: To však nikdo ze spolustolujících nevěděl
2. Ach, jaká to nestoudnost! Proč se nenechal obměkčit, proč se nezastyděl, proč odchází ještě zatvrzelejší?
Tím „udělej rychle“ mu nenařizuje, neradí, ale kárá ho a naznačuje mu, že se snažil přivést ho na lepší cestu. Protože však byl nepolepšitelný, propouští ho.
„Z ostatních, kteří byli u stolu, tomu nikdo nerozuměl.“
Někoho by mohlo uvést do velkých rozpaků, proč na otázku učedníků, kdo to je, praví: „Komu podám namočené sousto“, a oni to nepochopili, ledaže to řekl tak tiše, že to nikdo neslyšel. Proto Jan spočívající na jeho prsou, šeptá mu to téměř do ucha, takže zrádce není vyzrazen. Ani Kristus ho svou odpovědí neprozradil. Ačkoli zřetelně pravil: „Co chceš udělat, udělej rychle“, oni to nepochopili. Svými slovy chtěl ukázat, že je pravdivé, co řekl židům o své smrti. Řekl jim totiž: „Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Nikdo mi ho nemůže vzít“ (Jan 10,18). Dokud tedy nechtěl, nikdo mu život vzít nemohl. Když pak svolil, snadno to mohl (Jidáš) učinit. Toto všechno tedy naznačil slovy: „Co chceš udělat, udělej rychle.“ Přesto ani tehdy ho neprozradil. Snad by ho vyhnali, snad by ho Petr i zabil. Proto nikdo z těch, „kteří byli u stolu,“ to nevěděl. Ani Jan? Ani tento? Nechtěl připustit, že by se učedník mohl něčeho takového dopustit. Byli na hony vzdáleni takové špatnosti, proto z toho nepodezřívali ani druhé. Jako předtím, když jim pravil: „Neříkám to o vás o všech“ (Jan 13,18) a nic jim neprozradil, tak i zde si mysleli, že mluví o někom jiném.
„Ihned odešel. Byla noc,“ říká evangelista. Proč mi tu mluvíš o době? Abys poznal, že ani (pokročilá) doba ho od jeho úmyslu neodradila. Ale ani tak nebyl jeho odchod nápadný a oni celí rozrušení nepochopili pravý důvod toho, co mu řekl. Mysleli si, že mu řekl, „aby dal něco chudým“. (Ježíš) se totiž velmi staral o žebráky. I my se máme stejně starat. Poněvadž Jidáš měl na starosti pokladnu, nemysleli si to bezdůvodně. Žádný z evangelistů ovšem nevypravuje, že by mu někdo přinášel peníze, ale že učednice dávaly ze svých prostředků. To však není nikdy naznačeno.
A proč nosil pokladnici pro potřebu chudých, když Ježíš přikázal nenosit ani mošnu ani peníze ani hůl? Abys poznal, že i ten, který nemá nic a nese kříž, musí se starat o potřebné. Mnohé totiž dělal pro naše poučení. Učedníci se tedy domnívali, že mu řekl, aby dal něco chudým. Zrádce neobrátilo ani to, že ho (Ježíš) ani do poslední chvíle nechtěl prozradit. Tak musíme jednat i my, nevynášet povýšenecky poklesky druhých, i kdyby byli sebenenapravitelnější. Ježíš, přestože se Jidáš už rozhodl ho zradit, dává mu polibek a jde ještě dále, na kříž, na nejpotupnější smrt. I zde ukázal svou dobrotivost. Smrt na kříži nazývá zde slávou, aby nás poučil, že i sebevětší potupa, děje-li se to podle Boží vůle, může nás učinit slavnými.
Když tedy Jidáš odešel, aby ho zradil, praví Ježíš:

Jan 13,31: „Nyní je oslaven Syn člověka“
Pozdvihl tím pokleslou náladu učedníků a současně je přesvědčuje, že se nemají rmoutit, ale radovat. Proto také Petra na počátku pokáral. Přemoci smrt smrtí je velká sláva. A to je to, co o sobě říkal: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28). „Zbořte tento chrám“ (Jan 2,19). „Jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo“ (Mt 12,39). Což to není velká sláva dělat po smrti daleko větší zázraky než před smrtí? Aby totiž lidé uvěřili ve zmrtvýchvstání, dělali učedníci velké zázraky. Kdyby nežili a nebyli s Bohem, jak by mohli v jeho jménu dokázat takové skutky?

Jan 13,32: „Bůh hned ho oslaví“
Co znamená „Bůh oslaví i jeho v sobě?“ Skrze sebe samého, ne skrze jiného.
„Ano, hned ho oslaví“, to je hned na kříži. Říká tím: Ne za dlouhou dobu, ani velmi dlouho po zmrtvýchvstání, ale hned při ukřižování se budou dít zvláštní věci. Slunce se zatmělo, skály pukaly, opona se roztrhla, mnoho těl zemřelých vstalo, hrob byl zapečetěn, byly postaveny stráže, tělo zavaleno kamenem, a přece vstalo, čtyřicet dní uplynulo, přišel slíbený Duch a všichni ihned kázali Krista. To je ono „oslaví Bůh i jeho v sobě, ano, hned ho oslaví“, ne skrze anděly nebo archanděly, ani skrze nějakou jinou mocnost, nýbrž skrze sebe samého.
3. Jak ho skrze sebe oslavil? Tím, že všechno učinil ke slávě Syna, ačkoli všechno učinil Syn. Vidíš, že všechno, co učinil, připisuje Otci?
„Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale jak jsem řekl židům, říkám teď i vám: Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete.“ Po večeři mluví se smutkem. Když Jidáš odešel, nebyl již večer, ale noc. Zanedlouho jej měli zatknout, a proto bylo třeba učedníkům všechno sdělit, aby si to zapamatovali, aby jim to pak Duch všechno připomněl. Bylo pravděpodobné, že mnohé, co dříve uslyšeli, po takových zkouškách zapomenou. Jak si to přesně zapamatovali, když, jak vypráví jiný evangelista, zármutkem usnuli (Lk 22,45), nebo jak sám Kristus říká: „Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl“ (Jan 16,6)? Proč je to tedy řečeno? Kristova sláva jim nemálo prospěla, protože to již přesně potom věděli a rozpomínali se, že toto již dávno od Krista uslyšeli. Proč jim těmi slovy „jen krátký čas jsem s vámi“ pokazil radost? Židům to bylo řečeno právem, proč však nás stavíš do stejného šiku s těmi nevděčníky? Naprosto nestavím. Proč říká: „Jak jsem řekl židům?“ Připomněl tím, že to nepředpověděl pod vlivem přítomné bolesti, nýbrž že to již dávno věděl a posluchači že jsou svědky, že to řekl i židům. Proto dodal: „dítky,“ aby se nedomnívali, když uslyší „jak jsem řekl židům,“ že to platí i jim, jako by byli židům zcela podobní. Nechtěl je zarmoutit, ale potěšit, aby se nezalekli nečekaných pohrom.
,„Kam jdu já, tam vy nemůžete přijít.“ Ukazuje, že jeho smrt je jen změna, přechod k lepšímu do místa, které nepřijímá smrtelná těla. Snaží se tím prohloubit v nich lásku a horlivost. Víte totiž, když vidíme některé z našich odcházet, že toužíme jít s nimi, a to tím spíše, když vidíme, že odcházejí na místo, kam my vůbec nemůžeme jít. Židy tím poděsil, v učednících vzbudil touhu. Takové je to místo, že nejen oni, ale ani vy, nejmilejší, tam nemůžete přijít. Zde ukazuje též na svou důstojnost.
„Jak jsem řekl židům, říkám teď i vám.“ Proč „teď?“ V jiném smyslu to říkám židům, v jiném vám. Kdy jej hledali židé, kdy učedníci? Učedníci, když se rozprchli. Židé, když zažili neslýchané, rozum přesahující pohromy, když bylo dobyto město, když se na ně odevšad valil Boží hněv. Židům jsem to tehdy řekl pro jejich nevěru; vám to nyní říkám, abyste při neočekávaných pohromách neklesli na mysli.

Jan 13,34: „Nové přikázání vám dávám“
Jistě čekal, že jeho slova je zneklidní, že se budou cítit opuštěni, a proto je zahrnuje bezpečným zdrojem všeho dobrého, láskou. Jako by jim řekl: „Trápíte se, že odejdu? Budete-li se navzájem milovat, budete statečnější.“ A proč tedy jim toto neřekl? Poněvadž jim řekl to, co jim více prospělo.

Jan 13,35: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci“
Prohlašuje tím zároveň, že sbor (učedníků) nikdy nezanikne, když jim dal takové rozpoznávací znamení. Tohle řekl, až když zrádce od nich odešel.
Proč to nazývá novým přikázáním, ačkoli to bylo přikázáno i ve Starém zákoně? Učinil je novým svým způsobem. Dodal totiž: „Jak jsem já miloval vás.“ Nedal jsem vám je pro vaše dřívější zásluhy, ale sám jsem šel příkladem. Proto musíte být i vy ke svým přátelům laskaví, a ne jenom splácet dluh. Pomlčel o zázracích, které měli konat, a připomíná jim lásku, která bude příznačnou známkou pravých učedníků. Proč? Protože ta je nejlepším znamením svatých lidí. Ona je základem veškeré ctnosti. Jenom tak dosáhneme všichni spásy. Tím říká: Toto znamená být učedníkem. Tak vás budou všichni chválit, když uvidí, že napodobujete mou lásku.
4. Ale což to daleko lépe nedokazují zázraky? Nikoli. „Mnoho z nich mi řekne v onen den: Pane, Pane, nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy?“ (Mt 7,22)
A když se radovali, že je zlí duchové poslouchají, praví: „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (Lk 10,20).
Získali celý svět, protože předcházela láska. Kdyby nebylo lásky, nebylo by ani prvého. Láska je totiž učinila krásnými a dobrými a způsobila, že byli jedno srdce a jedna duše. Kdyby se mezi sebou hádali, bylo by po všem veta. Jeho slova neplatila pouze jim, nýbrž všem, kdo v budoucnu v něho uvěří. Ani teď nic tak nepohoršuje pohany jako to, že mezi námi není lásky. Vytýkají nám, namítneš, že my nekonáme zázraky. Ne tak. Jak dokazovali apoštolové lásku? Vidíš Petra a Jana, jak neustále chodí spolu, i do chrámu? (Sk 3,1) Vidíš Pavla, jak k nim lnul, a ještě pochybuješ? Jestliže byli obdařeni jinými ctnostmi, tím spíše měli matku všeho dobrého. Ta vyrůstá z ctnostné duše.
Kde je špatnost, tam tato rostlinka usychá. „Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska“ (Mt 24,12). Pohany nepřesvědčí tak zázraky jako život. Nic tak nedělá život životem jako láska. Ty, kdo konali zázraky, nazývali kejklíři, čistému životu však neměli co vytknout. Pokud nebylo Boží slovo tak rozšířeno, právem byly zázraky obdivovány, nyní však je třeba obdivovat život. Nic totiž tak na pohany nepůsobí jako ctnost a nic je tak nepohoršuje jako (špatný) život. A právem. Když totiž vidí pohan vydřiducha, který nakládá se svými vlastními lidmi jako se zvířaty, ačkoli má příkaz milovat i nepřátele, nazve (Kristovo) učení žvaněním. Když vidí, jak se křesťané bojí smrti, jak může přijmout učení o zmrtvýchvstání? Když vidí, jak lpí na penězích nebo jak jsou posedlí jinými vášněmi, zůstane si při svém učení a nebude o nás smýšlet nijak ušlechtile. My jsme vinni, my, že se drží svého bludu. Svou nauku dávno zavrhli a obdivují naši, náš život jim však brání ji přijmout. Ne být moudrými pouze slovy – a mnozí z nás tak činí – oni žádají na důkaz skutky. Ať si vzpomenou na naše předky. Ale nevěří, žádají důkaz živých. Říkají: Ukaž mi víru svými skutky (Jak 2,18). To však nemůžeme. Oni spíše vidí, jak se sápeme na bližního jako na nějakou zvěř, nazývají nás zkázou světa. To brání pohanům, aby přešli k nám. Budeme za to potrestáni, ne jenom za to, že jednáme špatně, ale i za to, že je tím tupeno Boží jméno. Jak dlouho budeme lpět na penězích, oddávat se rozmařilostem a jiným nectnostem? Zřekněme se toho už konečně!
Slyš, co praví prorok o takových pošetilcích: „Jezme a pijme, stejně zítra zemřeme“ (Iz 22,13). O dnešních lidech nelze říci ani toto. Pohltili by majetek všech. Prorok takovým vyčítá: „Jako byste jen vy byli usedlíci v zemi“ (Iz 5,8). Bojím se, aby se nestalo něco zlého a abychom nepřivolali na sebe Boží trest. Aby se to nestalo, žijme všichni ctnostně, abychom dosáhli budoucích dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše. Skrze něho a s ním buď Otci spolu s Duchem svatým sláva nyní i na věky věků. Amen.

73. homilie



Jan 13,36: „Šimon Petr se ho zeptal: ‘Pane, kam jdeš?’ Ježíš odpověděl: ‘Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později’“
1. Láska je něco krásného. Je žhavější než oheň a šlehá až k samému nebi. Žádná překážka nemůže odolat jejímu náporu. Co tedy říká přehorlivý Petr, když uslyšel:
„Kam já jdu, tam za mnou nemůžeš jít“?
„Pane, kam jdeš?“
Ptal se, ne že by tolik toužil se to dozvědět, ale že toužil jít s ním. Zřejmě se ještě neodvážil říci: „Půjdu.“ Jen se ptá: „Kam jdeš?“ Kristus neodpověděl přímo na jeho slova, nýbrž ve smyslu Petrových slov. Že totiž Petr chtěl jít, vyplývá z toho, co mu Kristus odpověděl. Co praví: „Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít.“
Vidíš, že s ním chtěl Petr jít a že proto se ptá? Avšak ani když uslyšel: „Půjdeš za mnou později“, nepolevil, ačkoli mu to (Kristus) přislíbil. Nemůže se zdržet, aby se nezeptal:

Jan 13,37: „Pane, proč nemohu jít za tebou už teď? Svůj život za tebe položím!“
Už neměl strach, že by byl zrádcem, byl počítán mezi dobré, proto se ptá, ačkoli ostatní mlčeli. Co to říkáš, Petře? Kristus ti řekl, že nemůžeš, a ty se ptáš, proč nemůžeš? Sám poznáš, že tvá láska není nic, nedostane-li se jí pomoci shůry. Z toho je jasné, že (Kristus) dopustil jeho pád k jeho dobru. Kristus ho chtěl svými slovy varovat. Protože si však Petr nedal říci, nedonutil ho přímo k zapření, ale opustil ho, aby Petr poznal svou slabost. Kristus mu říká, že bude zrazen, Petr odpovídá: „Bůh uchovej, Pane, to se ti nikdy nestane!“ (Mt 16,22). Byl pokárán a nepoučil se z toho. Když mu chtěl Kristus mýt nohy, opět se brání: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ (Jan 13,8). Když uslyšel: „Za mnou teď nemůžeš jít,“ znovu namítá: „I kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!“ Protože (Kristus) předvídal, že mu bude Petr ve své nerozvážnosti znovu odporovat, napomíná ho napřed, aby nevzdoroval. To naznačil i Lukáš, když vypráví, že Kristus mu (Petrovi) pravil: „Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla“ (Lk 22,32), to je aby nakonec nezahynul. Vším ho vede ke skromnosti, napomíná ho, že člověk sám nic nesvede. Přílišná láska přivedla Petra až k tomu, že začal odporovat. Proto ho napomíná k rozvaze, aby se později, až přijme správu celého světa, nedopustil téhož, ale aby si vzpomněl, co se mu přihodilo, a snažil se poznat sám sebe. Pohleď na jeho velký pád: Ne jednou nebo dvakrát, ale došlo to tak daleko, že v krátkém čase třikrát zapírá. Z toho poznáváš, že nemiloval tolik, kolik byl milován. A přesto, i když tak klesl, Kristus se ho znovu ptá: „Miluješ mě více než ti zde?“ Petr neklesl proto, že by ochladla jeho láska, ale že se mu nedostalo pomoci shůry. Kristus tedy schvaluje Petrovu lásku, potírá však jeho odporování, vycházející z lásky. Miluješ-li, musíš poslouchat toho, koho miluješ. Ono „nemůžeš“ platí nejen pro tebe, ale i tvým nástupcům. Proč tedy na tom tak tvrdošíjně trváš? Nevíš, co znamená odporovat Bohu? Poněvadž se nechceš nechat přesvědčit, že to, co říkám, je možné, sám se přesvědčíš, až zapřeš, třebaže to pokládáš za neuvěřitelné. To jsi nevěděl, zapamatoval sis však, co ti řekl. Stalo se, co jsi nečekal.
„Svůj život za tebe položím.“ Petr slyšel, že nikdo nemá větší lásku. Proto mu skočil do řeči a ve své ukvapenosti šel až do krajnosti. Ale Kristus praví, aby ukázal, že jedině on může slibovat s naprostou jistotou:

Jan 13,38: „Dříve než kohout zakokrhá“,
to znamená nyní. Nezbývalo totiž mnoho času. Mluvil s nimi, když se již setmělo, a první nebo druhá hlídka se vystřídala.

Jan 14,1: „Ať se vaše srdce nechvěje“
Řekl to, protože bylo pravděpodobné, že je jeho slova polekají. Jestliže totiž tak ohnivý „praporečník“ uslyšel, že zapře, dříve než kohout třikrát zakokrhá, dalo se čekat, že jim kyne nějaké velké nebezpečí, které bude s to otřást dušemi, tvrdými jako démant. Poněvadž se mohlo předpokládat, že na tohle budou myslet a že se zaleknou, pohleď, jak je těší:
„Ať se vaše srdce nechvěje,“ říká. Tím především prozrazuje moc svého božství, protože říká nahlas, co si oni jen mysleli.
„Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ To znamená: všechny útrapy pominou. Víra ve mne i v mého Otce je totiž mocnější než všechny útrapy. Vás žádné obtíže nepřemohou. Potom dodává:
Jan 14,2: „V domě mého Otce je mnoho příbytků“
Jako těší sklíčeného Petra slovy: „Půjdeš za mnou později“, tak i je posiluje v důvěře. Aby si nemysleli, že přislíbení se vztahují pouze na Petra, říká:
„V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo?“
To znamená: Přijme vás onen chór, který přijme Petra. Je tam mnoho příbytků, a nedá se říci, že by se musely upravovat. Aby si však nemysleli, když řekl:
„Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete“, že je naprosto vyloučeno, aby tam přišli, dodal:

Jan 14,3: „Abyste i vy byli tam, kde jsem já“
Tolik mi to leží na srdci, že kdyby vám to nebylo již dávno připraveno, byl bych to už udělal. Musí mu tedy důvěřovat.
2. Aby se nezdálo, že to říká jen proto, aby je utěšil, nýbrž aby mu důvěřovali, že je tomu tak, dodává:

Jan 14,4: „Cestu, kam já jdu, znáte“
Vidíš, jak jim dokazuje, že to nebylo řečeno zbytečně? On dobře věděl, že jejich duše usiluje dozvědět se to. Co řekl Petr dříve, řekl ne, aby se to dozvěděl, nýbrž že chtěl jít s ním. Byl za to pokárán. Teď Kristus ukázal, že zdánlivě nemožné je možné, a donutil ho, aby se snažil dozvědět se to. Proto jim říká: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ Jako totiž pravil: „Zapřeš mě,“ ačkoli se na to nikdo neptal, a jako pravil: „Ať se vaše srdce nechvěje,“ protože věděl, co se v nich dělo, tak i zde slovem „znáte“ odhaluje jejich vroucí touhu a dává jim tím příležitost, aby se tázali.
Slova „kam jdeš“ říká Petr z velké lásky. Tomáš pak ze strachu.

Jan 14,5: „Pane, nevíme, kam jdeš,
neznáme místo, jakpak můžeme znát cestu?
Pohleď, s jakou ostýchavostí to Tomáš říká. Neřekl: Pověz nám to místo, nýbrž: „Nevíme, kam jdeš.“ Toto si všichni již dávno vroucně přáli vědět. Jestliže se na to ptali židé, ačkoli ho chtěli usmrtit, tím spíše to chtěli vědět ti, kdo se nikdy od něho nechtěli odloučit. Báli se ho zeptat, a přece se ptají. Vede je k tomu láska a strach o něho.
Co tedy Kristus?
Jan 14,6: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Když se ho Petr tázal: „Kam jdeš?“, proč hned neřekl: „Já jdu k Otci, vy však tam teď nemůžete jít“? Proč až po takové spoustě slov, otázek a odpovědí? Židům to právem neřekl, proč však ne těmto? Jim i židům řekl, že vyšel od Boha a k Bohu odchází. Nyní však to říká jasněji než dříve. Židům to ovšem tak jasně neřekl. Kdyby totiž řekl: „Nemůžete přijít k Otci, leda skrze mne,“ ihned by to považovali za vychloubání. Nechal je tápat. Namítneš, proč to tak řekl učedníkům i Petrovi? Znal jeho velkou horlivost a věděl, že se bude ptát. Aby je tedy k tomu donutil, mluví zastřeně. Když však svými nejasnými slovy dokázal, co chtěl, říká jim to zcela jasně. Ke slovům „kam jdu já, tam vy přijít nemůžete“ dodal „v domě mého Otce je mnoho příbytků“ a „nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Toto jim nechtěl sdělit hned na začátku, aby nebyli ještě smutnější, a říká jim to až tehdy, když je potěšil. Pokáráním Petra je do značné míry zbavil rozpaků, avšak z obavy, aby neuslyšeli znovu totéž, byli zdrženliví.
„Já jsem cesta.“ To je vysvětlením tvrzení: „nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“.
„Já jsem pravda a život“ znamená, že se to jistě stane. U mne není lži, jsem-li pravda. Jestliže jsem život, ani smrt vám nemůže zabránit jít. Proto, jsem-li cesta, nebudete potřebovat průvodce, jsem-li pravda, není lež to, co jsem řekl, jsem-li život, dosáhnete toho, co vám bylo slíbeno, i když zemřete.
Co řekl o cestě, to pochopili, ostatní ne, ale neodevážili se vyzvídat, co nevěděli. Ale přece slova o cestě je potěšila. Říká: Mám-li moc přivést k Otci, dostanete se tam. Jiné cesty k němu není. Předešlým „nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec“ (Jan 6,44), „a já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32) a teď slovy: „nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6) ukazuje, že je roven Otci.
Proč však po slovech „cestu, kam já jdu, znáte“ dodal: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho“?
Nijak si to neodporuje. Znali ho, ne však, jak bylo třeba. Znali totiž Boha, Otce však dosud ne. Duch, který později přišel, dal úplné poznání.
Chce tím říci toto: Kdybyste znali mou bytnost a důstojnost, znali byste i Otcovu.

Jan 14,7: „Nyní ho už znáte a viděli jste ho“
– jednak jaký je, jednak jaký bude – to je, poznáváte ho skrze mne. Viděním zde nazývá duchovní poznání.
Ty, které vidíme, můžeme vidět a přece neznat, ty, které známe, nemůžeme současně znát a neznat. Proto říká: „Vy ho znáte.“ „Ukázal se andělům,“ říká Pavel (1 Tim 3,16). Třebaže samotnou bytnost nemůžeme vidět, přece říká, že ji viděli, pokud byli s to ji vidět. Takhle mluví proto, abys poznal, že kdo ho viděl, viděl i Otce. Neviděli ho v pouhé přirozenosti božské, ale oděného tělem. Jinde nazývá toto vidění poznáním. Například: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Čistí, ne pouze ti, kdo se neposkvrnili smilstvem, ale kteří jsou prosti všech hříchů. Každý hřích totiž poskvrňuje duši.
3. Děláme tedy všechno, abychom špínu smyli. Jako první ji omývá koupel (pozn.: křest). Potom jsou rozličné cesty. Dobrotivý Otec nám dal různé cesty k naší očistě. První cestou jsou dobré skutky (dobročinnost – „eleémosyné“). Dobročinností a vírou se zahlazují hříchy, praví Písmo (Sir 3,33). Mluvím o dobročinnosti, která nepochází z nespravedlnosti. To by nebyla dobročinnost, ale krutá nelidskost. Co pomůže jednoho svléci a druhého tím obléci? Tohle je nelidskost. Musí to být opravdová dobročinnost. I kdybychom rozdali všechno cizí, nic nám to nepomůže. Důkazem toho je Zacheus, který na usmíření Boha dal čtyřnásobek toho, čeho nepoctivě nabyl (Lk 19,8). Ačkoli my jsme nabyli nepoctivě nesčetněkrát více, domníváme se, že si nakloníme Boha, když rozdáme nepatrnou část z toho. Neuvědomujeme si, že tím jen Boha urážíme. Řekni mi, zda by tě všichni nevyhnali jako odporného bezbožníka, kdybys přinesl na oltář k oběti zdechlého zapáchajícího osla? Oběť přinesená z nepoctivě nabytého majetku je ještě daleko odpornější. Jaké potom můžeme čekat slitování? Dejme tomu, že toho bylo nabyto krádeží. Nezapáchá to víc než zdechlý osel? Chceš poznat, jak zapáchá hřích? Slyš, co říká prorok: „Rány mi hnisají a páchnou“ (Žl 38,6). Slovy prosíš Boha, aby zapomněl na tvé špatnosti, ale krádežemi a podvodem, tím, že na oltář kladeš hřích, chceš, aby stále pamatoval na tvé jednání. Hříchem ovšem není jen toto, ale je tu něco daleko horšího. Ty tím špiníš duše svatých. Oltář je totiž kámen, i když posvěcený, ty duše však stále nosí Krista. A ty se opovažuješ přinést na oltář takovou nečistotu? Ne, namítneš, já obětuji jiné peníze než takové. Nesmysl, k smíchu to je. Nevíš, že i kdyby do spousty peněz skanula jen kapka nespravedlnosti, všechno se pošpiní? Hodí-li někdo do čisté bystřiny bláto, znečistí tím všechnu vodu. Dostane-li se do bohatství něco nečistě nabytého, všechno bohatství tím zapáchá. Když vstupujeme do kostela, myjeme si ruce, a srdce si již nemáme omýt? Což ruce mluví? Duše mluví, na ni hledí Bůh. Nic nepomůže čisté tělo, když duše je špinavá. Co pomůže mít čisté tělo, když budeš mít špinavé nitro? Strašné je a všechno obrátí v niveč, že dbáme na malichernosti, důležitým však pohrdáme. Nezáleží na tom, zda se modlíme s neumytýma rukama, avšak modlit se s neumytou duší, to je ze všeho nejhorší. Slyš, co je řečeno židům, kteří dbali jen na takovou zevní čistotu: „Smyj ze svého srdce zlo!“ (Jer 4,14). Kdy už konečně budeš na toto myslet? Umyjme se tedy ne špínou, ne nepoctivostí, ale čistou vodou, dobročinností. Napřed zanech nepoctivosti a potom teprve pěstuj dobročinnost! „Chraň se zlého a čiň dobré“ (Žl 37,27)!
Ruce pryč od nepoctivosti! Přilož je k dobrým skutkům. Neunikneme trestu, svlékáme-li stejnýma rukama druhé, třebas jiné neoblékáme nepoctivě nabytým. Látkou pro smír je každý hřích. Lépe je neobětovat než takto obětovat. I Kain by byl udělal lépe, kdyby vůbec neobětoval. Jestliže rozhněval Boha, protože přinesl méně hodnotnou oběť, jak by Boha nepopouzel k hněvu ten, kdo dává z cizího? Praví: Já jsem ti řekl, abys nekradl, a ty mi tím chceš prokazovat poctu? Ty si myslíš, že mám z toho radost? „Myslil jsi, že jsem jako ty? Usvědčím tě a řeknu ti to do očí“ (Žl 50,21)!
Kéž bychom nic takového neslyšeli, nýbrž za své dobré a čisté skutky kéž bychom vešli s rozžatými lampami do Ženichovy ložnice milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

74. homilie



Jan 14,8-9: „Filip mu řekl: ‘Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.’ Ježíš mu odpověděl: ‘Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce’“
1. Prorok pravil židům: „Ty máš čelo nevěstky, odvrhla jsi stud“ (Jer 3,3). Jak se zdá, bylo to řečeno nejen o onom městě, ale o všech, kteří se nestoudně staví proti pravdě.
Filip žádá Krista: „Ukaž nám Otce,“ a Kristus mu říká: „Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě?“ A přece někteří i po těchto slovech oddělují Syna od Otce. Proč hledáš ještě těsnější vztah mezi nimi? Někteří totiž vzhledem k těmto slovům upadli do Sabelliovy nemoci. Avšak nechme tyto odporné bezbožníky a podívejme se na přesnost, s jakou je to řečeno.
„Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě, Filipe?“ Jakže? Což jsi Otec, na kterého se ptám? Nikoli, odpovídá Kristus. Proto neřekl: „Neznáš ho,“ nýbrž „neznáš mě.“ Nic jiného tím neprohlašuje, než že to, co je Otec, zůstává ve svém bytí i Syn.
Jak na to přišel Filip? (Ježíš) pravil: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce“ (Jan 14,7). I židům to často řekl. Často se ho ptali Petr i židé, kdo je Otec, ptal se ho i Tomáš, a přesto se nikdo nic přesně nedozvěděl, dosud jeho slova nepochopili. Filip pak, aby se nezdálo, že je příliš zvědavý nebo že je jen jako židé na poušti, dodává hned ke slovům „ukaž nám Otce.“
„A to nám stačí,“ nic více nežádáme.
Kristus mu odpověděl: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ Skrze sebe ukazuje Otce. Filip znal velmi dobře Krista, proto to obrátil a říká: „Ukaž nám Otce.“ Kristus však nevyhovuje jeho přání, nýbrž uvádí ho na správnou cestu tím, že ho přesvědčuje, že skrze něho může poznat Otce. Filip ho chtěl vidět přímo svýma očima, protože slyšel, že proroci viděli Boha. Filipe, to byly lidské výrazy! Proto říkal Kristus: „Boha nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18). „Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně“ (Jan 6,45).
„Nikdy jste neslyšeli jeho hlas, nikdy jste neviděli jeho tvář“ (Jan 5,37). Ve Starém zákoně je psáno: „Člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu“ (Ex 33,20).
Co tedy Kristus? Velmi přísně praví:
„Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě?“
Neřekl: „Neviděl jsi mě“, nýbrž „neznáš mě“. Což chci poznat tebe? Přeji si vidět tvého Otce, a ty mi říkáš: „Neznáš mě.“ Jak to s tím souvisí? Velice. On ačkoli zůstává Synem, je tím, čím je Otec. Proto právem ukazuje Otce.
Slovy „kdo viděl mne, viděl Otce“ rozlišuje osoby, takže nikdo nemůže říci, že Otec je Syn. Kdyby totiž Syn byl Otec, neřekl by: „Kdo viděl mne, viděl Otce“.
Proč však mu neodpověděl: „Žádáš nemožné, to nemůže člověk poznat. To je možné pouze mně“? Protože (Filip) slovy „to nám stačí“ naznačil, že by ho úplně poznal, naznačuje mu Kristus, že ho neviděl. Kdyby bylo možné ho (Boha) vidět, jistě by ho viděl. Proto mu pravil: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“
Kdo vidí mne, vidí i jeho (Otce). Smysl těch slov je tento: Ani mne ani Otce není možné vidět. Filip chce vidět Otce svýma vlastníma očima, a protože si myslel, že vidí Syna (Krista), chtěl stejně tak vidět i Otce. Kristus mu tedy ukazuje, že ani jeho nevidí. Kdyby zde někdo nazýval poznání viděním, nijak proti tomu nebudu. Říká: Kdo poznal mne, poznal Otce. Ale toto neřekl, nýbrž aby ukázal na soupodstatnost, pravil: Kdo poznal mou podstatu, poznal i Otce. Jak to, namítneš. Kdo poznal tvora, poznal i Boha. Pravda, všichni znají tvory a viděli je, Boha však všichni neznají. Ostatně podívejme se, co chce Filip vidět. Snad moudrost Otce, jeho dobrotu? Nikoli. To, co je Bůh, jeho podstatu. V tom smyslu tedy Kristus odpovídá: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ Neřekl by to, kdyby byl jiné podstaty. Uvedu názorný příklad, abyste to pochopili. Kdo má zlato, nemůže vidět ve stříbře podstatu zlata. Jedna vylučuje druhou. Proto ho též správně pokáral slovy: „Tak dlouho jsem s vámi.“ Poslouchal jsi takové učení, viděl jsi na vlastní oči zázraky a všechno, co prozrazovalo božství, i co dělá Otec, odpouštět hříchy, odhalovat tajemství srdce, vítězit nad smrtí, ze země dělat něco nového, a „nepoznal jsi mě“.
2. Protože měl tělo, pravil: „Neznáš mě.“ Viděl jsi Otce. Nechtěj vidět víc. Viděl jsi mne, už se na víc neptej, poznal jsi ho ve mně.

Jan 14,10: „Nevěříš, že já jsem v Otci?“
To znamená: Ukážu se v téže podstatě.
„Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe.“ Vidíš tu naprostou shodu a doklad jediné podstaty?
„Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky.“ Proč přešel na skutky? Měl přece říci: On mluví ta slova. Je v tom obsaženo obojí: učení i zázraky. Může tu být i jiný důvod: že slova byla skutky. Jak to tedy dělá Otec? Jinde totiž říká: „Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi“ (Jan 10,37). Proč tedy zde říká, že je koná Otec? Prohlašuje tím, že není rozdíl mezi Otcem a Synem. Smysl jeho slov je tento: Nejednal by jinak Otec a jinak Syn. Na jiném místě praví, že on a Otec jsou činní. „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný“ (Jan 5,17). Tam ukazuje, že není rozdíl mezi skutky jeho a Otcovými, zde naznačuje totéž. Nediv se, jestliže slova prozrazují na první pohled pokoru. Napřed pravil „nevěříš“, a teprve potom to řekl. Volil taková slova, která by je přivedla k víře. Byl pánem jejich srdcí.

Jan 14,10: „Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“
Když slyšíte Otce i Syna, neměli byste už žádat jiný důkaz, že jsou jedna a táž podstata. Jestliže vám to nestačí k důkazu, že je stejné podstaty a moci, poučte se alespoň z jeho života. Kdyby se slova „kdo viděl mne, viděl Otce“ vztahovala na skutky, neřekl by potom: „Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.“ Zdůrazňuje to, aby ukázal nejen toto, ale ještě daleko více. Neříká: Mohu udělat daleko více než toto, nýbrž cosi, co bylo mnohem obdivuhodnější. I jiným mohu dát moc, aby konali ještě větší skutky než tyto.
Jan 14,12: „Amen, amen, pravím vám:Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci“
To znamená: Vy budete konat zázraky, já totiž odejdu. Potom, když učinil, co naznačil ve své řeči, praví:

Jan 14,13: „A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi“
Vidíš, jak opět to sám dělá? „Já to udělám,“ říká. „Já to udělám,“ praví, neřekl: „Požádám Otce,“ ale „aby byl Otec oslaven v Synovi.“ Jinde sice říkal: „Bůh jej oslaví v sobě“ (Jan 13,32), zde pak že on sám oslaví Otce. Až se totiž zjeví Syn ve své velké moci, tu bude Otec oslaven.
Co znamená „ve jménu mém“? To, co říkali apoštolové. „Ve jménu Ježíše Krista vstaň a choď!“ (Sk 3,6) Všechny zázraky, které oni konali, způsobil on sám. „A ruka Páně byla s nimi“ (Sk 11,21).

Jan 14,14: „Já to udělám“
Vidíš jeho moc? Co dělá prostřednictvím jiných, dělá sám, a co dělá sám, to dělá jen za pomoci Otce? Kdo by to řekl? Proč to opakuje? Aby tím potvrdil, co řekl, a aby ukázal, že to, co řekl dříve, řekl ve své pokoře.
Ono „odcházím k Otci“ znamená: nepominu, zůstane má moc, jsem v nebesích. To všechno řekl, aby je potěšil. Protože dosud neměli o zmrtvýchvstání správnou představu, dalo se předpokládat, že si pod tím budou myslet něco chmurného. Proto jim slibuje, že je to čeká také. Všude měl o ně starost, stále jim dokazoval, že je věčný. A nejen to, nýbrž že bude také mít velkou moc.
3. Následujme ho tedy a vezměme kříž. I když v přítomné době není pronásledování, je tu smrt. „Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského,“ praví Pavel (Kol 3,5). Uhasme tedy žádostivost, potlačme hněv, odložme nenávist. „To je živá oběť“ (Řím 12,1). Tato oběť nekončí popelem, nerozplyne se v dým, nepotřebuje dříví, oheň, meč. Má totiž sama oheň i meč, Ducha svatého. Takovýmto mečem vyřež ze srdce všechno zbytečné a cizí, otevři zacpané uši. Vášně a ošklivé žádosti bránívají, aby mohlo vstoupit slovo. Touha po penězích nedovolí slyšet něco o almužně (dobročinnosti), závist brání nauce o lásce, jiná nemoc (vášeň) činí duši vlažnou ke všemu dobrému. Zbavme se tedy špatných vášní. Stačí chtít, a přestanou. Nemysleme si, že tyranem je jen láska k penězům. Skutečným tyranem je jen naše lehkomyslnost. Mnozí totiž říkají, že ani nevědí, co je stříbro. Náruživost není něčím přirozeným. Přirozené sklony byly dány hned na počátku. Zlato a stříbro nebylo dlouho známo. Jak tedy vznikla náruživost? Z touhy vyniknout a z hrozné lehkomyslnosti. Jedny vášně jsou nutné, to jsou ty přirozené. Jiné nikoli. Například: ty, které ničí život, nejsou-li ukojeny, ty jsou přirozené a nutné, jako třeba touha po jídle, pití, spánku. Tělesná láska je sice přirozená, ne však nutná. Mnozí se jí totiž zřekli, a přece nezahynuli. Touha po penězích není ani přirozená ani nutná, nýbrž zbytečná. Nechceme-li ji, neovládne nás. I Kristus říkal, když mluvil o panictví: „Kdo může pochopit, ať pochopí“ (Mt 19,12). Když mluvil o penězích, již ne tak. Jak? „Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,33).
Vybízel k tomu, co bylo snadné; k tomu, co nemohou všichni zachovávat, jen radí. Proč tedy nemáme žádnou omluvu? Kdo je otrokem vášně nutné, nebude tak potrestán, kdo však je otrokem vášně, která není nutná, nebude mít žádnou obhajobu.
Co odpovíme, až řekne: „Když jsem byl hladový, neznali jste mě ani jste mě nenasytili?“ (Mt 25,42) Čím se budeme hájit? Že jsme sami nic neměli? Nejsme chudší než ona vdova, která svými dvěma haléři dala všem příklad. Bůh nepřihlíží k velikosti daru, ale k úmyslu. Na to hledí.
Když tedy obdivujeme jeho dobrotivost, dejme, co můžeme, abychom v přítomném i budoucím životě dosáhli lásky Boží a mohli požívat slíbených nám dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

75. homilie



Jan 14,15-17: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná“
1. Je zapotřebí činů, nikoli slov. Mluvit a slibovat je snadné, splnit již tak snadné není. Proč jsem to řekl? Poněvadž teď mnozí říkají, že ctí a milují Boha, skutky však dokazují opak. Ale Bůh chce, abychom jej milovali skutkem.
„Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“
Aby si nemysleli, že podle jeho slov: „Za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám,“ stačí prostě poprosit, proto dodal: „Jestliže mě milujete.“ Teprve tehdy to udělám. Poněvadž bylo pravděpodobné, že budou znepokojeni, až uslyší: „Odcházím k Otci,“ proto jim chce tím říci toto: Lásku ke mně dokážete ne tím, že jste znepokojeni, ale že se řídíte mými slovy. Dal jsem vám přikázání, abyste se navzájem milovali, abyste jeden druhému dělali to, co jsem já udělal vám. Milovat znamená řídit se tím a jednat jako ten, koho milujete.
„A já budu prosit Otce a dá vám jiného Přímluvce.“
Opět se v tom zračí jeho pokora. Dosud ho správně neznali. Dalo se tedy předpokládat, že si budou přát být s ním stále, mluvit s ním, mít ho tělesně stále mezi sebou, a že se budou domnívat, až odejde, že je nebude nikdo těšit. Co říká Kristus?
„Budu prosit Otce a dá vám jiného Přímluvce, Utěšitele“, to znamená jiného, než jsem já.
Ať se tedy zastydí ti, kdo onemocněli Sabelliovou chorobou a kdo nesprávně smýšlejí o Duchu!
Na té řeči je obdivuhodné to, že jednou ranou udeřil bludy, navzájem tak rozdílné. Slovem „jiného“ ukazuje na rozdílnost osob, slovem „Přímluvce“ (Utěšitel) na tutéž podstatu.
Proč říká „budu prosit Otce“? Protože by tak neuvěřili, kdyby řekl, že ho pošle. Teď jde o to, aby uvěřili (v Ducha). Později už říká, že ho pošle. „Přijměte Ducha svatého,“ praví (Jan 20,22). Zde, aby jeho slova byla hodnověrnější, že bude prosit Otce.
Jan o něm říká: „Všichni jsme dostali z jeho plnosti“ (Jan 1,16). Co však měl a jak to dostává od jiného? „On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm,“ říká Jan Křtitel (Lk 3,16). Co měl více než apoštolové, jestliže musel žádat Otce, aby mohl dát jiným, když oni to často dělali zdánlivě i bez modlitby? Je-li Duch svatý posílán Otcem na prosbu, proč nepřijde sám od sebe? Ačkoli je všudypřítomný a rozděluje každému, jak chce (1 Kor 12,11), proč je posílán od jiného? „Oddělte mi Barnabáše a Šavla,“ říká (Sk 13,2). Tito služebníci slouží Bohu, a přesto je se vší svou autoritou povolal k jiné práci. Ale nevolal je k jiné práci, nýbrž chtěl ukázat svou moc. Namítneš: Proč bude prosit Otce? Aby ukázal, že nastává doba příchodu Ducha svatého.
Duch svatý totiž přišel, když je očistil obětí. A proč nepřišel, když byl s nimi Ježíš? Protože ještě nebyla dokonána oběť. Když však byl zmařen hřích a jim hrozilo nebezpečí, když se chystají k zápasu, tehdy bylo třeba, aby přišel někdo, kdo by je posiloval. A proč nepřichází Duch svatý ihned po zmrtvýchvstání? Aby opravdu po něm toužili a přijali ho s velkou láskou. Dokud byl s nimi Kristus, nebáli se, když pak odešel, velmi toužili ve své opuštěnosti a ve svém strachu jej přijmout.
„Přebývá u vás a bude ve vás.“
To znamená, že ani po smrti neodejde. Aby však to nepovažovali za druhé vtělení, když slyší o Přímluvci, a nechtěli ho vidět na vlastní oči, proto říká: „Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná.“
Nebude s vámi takovým způsobem jako já, bude přebývat ve vašich duších. To znamenají slova: „Bude ve vás.“ Nazývá ho Duchem pravdy, aby jim tak připomněl předobrazy ze Starého zákona.
„Aby s vámi zůstal navždy.“ Co to znamená? To, co sám říká: „Já jsem s vámi“ (Mt 28,20). Konečně tím naznačuje i něco jiného. Nebude trpět to, co já, ani neodejde.
„Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí.“ Řekni mi, copak patří mezi neviditelné bytosti? Nikoli. Zde tím míní poznání. Proto dodal: „A nezná.“ Dokonalé poznání nazývá viděním. Nejbystřejší ze smyslů je zrak, a tímto smyslem dostáváme dokonalé poznání. Světem zde nazývá špatné lidi, a proto těší (učedníky) tím, že jim dá velmi vítaný dar.
Pohleď, jak mluví Kristus o Duchu! Je jiný než já, neopustí vás. Přichází jako já jedině k vám, ve vás zůstane. Ale ani tak je nezbavil sklíčenosti. Přáli si, aby (Kristus) byl s nimi stále přítomen. Aby je tedy tohoto pociitu zbavil, říká:

Jan 14,18: „Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu“
Nemějte žádný strach. Řekl-li jsem, že vám pošlu jiného Přímluvce, neznamená to, že bych vás natrvalo opustil. Jestliže jsem řekl, že s vámi zůstane navždy, neznamená to, že já bych vás již nespatřil. „Nenechám vás sirotky.“ Na začátku je oslovil: „dítky“, proto zde říká: „Nenechám vás sirotky.“
2. Na začátku pravil: „Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já; v domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Protože mezitím uplyne dlouhá doba, dává zde Ducha. Oni však jeho slova nepochopili a neměli valnou radost. Proto jim říká: „Nenechám vás sirotky.“ Toto si nejvíce přáli. Protože slovy „zase k vám přijdu“ naznačoval svou přítomnost, proto pohleď, jak jim to naznačil. Aby nežádali totéž jako dříve, neřekl to přímo. Ke slovům

Jan 14,19: „Ještě krátký čas a svět mě již neuvidí“ totiž dodal: „Vy mě zas uvidíte“
Jako by tím řekl: „Přijdu k vám, ne ovšem tak jako dříve, kdy jsem se s vámi krátký čas stýkal.“ Aby pak nenamítli: Proč jsi tedy židům neřekl: „Již mě neuvidíte“?, vyvrací jejich námitku prohlášením: „Zase (jedině) k vám přijdu.“ Takový je i Duch.
„Já jsem živ a také vy budete živi.“
Neodloučí nás navěky ani kříž, jenom mě nakrátko skryje. Myslím, že životem nemíní jenom život pozemský, nýbrž i život budoucí.

Jan 14,20: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás“
U Otce je svým bytím (podstatou), u nich svorností a pomocí Boží. Řekni mi, proč to tak odděluje? Je velký rozdíl, nekonečně velký rozdíl mezi Kristem a učedníky. Jestliže jsou použita tatáž slova, nediv se. Písmo často používá tatáž slova o Bohu i o lidech, ne však v témže smyslu. My jsme nazýváni bohy (1 Kor 8,5), syny Božími (Gal 3,26), nemá to však týž smysl, jako když se používají o Bohu. Syn se nazývá obrazem (Kol 1,15) a slávou (1 Kor 11,7) a my také, avšak je tu velký rozdíl. „Vy patříte Kristu a Kristus Bohu“ (1 Kor 3,23). Kristus ovšem nepatří Bohu ve stejném smyslu jako my Kristu. Smysl jeho slov je tento: Až vstanu z mrtvých, poznáte, že nejsem oddělený (řecky „aposchismai“) od Otce, ale že mám tutéž moc, že jsem s vámi stále. Při hlásání mé nauky vám budu pomáhat, nepřátele potírat, vy budete statečně hlásat Boží slovo, ono bude každým dnem rozkvétat, všechno ustoupí před slovem zbožnosti. „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Vidíš, že ani zde nemají ta slova stejný význam? Kdybychom je chápali ve stejném smyslu, nebude rozdíl mezi apoštoly a Kristem.
Proč však říká: „V onen den poznáte“? Poněvadž tehdy uvidí, že vstal z mrtvých, že se s nimi stýká. Tehdy se naučí správně věřit. Velká byla totiž moc Ducha a ta je všemu naučila.

Jan 14,21: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje“
Nestačí totiž přikázání pouze znát, nýbrž musíme je též svědomitě plnit. A proč jim často opakuje totéž? Například: „Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání“ (Jan 14,15). Kdo má moje přikázání a plní je, kdo slyší mé slovo a zachovává je, ten mě miluje. Kdo neslyší má slova, nemiluje mě (Jan 14,24). Myslím, že má na zřeteli jejich stísněnou náladu. On s nimi velmi mnoho hovořil o smrti. – „Kdo svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný“ (Jan 12,25). „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden“ (Mt 10,38), a ještě mnohem více. Tedy vlastně je tím káral. Vy si myslíte, že jste z lásky smutní? Známkou lásky je nebýt smutný. A protože toto v nich chtěl vzbudit, opakoval to. „Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci!“ (Jan 14,28). Nynější vaše pocity zavinil váš strach. Že máte takový strach před smrtí, to není vlastností těch, kdo plní má přikázání. Kdybyste mě opravdově milovali, dali byste se ukřižovat. Mé slovo vás vybízí, abyste se nebáli těch, kdo zabíjejí tělo. Takové miluje Otec i já, „a zjevím se jim“.
Potom mu říká Juda:

Jan 14,22: „Jak to, že se nám chceš dát poznat?“
3. Vidíš, jak byla jejich duše plná zármutku? Juda byl dojat i znepokojen. Domníval se, že ho uvidí tak, jako my vidíme ve snu mrtvé. Aby si to nemysleli, slyš, co říká:

Jan 14,23: „(Otec a já) přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“
Jako by tím řekl: Jako Otec zjevuje sebe, tak i já. Nejen těmito slovy, ale i oněmi „učiníme si u něho příbytek“ odstranil jakékoli dohady. To nebude sen.
Pohleď na učedníka. Je znepokojen, neodvažuje se vyslovit, co chtěl říci. Neřekl: „Ach, až zemřeš, zjevíš se nám jen tak, jako se zjevují mrtví?“, nýbrž: „Jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“
Ježíš tedy říká: Vás přijmu, protože plníte má přikázání. A aby ho nepovažovali za vidinu, až ho později spatří, předem je na to upozorňuje. Aby si nemysleli, jak jsem již řekl, že se jim takovým způsobem zjeví, uvádí i důvod. Praví, že pro zachovávání přikázání zjeví se tak i Duch (svatý). Jestliže si ho nedovedou představit jako zmrtvýchvstalého, ačkoli s ním byli tak dlouho, ano ani to nechápou, co by asi pociťovali, kdyby se jim hned na začátku takto zjevil? Proto s nimi jí, aby ho nepokládali za vidinu. Jestliže si to mysleli, když ho viděli kráčet po vodě, viděli jeho tvář a nebyl daleko od nich, co by si asi mysleli, kdyby ho spatřili hned po zmrtvýchvstání? Když ho viděli ještě ovázaného obvazy? Proto jim neustále opakuje, že se zjeví, proč a jak se zjeví, aby ho nepovažovali za vidinu.

Jan 14,24: „Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal“
Kdo tedy nechce slyšet má slova, nemiluje nejen mne, nýbrž ani Otce. Jestliže poslouchat přikázání – jsou to přikázání i Otce – je známkou lásky, tedy ten, kdo je slyší, nemiluje pouze Syna, ale i Otce.
Jak je s námi toto tvé slovo? Takto: Nic nemluvím, co by nemluvil Otec, ani nemluvíme, co by bylo proti.

Jan 14,25: „To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás“
Toto nebylo jasné, jiné nepochopili, o jiném pochybovali. Aby se tedy znovu neptali, která to jsou přikázání, zbavil je této vnitřní nejistoty slovy:

Jan 14,26: „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu“
Snad je vám nyní nejasné, co jsem vám řekl, on však je bezpečným učitelem. Slova „u vás zůstane“ (Jan 14,17) naznačují, že Kristus odejde. Potom říká, že Duch nepřijde, dokud bude u nich, a oni že všechno úplně nepochopí. Mají tedy statečně nést jeho odchod, poněvadž takhle to bude pro ně nanejvýš dobré.
Často nazývá Ducha svatého Utěšitelem vzhledem k útrapám, která podstoupí. I když toto slyšeli, byli znepokojeni při pomyšlení na obtíže, na boje, na jeho odchod, proto pohleď, jak je znovu těší:

Jan 14,27: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“
Jako by tím řekl: Co vám udělá svět, bude-li s vámi můj pokoj? Je to zcela jiný pokoj. Pokoj, který dává svět, je často zhoubný a neužitečný, nic nepomůže. Já však dávám takový, že budete žít v míru mezi sebou vespolek, a to vás učiní silnými. Protože ono „zanechávám“ – což naznačovalo, že odejde – je mohlo značně znepokojit, říká znovu:
„Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“
Vidíš, že byli znepokojeni jednak proto, že ho měli rádi, jednak proto, že měli strach?

Jan 14,28: „Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‘Odcházím’ a ‘zase k vám přijdu’. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci. Neboť Otec je větší než já“
Čím jim chtěl způsobit radost, jak je potěšit?
4. Co tím chce říci? Dosud neměli správný názor na zmrtvýchvstání (jak ho mohli mít, když nevěděli, že vstane z mrtvých?), ani docela správné ponětí o něm a domnívali se, že Otec je větší. Těmi slovy chce říci toto: Máte o mne strach, jako bych neměl moc se bránit, nedůvěřujete, že vás po ukřižování opět spatřím. Když však jste slyšeli, že jdu k Otci, měli byste se radovat, že odcházím k většímu, který má moc odstranit všechno zlé.
„Slyšeli jste, že jsem vám řekl.“
Proč toto dodal? Nestydím se to říci, protože velmi důvěřuji, nebojím se. Toto tím chce říci.

Jan 14,29: „Tedy toto i budoucí jsem vám pověděl už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane“
Jako by řekl: Věděli byste to, kdybych to neřekl? Neřekl bych to, kdybyste důvěřovali. Vidíš, jak se snaží, aby porozuměli? I když totiž řekl: „Myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned více jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil?“ (Mt 26,53), mluvil tak vzhledem k mínění posluchačů. Nikdo, ani sebepošetilejší, totiž nemůže říci, že by si nemohl pomoci sám, ale že potřeboval pomoc andělů. Pokládali ho za pouhého člověka, proto zmiňuje dvanáct pluků andělů. Vždyť tehdy se jen zeptal, a vojáci padli na zem (Jan 18,6).
Kdyby někdo řekl, že Otec jako příčina je větší, nebyli bychom proti tomu. Ani tak nejedná, že by byl Syn jiné podstaty. Smysl těch slov je tento: Dokud budu zde, budete si asi myslet, že nám hrozí nebezpečí, až odejdu tam, budete již věřit, že jsem v bezpečí. Otce totiž nikdo nepřemůže. Toto všechno bylo takto řečeno vzhledem k nedostatečnosti učedníků. Já sám důvěřuji a nemyslím na smrt. Proto pravil: „Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane.“ Protože to dosud nemůžete pochopit, říká, ať je vám útěchou Otec, kterého považujete za většího. Když je tedy potěšil, zase mluví smutným tónem.

Jan 14,30: „Už s vámi nebudu mnoho mluvit.“
Proč? „Protože přichází vládce tohoto světa. Proti mně však nezmůže nic“
Vládcem tohoto světa nazývá ďábla a špatné lidi. Nevládne zemi ani nebi, protože by všechno rozvrátil a zničil, vládne však těm, kdo se mu oddali. Proto ho též nazývá vládcem temnot tohoto věku. Temnotami tu opět nazývá špatné skutky. Co tedy? Ďábel tě zničí? Nikoli. Nic proti mně nezmůže. Proč tedy tě oni zahubí? Poněvadž chci,

Jan 14,31: „Aby svět poznal, že miluji Otce“
Ne proto, že bych byl podroben smrti nebo že bych byl povinen tak učinit, nýbrž podstupuji to z lásky k Otci. Chtěl je tím opět povzbudit na mysli a způsobit, aby poznali, že ne nerad, ale rád jde na smrt a že pohrdá ďáblem. Nebylo dost, že jednou řekl: „Krátký čas jsem s vámi“ (Jan 7,33). Toto, a právem, často opakuje a vplétá do toho radostná slova, jen aby to pochopili. Proto jednou říká: „Odcházím, a zase k vám přijdu“, jindy: „Abyste i vy byli tam, kde jsem já,“ brzy: „Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít, půjdeš však za mnou později“, jindy „jdu k Otci“, „Otec je větší než já“, „řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane.“ Netrpím z donucení, ale z lásky k Otci. Měli tak poznat a pochopit, že smrt není nic hrozného a neuškodí tomu, kdo ho miluje a chce jím být milován. Aby je posiloval na mysli, vsunoval do smutných slov slova radostnější. Těšil je: „Zůstane s vámi navždy“, „je to pro vás dobré, abych já odešel“ (Jan 16,7).
Proto tolik mluvil o Duchu. „Ve vás bude, svět ho nemůže přijmout, on vám připomene všechno“, Duch pravdy, Duch svatý, Utěšitel. Je užitečné, aby nemalomyslněli, jako by byli bez pomoci.
Říká, že je to dobré, aby ukázal, že je naplní Duchem.
5.Víme, co se stalo. Oni bázliví se po příchodu Ducha vrhali do víru nebezpečí, proti meči, do ohně, mezi zvěř, do moře, podstoupili všechna možná muka. Neučení, prostí, mluvili tak odvážně, že překvapovali posluchače. Z měkkých jako bláto je udělal Duch tvrdými jako železo a nedovolil, aby upadli do lidských slabostí. Taková je milost. Najde-li rozpaky, rozptýlí je, odstraní špatnou vášeň, vyhání strach a nedovolí, aby člověk dělal něco, co je pro něho nedůstojné. Ale jako by ho vynesla do nebe, káže mu přemýšlet o nebeských věcech. Proto nikdo nepovažoval nic ze svého majetku za své vlastní, setrvávali na modlitbách s radostí a upřímným srdcem. Toto si Duch přeje nejvíc. „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). Namítneš, že lidé žijící duchovním životem jsou často smutní. Tento smutek je však sladší než radost. Kain byl zarmoucen, avšak zármutkem tohoto světa. Pavel byl zarmoucen, ale tak jak si přeje Bůh. Všechno totiž, co je z Ducha, přináší velmi veliký prospěch, jako zase všechno, co je ze světa, velmi veliký trest. Získejme si tedy nepřemožitelnou pomoc Ducha tím, že budeme zachovávat přikázání, a nebudeme slabší než andělé. Oni totiž, i když nemají tělo, nejsou takoví. (Kdyby tomu tak bylo, žádná duchová bytost by nebyla špatná.) Všude je toho příčinou svobodná vůle. Proto i mezi duchovými bytostmi byli shledáni horší, než jsou lidé či zvířata, a mezi bytostmi tělesnými zase lepší, než jsou bytosti netělesné. Všichni spravedliví, kteří žijí na zemi, i když měli tělo, vykonali mnoho dobrého. Jako poutníci a cizinci žili na zemi, jako občané v nebi. Neříkej tedy: Mám tělo, nemohu zvítězit, ani bojovat o ctnost. Neobviňuj Stvořitele. Kdyby tělo znemožňovalo žít ctnostně, nebyla by to naše vina. Že však je ctnostný život možný, ukázal zástup světců. Pavlovi nezabránilo tělo, aby se stal takovým, jaký byl, ani Petrovi nevzalo klíče od nebes. I Henoch byl přenesen do nebe a nebyl nalezen, přestože měl tělo. I Eliáš byl vzat s tělem. Abrahám s Izákem a vnukem, třebaže měli tělo, stali se slavnými. I Josef měl sice tělo, ale zvítězil nad nestoudnou ženou. A co mluvím o těle. I kdybys spoutal tělo řetězem, nic to nepomůže. Já jsem spoután, ale slovo není spoutáno, říká Pavel (2 Tim 2,9). A co mluvím o poutech a okovech? Zavři do vězení, zajisti závorami, a ani to nebude na překážku ctnosti. Tak učil Pavel. Poutem duše není železo, ale strach, láska k penězům a tisíce jiných vášní. Toto spoutává tělo, i když není v poutech. Namítneš, že původem toho je tělo. To je jen výmluva a falešná vytáčka. Kdyby toho bylo příčinou tělo, byli by všichni takoví. Jako není možné vyhnout se únavě, spánku, hladu, žízni, protože je to přirozené, tak kdyby to bylo přirozené, nikdo by se ani takové tyranii nevyhnul. Jestliže se toho však mnozí umějí vyvarovat, je jasné, že je tím vinna lehkomyslná a slabošská duše.
Této slabosti se tedy zbavme a neobviňujme tělo. Tělo podřiďme duši, aby bylo poslušné a abychom tak dosáhli věčných dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků.
Amen.


Sdílet

Související články:
Jan Sarkander - sbírka básní (06.01.2024)
Život s církví - sbírka básní (02.01.2024)
Požehnané Velikonoce - sbírka básní (28.12.2023)
Historie Fryšavy (21.12.2023)
Naše paní Zdislava - sbírka básní (14.12.2023)
Ladislav Simajchl: Patnáct pravidel pro lektory (12.12.2023)
Ozvěny lidových pověstí (09.12.2023)
Jiří Mikulášek: Sejdeme se v nebi (kniha on-line) (29.12.2022)
Matka Ustavičné Pomocii a modlitby ukrajinsky (23.09.2022)
Kniha: Petr Piťha "Slyšte slovo a zpívejte píseň" (tištěná i on-line) (30.03.2022)
Nová kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.: Slyšte slovo a zpívejte píseň (26.03.2022)
Příběhy moudrosti od Jitky Krausové k poslechu na TV-MIS (22.01.2022)
Kniha k poctě zdravotníků - darujte ve svém okolí (03.01.2022)
Tři nové brožurky pro děti požehnány (21.11.2021)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Pojď si hrát - Potopa světa a Babylonská věž (19.11.2021)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Kluk jak buk 1. a 2. díl (17.11.2021)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Skřítek Kostelníček (15.11.2021)
Nabídka: objednejte si Kmotrovský list (08.11.2021)
MUDr. Jitka Dominika Krausová, OV: Eskulapova hůl, lampa a kříž (09.08.2021)
Žehnání nové knihy citátů papeže Františka (16.05.2021)
On-line objednávky knih tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. (01.03.2021)
Nová kniha z A.M.I.M.S.M požehnána (23.02.2021)
5. až 8. března 2021 navštíví papež František Irák (14.02.2021)
Nabídka: přijeďte si pro knihy na faru do Vranova (18.01.2021)
10 nejžádanějších brožurek z produkce A.M.I.M.S. (09.01.2021)
Tip na vánoční dárek (24.11.2020)
Anka Kolesárová: jak se Vám líbí? (21.11.2020)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Anka Kolesárová aneb pravý vzor (11.11.2020)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Řekli svatí a to platí! 3. díl (09.09.2020)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Pojď si hrát - svatý Václav (27.12.2019)
Jitka Krausová: Příběhy moudrosti (Pomoc na cestě k sebepoznání a růstu) - kniha, e-kniha (29.11.2019)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Jeníkov aneb prožito (11.11.2019)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Anna Balintová - Desatero Božích přikázání pro děti (08.11.2019)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Pět křížových cest (04.11.2019)
Marie Restituta (03.11.2019)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: Nová kniha - Josef Janšta: Prázdniny bez tabletu (11.10.2019)
Jitka Krausová: Manželství - cesta ke svatosti (Svatí manželé 20. století) - kniha, e-kniha (14.06.2019)
Jozef Luscoň: Do akce jde Titus! (kniha, e-kniha) (14.06.2019)
Kniha P. Marek Dunda, P. Pavel Zahradníček (editoři sborníku): Dotyky nebe a země (22.12.2018)
Hlasujte v anketě Kniha čtenářů Katolického týdeníku pro knihy A.M.I.M.S. (31.10.2018)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. omalovánky od ATER: Šebestián Kubínek (31.10.2018)
Brožurka: Hesla pro skvělý život (20.10.2018)
Josef Janšta: Eliška a Víťa (16.09.2018)
Nová brožurka tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.: Eliška a Víťa (16.08.2018)
Objednejte si jedinečnou knihu (30.03.2018)
Jak používat knihu Krokodýl (04.03.2018)
Víte, že brožurky Tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. jsou i v Brně? (07.12.2017)
Kniha "Dějiny, jak je možná neznáte" na 2. místě v anketě Katolického týdeníku! (04.12.2017)
P. Pavel Zahradníček: Dějiny, jak je možná neznáte (kniha, e-kniha) (08.11.2016)
Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 1.-15., Jan 1,1-18) (04.10.2016)
Duhový den v Břežanech (27.06.2016)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: komisní nabídka brožurek na Noc kostelů (15.05.2016)
V anketě Katolického týdeníku Kniha roku 2015 vyhrála brožurka Cena, kterou zaplatíš (05.12.2015)
Jaroslav V. Polc: Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti (kniha k objednání i stažení) (17.11.2015)
Nová kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. - Joseph Fadelle: Cena, kterou zaplatíš (13.10.2015)
A.M.I.M.S. - Svatý Antonínek a farnost Kunovice (14.08.2015)
Zahradní slavnost v Břežanech (04.05.2015)
Mozaika duchovní moudrosti (30.03.2015)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
A já jsem s vámi i za železnou oponou
(12.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Vyřiďte sijónské dceři
(11.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Rodiče a školáci
(06.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Květy Nejsvětější Svátosti
(03.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
A nezapomeň na modlitbu
(01.10.2014)
Mozaika duchovní moudrosti (30.08.2014)
Svatý Alfons Maria de Liguori: Návod na dobrý život (08.04.2013)
Odhalení kamene požehnaného
pro Dům Maxmiliánum
(25.01.2012)
Hlasujte pro knihu z A.M.I.M.S. (FATYM) (02.11.2011)
Řekli svatí a to platí... aneb citáty blahoslavených a svatých (06.09.2011)
P. Marin Sedloň OMI: Doprovázení. Krátké reflexe k duchovnímu vedení (23.01.2011)
Biblický rozjímavý růženec (10.01.2011)
Kateřina Baková OP Autobiografie III. část (05.01.2010)
Kateřina Baková OP: Autobiografie I. část (03.12.2009)
Pozor změna - hlasovat je možno až do 16. 11.2009 (12.11.2009)
Základní kámen pro Maxmiliánum byl požehnán Svatým Otcem (18.10.2009)
Kompletování brožurek (06.08.2009)
Kateřina Baková OP Autobiografie II. část (25.06.2009)
Seznam knih A.M.I.M.S. k objednání (uspořádání dle témat) (17.02.2009)
Seznam knih A.M.I.M.S. k objednání (uspořádání dle autorů) (11.01.2009)
| Autor: Táňa Dohnalová | Vydáno dne 03. 12. 2016 | 11303 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace