Přinášíme 2. část článku Karola Dučáka pojednávající o historii arménského národa.
1. část článku najdete zde
Zásluhy ruského národa
při záchraně Arménů
2. část článku
Muslimské i nemuslimské obyvatelstvo impéria bylo po stránce náboženské organizované v takzvaných milletech. Jelikož Osmanská říše byla islámskou říší, nejpočetnější byl pochopitelně muslimský millet. Jeho příslušníci se řídili pravidly a zákony svého vyznání a byli plnohodnotnými obyvateli říše za předpokladu, že nevykonávali žádnou činnost, která by byla v rozporu se zákony a zájmy muslimské říše.
V rámci nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše byl nejmocnější řecký millet, který měl v některých částech říše, především na Balkáně, velmi silné postavení. Tvořili ho kromě etnických Řeků vyznavači ortodoxních církví nejrůznějšího původu. Na Balkáně to byli Srbové, Bulhaři, Rumuni, Albánci, v Asii křesťané, kteří mluvili turecky a arabsky. Méně četné byly další dva millety: arménský a židovský. Katoličtí Řekové a Arméni, kteří byli v jednotě s Římem, však nepatřili k žádnému z dříve uvedených křesťanských milletů, tedy ani k řeckému, ani k arménskému.
Je však třeba v této souvislosti připomenout, že mnozí křesťané se dobrovolně zřekli své víry a přestoupili na islám, aby tak získali rovnoprávné postavení s muslimy. Díky tomu mnozí z nich dosáhli oslnivého společenského vzestupu, ale tím pádem rostl počet muslimů v impériu na úkor křesťanů, kteří se z vlastní vůle zříkali své víry.
Křesťané a Židé v Osmanské říši měli sice diskriminační statut zimmí, přesto však patřilo jejich postavení k nejpozoruhodnějším specifikům osmanského státu. Už bezprostředně po dobytí Konstantinopole v roce 1453 sultán Mehmed II. dosadil do úřadu řeckého patriarchu a o několik let později (podle různých pramenů v roce 1458 nebo v roce 1461) i arménského patriarchu. Takovým způsobem integroval obě nejpočetnější křesťanské církve, které měly vlastní náboženské struktury, do správného aparátu říše. O něco později (podle různých pramenů v roce 1556 nebo v roce 1557), byl znovu založen srbský ortodoxní patriarchát se sídlem v kosovském městě İpek (dnes Peć).
Jiné křesťanské skupiny nebyly natolik pevně integrovány do státního aparátu říše. Šlo o nestoriány z jihovýchodní Anatólie, monofyzitské egyptské Kopty, syrské jakobity či libanonské maronity, unifikované s Katolickou církví. V podobné situaci byly až do 19. století i Židé. Přesto však všechny tyto náboženské obce získávaly částečný podíl na moci v rámci státem stanovené dělby práce. Tímto racionálním způsobem se sultáni snažili vypěstovat v osmanských nemuslimech pocit sounáležitosti k jedné obrovské říši, díky čemuž se jim do značné míry dařilo eliminovat jejich případné snahy o osamostatnění se.
I když Osmani viděli smysl existence svého státu jako prostředek k šíření islámu, islámské právo jako právní základ země zakazovalo vynucené konverze na islám. I zde se však v mnoha případech teorie rozcházela s praxí. Vztah muslimského impéria vůči křesťanům byl vskutku rozporuplný. Z dějin sice známe nemálo příběhů talentovaných křesťanů, kteří dosáhli oslnivých úspěchů v Osmanské říši, historie však zaznamenala i mnohé případy krutého teroru vůči křesťanům.
K nejvíce zkoušeným národům impéria Osmanů patřili křesťanští Arméni ve své historické vlasti na území Arménské vysočiny. Arméni byli po staletí vystaveni krutému teroru, protože jejich existenci v původní vlasti vnímali Turci jako politické nebezpečí.
Je však třeba otevřeně konstatovat, že i mezi Turky byli ušlechtilí vzdělanci, kteří nesouhlasili s uplatňováním teroru vůči křesťanům. Jedním z nich byl turecký cestovatel a spisovatel Evliya Çelebi, který začátkem XVII. století podnikal četné vojenské výpravy s osmanskými vojsky. Na základě zážitků z cest po Arménii napsal mimo jiné: „
V Erzurumu byl celý horizont pokryt kouřem hořících arménských vesnic, a ze stanů tureckých vojáků bylo slyšet zvuky hudebních nástrojů a stony Arménů.“
Tohoto ušlechtilého Turka překvapily nesmyslné strašné oběti, jak sám napsal po návratu z jednoho pochodu s armádou Osmanů.
Arméni po staletí prožívali velmi neklidné časy. Jejich situaci komplikovala i skutečnost, že území, které obývaly, bylo multietnické, a kromě nich na něm žili i Turci, Kurdi, Čerkesové a příslušníci jiných národů. Zvláště vztahy Arménů s Kurdy byly mimořádně komplikované.
V 16. století sváděly o historickou vlast Arménů zdlouhavé a vyčerpávající války Osmanská říše a sáfijská Persie. V roce 1555 podepsaly obě bojující strany mírovou smlouvu, která rozdělila Arménii na dvě části. Západní Arménie připadla Osmanské říši (Erzurumský, Karský, Vanský, Sebastijský a Diarbekirský vilajet). Východní Arménie byla připojena k Persii (Jerevanský, Nachičevanský, Karabašský a jiné chanáty). Osmanští Arméni hledali spojence, kteří by jim pomohli zlepšit vyhlídky do budoucnosti. Své naděje upíraly na carské Rusko, se kterým zintenzivňovali kontakty od 70. let 17. století. To vedlo k vytvoření trvalé proruské orientace Arménů, kteří cítili ve velkém ruském národě spřízněnost a oporu. Jak se později ukázalo, bylo to nejvýznamnějším předpokladem pozdější záchrany Arménů v jejich staré vlasti a vytvoření jejich samostatného státu ve 20. století.
Koncem 17. století došlo k významné události pro křesťanskou Evropu. Osmanská armáda utrpěla zdrcující porážku, kterou jí uštědřila křesťanská vojska v bitvě u Vídně v roce 1683. Od tohoto momentu se Osmanská říše dostávala do trvalé defenzivy a ocitala se pod silným tlakem panovníků křesťanské Evropy, žádajících o zlepšení postavení nemuslimů v impériu Osmanů. Díky tomu došlo k výraznému oživení křesťanského života v Osmanské říši. Zatímco před bitvou u Vídně v roce 1683 vystupovali osmanští sultáni ve vztahu k evropským křesťanským panovníkům s vyzývavou arogancí, vojenské úspěchy Evropanů, kteří způsobovali Osmanům po vítězné bitvě u Vídně další potupné porážky na vojenském poli, přinutily sultány s pokorou akceptovat požadavky na zlepšování postavení nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše.
V roce 1740 se Francie ujímá protektorátu nad katolíky říše. Ochráncem pravoslavných křesťanů se stává ruský car. Na základě mírových jednání v Kücük Kaynarca v roce 1774 převzalo Rusko ochranu nad všemi ortodoxními poddanými, kteří žili v osmanských oblastech. Díky protektorátu Ruska získali ortodoxní křesťané v říši poměrně významné postavení nejen v řeckých a balkánských provinciích nebo na syrských územích, ale i na území dnešního Turecka, především v Istanbulu. V Anatólii tvořili ortodoxní křesťané četné minority, ovšem i jejich význam vzrůstal. Populace katolíků v Osmanském impériu nebyla tak početná jako komunita ortodoxních věřících a představovali ji především maronité v Libanonu, který byl v té době součástí říše.
Osmanští křesťané časem získali významné postavení ve sféře obchodu a finančnictví na úkor Židů, kteří v této oblasti dominovali předtím, v době rozkvětu Osmanské říše. V době největšího rozmachu impéria Osmanů byli Židé detailně obeznámeni s evropskou vzdělaností a jako příslušníci nekřesťanského náboženství nemohli být podezřívání ze sympatií k evropským nepřátelům osmanského impéria, proto hráli důležitou roli v ekonomickopolitické zprávě říše. Jenže právě oni nejvíce doplatili na úpadek osmanského státu od konce 17. století. Na rozdíl od křesťanů nemohli doufat v pomoc a protektorát evropských křesťanských vlád a tak zůstali do jisté míry ve společnosti izolováni. Jejich postavení se částečně zlepšilo až v druhé polovině 19. století. Z obchodu, finančnictví a státních úřadů je v převážné míře vytlačili Řekové, Arméni a arabsky mluvící křesťané z Levanty (Východního Středomoří).
Důležitým momentem, který přispěl ke zvýšení prestiže křesťanského obyvatelstva v Osmanské říši, byl vznik řecké aristokracie, která se vytvořila v 17. a 18. století v Istanbulu, metropoli impéria, a těšila se neobyčejné přízni Osmanů. Její příslušníci, pocházející z vlivných patricijských rodin, byli podle svých rodových sídel v istanbulské čtvrti Fanar označováni jako fanarioté. Časem si vytvořili doslova monopol na několik důležitých úřadů ve státě. Patřil k nim i úřad dragomana Vysoké porty (nejvyššího vládního orgánu Osmanské říše). Oficiálně sice šlo o post obyčejného tlumočníka, ve skutečnosti však dragoman odpovídal za zahraniční styky impéria. Fanariotům také náležel úřad místodržících podunajských knížectví, z nichž se později etablovalo rumunské království.
Dobytí Egypta Napoleonem v roce 1798 vyvolalo potřebu reforem v Osmanské říši. Osvícený sultán Mahmud II. (1808-1839) se již v období své vlády snažil reformovat impérium natolik, aby ho evropské mocnosti začaly vnímat jako součást Evropy. On sám začal éru radikálních reforem v Osmanské říši, které přinesly pozitivní změny i pro Katolickou církev. Díky společnému zásahu Rakouska a Francie u Vysoké Porty byl v roce 1829 katolíkům Osmanské říše udělen status millet (státem uznané společenství). Diplomatická aktivita papeže Pia VIII. a nátlak křesťanských panovníků přiměly sultána Mahmuda II. vydat v roce 1830 dekret, který umožnil arménským katolíkům svobodně vyznávat svou víru a stavět kostely. Na základě toho papež Pius VIII. zřídil 6. července 1830 primaciální Konstantinopolské arcibiskupství pro arménské katolíky.
Slabost Osmanů poskytovala dominantním Evropanům téměř neomezené právo zasahovat do vnitřních záležitostí Osmanské říše. Ochrana náboženských minorit v praxi znamenala možnost budování vzdělávacího systému pro osmanské křesťany a Židy. Rostoucí počet misijních škol a jiných vzdělávacích, kulturních a společenských institucí přispěl k tomu, že nemuslimové dosahovali v osmanském impériu vyšší vzdělanostní úroveň než muslimské obyvatelstvo. Podle jednoho pramene z celkového počtu 366 zaměstnanců osmanského ministerstva zahraničí v letech 1850 až 1908 bylo 107 nemuslimů (29%). Pokud si uvědomíme, že nemuslimové tvořili v té době 23 – 24 % celkové populace Osmanské říše, znamená to, že procentuální zastoupení nemuslimů ve službách osmanského ministerstva zahraničí bylo vyšší než procentuální zastoupení nemuslimského obyvatelstva v rámci celkové populace impéria. Zatímco polovina muslimských zaměstnanců státní správy ovládala 3 cizí jazyky, nemuslimští zaměstnanci v mnoha případech ovládali 5 a více cizích jazyků.
Právě vzdělání se stalo nezanedbatelným prostředkem rozšiřování kulturního, hospodářského i politického vlivu cizí země, která měla v daném sektoru protektorát. Nejvíce se dařilo v počátečních fázích především Francouzům, později se více začali prosazovat Italové, Britové, Němci a Američané, zatímco Rusové v tomto ohledu výrazně neuspěli navzdory svému velkému vlivu v prostředí osmanských ortodoxních křesťanů. V tomto období zaznamenáváme intenzivní činnost misionářů, kteří se pokoušeli o konverzi muslimů na křesťanskou víru, avšak s minimálním úspěchem, protože islámský zákon trestá odpadlictví trestem smrti. Větší přesuny nastaly v křesťanské populaci. Byly zde zaznamenány konverze ortodoxních, arménských a jiných východních křesťanů ke katolicismu nebo nějaké formě protestantismu. Celkově však protestantské misie nezaznamenaly v osmanském impériu výraznější úspěchy. Přes intenzivní činnost britských, německých a amerických misionářů se protestantské obce příliš nerozrostly.
V roce 1848 přichází do Istanbulu vyslanec Svatého stolce. V roce 1850 bylo zřízeno 6 nových biskupských sídel v Turecku. V letech 1852-1853 si Napoleon III. vynucuje zvláštní výsady pro osmanské katolíky. V roce 1857 dochází k snad nejvýraznějšímu projevu zrovnoprávnění osmanských nemuslimů s muslimy. Byla zrušena daň z hlavy (cizye) pro nemuslimy. V roce 1860, po srážkách drúzů a maronitů v Libanonu získávají Arméni patriarchátní ústavu. V roce 1861 se stává Libanon, v té době součást Osmanské říše, autonomní provincií, spravovanou křesťanským guvernérem, kterého jmenovala Vysoká porta. V roce 1868 byly navázány diplomatické styky mezi Svatým stolcem a Osmanskou říší.
Trend zlepšování postavení nemuslimského obyvatelstva včetně katolíků v Osmanské říši se zachoval až do počátku 20. století. Projevoval se nejen jistou mírou náboženské tolerance, ale i hospodářským a společenským povznesením osmanských nemuslimů s výjimkou Arménů v jejich domovině. Křesťanská obchodní buržoazie měla stále silnější postavení v osmanské společnosti. Na počátku 20. století ovládali svět osmanského finančnictví příslušníci náboženských minorit v říši a cizinci. V seznamu z roku 1912 se mezi 40 jmény soukromých bankéřů nachází 12 Řeků, 12 Arménů, 8 Židů, 5 Levantinců nebo Evropanů. Podobný obraz poskytuje i seznam 34 istanbulských makléřů, z nichž bylo 18 Řeků, 6 Židů, 5 Arménů, ale ani jeden Turek. Křesťanská populace se vzmáhala a měla velkou zásluhu na modernizaci Osmanské říše. V souvislosti se situací Arménů v Osmanské říši je pozoruhodný jeden paradox. Zatímco Arméni v Istanbulu měli poměrně dobré postavení, jejich krajané v samotné Arménii na tom byli mnohem hůře. Istanbul byl totiž výkladní skříní Osmanské říše. Pohybovalo se v něm mnoho cizinců, proto si muslimští vládci nemohli dovolit otevřeně terorizovat křesťany. Právě v Istanbulu se nejintenzivněji projevoval tlak křesťanských mocností Evropě, nutících sultány k neustálému zlepšování postavení křesťanů v muslimském impériu.
I Arméni, kteří žili v Istanbulu, mimo svou původní domovinu, měli podstatně lepší předpoklady společensky se uplatnit a ty v mnoha případech i využili. Arménský millet v Osmanské říši tvořili lidé s různým společenským postavením. Dominantní postavení v něm měli amirové, členové arménské elity v Istanbulu, kterých nikdy nebylo více než 200 a jejich dominance v milletu trvala do roku 1844. Měli úzké propojení s osmanskou administrativou a zastávali posty bankéřů, ale také významné pozice v administrativě osmanského impéria. Například rodina Düzianů po celé generace dědila post ředitele mincovny Osmanské říše, rod Dadiánů, klenotníků na sultánově dvoře, měl od konce 18. století kontrolu nad výrobou střelného prachu, a Balianové, nejvýznamnější dynastie arménských amirů, měli de facto monopol na post vrchního architekta Osmanské říše. Konzervativní amirové byli náchylní kolaborovat s osmanskou dynastií. Vyhovovala jim existence jejich národa v rámci osmanského impéria.
Došlo tak k zdlouhavým sporům s liberálními arménskými politiky, kteří hlásali ideologii „lásky k vlasti“ s důrazem na vztah k domovskému území, na kterém po staletí žila arménská populace.
Arménský národ byl v té době značně rozštěpený. Neexistovala v něm jednota v politických ani náboženských otázkách. Co se týče národnostní politiky, vystřídali se zde různé koncepce od autonomie v rámci osmanského impéria až po sebeurčení ve vlastním národním státě. Arménská elita byla věrná říši až do roku 1878. Poté dostali větší prostor jejich političtí oponenti, bojující za sebeurčení ve vlastním státě.
Nebezpečné byly i náboženské konflikty ve společnosti, v níž většinová Arménská apoštolská církev s nevolí přijímala existenci arménských katolíků i protestantů, existujících v postavení minorit. To vyústilo do konfliktů, z nichž nejtragičtější se odehrál v roce 1828.
Perzekuci arménských katolíků tehdy vyvolal arménský gregoriánský patriarcha, který v atmosféře nedůvěry osmanských panovníků vůči arménským poddaným po prohrané bitvě u Navarinu a ruském postupu na území Arménů v Persii obvinil před tváří sultána Mahmuda II. arménské katolíky z intrik proti osmanskému impériu.
Došlo k velkému pronásledování bohatých arménských katolíků v Istanbulu (jejich komunita měla asi 20 tisíc věřících). Menší část katolíků přinutili konvertovat ke gregoriánské církvi, většinu z nich však připravili o majetek a vyhnali na venkov. Deportace se však neobešly beze ztrát na životech (asi 400 uprchlíků, převážně dětí, zemřelo). Diplomatický zásah Rakouska a Francie pomohl postiženým vrátit se domů a získat zpět majetek, který jim byl neprávem odňat.
Mezi Armény byli lidé s rozličným společenským postavením, a proto mezi nimi neexistovala nějaká dojemná shoda názorů a postojů. Istanbulští Arméni, kteří byli poměrně dobře situovaní, měli jiné zájmy než jejich rodáci, žijící ve své původní domovině v nepoměrně horším postavení. Svět se o nich dozvídal jen sporadicky, ale historie nám zanechala několik svědectví o jejich nesnesitelných životních podmínkách.
V této souvislosti je třeba připomenout, že i když byla Osmanská říše centralizovaným impériem, jeho okrajové provincie byly často do značné míry nezávislé na ústřední moci v Istanbulu. Místní provinční vládci se svými vojenskými jednotkami se často cítili být dostatečně silní na to, aby si nechali poroučet z Istanbulu. Vysoká porta se horlivě snažila dostat provincie pod kontrolu ústřední moci modernizací armády, unifikací státní správy a jinými reformními kroky.
Také Arméni ve své původní domovině byli vystaveni útlaku provinční vrchnosti, který ústřední vláda v Istanbulu sotva mohla ovlivnit. Francouz Amédée Jaubert konstatoval po návštěvě Arménie v roce 1806 mimo jiné, že „
v této nešťastné oblasti neexistuje ani rodina, ani bezpečí, ani klid... pohled na mnohé spálené a zpustošené obce vyvolával ve mně nejsmutnější myšlenky... Oblast Erzurumu kavalerie natolik zpustošila, že obyvatelé vesnic navždy opustili své příbytky. Liduprázdné byly i oblasti od Vanu po Araks.“
Tyto smutné skutečnosti potvrdil i jiný cestovatel, Joseph Michel Tancoigne, který nešťastnou domovinu Arménů navštívil v roce 1807. Ve svém díle píše o okrádání a vraždění arménského obyvatelstva, které „
se nemohlo postavit na odpor, protože nesmělo vlastnit zbraně“. Píše i o vydrancovaných a spálených obcích doliny Andžalu, jejíž arménské obyvatelstvo uprchlo do Persie. Autor těchto řádků viděl všude smrt a plenění. Uvádí například, že v oblasti od Diadina po Toprak-Kale bylo vypáleno a zpustošeno 118 obcí, „
obydlených nešťastnými arménskými křesťany.“
Armény okrádali o všechno. Bourali jim obydlí, nebo je zabavovali, aby je pak dali Turkům, Čerkesům nebo Kurdům. Systematicky se snažili vyhladovět křesťanské Armény. Konfiskovali jim dobytek a zemědělské nářadí, jejich pšenici spalovali, je samotné zabíjeli nebo obraceli na islám, případně je vyhnali z jejich domoviny. Tím se nezvratně měnilo demografické složení obyvatelstva území, na kterém po staletí žili Arméni.
Naděje na změnu přišla začátkem 19. století, kdy začal proces sbližování Arménů s Ruskem vypuknutím rusko-perské války v roce 1804. Tento dlouho trvající konflikt skončil 12. října 1813, kdy obě bojující strany podepsaly Gulistánskou smlouvu, na jejímž základě připadly Rusku mimo jiných dříve sporných území i části Východní Arménie. O 14 let později, po skončení rusko-turecké války (1828 - 1829), byly k carské říši připojeny i dva chanáty (Jerevanský a Nachičevanský) a Ordubadská oblast. Od tohoto okamžiku tedy patřila Rusku všechna území Východní Arménie, která se v roce 1849 stala Arménskou gubernií carského impéria.
Tento politický vývoj se ukázal být o dvě století později nejvýznamnějším momentem při záchraně arménského národa před totální genocidou na půdě staleté domoviny tohoto národa.
Nebýt Rusů, skončili by Arméni s největší pravděpodobností podobně jako Kurdové, kteří dodnes nemají svou vlastní domovinu a podobně jako Židé do roku 1948, kdy po staletích života v diaspoře získali svůj vlastní stát Izrael.
I když zajisté nelze idealizovat životní podmínky obyvatel carského impéria, přece jen Arménům pod ochrannými křídly Ruské říše nehrozila fyzická likvidace. Po připojení k Rusku Arméni již nebyli nábožensky diskriminováni a carská říše jim po mnoha staletích neklidu poskytla relativně bezpečný život a ochranu majetku. Zatímco v Turecku a sousední Persii vládla feudální anarchie, ve feudálním Rusku se začal formovat kapitalismus a existovala zde konsolidovaná centralizovaná moc, opírající se o organizovanou byrokracii.
Rusko-arménská spolupráce byla výhodná pro obě strany. Arméni potřebovali ruskou ochranu proti osmanskému teroru a Rusové potřebovali Armény jako spojence při prosazování své expanzionistické politiky v regionu.
