Nesprávné vnímání posvátné liturgie po reformách Druhého vatikánského koncilu "úzce souvisí" s velkou mírou morální zkaženosti v dnešním světě, říká kardinál Raymond Leo Burke.
V exkluzivním rozhovoru pro zpravodajskou agenturu ZENIT, během mezinárodní konference Sacra Liturgie 2013 v Římě, nejstarší Američan Vatikánu říká, že ochuzení liturgie také vedlo k "lehkomyslnosti v katechezi", což je "šokující". Generace katolíků jsou tak nedostatečně připraveny řešit současné výzvy.
V rozsáhlé diskusi kardinál Burke, který působí jako prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury, také vysvětluje význam liturgického práva, přístup papeže Františka k liturgii, a to, proč je posvátná liturgie pro novou evangelizaci životně důležitá.
Vaše Eminence, jaké jste měli očekávání od této konference?
Od konference jsem očekával návrat k učení Druhého vatikánského koncilu o posvátné liturgii. Opravdu [jsem doufal] v prohloubení a posílení kontinuity učení, prováděného s ohledem na posvátnou liturgii v celé historii církve, a které se odráží i do dob Druhého vatikánského koncilu. Myslím si, že konference toto do velké míry splnila.
Odklání se v současnosti od tohoto období?
Ano, už papež Pavel VI. po koncilu, a později Jan Pavel II. a Benedikt XVI.., velmi intenzivně a horlivě pracovali na tom, aby obnovili pravou podstatu posvátné
liturgie jako dar uctívání od Boha, který v každém ohledu my dlužíme Bohu. On nás učí, jak správně chválit. Takže liturgie není lidský vynález, ale dar od Boha pro nás.
Jak důležité je důkladné pochopení liturgie v dnešní církvi? Jak to může pomoci evangelizaci?
Pro mě je to zásadní věc. Je to nejdůležitější oblast katecheze: porozumět uctívání Boha. První tři přikázání Desatera se týkají správného vztahu s Bohem, a to zejména v kontextu uctívání.
Pouze tehdy, když pochopíme náš vztah s Bohem prostřednictvím uctívání, pochopíme správné pořadí všech ostatních vztahů v našem životě. Jak to ve svém nádherném učení o liturgii hlásal papež Benedikt XVI.., A vyjadřoval to tak často, [plyne to ze] vztahu mezi uctíváním a správním řízením, uctíváním a zákonem, uctíváním a disciplínou.
Někteří argumentují, že liturgie je hlavně o vnějších úkonech a není až tak důležitá jako, řekněme, dobré skutky provedené ve víře. Jaký je váš názor na toto tvrzení, které člověk často poslouchá?
To je mylná představa. Zaprvé,
liturgie je o Kristu, který žije ve své církvi. Oslavený Kristus přichází mezi nás a koná přes nás prostřednictvím svátostných znamení, aby nám dal dar věčného života, aby nás zachránil. Je zdrojem všech skutků lásky, které děláme. Takže
ten, koho srdce je naplněné láskou a chce dělat dobré skutky, tak i jedná a podobně jako Matka Tereza, klade na první místo uctívání Boha, takže když prokazuje skutek milosrdenství potřebnému, dělá to na úrovni samotného Boha, ne na lidské úrovni.
Někteří také tvrdí, že zabývání se liturgickým právem je nepřiměřeně formalistické, že zalyká ducha. Jak na to reagovat? Proč bychom se měli zabývat liturgickým právem?
Liturgické právo nás vychovává. Tím získáváme svobodu v uctívání Boha, protože jinak jsme uvězněni - jsme oběťmi nebo otroky našich vlastních představ o tom či onom, například o Společenství nebo o čemkoli jiném. Ale liturgický zákon zaručuje objektivitu posvátné bohoslužby a otevírá v nás prostor, svobodně vzdát Bohu chválu, která mu náleží, a tak si můžeme být jisti, že nechválíme sami sebe, nebo, jak říká Tomáš Akvinský, nevzdáváme nepravou chválu.
Může nás tedy formovat?
Přesně tak, to je to, co dělá disciplína v každém aspektu našeho života. Nebudeme disciplinovaní, pak nemůžeme být svobodní.
Jak jste se jako diecézní biskup v USA díval na stav liturgie ve farnostech, které jste měl na starosti? Jaké jsou podle vašeho názoru priority pro obnovu liturgie v dnešním životě diecézí?
Viděl jsem, pochopitelně, mnoho úžasných aspektů - v obou diecézích, ve kterých jsem sloužil - s sice, silné zapojení ze strany věřících. Viděl jsem však i jakési stíny, jak to papež Jan Pavel II. nazval, ať už šlo o ztrátu víry v eucharistii, ztrátu zbožnosti k eucharistii či nesprávné chápání liturgie. Jako diecézní biskup jsem to potřeboval řešit a snažil jsem se, jak jsem nejlépe uměl. Ale při řešení takových věcí vždy musíte pomáhat i knězi i věřícím, aby byly hluboké důvody pro disciplínu v církvi pochopeny. Těmi důvody jsou například, proč nesprávný přístup k liturgii nejenže nepomáhá při posvátném uctívání, ale ve skutečnosti jej blokuje a maří.
Říká se, že láska k liturgii a úcta k životu jdou ruku v ruce, a že ti, kteří uctívají Boha, mají větší tendenci mít děti. Mohl byste vysvětlit, proč tomu tak je?
Spočívá to především v posvátné liturgii, a zvlášť, v Eucharistii, protože se díváme na lásku, kterou má Bůh pro každého z nás, a to bez výjimky, bez hranic, počínaje od prvního okamžiku početí, protože Kristus, podle jeho slov, vylil svou krev pro všechny. A pamatujme, že nás učí, že to, co děláme pro nejmenšího z našich bratří, děláme jemu. Jinými slovy se Kristus v eucharistické oběti ztotožňuje s každým člověkem. Takže na jedné straně, Eucharistie vede k velké úctě k lidskému životu a k péči o něj a zároveň vede k radosti těch, kteří jsou v manželství plodní, aby spolupracovali s Bohem a přinášeli nový lidský život na tento svět.
Sacra Liturgia je konference o liturgické slavnosti, ale i formaci. Jaký základ liturgické formace potřebujeme v našich diecézích, farnostech a zvláště v našich seminářích?
První důležitá lekce je, že
posvátná liturgie je výrazem práva Boha být námi uctívaný, a to pramení z toho, kdo jsme. Jsme Boží stvoření, a tak božská chvála, velmi zvláštním způsobem, vyjadřuje zároveň nekonečný majestát Boha a také naši důstojnost jediných stvoření, které jsou schopny chvály, jinými slovy, že můžeme pozvednout naše srdce a mysl k němu a chválit ho. Takže to je první věc. Pak
je třeba dobře znát, jak se liturgické obřady vyvíjely během staletí a nevnímat historii církve jako něco, co tyto obřady narušuje. V pravém slova smyslu Církev v průběhu času přicházela ke stále hlubšímu pochopení posvátné liturgie a vyjádřila to ať už skrze posvátná roucha, posvátné nádoby nebo sakrální architekturu - dokonce i přes péči o posvátné ubrusy, které se používají ke mši.
Všechny tyto způsoby jsou vyjádřením liturgické reality, a tak tyto věci musí být pochopeny, a samozřejmě, pak je třeba pochopit vztah liturgie s ostatními aspekty našeho života.
Jste známý tím, že sloužíte mši podle římského ritu. Proč papež Benedikt zpřístupnil tento způsob a jakou roli sehrává v církvi 21. století?
To, co Papež Benedikt XVI. viděl a zažil, bylo, že v zavedených reformách po koncilu došlo k zásadnímu nedorozumění. Konkrétně šlo o to, že reformy byly zavedeny, protože panovala domněnka, že způsob, jakým se mše slavily do koncilu, měl výrazné trhliny, a tedy musely být provedeny násilné změny. Tak se například omezily liturgické úkony a dokonce i jazyk liturgie. Takže, aby se obnovila kontinuita, Svatý Otec umožnil slavení posvátné obřadů tak, jak byly slavené do roku 1962. Později vyjádřil naději, že prostřednictvím těchto dvou forem ritu - ačkoli obě jsou ze stejného římského ritu, nemůže být přece žádný jiný, je to stále tatáž mše svatá, stejná svátost smíření a tak dále - se vzájemně budou obohacovat. A ta kontinuita by se dala ještě lépe vyjádřit, jak to mnozí nazývají "reformou reformy".
Papež František je jiný, než byl Benedikt XVI.. A to v různých ohledech. Je však těžké uvěřit, že by existovaly podstatné rozdíly i ve vnímání posvátné liturgie. Jsou tam nějaké rozdíly?
Já je vůbec nevidím. Svatý otec ještě neměl příležitost učit v autoritním duchu o liturgii, ale to, co zatím o ní řekl, podle mě, zcela zapadá to toho, co říkal papež Benedikt XVI.. Vidím, že se Svatý otec také ve velké míře snaží mít úctu vůči učení papeže Benedikta XVI.. a jeho způsobu.
Tato konference přehodnocuje 50 let od svolání Druhého vatikánského koncilu a v prosinci před 50 lety byla vyhlášena konstituce posvátné liturgie. Už jste zmínil, že liturgická reforma nebyla taková, jak si koncil představoval. Jak vidíte vývoj do budoucna, zejména v souvislosti s mladými lidmi?
Mladí lidé se dnes opětovně zabývají oběma texty Druhého ekumenického vatikánského koncilu, které obsahují vážné texty na téma liturgické teologie, které zůstávají v platnosti i dnes. Studují obřady, to, jak se slavily, a snaží se pochopit jejich smysl i význam jednotlivých prvků obřadu a dělají to s nadšením a zájmem. Všechno to, myslím si, dělají kvůli intenzivnějšímu zážitku z Boží přítomnosti prostřednictvím posvátné liturgie. Ten transcendentní prvek se bohužel vytratil, kvůli reformě po koncilu, když se tak říkajíc manipulovalo s reformami pro jiné účely - ten pocit transcendentního působení Krista skrze svátosti.
Odráží to vytracení svatosti ze společnosti jako takové?
Samozřejmě, že ano. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že nesprávný přístup k liturgii, redukce posvátné liturgie jen na nějakou lidskou činnost, úzce souvisí s morální zkažeností a zvolněním v katechezi, což je šokující, protože generace katolíků jsou nedostatečné připraveny na výzvy dnešní doby. Můžeme to vidět v celé škále církevního života.
Papež Benedikt jednou řekl, že krize v naší společnosti může být spojena s problémy liturgie.
Ano, o tom byl přesvědčen a já jsem o tom přesvědčen stejně. Samozřejmě, bylo důležitější, že byl o tom přesvědčen on, ale myslím si, že měl naprostou pravdu.
Zdroj:
ZENIT
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 24. 9. 2013 naleznete
zde.
