Nabízíme vám knihu Mons. Jiřího Mikuláška Vejdi do radosti - Pohledy do života kněze-mučedníka Václava Drboly.
Mons. Jiří Mikulášek: Vejdi do radosti
Pohledy do života kněze-mučedníka Václava Drboly
Šířeno pod licencí creative commons CC BY 3.0 – celou publikaci nebo její části je tedy možné dále šířit, pokud uvedete autora a zdroj (úplný text licence najdete na https://creativecommons.org/licenses/by/3.0/)
Volně ke stažení na webu FATYMu www.fatym.com
Kdybychom žili ve státě, kde se ctnost vyplácí, prostý rozum by nás učinil dobrými a chamtivost světci. A žili bychom jako zvěř, či andělé v blažené zemi, která hrdiny nepotřebuje. Ale protože vidíme opak, že lakota, zloba, závist, pýcha, netečnost, žádost a hloupost se vyplácejí daleko víc než pokora, čistota, statečnost, spravedlnost nebo moudrost a musíme volit, abychom vůbec byli lidmi – pak je možná třeba stát trochu pevněji na svém. I s rizikem, že se staneme hrdiny.
Robert Bolt: Člověk pro každé počasí
Velká radost
K farnímu kostelu svaté Kateřiny se blíží primiční průvod. Pátý červenec 1938 je ve Starovičkách tentokrát zvlášť slavnostním dnem. Nejen proto, že je zasvěcen soluňským bratřím svatému Cyrilu a Metoději z vděčnosti za dar víry a vždy obnovovaného slibu věrnosti dědictví otců. Družičky dnes také povedou k první mši svaté novokněze P. Václava.
Když se nad obzorem vyhoupne bryčka, která ho přiváží z nádraží v Zaječí, děti radostně volají: „Už jede!“ Otec Václav - v klerice a zářící bíle rochetě se štolou zdobenou slováckými ornamenty a s biretem na hlavě - sestupuje k nim. Spolu s administrátorem P. Františkem Jíčinským ho vítá a zdraví se s ním pozdravením pokoje také P. Cyril Vala, který mezi svými farníky tráví svůj zasloužený kněžský důchod. S potěšením si prohlíží mladého muže, jehož cestu ke kněžství od útlých dětských let mohl sledovat, a v duchu si přitom říká: „ Já pomalu končím svou kněžskou službu, Václav přichází jako nástupce a náhrada za mě pro práci na vinici Páně.“
+++
Tvář primicianta je prozářena zvláštní vnitřním světlem, právě se mu plní to, po čem odmalička toužil. Prochází vesnicí s mírně skloněnou hlavou a sepnutýma rukama, v nichž svírá křížek. Jeho oči nebloudí po zástupu lidí, kteří si zvědavě prohlížejí mladého kněze. Hledí na Spasitele na kříži. Jemu touží zasvětit svůj život. O svoje pocity se musí s někým rozdělit a když vstupuje do primičního věnce, říká družičkám: „To je pro mě veliká radost!“
V srdci si nese slova z liturgie, pronášená již slábnoucím hlasem jeho světitele, brněnského biskupa Josefa Kupky při předávání patény s hostií a kalicha s vínem: „Accipe oblatiónem plebis sanctae Deo offeréndam. Agnósce quod ages, imitáre quod tractábis, et vitam tuam mystério Dominicae crucis confórma. - „Přijmi moc obětovat Bohu za svatý lid. Buď si vědom, co budeš konat, napodobuj to, čím se budeš zabývat a připodobni svůj život tajemství kříže Páně.“
Na svůj primiční obrázek vybral modlitbu za kněze, která duchovní svěřuje Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Její text dobře vystihují Václavův pevný úmysl uchovat si po celý život čisté ruce i srdce. „Dej mu moc proměňovat srdce jako proměňuje chléb a víno,“ prosí slova modlitby. To je i Václavova touha: Připodobňovat lidská srdce Srdci Ježíšovu. Obrázek Ježíše, kterým podává svaté přijímání dětem, je jakoby vzpomínkou na den, kdy i jemu nabídl Pán celoživotní přátelství.
+++
Místní novokněze dobře znají, patří k nim. Mnohým se dobře vybavuje ještě jako tmavovlasý chlapec, spíš vážnější, nejstarší ze sedmi dětí domkáře Václava Drboly, poctivého a zbožného pracanta. Ten v sobě jako válečný invalida nese hlubokou bolest a hrůzu zážitků na frontě, o kterých nikdy nemluví. Snad jen jeho občasné podlehnutí démonu alkoholu, kdy z něj jde až strach a děti se utíkají schovat k příbuzným, vypovídá o temných nezhojených šrámech na duši. Dnes ale ve svátečních šatech s kancionálem v sepjatých rukou dojatě hledí na svého prvorozeného syna. Byl ještě nemluvnětem, když mu dělal křížek na čelo, než odešel do té nešťastné války, a ani nedoufal, že ještě někdy uvidí svoji ženu a synka. Zaplavuje ho vlna vděčnosti, že mu Bůh dopřál dožít se této slavnostního chvíle. I Václavova maminka Růžena právě prožívá snad nejšťastnější den ve svém nelehkém životě, marně skrývá v kapesníku slzy dojetí. Tíha starosti o výchovu dětí je završena. Vašíka, který jí byl vždy oporou, vedou k Božímu oltáři.
Tichý hlas v nitru
Než šel Vašík Drbola do školy, každý den si přivstal, aby mohl být na mši svaté. Pán, skrytý pod podobou bílé hostie, kterému mohl být při bohoslužbě tak blízko, jednoho dne poprvé přišel i k němu a postupně si podmaňoval jeho duši. Brzy po prvním svatém přijímání přijal také svátost biřmování a, jak tehdy bylo zvykem, zvolil si po svém kmotrovi biřmovací jméno František. Otec biskup Josef Kupka ho pomazal na čele olejem a řekl: „Františku, znamenám tě znamením kříže a utvrzuji tě olejem spásy ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého.“ Pak mu dal malý políček na znamení, že se pro Pána Ježíše musí i trpět a dodal: „Pokoj s tebou.“
Když potom otec biskup v kázání hovořil o tom, že biřmování je vlastně svěcení na apoštola a bojovníka Kristova a že víru je třeba předávat dál, vzal si to mladý Drbola k srdci a vyučoval doma mladší sourozence. Učil je, jak správně klečet se sepjatýma rukama, a dbal na to, aby se společně modlili „Anděl Páně“, když se ozval kostelní zvon, který vybízí k modlitbě.
Páter Cyril Vala, starovičský pan farář, si u malého Vašíka Drbolových brzy všiml záliby v četbě a ochotně mu půjčoval knížky, kterými rozšiřoval jeho duchovní obzor i hrdost na dědictví svatých věrozvěstů a dalších velkých postav národních světců. Zvlášť hrdý byl Vašík na svého křestního patrona. Zamiloval si ho pro jeho soucitnou lásku, s jakou se svým sluhou Podivenem obcházel a obdarovával chudé. Obdivoval ho pro jeho statečnost, s níž se dokázal ubránit Boleslavovi, vyrazil mu meč, srazil ho k zemi a ještě řekl: „To ti, bratře, odpusť Bůh!“ Ale nejvíc se mu líbilo, když pan farář vyprávěl ve škole, jak svatý Václav připravoval chléb a pěstoval vinnou révu ke mši svaté a jak sám jako kníže rád přisluhoval knězi u oltáře.
To se mu vybavovalo, když sám klekával před oltářem a pomalu se zacvičoval do ministrantského umění. Zvlášť se těšil na chvíli, kdy měl knězi přenést misál z epištolní na evangelní stranu. Zápasil s těžkou mešní knihou, když poklekal uprostřed pod stupni před oltářem, ale šťastně ji vždycky dopravil na místo. Jako ministrant se musel naučit také latinské odpovědi knězi. Kněz začínal: „Introíbo ad altáre Dei“ a ministrant pokračoval: „Ad Deum, qui laetíficat iuventútem meam!“ – „Přistoupím k oltáři Božímu – k Bohu, který mne od mládí naplňuje radostí.“ Tato radost vyzařovala z tváře Vašíka nejen, když klečel u oltáře nebo když si zašel na krátkou modlitbu ke kapličce na konci vesnice, ale promlouvala i zvláštním úsměvem v jeho jinak vážné tváři.
+++
Přesto, že se museli všichni uskrovnit, umožnili Václavovi rodiče studium na gymnáziu v Hustopečích. Denně brzy ráno šlapal hodinu cesty tam a odpoledne hodinu nazpět. Na studijní povinnosti se nevymlouval, byl vždy pracovitý a pomáhal mamince při vaření i uklízení, staral se o drůbež. Aby co nejvíc ulehčil rodičům, snažil se také kde mohl, aby si nějakou korunu na studia přivydělal. Pomáhal u sedláků i u zedníků. Neměl tak ani moc času vyhledávat kamarády, vystačili si se sourozenci. Maminka s nimi musela řešit všelijaké rošťárny, když třeba s bratrem Jarkem sestru Boženku obrali o všechny buchty.
Jednoho dobrého přítele ale měl – Oldřicha Hovězáka.
+++
V posledním ročníku gymnázia prožil Václav bolestnou zkoušku. O hlavní přestávce museli všichni studenti odejít na chodbu. Když se vrátili do třídy, pan profesor zjistil, že se mu ztratil učitelský zápisník se známkami studentů. Někdo zřejmě využil příležitosti, kdy si pana profesora nečekaně odvolal ředitel školy. Pedagog v roztržitosti nechal notes na stolku, i když jinak ho vždy zamykal do zásuvky. Hledal ho marně, a tak začal mezi studenty vyšetřovat, kdo ho vzal. Jeden z nich se přihlásil a řekl: „To udělal Drbola!“ Zaskočený Václav se falešnému obvinění bránil: Vždyť byl přece celou přestávku na chodbě a bavil se tam se skupinkou děvčat. Profesor ho nabádal, aby se přiznal, ale když Václav trval na tom, že nikdy nic neukradl, a proto se nemá k čemu přiznat, odvedl ho do ředitelny. I zde však Drbola trval na své nevině. Nakonec ho ředitel propustil s výhružkou, že pokud se nepřizná, nebude připuštěn k maturitě.
Václav se sklesle vracel domu. Bez maturity se nebude moci hlásit do alumnátu a nikdo mu také neuvěří, že není zloděj. Bylo všechno utrpení a odříkání rodiny zbytečné? K čemu mu bude gymnázium bez maturity? Doma si netroufal nikomu říct, co ho trápí. Maminka by mu jistě věřila, ale nechtěl jí přidávat starostí. Proto se nutil do veselosti. V noci toho moc nenaspal, a když přece na chvíli usnul, probouzely ho děsivé sny. Ráno šel s těžkým srdcem do školy. Jindy mu cesta vesele ubíhala, zvlášť když se modlil. Tentokrát jeho stísněná duše vysílala úpěnlivé prosby o pomoc: „Pane Ježíši, pomoz mi, víš, že jsem to neudělal!“
V tu chvíli nevěděl, že křivého obvinění bude přece jen zproštěn. Jedna ze spolužaček znala pravděpodobného viníka. Vrátila se totiž do třídy pro kapesník a všimla si, že student, který pak Václava obvinil, odchází od katedry a něco skrývá pod paží. Bála se to ale veřejně oznámit, aby se jí nemstil. Místo toho zašla po vyučování za profesorem a pověděla mu o svém podezření. Profesor neváhal, vzal si další den volno a rozjel se do Rakvic ke rodičům podezřelého studenta. Představil se a poprosil, zda by mohl vidět jeho pokojíček, kde se připravuje do školy. Když ho tam rodiče zavedli, okamžitě zaregistroval svůj zápisník na stolku...
Václav tak znovu musel do ředitelny. Odcházel ze třídy s malou dušičkou, protože se obával vyloučení. S ním byl však tentokrát volán i student, který ho nespravedlivě obvinil. Provinilec nejenže nebyl připuštěn k maturitě, ale byl z gymnázia vyloučen. Václavovi se vedení školy omluvilo. Úspěšně zvládl i další zkoušku na cestě životem. Odmaturoval s vyznamenáním a nic už nebránilo jeho cestě do brněnského kněžského alumnátu.
Kněžský alumnát
Do Kněžského alumnátu v Brně přišel Václav Drbola s vřelým doporučením od svého pana faráře Cyrila Valy. Po krátkém pohovoru před přijímací komisí, která měla prověřit známky povolání ke kněžství, byl přijat.
Studium bylo náročné, ale zajímavé. Ostatně v alumnátě nečekalo na chlapce jen učení. Regens a pozdější brněnský biskup Karel Skoupý podporoval činnost spolků, v nichž mohli seminaristé uplatnit a rozvinout své rozličné talenty. Literární kroužek Růže Sušilova vydával časopis „Museum“, Cyrilometodějský kroužek se zaměřoval na křesťanský východ, seminaristé měli také svůj sbor a orchestr.
+++
Každou neděli za Václavem přijížděla sestra Božena a nikdy nezapomněla přivézt voňavé buchty. Maminka Růžena vedla všechny děti, aby si navzájem pomáhaly, ale Božena měla Václava ve zvláštní oblibě a pro jeho životní volbu i v úctě. Především ona ho podporovala. Od čtrnácti let byla ve službě a ze svého malého platu ještě šetřila pro bratra každou korunu, jen aby mohl dostudovat. Ta chvilka u brány alumnátu, kdy spolu vyměnili pár slov, jí bývala dostatečnou odměnou. Václav jí říkával: „Až dostuduji, já ti jednou všechno vrátím.“ I jako bohoslovec využíval volna, kdy mohl jet domů, aby vydělal nějaké peníze a ulehčil tak rodině.
Jednou za ním přišel starosta s nabídkou, jestli by nechtěl pomáhat při vyměřování řeky Dyje, jejíž koryto se mělo upravovat. Byla to lákavá příležitost k výdělku a Václav neváhal. Nešťastně však během měření na břehu uklouznul, spadl do vody a protože neuměl plavat, málem se utopil. Geometr ho naštěstí včas vytáhl. Ani tato nepříjemná zkušenost ale nadějného seminaristu od práce u řeky neodradila..
Chudoba v rodině a častý styk s prostými lidmi, kteří si v potu tváře vydělávají na nejnutnější obživu, rozvíjely Václavovo jemné sociální cítění a porozumění pro každodenní starosti pozdějších farníků. Nemohl nevidět, že právě těch nejchudších se nejvíc dotýká světová hospodářská krize třicátých let.
Léta v alumnátě rychle ubíhala. V roce 1938 však kandidáti kněžství prožívali své poslední měsíce před svěcením s obavami. V Evropě se schylovalo ke druhé světové válce a Československá republika byla v bezprostředním ohrožení. Varovným znamením se stalo březnové obsazení Rakouska. V květnu byl povolán ze zálohy ročník 1911 a armáda se připravovala bránit republiku proti útoku nepřítele. V této napjaté době řekl Václav Drbola spolu s ostatními dvaceti pěti spolubratry Bohu svoje „Adsum!“ – „Jsem připraven!“ V prostraci ležel před svým Pánem a celé křesťanské shromáždění vzývalo církev vítěznou. V litaniích zněla i jména nebeských patronů svěcenců. A přišel okamžik, na který se Václav tak těšil. Konsekrační modlitbou otce biskupa se stal knězem na věky.
V den, kdy tak v celé vlasti zněla prosba: „Kéž tvůj oltář nikdy neuhasne v našich zbožných vlastech slovanských…,“ spolu se zástupem novokněží vyšel z brněnské katedrály svatých Petra a Pavla a ještě týž den zamířil do rodných Staroviček.
Na prvních působištích
Slavkov
Město Slavkov, světoznámé díky bitvě tří císařů, patří k nejstarším šlechtickým sídlům v našich zemích. Od šestnáctého století je spjato s moravským rodem Kouniců, kteří zde zbudovali honosný zámek s krásným parkem. Těsně pod zámkem se nachází mohutný kostel zasvěcený Vzkříšení Páně v klasicistním slohu, spojený s farou v jeden stavební celek. Ten se stal prvním kaplanským místem pátera Václava.
Pan arcikněz Václav Uhýrek, který před několika léty oslavil osmdesátku, přivítal svého jmenovce srdečně. Pokojná a usměvavá tvář nového kaplana budila důvěru: „Budete zde mít hodně práce, hlavně ve školách.“
Václavu mysl však nezaměstnávaly jen přípravy na hodiny náboženství, ale to, co s úzkostí prožívali jeho farníci a co četl i ve tvářích dětí, které měl před sebou ve školních lavicích. V rušných zářijových dnech roku 1938 se rozhodovalo o osudu republiky. Stupňovaly se územní požadavky Hitlerovy, kterým dosavadní spojenci Anglie s Francií stále více ustupovali. Vláda podala demisi a pozdě v noci 23. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace mužů do čtyřiceti let.
Obyvatele fary probudil ze spánku nezvyklý ruch. Když páter Václav vyhlédl z okna, naskytl se mu nezvyklý pohled. Na prostranství před farou to vypadalo, jako by válka už začala, až na to, že se nestřílelo. Přijížděly vojenské zásobovací vozy a nákladní auta se zásobami potravin pro vojáky a s benzinem pro motorová vozidla. Troubení a úsečné vojenské rozkazy, hluk startujících vozů. Ze spánku už nic nebylo. Ubytovatel, který se osobně dostavil na faru, tam umístil několik kněží a další dva důstojníky, kteří narukovali do Slavkova. Do Slavkova narukoval také Václavův bratr Jaroslav, byl ubytován v horním patře zámku. Mobilizace postihla i farní duchovenstvo. P.Metoděj Nebojsa, katecheta měšťanských škol a kaplan P.Josef Malík museli ráno odjet ke svým útvarům. Celá tíha duchovní správy tak zůstala ležet na stařičkém arciknězi msgre Václavu Uhýrkovi a na kaplanech Václavovi Drbolovi a Jaroslavu Válkovi.
Den po svátku svatého Václava byl v Mnichově zpečetěn osud první republiky. Pan arcikněz napsal do farní kroniky třesoucí se rukou prosbu: Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!
První rok Václavovy kněžské služby lemovaný historickými událostmi uběhl rychle a hekticky. Patnáctého března 1939 vtrhla německá vojska do Čech a postupně obsazovala celé území zubožené republiky. Dva dny poté sledovali lidé s pláčem přijíždějící kolonu německé armády, která obsadila prostorný slavkovský zámek. Pan arcikněz to nesl velmi těžce. Ještě předloni si podával ruku s členy francouzského spolku „Comité Richelieu a k fotografii do farní kroniky napsal: Francouzi – věrní přátelé našeho národa. Teď se ale týž národ cítil zrazený a opuštěný. Lidské jistoty se hroutily. Okupační úřady vydávaly nové předpisy, nařízení, zákazy a omezení s odvoláním na válečný stav.
Čučice
V září 1939 nastoupil P. Václav Drbola jako kaplan v Čučicích. Tato farnost leží tak trochu na konci světa. Obec s farním kostelem svatého Jakuba Staršího je ze tří stran obklopena lesy. Silnice u chrámu končí, dále už vedou cesty do lesů nad údolím, kterým protéká říčka Oslava. Václav tak vystřídal městský ruch za poklidný život na vesnici.
Do Slavkova se ale přece jen ještě jednou vrátil. V dubnu 1941 ho překvapil bratr Jaroslav. V době mobilizace při vycházce mu padla do oka jedna dívka. Stála u otevřeného okna a česala se. Dali se do řeči a Jaroslav na ni nezapomněl, ani když se vrátil domů. Tak se stalo, že otec Václav oddával svého bratra ve slavkovském kostele.
Čučice znamenaly pro mladého kněze náročné období. Místní pan farář Oldřich Hill léta vážně churavěl a protože bylo málo kněží, dlouho marně žádal o kaplana. Bylo tehdy mnoho hodin náboženství na školách a Čučice byla malá farnost. Vypomáhali podle svých možností kněží z Ivančic, hlavně katecheté, na důchodě. A nyní konečně přišla pomoc. Pan farář někdy marodil celé týdny, často byl hospitalizován a když se vrátil z nemocnice, žádal o zdravotní dovolenou, aby se mohl zotavit v lázních. Václav tak vedl prakticky celou duchovní správu a páter Oldřich věděl, že se na něj může ve všem spolehnout. Byla by to vesnická idylka, kdyby ovšem národ mohl svobodně dýchat.
V říjnu v roku jednačtyřicátého dostal Drbola zprávu, že zemřel P. Cyril Vala z jeho rodných Staroviček. Rád na svého duchovního otce vzpomínal a nyní s vděčností poděkoval Bohu za jeho život i obětavou kněžskou službu. Jako příslib lepších časů přivítali v rodině bratra Jaroslava po Růžence druhou dcerušku Jaroslavu.
Krutou realitu protektorátu připomněla krátce po smrti Reinharda Heydricha zpráva o zatčení a popravě dlouholetého faráře z nedalekých Ivančic pátera Adolfa Tesaře. Jako kurátor Cyrilské jednoty měl přístup k bankovním kontům a vytvořil tajný podpůrný fond, kterým pomáhal rodinám pronásledovaných a uvězněných. Jako kněz také vystavoval falešná potvrzení o křtu Židům, aby je uchránil od deportací, přestože tím sám riskoval koncentrační tábor. Václav si velmi vážil tohoto odvážného kněze širokého srdce. (Krátce na to byli v Brně v Kounicových kolejích popraveni dva další kněží ze Ždánic – farář Václav Kostiha a kooperátor František Voneš za ukrývání parašutistů.)
Bohužel zdravotní stav pana faráře se však stále zhoršoval. Václav musel oznámit kapitulní konzistoři, že čučický P. Oldřich Hill v sobotu 13. března 1943 ve tři hodiny odpoledne zemřel.
Bučovice
Na začátku dubna 1943 byl P. Václav z Čučic nečekaně odvolán. Brzy po pohřbu pana faráře se ozval pan arcikněz Raška z Bučovic a vyzval ho, aby si přišel vyzvednout jmenovací dekret a domluvit nástup, neboť od 1. dubna byl jmenován novým bučovickým kaplanem.
Hned další den ráno po mši sedl Václava na kolo a vydal se na železniční stanici do Rapotic. Cesta vlakem do Brna rychle uběhla. Když se otevřel výhled na katedrálu s jejími štíhlými věžemi, honily se mladému knězi při pohledu na vzpínající se stavbu na skále v hlavě různé myšlenky. Nemohl nevzpomenout na biskupa Josefa Kupku, který na něj vložil ruce při kněžském svěcení. Už dva roky je diecéze osiřelá po jeho náhlé a nečekané smrti v Nové Říši. Přesto tu chrám ční jako symbol stálosti a jistoty uprostřed proměn a nejistot, i teď, kdy už čtyři roky žije národ v nesvobodě a zuří krutá válka.
Ani na přípoj nemusel Václav dlouho čekat. Místo oběda si dal na nádraží párek a pivo. Pak se pohodlně usadil na lavici v kupé. Měl sebou sice rozečtenou knížku, ale neotevřel ji. Uvažoval nad tím, co ho asi čeká v Bučovicích. Když vlak přijížděl do Slavkova, uvědomil si, že už to bude čtyři roky, co odešel ze svého prvního místa. Jeho první farář, pan arcikněz Václav Uhýrek, který ho moudře a laskavě vedl při prvních krůčcích jeho kněžského působení, už je na věčnosti. Jestli mu vyjde čas, přerušil by zpáteční cestu a navštívil aspoň bratra Jaroslava, plánoval si Václav. Bratr šil doma kabáty pro jedno brněnské krejčovství a jeho žena mu pomáhala.
Monsignor František Raška, který nahradil v úřadě arcikněze, nedávno zesnulého, k němuž před pěti lety nastupoval P. Václav, už také překročil osmdesátku. Nového kaplana toužebně očekával. Do velikonoc zbývaly už jen tři týdny a zpovědnice oblehnou jako vždy kajícníci. Václav měl nahradit P. Josefa Němce, kterého zřejmě na nějaké udání kvůli kázání odvezlo gestapo. Kněží vlévali lidem naději. Bylo to ovšem nebezpečné. V té době bylo potřeba rozmýšlet každé slovo a zvážit nejen skutečný obsah, ale i jak to udavač pochopí. Nacistický teror poznamenával ten nejobyčejnější život. Mnozí měli svoje blízké v koncentračních táborech nebo totálně nasazené v Německu. Nikdo si nebyl jistý, co s ním bude zítra. Lidí v kostele přibývalo. V takové nejistotě, kdy se všechno hroutí, poznává člověk, že přece jen existuje pevný bod, kterého se může zachytit a opřít o něj svou budoucnost, i kdyby měl všechno ztratit.
Posmutnělé děti v přifařených Vícemilicích pan řídící potěšil, když jim mohl místo otce Josefa představit nového katechetu, pana kaplana P. Václava. Rychle si získal jejich důvěru, takže už na sv. Václava ho překvapily kyticí a upřímným dětským přáním. S druháčky musel dokončit přípravu na první svaté přijímání. Vždycky se s dětmi v duchu vracel do svého dětství, když páter Cyril připravoval jejich třídu.
Nejprve přišla na řadu první svatá zpověď podle přikázání Desatera. Václav se snažil školákům na příkladech přiblížit obsah jednotlivých přikázání. Dobře rozlišovat dobro a zlo, to je důležitá výbava pro celý život. Uchrání mnoha trápení a pomůže zachovat si čistý štít. A pak ten příběh z dob prvních křesťanů. Chlapec Tarsicius se nabídne, že donese svátostný pokrm křesťanům, kteří čekají ve vězení na popravu. Jeho si přece nikdo nevšimne a jistě se mu podaří do vězení proklouznout. Ve schránce zavěšené pod šaty na prsou nese samého Pána. Cestou jej zastavila skupinka vrstevníků, s nimiž se znal. Zvali ho, ať si s nimi jde hrát, ale on nechtěl. Chlapci viděli, že pod oblečením něco úzkostlivě skrývá, ihned došli k názoru že je to křesťan a začali ho kamenovat. Uviděl to římský voják, také tajný křesťan, a kluky rozehnal. Tarsícius mu z posledních sil předal schránku a úkol donést sv. přijímání vězněným, poté obdržel sv. přijímání on sám z rukou vojáka a zemřel. Voják pak dokončil jeho úkol. Když nyní sám ten příběh dětem vyprávěl, poznal z jejich tváří, že je zaujal stejně, jako kdysi jeho: věrnost Kristu i za cenu smrti.
K bratru Jaroslavovi to měl teď jen dvě zastávky vlakem. Švagrová Drahomíra se mu starala o prádlo, a tak se viděli dost často. Václav si odnášel nejen čistě vyprané, vyspravené a vzorně vyžehlené prádlo, ale i pevně přišité knoflíky a přežehlené kalhoty. To patřilo ke krejčovské cti. Na jejich Růžence, na kterou nikdy při svých návštěvách nezapomněl s drobným dárečkem, mohl Václav pozorovat, jak čas rychle běží…
Krátké nadechnutí po válečné vřavě
Vícemilická pouť ke svatému Janu Nepomuckému byla po osvobození první slavnostnější příležitostí, jak vychutnat nově získanou svobodu, ale také za ni vzdát Bohu díky. Pan Kalous přivezl jako celebranta kaplana Václava z Bučovic, aby se u nich doma převlékl. Býval u nich v domě častým hostem, zvláště na Vánoce či Velikonoce, a rád přijížděl i na zabijačky. Ve větším kolektivu působil Drbola uzavřeněji, ale v užším kruhu byl srdečný a rád se smál.
P. Václav vedl poutní průvod k soše svatého Jana na kopci za vesnicí. V kázání vyjádřil radost nad znovu nabytou svobodou a vzpomněl na umučené spoluobčany. Jak řekl, svoboda byla draze zaplacena, ale krev mučedníků netekla nadarmo. Myslel přitom i na svého strýce ve Starovičkách, který byl nacisty popraven.
+++
S velkým nasazením se Václav Drbola pustil v Bučovicích do poválečné obnovy činnosti Orla a Spolku katolických tovaryšů. Dohánělo se, co bylo během nacistické totality zakázáno. Brzy se konalo i veřejné cvičení Orla na Salajce v Bučovicích. V Katolickém domě se zase nacvičovala divadla a besídky. Děti se zvlášť těšily na Mikulášskou besídku a odpoledne po požehnání na loutkové divadlo. Páter Václav byl schopným organizátorem nejrůznějších akcí. Když se do něčeho pustil, vždycky to dobře dopadlo. On pak ale zůstával skromně v pozadí.
+++
Poslední neděli před adventem v roce šestačtyřicátém se v bučovické farnosti střídali dva Jaroslavové: Novým bučovickým kaplanem se stal P. Jaroslav Růžička, novokněz a rodák z Nového Veselí. Dosavadní kaplan, P. Jaroslav Cechmajster, s nímž prožil Václav mnohé těžké chvíle konce války i poválečných zmatků, byl ustanoven farářem ve Slavonicích, nejzazší výspě diecéze. Nedávno se s ním Václav setkal v Brně. Neměl to v pohraničí lehké. Lidé tam dostěhovaní pocházeli většinou z velmi slabých sociálních poměrů. Mnozí ani nevěděli, jak žít v krásných domech, které získali po Němcích. Nedovedli si vážit lehce nabytého majetku. Nedávno P. Jaroslavovi přinesl ženich dobroty ze svatby na talíři z nějaké cenné soupravy. Když je chtěl přeložit na svůj, řekl mu ženich: „Jen si to nechejte i s tím talířem, já jich mám doma dost.“
„Nejsou to lidé zlí, je mi jich spíš líto,“ odtušil P. Jaroslav. „Většinou jsou to komunisté, ale nejsou nepřátelští, spíš zmatení. Chodí i do kostela, pokud není v sobotu zábava. Bohužel, zábavy jsou i v adventu a postu, a přitom jejich děti si nemají co obléct a obout. Mnozí sice uznávají, že je to špatné, ale přesto se zúčastní. Chybí jim vkus a cit pro krásné a duchovní, mají jen malý pojem o hříchu. Ve škole je to namáhavá práce, čtvrtina dětí propadá, mnoho je podprůměrných,“ popisoval dále P. Jaroslav, ale přesto se na jeho poněkud zachmuřené tváři objevil jeho typický úsměv: „Srostl jsem tam se všemi nesnázemi a mohu říct, že se cítím velmi dobře.“
Václav si vzpomněl na P. Jaroslava vícekrát, když se cítil unavený nebo se něco nedařilo. V Bučovicích je sice hodně práce, ale je to zde přece jen snadnější. Musel obdivovat optimismus a apoštolskou horlivost P. Jaroslava. Jakoby se vrátila doba společné práce, kdy se povzbuzovali navzájem.
Únorový převrat 1948
Po únorovém převratu vychutnávali noví páni svou nezákonně získanou moc a s ďábelskou škodolibostí se pásli na bezmocnosti svých obětí. Byla to hra kočky s myší, protože omezený prostor, který byl věřícím a ostatním třídním nepřátelům poskytnut, měl jen znásobit utrpení a bolest. Už dopředu bylo rozhodnuto v jejich neprospěch. Náboženství je přece opium lidu, žádný Bůh není, a tak neplatí ani Desatero. Svědomí je jen buržoazní přežitek, to jen církev udržovala prostý lid v otrocké poslušnosti. Co je správné a co ne, o tom rozhoduje strana.
Jednou z obětí nových pořádků se stal Toník Hanák. V devětačtyřicátém roce byl vyhozen ze studia práv v Brně. Cítil to jako velkou křivdu a v rozhořčení napsal úvahu „Mene tekel fares“ o podvodném jednání komunistické strany. Chtěl ji nacyklostylovat a rozšiřovat. Naštěstí ji nejprve dal přečíst páteru Václavovi, protože byl zvědavý na jeho názor. Kněz se na mladíka podíval a řekl: „Podívej se, obsah je správný, ale je taková situace, že musíme uvažovat, jestli by to přineslo svůj efekt. Tento okamžik by mohl být pro spoustu lidí nebezpečný. Nebylo by vhodné, aby se s tím na veřejnosti něco dělalo.“ Vrátil Toníkovi dopis a odešel. Toník pochopil, že mu kněz dobře radil a že by dopis mohl mít opačný účinek, než zamýšlel. Vážil si toho, že pan kaplan nechal rozhodnutí na něm, a dopis sám zničil.
+++
Do Bučovic nastoupil nový varhaník Josef Kovařík. Nastěhoval se do přízemí fary s oknem do ulice. Jedl společně s kněžími. Tehdy poznal blíž také otce Václava. Brzy shledal, že na veřejnosti spíše vážný muž je ale v užším kruhu radostný a příjemný společník. Při práci ve vinohradě bylo zase patrné, že je od malička zvyklý práci. Zajímal se také o umění a uměl pozorně a trpělivě naslouchat druhým. Dbal o Josefovo další vzdělání, povzbuzoval ho, aby rozvíjel svůj talent a dával mu dobré rady. Když bylo potřeba rozšířit tajný pastýřský list biskupů, obrátil se na Josefa a poslal ho, aby list v obálce zavezl do jedné farnosti u Kyjova. Takový projev důvěry přispěl k tomu, že spolu uzavřeli přátelství. Když páter Václav pevným hlasem četl pastýřský „Hlas biskupů v době těžké zkoušky“, byl Josef na svého kněžského přítele hrdý a získal si tím jeho plnou důvěru.
+++
Msgre František Raška se dožil šedesáti let kněžství. Oslavy si vzal na starosti osvědčený organizátor otecVáclav. Pozval i pana biskupa Karla. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli mu cestu do Bučovic neznemožní státní zmocněnec krajského národního výboru. Dr. Vladimír Starý, který 18. června 1949 na biskupa a jeho činnost dohlížel, si přisvojoval stále větší pravomoci. Zakázal mu dokonce i pouť do Sloupu na Květný pátek.
Pan biskup však do Bučovic přijel! V kázání leccos naznačil a vybízel k věrnosti církvi a Svatému otci. Oslava se velmi vydařila. Pana biskupa to povzbudilo a potěšilo, ale pro místní soudruhy se stal otec Václav nežádoucím. Mnozí se domnívali, že přeložení do Babic, o kterém už nemohl svobodně rozhodovat pan biskup, bylo „odměnou“ za krásnou církevní slavnost.
Svědectví tajné skrýše
V listopadu roku 2008 přinesl jeden farník na faru v Bučovicích dokument, který obsahoval zajímavé dobové svědectví. Při úpravě bytu byly v trubce garnýže objeveny listy stočené do ruličky. V této zvláštní skrýši přečkaly téměř 60 let, aby mohl P. Václav vydat svědectví o tom, co prožíval v měsících po únorovém puči v osmačtyřicátém. Dokument nazvaný „Historie událostí spolku katolických tovaryšů v Bučovicích od únorových událostí roku 1948“, začíná takto:
Zasedám po zralé úvaze dne 14. 2. 1950 ve své kaplance večer o 9 hodině u stolu ve svátek sv. Valentina, abych budoucím zachoval běh událostí počínaje únorovým převratem r. 1948 ve vtahu ke Spolkovému domu – Únor 1948 stává se mezníkem v historii pro mnohé organizace – I Spolkový dům v Bučovicích má být později krutě zasažen. Správa věcí se dostává tímto únorovým pučem do rukou jedné politické strany – komunistů. Tito po dávno učiněné přípravě berou úplnou moc věcí státních do svých rukou. Jsou okamžitě zřizovány nové národní výbory, složené po většině příslušníků KSČ. Vedle těchto nových národních výborů jsou okamžitě ustanovovány při nich akční výbory, které převzaly na sebe okamžitě exekutivu veškerých událostí. Tyto akční výbory nastolují čištěním, tj. odstraněním dosavadních vedoucích činitelů, jak státních, tak i různých organizací, jako politických stran, spolků – úplně nové poměry v duchu Marx-Leninské doktríny. Tato veliká převratová změna do leva zasahuje velmi rychlým tempem, jak veřejný, tak i soukromý majetek. Toto předesílám jako malý úvod k vlastní práci o událostech spolkových, jež mají posloužit někdy budoucím generacím k tomu, aby bylo aspoň pokud to ještě chovám v paměti, pak možno jim seznámit se s tím, co jsem jako předseda tohoto Spolku v těchto kritických chvílích pro Spolek činil.
Každá organizace, chce-li po únoru 1948 dál žít, musí ze svých řad sestavit akční svůj výbor, jehož složení musí se předložit místnímu akčnímu výboru národní fronty ke schválení. Tento pak akční výbor spolku schválený akčním výborem národní fronty má provést očistu v řadách svého členstva, tj. odpůrce lidově demokratického zřízení. Tento akční výbor navrhne akčnímu výboru národní fronty tyto členy k vyloučení, akční výbor národní fronty pak sdělí akčnímu výboru spolku, že potvrzuje a souhlasí nebo také nesouhlasí s vyloučením navržených členů. Tak vypadá situace několik dní po únorovém puči provedeném 28. 2. 1948.
Tak i Spolek katolických tovaryšů v Bučovicích, chce-li pokračovat v činnosti, jest nucen řídit se danými poměry – Orel je okamžitě rozpuštěn únorovým pučem a majetek jeho předán jest organizaci „Sokol“. Tak umřela jedna naše místní organizace spolu s lidovou stranou. Snad jen na určitou dobu či léta? Bůh sám ví. To bylo malé odbočení. Po rozpuštění těchto organizací máme ještě v životě náš obratný spolek katolických tovaryšů.
Páter Václav usilovně hledal nějaké možnosti, jak spolek zachránit. Domluvili se s několika jeho členy, kteří leželi komunistům „v žaludku“, že je navrhnou na vyloučení. Dohodl na obci i členy akčního výboru, který byl schválen, ale pak zase bylo schválení odvoláno. Psal dopisy a žádosti, pokusil se proměnit spolek tovaryšů na spolek divadelní, ale ze strany mocných to byla jen nečestná hra, při níž se vystavovali budoucímu pronásledování ti, kteří dělali potíže tím, že se bránili.
Ve své zprávě budoucím generacím popsal Páter Václav podrobně vše, co podnikal na záchranu spolku. Soudruzi se pak dokonce pokusili spolek zneužít pro předvolební agitaci. Dopadlo to ovšem jinak:
19.5.1948 jsem obdržel přípis od akčního výboru NF, který po mně žádá, abych svolal schůzi katolických tovaryšů a promluvil s nimi o jednotné kandidátce, aby všichni pro ni hlasovali. Na tento přípis jsem odpověděl následovně: Sděluji akčnímu výboru, že hodlám svolat schůzi oběžníkem na ten a ten den večer o 8. hodině, ale že jsem nikdy nevedl politických hovorů a že nejsem tudíž povolán k tomu, bych promlouval o jednotné kandidátce, ale že žádám akční výbor, by za tím účelem poslal osobu daleko povolanější než jsem já, která by se zhostila tohoto úkolu.
Schůze byla svolána a přišlo přes 80 členů spolku katolických tovaryšů. Schůze se odbývala v zrcadlovém sále. Akční výbor delegoval na tuto schůzi odborného učitele pana Vincence Vránu, který promlouval k členstvu a apeloval na náboženské cítění členstva a ukončil projev apelem k odevzdání jednotné kandidátky. Po skončení jeho projevu rozpředla se nesmírně čilá debata o stávajících poměrech, za kteréžto debaty stala se dosud neslýchaná věc. Spolek katolických tovaryšů vypracoval 5 bodovou resoluci.(…)
Václav Drbola svůj boj nevzdal. Po složitých peripetiích a mravenčí prací dosáhl nakonec schválení divadelního spolku:
Na 24. 10. 1948 připravuji dětskou pohádku „Mlynářovic Maruška“. Divadlo toto jsem měl již úplně nacvičeno, ale místní osvětová rada nedala svolení k jejímu sehrání. Jel jsem na okres do Vyškova a tam po vysvětlení věci mi okamžitě okresní osvětový inspektor Hanák vystavil povolení k sehrání divadla. S radostí jsem jel domů, dal natisknout plakáty a tyto na základě okresního povolení František Petrášův mi je orazítkoval a já je dal vyvěsit. Zájem o divadlo je nesmírný. Do dvou dnů je vyprodáno. Leč ve středu Stupárek, praporčík SNB, přináší mi dopis, který zasílá ONV ve Vyškově na příkaz místního akčního výboru a v tomto dopise stojí zákaz sehrání divadla, povolení hry se tedy odvolává Bylo mi do breku, když jsem viděl ty dětské tvářičky, jak po nich kanuly z očí slzy, když jsem jim oznámil, že nemůžeme vystoupit. I ti staří pan Kraml, paní Hrazdilová, Vranová brečeli. Bylo to něco nesnesitelného. S těžkou ranou v srdci jsem rozpouštěl tehdy svou divadelní družinku a ubíral se pomalu domů na faru. Co teď? Vyprodáno a hrát se nebude. Dávám tisknout následující lukši: „Hru Mlynářovic Maruška“ nedovoluje se sehráti. Vstupné si vyberte u Vičarů. Dávám to vyvěsit. Tato lukše způsobila úplný rozruch v městě Bučovicích. Každý pochopil stoprocentně, co se to tu stalo a byl jsem svědkem úžasného lání komunistům, že ani těm maličkým nepřejí radosti. Za dvě hodiny po celých Bučovicích se vědělo, co to kdo učinil. Celé město bylo plným právem pobouřeno nad tímto surovým zásahem. Pan Stupárek, praporčík SNB, ptá se mne, kdo dal natisknout ty lukše, ať je nechá ihned sundat dolů. Odpovídám, že já a proč se má tak stát? Prý jsou dvojsmyslné a pobuřují lid. Dohodli jsme se, že do večera budou odstraněny. Stalo se tak, ale účelu našeho bylo již stoprocentně dosaženo. Získali jsme snad daleko víc než kdybychom divadlo hráli. Všechny sympatie veřejnosti jsou úplně na naší straně. Jak něco nízkého mohli oni tak učinit.
Svůj marný boj o záchranu spolku končí bolestným konstatováním, které však nepostrádá aspoň optimistického očekávání:
V prosinci dne 10. 12. 1948 přichází úplná katastrofa ve formě přípisu ONV ve Vyškově, který nám na příkaz akčního výboru v Bučovicích zastavuje úplně činnost spolku. Na naše odvolání odpovídá záporně krajské velitelství národní bezpečnosti v Brně.Věc dostupuje vrcholu soudní žalobou. Více se nedá již dělat. Činím, jak můžeš vidět vše, abych mohl věci zachránit. Celou stranu jednoho archu popsal Dr. Vybíral pouze zákony, jichž použil k vypracování žaloby. Tato žaloba je u nejvyššího správního soudu v Bratislavě a může trvat i dvě léta než dojde k jejímu řešení a myslím si, že za tu dobu to praskne. To je výhoda té věci.
Spolek tovaryšů byl zrušen, ani divadelní spolek není v zájmu socialismu, tedy věřící ani místní katolický dům, zvaný Kaťák, na nic nepotřebují. Potřebuje ho však národní výbor pro své kanceláře a komunistický jednotný Svaz mládeže, aby mohl schůzovat a plánovat brigády. Začalo poslední dějství – boj o Kaťák. Zatím ještě byl převeden na farní úřad, jak to určovaly stanovy pro případ zániku spolku. Ale tím to nemá skončit. Páter Václav pokračuje:
Kalivoda přibíhá na faru hlásit, co se děje, ale je již pozdě. Letím tam a zrcadlák je již z půli přezděn. Hotová Sodoma a Gomora. Všechno v zrcadláku strháno, světla, zrcadla, lustry, poházeno po zemi, záclony na oknech, stoly, židle, jak to tam bylo a v tom se zdí o sto šest. Hrůza hrůzoucí! Pan děkan jde na četnickou stanici, kdo to tam dělá a pro koho. A oni se vymlouvali, že nevědí, že oni byt mají a posílají ho na okresní bezpečnost a tam zpívají totéž a ženou ho za Krejčím, předsedou ONV. Ten není doma. Dr. Jahoda uznává bezpráví a za 2 dny přiletí na faru Ševčík a omlouvá všechno a vysvětluje situaci, co tam chtějí dělat a že budou platit nájem. Zatím spor se dostává na veřejnost. Lidé přímo lají na to, jak potvoří Kaťák a práce jsou na čas zastaveny. Přichází komise a ta má rozhodnout o další práci, jejím pokračování. Bylo rozhodnuto pokračovat dál. Komunisté sami se perou mezi sebou. Kdo vlastně rozhoduje? Úplný je tu chaos věcí. Četníci lítají jak potrhlí a prohlíží často pan Suchý a s ním Rotrekl, jak práce jdou rychle.
Práce byly v Katolickém domě sice na čas zastaveny, ale posudková komise nakonec rozhodla, že budou pokračovat dál. Církev přišla o Kaťák definitivně.
Babice – cesta na Kalvárii
Otec Václav Drbola zprávu o svém úsilí nedokončil, protože jeho novým působištěm se staly Babice u Moravských Budějovic Tamějšímu faráři Arnoštu Poláčkovi někdo v hospodě podstrčil do kapsy kabátu leták požadující svobodné volby pod dozorem Organizace spojených národů. Kněz byl uvězněn a později odsouzen na dvacet let do vězení pro údajné pobuřování. V únoru 1950, kdy ještě otec Poláček čekal na soud, byl Drbola ustanoven babickým administrátorem po dobu nepřítomnosti faráře.
Pro farníky se však stal „novým farářem“. Tichý, skromný, dbající svých povinností. Dochází za dětmi do školy, navštěvuje nemocné v Babicích i v přifařených obcích. Začal opravu varhan, po svém předchůdci převzal starost o včely.
Vyhýbá se politice, je přece farářem pro všechny, a tak přátelsky posedí s předsedou národního výboru Tomášem Kuchtíkem, který ho po vyučování náboženství zve: „Pane faráři, pojďte na kafe a na taročky.“ V neděli ho Drbola vidívá v kostele. Vaří mu žena člena národního výboru paní Roupcová. Řídí se podle zásady svatého Augustina: Měj v nenávisti blud, ale bloudící miluj! Komunisté, s kterými se setkával, nebyli nakaženi bacilem slepé třídní nenávisti, která už nevidí člověka a bratra v tom, kdo má jiné přesvědčení, jak se s tím setkával u některých funkcionářů v Bučovicích. Když ho však vyzvou, aby se zúčastnil pochodu míru a nesl transparent, vyhrkne: „Až naprší a nebude bláto!“ Odmítne také podepsat rezoluci proti válce v Koreji.
Intermezzo: Akce „K“
Na jaře v roce 1950 se situace velmi přiostřila. Od Velkého pátku nesměl otec biskup Karel ani vstoupit do katedrály. V noci ze čtvrtka 13. dubna na pátek proběhla tzv. Akce „K“. Policie přepadla všechny mužské kláštery a řeholníci byli odvezeni do internace...
V této napjaté situaci rozhodl brněnský biskup Karel Skoupý o předčasném svěcení novokněží. Nemohl déle čekat. Stanovil termín na neděli po Velikonocích. Více než tři desítky budoucích kněží prožívaly od Božího hodu v napětí i týden exercicií. Nevěděli, jestli je nepotká podobný osud jako řeholníky a nebudou uvězněni.
Brzy ráno 16. dubna 1950 se nedávno vysvěcení jáhni z brněnského alumnátu vydali na Petrov. Dnes mají přijmout z rukou otce biskupa Karla Skoupého kněžské svěcení. Nepůjde však o obvyklou slávou za účasti velkého počtu věřících. Tentokrát o této významné události nesmějí vědět ani rodiče. A hlavně státní zmocněnec, který hlídá biskupovu činnost.
Proto nyní mladí muži kráčejí ztichlým Brnem z Kounicovy ulice směrem ke katedrále jednotlivě nebo po dvojicích, a ještě různými uličkami. Kolem hlavního chrámu diecéze je klid, kostel je prázdný. Svěcení je připraveno v kapli biskupské rezidence. Biskup Karel při svěcení pláče: „Nevím, do čeho vás posílám!“ Když kolem desáté hodiny vycházejí novosvěcenci se svým pastýřem z kaple, potkává je zmocněnec, který biskupa hlídá. Přišel pozdě. Zlobí se, že biskup svěcení předem neohlásil a nežádal o povolení, marně se biskup ohrazuje, že dosud nic takového dělat nemusel.
Režim se pomstil tím, že v září povolal všechny tyto novokněze na vojnu k tzv. PTP (Pomocným technickým praporům), kde prožili tři a půl roku. Jejich kněžství jim však už nikdo nemohl vzít. V lidsky nerovném zápase s totalitní mocí, která neznala jiné argumenty než hrubou sílu a bezostyšnou lež, tak církev získala přece jen jeden důležitý bod ve svůj prospěch. V záplavě Jobových zvěstí o zákazech a zatčeních, to byla přece jen jedna povzbuzující zpráva pro kněze i věřící.
+++
V době, kdy každé setkání kněží i aktivních laiků bylo přísně sledováno sítí stranických důvěrníků a udavačů, byly primice předčasně vysvěcených novokněží možností trochu se nadechnout a navzájem se povzbudit. K takovým patřila také primice P. Miloslava Ambrože v kostele sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí. Václav Drbola přijel na slavnost na kole a při následném pohoštění připraveném na farní zahradě, se u stolu sešel s otcem Jendou Bulou z Rokytnice a farářem Janem Dokulilem z nedalekého Uhřínova, který přivedl svého bratrance, básníka Jana Zahradníčka. Bylo mezi nimi veselo a Drbola se vracel na babickou faru povzbuzený. Zatím se v tomto novém prostředí rozhlížel.
Vesnický farář
Když kněz nastoupí do farnosti, trvá nějaký čas, než se s lidmi důvěrněji seznámí. Záleží také na povaze. P. Václav byl spíše vážnější a tichý. Kromě toho střídal ve farnosti kněze, kterého někdo z místních musel udat. To si potom člověk dává pozor, s kým a o čem hovoří. Přesto si Drbola postupně získával důvěru místních lidí, především věřících, s nimiž se vídával v kostele.
V té době už museli kněží ve věcech, které přesahovaly „dovolenou“ nebo spíše zatím ještě tolerovanou činnost, postupovat skrytě a nenápadně. Není tedy divu, že se někomu mohlo zdát, že se jejich farář kromě mší, pohřbů, školy a nemocných zabývá jen drůbeží na dvoře a včeličkami. Ani otec Václav nemohl jinak. Navenek se tak připodobnil svým sousedům a obrazu vesnického faráře z románů Václava Raise.
Občas za ním přijížděla sestra Božena se švagrem Josefem, který byl zaměstnán u dráhy, a tak využívali režijní slevy. Museli ovšem pak pěšky přes les, protože vlak jede jen do Šebkovic. Zato si však vždy něco odvezli z toho, co dala zahrada a dvůr. Vašík rád vaří, a tak může občas poslat mamince husu, už upečenou, nebo nějakou zavařeninu. Splácel jim tak jejich obětavost, když ho ze svého nedostatku podporovali na cestě k oltáři. Těšilo ho, že se může pochlubit svým kuchařským uměním také u řídicích v sousední škole. I když se z farské kuchyně často line libá vůně husí pečeně, nijak se to neprojevuje na Václavově postavě. Působí mu radost obdarovávat druhé. Je štědrý i k sousedům a k dětem. Děti ve škole zásobuje ovocem z farské zahrady.
V létě pozval páter Václav své neteře a synovce na prázdniny. Starobylá babická fara byla pro děti tajuplným místem. Když pátraly ve sklepě, objevily krásně vyskládaná letní jablka. Tak se na ně vyzývavě z polic usmívala, že musely aspoň ochutnat. Chutnala výborně a děti jsou vynalézavé. Nakousnutá jablka otočily, takže zvlášť v přítmí farního sklepa se zdálo být všechno v pořádku. Když na to strýček farář přišel, děti už se vrátily k rodičům. Když se jich později ptal, jak jim chutnala jablka, ani se nesnažily zapírat a svádět to na myši. Rodičům to však strýček neprozradil.
V Bučovicích byl pater Václav ve styku s mnoha lidmi díky práci ve spolcích. I když byly všechny spolky zakázány, osobní kontakty přetrvávaly. Nezapomněl na své bučovické přátele ani v Babicích. Prožil mezi nimi osm let a mohl sledovat, jak se z dětí stávají mladí lidé, kteří hledají pevnou půdu pod nohama. A neměli to v nových poměrech vůbec snadné. S lítostí vzpomíná na krásně se rozvíjející práci s mladými a na Katolický dům, vždyť jeho zkrášlení věnoval tolik energie. Ale bohatstvím církve jsou živé duše. S otcovskou starostlivostí sleduje jejich osudy. Občas se objevila v Babicích skupinka bývalých farníků a pater Václav poznával, jak ho mají rádi. Z jeho chování je zase čitelné, jak mu na tom záleží, aby se mladým podařil život, a přitom dává nahlédnout i do svých radostí i bolestí.
Nastražená léčka
Jednoho dne přijel za Václavem Drbolou varhaník Josef se zprávou, že byl povolán na vojnu k pétépákům“ páter Václav se mu pokusil dodat odvahy a snažil se na sobě nedat znát nějaké znepokojení nad vlastním ohrožením. Josefa pak v začátcích vojenské služby povzbuzoval četnými dopisy: „Já možná budu také vojákem. Honí nás, co jsme dosud na vojně nebyli. Čítám, že v říjnu poběžím za Vámi, možná, snad ještě dřív? Kdo ví?“ A dodával: „Tady teď děsně zavírají, podzemní hnutí. Přes vesnici jsou lidé zavíraní, místy šest až dvacet lidí.“ V posledním dopise upozornil P. Václav Josefa na jednoho maturanta z Kojátek, které patří do bučovické farnost, a nyní je v Mimoni, že by se spolu mohli spojit. Pak dodává: „Za poslední týden jsem prožil pěkné věci, nedá se to vůbec psát. Někdy mi běhá husí kůže po těle ze všeho a jindy se zas ulehčí, a tak se to střídá jako počasí…“
+++
Dne 30. dubna roku 1951 bylo ve velkém policejním zátahu zatčeno mnoho lidí. Mezi nimi také mladý rokytnický farář Jan Bula. Celý měsíc nacvičoval s věřícími při nedělních ohláškách mariánskou píseň „Ó, Matko Páně“ - připravovali ji na první májovou pobožnost. Teď se lidé sešli na v kostele bez otce Jana, a i když varhaník hrál mariánskou melodii, pro pláč nikdo nezpíval...
Policii se při své akci naštěstí nepodařilo zadržet sedláka Antonína Plichtu ze Šebkovic. V noci omylem obklíčili sousední statek, Plichta toho využil a jen nalehko oblečen utekl do luk směrem k potoku. Otec Drbola poznal Antonína při jednom pohřbu v Šebkovicích. Byl to nebojácný člověk, který za války ukrýval parašutisty a byl zapojen do partyzánského odboje. Po skončení druhé světové války dostal vyznamenání za chrabrost a do února 1948 byl předsedou národního výboru a členem rady okresu. Plichta byl hrdý na to, že jeho rod hospodaří na statku už dlouhá léta a bránil svůj majetek proti komunistům. Na Bučovicku už přitom mnozí sedláci ustoupili výhrůžkám a zastrašování. Když se P. Václav dozvěděl, že Antonín Plichta po svém útěku skrývá u Stehlíků v Cidlině, poslal mu svoje šaty a kus salámu.
V této napjaté době čekala na otce Václava u školy v Loukovicích po hodině náboženství paní Dvořáková. Celá vystrašená: „Už několik dní se u mě skrývá nějaký člověk a chce mluvit s farářem!“ Drbola šel s ní domů a v duchu se modlil.
Neznámý muž se mu představil jako kapitán Ladislav Malý. Je prý velitelem ilegální skupiny, která dostala za úkol osvobodit arcibiskupa Berana. Akce se zdařila a nyní je potřeba převést pana arcibiskupa přes hranice. Může to být nebezpečné a pan arcibiskup by se před tím chtěl vyzpovídal. „Půjdete?“ obrátil se Malý s napjatým očekáváním na Václava. „To je samozřejmé, každý kněz je povinen posloužit svatou zpovědí.“ Vzpomněl si přitom na sedláka Plichtu. Vždyť by se také mohl zachránit útěkem přes hranice na Západ. S důvěrou svou myšlenku svěřil kapitánu Malému a poslal ho za Plichtou.
+++
Začátkem června 1951 se otec Václav vypravil na návštěvu za spolubratrem Janem Podveským do Jaroměřic. Nemohl se však dozvonit, zašel tedy za kaplanem Josefem Valeriánem. Potřeboval si popovídat o nedávné zkušenosti: „Představte si, byl u mne kapitán Malý s Tondou Plichtou, budou ho i s arcibiskupem Beranem převážet do zahraničí…“ Valerián ho ani nenechal domluvit: „To se připravte do vězení. Jana Bulu už kvůli téže věci zavřeli. Okamžitě s Malým přerušte styky, jestli už není pozdě!“ Václav zbledl a nebyl schopen slova. Když se vrátil P. Podveský z návštěvy nemocných, doporučil mu totéž. Václav slíbil, že kapitánovi vzkáže, aby za ním už nechodil a nic po něm nechtěl.
Asi za týden jeli s P. Podveským odevzdat matriky do Moravských Budějovic, tak se mu cestou svěřil, že už odmítl jakoukoli další spolupráci. Ale podaří se mu vyklouznout z nastražené léčky?
+++
Komunistická totalitní moc obracela svou nenávist nejostřeji proti věřícím, kněze potřebovala zdiskreditovat a jejich příklad použít v různých formách k zastrašování druhých. Teď bylo třeba najít nějakou záminku, aby mohl být zlikvidován babický Václav Drbola.
Vyšetřovateli se k tomuto záměru hodil již vyslýchaný děkan z Moravských Budějovic, P. Josef Opletal. „Vyrobený“ dokument zněl takto:
„Výslechem osob zatčených v akci „Pavel“ bylo zjištěno, že Drbola, bývalý farář v Babicích, provozoval ilegální činnost. Zatčený Josef Opletal, děkan z Mor. Budějovic o něm vypověděl toto: ,Asi v měsíci listopadu nebo prosinci 1949 jsem mluvil u mne na faře s farářem Drmolou. Po vyřízení věci úřední, jsme začali mluvit o celkové politické situaci. Bez nějakého úvodu, mi Drbola řekl: „U nás zase roste ta ilegální činnost a už se také o tom hodně mluví“. Dále mně Drbola řekl, že mu říkali, aby se také připojil do illegální činnosti, přičemž dodal, že asi zase budou chtít tu místnost, resp. Skrýši pro schůzky a zbraně. V únoru 1950 mne opět navštívil Drbola a zmínil se mi, že mluvil s Antonínem Plichtou a že mu tento řekl, že má v Šebkovicích založenou ilegální skupinu a že mají k dispozici vysílačku.‘
Na základě zjištěného navrhuji zatčení faráře Drboly a zahájení proti němu vyšetřování.
Autor tohoto smyšleného obvinění však přehlédl několik faktů. Děkan Opletal v údajné výpovědi nazývá Václava Drbolu farářem, ale ten byl v udávané době kaplanem v Bučovicích na opačném konci diecéze. Do Babic nastoupil až od 1. března 1950, a to jako administrátor, za uvězněného P. Poláčka. V návrhu na zatčení datovaném 13. června 1951 je nazýván „bývalým farářem v Babicích“, ale jeho zatčení proběhlo až o tři dny později. Tento příkaz k zatčení byl tedy zřejmě zhotoven, až už byl P. Drbola ve vězení. Ale v těchto časech ani pravda nic nezmohla.
Nevítaná návštěva
Krátce po čtvrté hodině ranní v neděli 16. června roku 1951 přijel k Babicím od Jihlavy policejní vůz. Zastavil polích a čtyři policisté se vydali pěšky do obce. Když se přiblížili ke kostelu, rozdělili se. Jedna dvojice se plíží k faře zezadu, přeskakuje plot a zeď. Druhá přišla ke dveřím vedoucím do dvora fary. Jsou zamčené. To už doběhli druzí dva muži k vratům a otevřou je. Mezitím polooblečený Václav Drbola odemyká dveře a z úst nadstrážmistra slyší: „Zatýkám vás ve jménu zákona!“
Druhá dvojice policistů zatím prohledává místnosti farního úřadu. Nikoho ani nic kompromitujícího zde však nenašli. Potom vyvedli kněze na dvůr - když sestupuje po schodišti, pohlédne P. Václav ke kostelu a svěřuje se do Boží ochrany. Policejní vůz zatím přijel až k faře. Uvnitř mu nasazují pouta a „brýle“, aby neviděl, kam ho odvážejí. Tak popisuje zatčení Václava Drboly policejní zpráva.
Když ráno přicházející věřící z přifařených Šebkovic ráno na mši, od místních farníků se dozvídají, že pana faráře odvezli k výslechu a že mše nebude. Smutní se vracejí zpět domů. Zdejší fara znovu osiřela.
+++
Lidi ve vesnici zpráva o zatčení kněze překvapila. Nechápali, čím se mohl tento mírný a tichý sluha Boží provinit. Přičítali to tomu, že odmítl účast na mírovém pochodu. Předseda Národního výboru, řídicí učitel Tomáš Kuchtík, kroutil hlavou: „Ale proč byl zatčen? Vždyť nemá žádné styky a baví se jenom obsluhou drůbeže na dvoře.“
Intermezzo: Vzpomínka I.
„Jakmile jsme zjistili, že Vašíka odvezli k výslechu, manžel si vzal volno u dráhy a ještě v noci jsme jeli do Babic. Ráno jsme se marně dobývali do fary. Od děvčete, které před farou páslo husy, jsme se dozvěděli, že v neděli brzy ráno pana faráře odvezla kriminálka. Lidé ráno marně čekali, kdy přijde do kostela na mši, “ vzpomíná Václavova sestra Božena.
Jedinou zprávu o Václavovi mají rodiče z korespondenčního lístku, který mu bylo povoleno poslat z vazby. Oznamuje v něm, že by se měl do týdne vrátit domů. Pak je ale vyděsí zpráva o vraždách v babické škole. Nemohou uvěřit, že by s tím měl jejich syn něco společného. Dvě ze zastřelených babických obětí byli přece jeho přátelé! A Václav by nikomu neublížil. V době vražd byl navíc už čtrnáct dní ve vězení. Nikdo z jeho blízkých netuší, jakým utrpením Václav ve vyšetřovací vazbě právě prochází.
Intermezzo: Vzpomínka II.
Svědectví spoluvězně Ludvíka Stehlíka: „Když jsme jezdili na vyšetřování, bylo přes zeď slyšet nářek Václava Drboly, babického kněze, který byl zatčen patnáct dní před výstřely v babické škole. Jenomže oni z něj potřebovali udělat hlavního iniciátora vražd. Mučili ho hroznými způsoby. Bylo slyšet jeho volání: „Nekopejte do mě, zabijte mě, já nic nevím!" Jednou v noci mu dali svěráky na všechny prsty na rukou a utáhli šrouby. Než oteklé prsty popraskají, trvá to dost dlouho. Je to nepředstavitelná bolest. Celou noc bylo slyšet takový nářek, že celý kriminál nespal. Kdyby Václava tak brzo nepověsili, věřím, že by ho utloukli. Utloukli proto, že nechtěl podepsat, že babický případ byl jeho nápad...“
Přes nelidské mučení však Drbola trval na svém: „Nic jsem neudělal!“ Nemůže snést pomyšlení, že by měl být spojován s vraždou lidí, kteří patřili v Babicích k jeho přátelům. Vytloukli z něho pouze doznání, že si uvědomuje odpovědnost.
Síť se utahuje
Dne 10. července 1951 zasedali členové církevní pětky Ústředního výboru KSČ, soudruzi Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Viliam Široký a Rudolf Slánský. Jak konstatuje zápis z jednání, schválili návrh Státní prokuratury, že bude sedm obžalovaných v procesu „Babice“ odsouzeno k trestu smrti. Mezi těmito sedmi jsou i dva kněží: Václav Drbola a František Pařil. Veřejné přelíčení má proběhnout v Jihlavě 12. až 14. července 1951. Procesu bude propagačně využito v tisku i v rozhlase. Další kněz, P. Jan Bula, bude potrestán smrtí v procesu, který bude konán později.
+++
Když si Drbolův švagr Josef zapnul jako obvykle po návratu z práce rádio, ve zprávách hlásili, že příští den má být Václav v Jihlavě souzen spolu s teroristy, kteří byli zapleteni do babických vražd. Rezoluce dělníků a občanů obžalované odsuzují a požadují pro ně ty nejpřísnější tresty.. Po popravě Milady Horákové a generála Heliodora Píky panují vážné důvody obávat se o život souzených. Václavův tatínek s Boženou a jejím manželem se rozhodují rychle. Kolem sedmé hodiny ráno se už hlásili na policejní stanici v Jihlavě.
Nechali je čekat na ulici před budovou Dělnického domu, kde se má proces konat. Teprve kolem jedenácté jsou vpuštěni do jednací síně s varováním, aby se neopovažovali na obviněné volat. Posadili je do poslední řady, z každé strany sedí ozbrojený příslušník Sboru národní bezpečnosti s namířenou zbraní, jako by byli nebezpeční zločinci. Když soudce vynesl nad Václavem rozsudek trestu smrti, jeho tatínek omdlel. S Václavem si nemohl vyměnit ani pohled, možná o jejich přítomnosti v sále odsouzený ani nevěděl. Snad je to dobře, ještě by se tím víc trápil.
Po skončení procesu starého Drbolu napadlo, že se pokusí Vašíka navštívit. Dveře věznice jsou pootevřené, tak vejdou dovnitř. S křikem je však vyhnali. Tatínek prosí: „Chtěli jsme synovi jen vyřídit pozdrav od jeho matky!“ – „To se nesmí!“ Strážný je vystrčí na ulici a dveře zapadnou. Mlčky se vraceli domů a utěšují se nadějí, že ještě může Václava zachránit odvolání. Bojí se sdělit hroznou zprávu mamince Růženě.
Václavovi přátelé z bučovické farnosti se nemohou smířit s tím, že by Václav měl skončit na popravišti. Nejprve navštívili jeho bratra Jaroslava ve Slavkově. Ten jim však řekl: „Prosím vás, nic nepodnikejte, protože by to mohlo bratrovi ještě přitížit. Komunisté by si to mohli vyložit tak, že je opravdu nebezpečný buřič. Když začínal proces, rozjeli jsme se s bratrem Janem do Jihlavy, ale vůbec nás nepustili dovnitř, chovali se k nám jako ke zločincům. Když jsem se vrátil domů, musel jsem poslouchat přímý přenos procesu z amplionu městského rozhlasu, který je zavěšený pod okny našeho bytu a musely to poslouchat také moje děti. Ty se teď boji vyjít na ulici!“ Když odcházeli z bytu provázely je vyděšené oči dvou děvčátek.
Několik mužů se přesto domluvilo, že pojedou do Prahy, prosit o milost prezidenta. Hlavní organizátor byl však cestou na nádraží zadržen policií, vyslýchán a propuštěn až po půlnoci. Zřejmě je někdo udal.
Odvolání je zamítnuto a rozsudek smrti je potvrzen. V odůvodnění je uvedeno: Václav Drbola již v květnu a červnu 1949 v Bučovicích dal jasně najevo své protistátní zaměření tím, že z kazatelny veřejně předčítal pokoutně získané pastýřské listy s pobuřujícím obsahem.
+++
Jen Václavův otec nakonec dostal povolení navštívit syna ve vězení. Oba muži se při setkání snažili být stateční, utěšit však potřeboval víc tatínek a Václav se o to snažil. Maminka mu alespoň poslala buchty s přáním, aby se brzy vrátil. Neví ještě, že ho čeká oprátka. A tušit nemůže, že syn se jí nevrátí ani mrtvý, že mu bude odepřen i důstojný pohřeb a že celá rodina ponese Kainovo znamení.
Před branou smrti
Jihlavská věznice 2. srpna 1951. Václavovi bylo oznámeno, že následujícího dne v pět hodin ráno bude vykonán rozsudek smrti. Začíná jeho smrtelný zápas při plném vědomí. Agonie zdravého těla bez fyzické bolesti, ale v úzkosti a v hrůze z toho, co se nezadržitelně blíží...
Co se asi odehrávalo v duši kněze, zasvěceného smrti? O popravě je už definitivně rozhodnuto. Znovu a znovu se mu vynořuje v mysli věta z učebnice latiny: „Dům spíro, spero“ - Dokud žiji, doufám!“ Snad vyhoví jeho odvolání, a rozsudek bude ještě změněn, snad vyhoví prezident žádosti o milost. Marná naděje! Když před léty radostně vstupoval do primičního věnce, nenapadlo ho, že družičky ho vedou jako živou oběť. Po celý kněžský život se snažil sjednocovat s Kristovou obětí Těla a Krve a obětovat sám sebe, ale netušil, že ho Pán vezme za slovo!
+++
Václav zažívá opuštěnost Getseman: „Otče, je-li možné, odejmi tento kalich ode mne!“ prožívá, jak těžké je přivlastnit si i následující Mistrova slova: „ Ale ne, jak já chci, ale jak ty chceš. Ať se stane tvá vůle!“ Poslední hodiny před popravou… Protrpět se k tomu, aby neviděl pod šibenicí úředníka, který předčítá ortel, neslyšet slova: „odsuzuje se k smrti“, ale očima duše zahlédnout Pána a slyšet v novém významu jeho pozvání: Václave, pojď za mnou!
+++
Hlášení církevního tajemníka podává informaci, že se lidé věřící v Babicích schází a modlí se za návrat P. Drboly, protože nevěří, že byl popraven.
Epilog
V roce 1968 si mohla Drbolova rodina vyzvednout urnu s Václavovým popelem. Nejprve ji schovávali doma a, když zemřel manžel jeho sestry Boženy, uložili urnu do jeho rakve. Je pochován na hřbitově v rodných Starovičkách a u jeho hrobu se každou sobotu objevují čerstvé květiny, které nepocházejí od příbuzných. Lidé se stále hrobu P. Václava Drboly zastavují a zapalují svíce.
+++
Otec Václav Drbola se stejnou samozřejmostí, s jako nosil dětem do školy ovoce z farní zahrady, pomáhal nespravedlivě pronásledovaným. Navíc v době, kdy se za věrnost svědomí platilo roky vězení nebo i životem. Byl tento kněz opravdu jen neuvěřitelný smolař a příliš naivní a důvěřivý člověk, který doplatil na svoji dobrotu? Nebo to byl jeden z mnoha čestných lidí, kteří se rozhodovali a jednali podle svého svědomí bez ohledu na důsledky?
+++
Dne 2. září 2011 po schválení Kongregací pro blahořečení a svatořečení zahájil brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle diecézní fázi beatifikační řízení Václav Drboly připojením k již probíhající kauze služebníka Božího Jana Buly.
Modlitba za blahořečení služebníků Božích Václava Drboly a Jana Buly
Ježíši, Dobrý pastýři,
děkujeme ti za tvé služebníky Václava a Jana.
Svědomitě vykonávali kněžskou službu, k níž jsi je povolal,
hledali tvou vůli a nechali se jí vést.
Pronásledováni, mučeni a odsouzeni k smrti
zachovali věrnost tvé církvi a jejím pastýřům a vytrvali až do konce
ve víře a naději ve tvé nekonečné milosrdenství.
Tebe, jenž nás učíš milovat nepřátele, prosíme:
dej nám téhož Ducha, kterým jsi posiloval své služebníky Václava a Jana,
abychom byli stále pevnější ve víře,
vytrvalejší v naději a dokonalejší v lásce.
Na přímluvu Panny Marie, Královny mučedníků,
nám uděl milost brzkého blahořečení služebníků Božích Václava a Jana,
abychom mohli mít skrze jejich přímluvu účast na tvých zaslíbeních.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Amen.
Obsah
Velká radost
Tichý hlas v nitru
Kněžský alumnát
Na prvních působištích
Slavkov
Čučice
Bučovice
Krátké nadechnutí po válečné vřavě
Únorový převrat 1948
Svědectví tajné skrýše
Babice- cesta na Kalvárii
Křesťan není sám
Nastražená léčka
Nevítaná návštěva
Vzpomínkové intermezzo I.
Vzpomínkové intermezzo II.
Síť se utahuje
Před branou smrti
Epilog
Modlitba za blahořečení
Jiří Mikulášek
Vejdi do radosti
Pohledy do života kněze-mučedníka Václava Drboly
V roce 2012 při příležitosti 100. výročí narození R.D. Vácalav Drboly
vydalo c Biskupství brněnské
Petrov 8, CZ-601 43 Brno
www.biskupstvi.cz
Editor: Ing. Martina Jandlová
Redakční spolupráce: PhDr. Jiřina Veselá
Jazyková úprava: Jitka Skorkovská
