Ze soukromých zjevení se dozvídáme, že nejdelší a nejhorší tresty musí trpět lidé necitliví, soucitní však bývají brzy vysvobozeni.
Svatá Markétoa Maria Alacogue z Paray-le-Monial (+ 1690), apoštolka úcty k Nejsvětějšímu Srdci Páně, viděla v očistci duše dvou zaživa velmi vážených lidí, kteří se však dopustili bezpráví na několika rodinách a uvrhli je do bídy. Tyto duše byly odsouzeny k velmi dlouhým očistným mukám. Všechny modlitby a mše svaté, obětované jejich příbuznými za blaho jejich duší dával Bůh k dobru oněm postiženým rodinám, jejichž příslušníci neměli následkem ochuzení peníze na mše svaté.
Duchovní rádce stigmatizované Barbory Pfisterové (+ 1909) ze Speyera vypráví, že uložil jednou své svěřenkyni, aby se zeptala první duše, kterou příštího rána uvidí, na jméno a aby jí oznámila, že za její blaho bude 21. prosince sloužit mši svatou. Barbora poslechla a dostala na svou otázku tuto odpověď:
„
Jsem sestra Lucie, bývalá představená tohoto domu. Pro svoji velkou nemístnou přísnost musím být velmi dlouho v očistci. Všechno, co dosud bylo za mě obětováno, dal Bůh k dobru jiným.“
Zpovědník Barbory Pfisterové byl tím velmi udiven, neboť představená Lucie zemřela před dvanácti lety (tedy 15. února 1885) v pověsti svatosti.
I těm, kteří své obrácení odkládají až na konec, povede se špatně po smrti.
Dominikánu Jindřichu Susovi (+ 1365), který měl mnohá zjevení, řekl Bůh mimo jiné i toto:
Jsou lidé, kteří Boha tak pohněvali, že musí být v očistci až do Soudního dne, a nemohou rozpoznat, zda se nacházejí v pekle nebo v očistci. To jsou ti opovážliví hříšníci, kteří pokání odkládali až na konec života a těm se pak před smrtí dostane jen malé lítosti. Bůh se na ně tak velmi zlobí, že nechce o nich slyšet, nechce na ně ani myslet a také nechce, aby jeho přátelé za ně prosili. Oddaluje jejich vysvobození až na konec. A vyplňuje se na nich: „Jak jsi hřešil, tak jsi trestaný.“
Už
sv. Cyprián, biskup kartágský (+ 258), tvrdil, že některé duše musí zůstat v očistci až do skonání světa. Totéž říká belgický divotvůrce
P. Pavel Moll (+ 1896): „
Některé duše zůstanou v očistci až do Soudního dne.“
Totéž říká
stigmatizovaná Barbora Pfisterová ze Speyera, které se zjevil jistý protestantský továrník a naříkal, že je mezi dušemi, jejichž utrpení nemůže být zmírněno.
Sv. Beda Ctihodný (+ 735) vypráví událost, která se stala za jeho času. Jistý dobrý Angličan, Drithelm dlouho stonal, až konečně zemřel. Následující den však náhle ožil a ke zděšení přítomných vstal. Všichni utekli, jen jeho žena měla tolik síly, že u něho setrvala. A řekl jí, že skutečně zemřel, ale Bůh mu vrátil život.
Říkal: „
Když moje duše opustila tělo, byla odvedena nebeským průvodcem do hlubokého a nesmírně rozlehlého údolí, zahaleného hustou temnotou a vzbuzujícího děs. Viděl jsem tam dvě oddělení: na jedné straně žár a plameny, na druhé led a chlad. Anděl mi říkal, že toto místo je souzené těm, kteří své obrácení odsouvají až na konec a až v okamžiku smrti vzbudí lítost. Tyto duše, přecházející neustále ze záře do mrazu, vejdou do nebe až po Posledním soudu, pokud jim utrpení nebude
zkráceno dobrými skutky žijících.“
Drithelm se pak uchýlil do kláštera a vedl přísný kající život. Když se spolubratři divili jeho tuhému pokání, odpověděl: „
Milí bratři, spatřil jsem mnohem větší přísnost. Toto jsou rozkoše vůči tomu, co jsem viděl v očistci.“
Mnozí jsou odsouzeni do očistce na dobu rovnou času, po který vedli hříšný život.
Blah. Marie Taigi uviděla v očistci proslulého hraběte. Tento šlechtic vedl zpočátku bujný život, vyhledávající neustálé rozptýlení a zábavy. Ke konci života se však obrátil. Byl odsouzen do očistce na tolik let, kolik let promarnil.
Sestra Marie Lindmayerová uviděla v očistci známého hudebníka, který mnoho pil. Viděla ho jako ropuchu a říkal, že se jí musel pro své opilství zjevit v této podobě a že musí tak dlouho trpět, o co jsi nemírným pitím zkrátil život.
Podle oznámení mnoha Bohem omilostněných duší trvají očistcové tresty některých duší celá staletí nebo dokonce tisíciletí.
Marie Lindmayerová říká: „
I několik staletí pobývají duše v očistci.“
Klára Moesová také zdůrazňuje, že mnohé duše trpí muky mnoho a mnoho set let. Totéž tvrdí i
sv. Bellarmín.
Blah. Kateřina Emmerichová říká, že Spasitel sestupuje pokaždé ve výroční den své smrti, na Velký pátek, do očistce a vysvobodí některou duši svých nepřátel, která byla svědkem Jeho krvavé smrti na Golgotě a dosud jí nebylo dopřáno dívat na Boží tvář. Byli by tedy mnozí vrstevníci Kristu, z řad Jeho nepřátel, v očistci již dva tisíce let.
Blah. Jane z Kříže, abatiši klarisek v Roveretu v jižním Tyrolsku (+ 1674) se dostalo od Boha vidění (jak vysvítá z aktů procesu jejího blahořečení), že svými modlitbami a kajícími skutky vysvobodila z očistce krále Šalomouna, který před svou smrtí obětoval modlám. Šalomoun zemřel asi před 3000 lety. Že navzdory svým hrozným hříchům, spáchaným ve vysokém stáří nebyl zavržen do pekla, plyne i z 2. Knihy králů 7, 14, 15. Byla mu tedy jistě v okamžiku smrti dopřána milost lítosti.
Tvrzení dominikána Soto, že žádná duše není v očistci déle než deset let, je nesprávné. Už papež Alexandr VII. to prohlásil za blud (18. III. 1666, prop. 43).
Podle
P. Pavla Molla mají krátký očistec zejména ti, kteří zemřou odevzdáni do vůle Boží. Takto vypráví o jisté dámě, usmrcené při železničním neštěstí poblíž Gentu. Tato paní přišla ihned do nebe, neboť v posledním okamžiku zvolala: „
Pane, staň se vůle Tvá!“ Dále se zmiňuje o jiné paní, která byla v očistci pouze jednu hodinu a bylo jí dovoleno strávit ji v lenošce, ve které skonala. Této milosti se jí dostalo proto, že své děti vzorně vychovala.
Marie Lindmayerová říká: „
Nejkratší dobu jsou v očistci lidé dobromyslní, dobrosrdeční a soucitní, a pak ti, kteří rádi umírají.“
Ctih. Klára Moesová tvrdí, že pokorní lidé jsou zřídkakdy déle než 2 měsíce zbaveni nazírání na tvář Boží, nikdy však déle než dva roky. Většinou trpí jen několik hodin, také obvykle neodcházejí do očistce, ale zůstávají na místě, kde zemřeli. Proto říká: „
Buďte jen velmi pokorní a vejdete do nebe bez očistce.“
Dosáhla-li u někoho v tomto životě touha po Bohu vysokého stupně, pak vchází po smrti rovnou do nebe, aniž by prošel očistcem. To potvrzuje
sv. Bonaventura, když říká, že ti, kteří zemřeli buď v plamenech vroucí lásky k Bohu, nebo ve vlnách hluboké lítosti, nemusí se bát palčivých očistcových muk.
Co se týče času stráveného v očistci, uvádí
Marie Lindmayerová: „
Jediná hodina v očistci připadá duši delší než 20 let života plného bolu na zemi.“
Maria Dionysa z řádu Navštívení (+ 1653) říká: „
Čas na věčnosti se měří jinou měrou, než v tomto životě. Ani dlouhá léta prožitá v zármutku, chudobě, nemoci na tomto světě nelze porovnat s jedinou hodinou v očistci.“
Blah. Kateřina Emmerichová vyprávěla 31. prosince 1820, že uviděla v očistci duši zbožného a dobročinného kněze, který den předtím o 21,00 skonal. Měl pobýt v očistci tři hodiny, jak mu říkal anděl strážný. Kateřina Emmerichová viděla jeho utrpení a slyšela, jak říkal svému andělskému strážci: „
Teď vidím, že si z nás i andělé dělají legraci.“ Dobrý kněz se domníval, že byl v očistci několik let, a nemohl uvěřit, že tam strávil jen tři hodiny.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 16. 11. 2022 naleznete
zde.
Možnosti jak pomoci se dočtete v článku:
Pomoc ubohým duším
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=pomoc-ubohym-dusim&cisloclanku=2022060007
