Zamyšlení mnicha Paisie z Athosu nás může povzbudit k vděčnosti za to, co můžeme, za to, co máme, za to, co se podařilo...
Jeden z nás, mnich Paisij z Athosu ( *1924,†1993), žil v poustevně pouštního pohoří Sinaj (1960 - 1964). Život v poušti ho obohatil o zásadní zkušenost. Píše o ní:
„ Viděl jsem, že katastrofou pro člověka je to, když má hojnost všeho. Tehdy těžko pociťuje přítomnost Boha a Jeho dobrodiní. Chceš někoho odvést daleko od Boha? Dávej mu neustále hojnost materiálních statků. Zapomene na Boha i na všechno.
Já jsem to pocítil na sobě, když jsem byl mladší. Když jsem byl na hoře Sinaj, na místě, kde jsem pobýval, nebyla voda. Musel jsem jít asi dvě hodiny, abych došel ke skále, kterou prorazila voda a tekla po ní. Postavil jsem tam džbán a poseděl chvíli, než se naplní a vrátil jsem se zpět. Kvůli vodě, která slabě vytékala ze skály, prožívala moje duše následující stav: každý den jsem se znepokojoval – poteče dnes ze skály voda? Modlil jsem se k Bohu, aby vyvěrala. Dokud jsem chodil pro vodu, ovládalo mne toto znepokojení a modlil jsem se. Když jsem z dálky uviděl skálu lesknout se na slunci od vody, s radostí jsem oslavoval Boha a můj návrat k poustevně se uskutečňoval s vděčností a chvalozpěvem za vodu, kterou mi dával. Trocha vody, která vytékala, způsobila, že jsem neustále prosil Boha, aby voda vytékala ze skály a že jsem děkoval a oslavoval Boha, jediného Dárce všech dobrodiní.
Když jsem odešel do kláštera Ivirion, neexistoval problém vody. Tam bylo vody dost a bezúčelně se vylévala. Jednou jsem si uvědomil, že se postupně v mém nitru vytvořil jiný stav. I když jsem se takovou dlouhou dobu nacházel v tomto klášteře, přistihl jsem se, že jsem ani jednou neřekl „Sláva Tobě, Bože“.
Zatímco trocha vody se stává příčinou modlitby a oslavy Boha, množství vody ve mně způsobilo, že jsem zapomněl, že je Božím darem a že mu za ni musím děkovat. Toto se děje se všemi věcmi.“
