Přinášíme první část ze 14tidílného souboru stále velmi aktuálních kázání P. Jaroslava Jiráska
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva, který nám s laskavým svolením poskytl ke zveřejnění.
Jeden z dílů tohoto cyklu -
Církev na konci časů jste si mohli přečíst už dříve a velmi Vás zaujal.
Blížíme se opět ke konci roku a tak nás také častěji mohou napadat myšlenky týkající se konce našeho života. Nemůžeme se jim vyhnout, je to něco, co je nám lidem vlastní. Nutně
přemýšlíme o tom, co bude, až zemřeme, a zda vůbec něco bude. Dnešní společnost, která nás obklopuje, ztratila mnoho zábran,
může se mluvit o čemkoli, ovšem právě s výjimkou smrti, ta je odsouvána velmi často stranou, jako by nebyla, neexistovala. Smrt se totiž moc nehodí do konzumní společnosti, která chce nabízet jen spotřebu, zábavu, která preferuje kult mládí, krásy a úspěšnosti.
Dříve byla smrt běžnou součástí života lidské komunity. Lidé umírali doma mezi blízkými, často se účastnili pohřbů. Dnes většina lidí umírá v anonymitě nemocnic, ani pohřby, rozloučení se zemřelými nejsou už něčím samozřejmým. Stále přibývá tzv. rozloučení „bez obřadu“. Znám lidi, kteří mají strach přijít na jakýkoli pohřeb, až panicky se smrti bojí.
Křesťané by tak samozřejmě smýšlet neměli.
Smrt nemá pro nás být něco temného, děsivého, definitivního. Známe přece Krista, který zemřel, ale smrt jej ve své moci neudržela. On pak slíbil všem, kdo jej budou následovat, že spolu s ním dojdou do plnosti života s Bohem. Proto mluvit o posledních věcech, znamená mluvit o velké naději, o té největší naději, o radosti, která už nikdy neskončí. Máme o těchto věcech mluvit také proto, že onoho cíle všichni lidé nedojdou, ale jen ti, kdo budou připraveni vejít do života. Řekneme si tedy to podstatné o smrti, o osobním soudu, o tom, kam zemřelí jdou, o nebi, o pekle a o očistci. Pak i o tom, jaký bude úděl celého světa. O událostech před jeho koncem, o druhém příchodu Krista, o vystoupení Antikrista, o posledním soudu, o novém nebi a nové zemi.
My lidé nevíme, co všechno se nám přihodí, co zažijeme, ale jednu jistotu máme, že všichni zemřeme. Tedy s výjimkou případu, že bychom se dožili druhého Kristova příchodu. Jinak úmrtnost lidí na Zemi činí až dosud celých 100 %. Toto téma je tedy pro nás vrcholně důležité. Také se říká, že dokud nejsme připraveni zemřít, nejsme připraveni žít. Dále platí, že
kdyby smrt byla koncem všeho, nemá vlastně smysl o něco usilovat, něco budovat, snažit se o něco dobrého, protože smrt nakonec stejně všechno zničí. Naopak vědomí věčnosti nás vede k tomu, abychom tento život prožili zodpovědně, abychom usilovali o dobro, protože jen tak bude dobrá i naše věčnost. Zde vidíme, jaký má dopad slábnutí víry na naši Západní civilizaci. Mnoho lidí se řídí heslem „po nás potopa“, žijí jen ze dne na den, příliš se nezatěžují otázkami po spravedlnosti a poctivosti.
Lidé odedávna uvažovali o tom, co znamená smrt. Zda je něco po ní. Jak se to můžeme dozvědět? Máme dva hlavní zdroje informací. Jednak náš rozum, naše uvažování o světě a o životě. Pak budeme samozřejmě mluvit o tom, že k nám lidem v dějinách promluvil sám Bůh, dárce našeho života, ten, s nímž máme po smrti žít.
Začněme ale s těmi obecně lidskými úvahami, zatím nechme stranou Boží zjevení. Lidé se odedávna snažili nějak smrt přemoci. Smrt vždy byla něčím, co se nám lidem příčí, s čím bojujeme, co se snažíme oddálit, snažíme se smrti vyhnout. Už to je jakýsi argument pro existenci života za branou smrti. To říkají filosofové, že žádná opravdová lidská touha v lidském srdci nesídlí náhodou. Myslí si, že i
touha po životě bez konce je v nás proto, že může dojít svého naplnění. Občas se někdo snaží zajistit si jakousi „nesmrtelnost“ svým dílem, snaží se být slavný, mocný, aby i po jeho smrti jeho památka stále žila, aby lidé projevovali smutek nad jeho odchodem, nebo aby vzpomínka na něj ještě dlouho budila děs a hrůzu. I takové případy bohužel známe. Ale tyto snahy k ničemu nevedou. Lidé nakonec zapomenou a vzpomínka druhých se zemřelých už stejně netýká, život jim to nevrátí. Proto vždy převládalo mínění, že život jde skutečně dál, nejen nějak pomyslně. V dějinách lidstva toto vlastně ani nebyla nijak aktuální otázka.
Vždy byli lidé naprosto přesvědčeni o tom, že smrtí život nekončí. Uvažování se jen zaměřovalo na to, jaký ten život bude a jak se na něj připravit. Je velmi důležité si všimnout, že všechny kultury v dějinách, všechna náboženství byla přesvědčena o věčném životě. Týká se to dokonce i těch nejstarších lidských kultur, oněch dávných lovců mamutů, kteří žili v dobách ledových. Sice od nich nemáme žádné spisy, kde bychom se toto dočetli, ale byly nalezeny jejich hroby. Už ti nejstarší lidé své zemřelé pohřbívali, měli úctu k lidským ostatkům. Navíc zemřelým do hrobů dávali ozdoby, zbraně a jídlo. Proč asi? Protože byli přesvědčeni o tom, že ti lidé to budou potřebovat na „onom světě“. Že budou žít dál.
Lidem bylo jasné, že my lidé jsme víc než jen součást přírody, že ono „já“ v nás, není vázáno na hmotu, že naše vnímání, naše paměť, náš rozum může žít dál. Že nic z toho, čím jsme zde byli a o co jsme usilovali, že se neztrácí. Podobně bychom mohli mluvit o egyptských pyramidách, o Tibetské knize mrtvých apod.
Lidé odedávna věřili, že v nás je to, čemu říkáme
duše. Jakýsi prvotní princip života v nás, Boží dech v nás, příčina všech našich myšlenek, našeho rozhodování a jednání. Lidé přišli na to, že dokáží myslet na věci, které nejsou hmotné, dokážeme uvažovat o tom, co je dobro, pravda, krása, můžeme odhalovat přírodní zákony, principy matematiky a podobně. A to přesto, že na nic z toho si nesáhneme, nezměříme to a nezvážíme. Jsou to nehmotné skutečnosti a
proto i v nás musí sídlit jakýsi nehmotný princip, který přetrvá i rozpad našeho těla při jeho smrti. Hezký příklad k tomuto jsem slyšel od paní dr. Svatošové. Ona vysvětluje nesmrtelnost lidské duše takto: Když si půjdete dát ostříhat vlasy, přijdete tím o část svého těla, a přece stále jste to vy, vaše já se tím nezměnilo. Když vezmeme horší případ, kdy někdo při nějaké havárii přijde o ruku nebo o nohu, je to jistě velká ztráta, ale člověk stále zůstává sám sebou, je to stále on. Nakonec pak přijde smrt a ta nám vezme celé hmotné tělo, ale naše já přesto stále žije. Člověk nadále myslí, vnímá, nezaniká.
Je tu také
argument spravedlnosti. Přece se nám příčí, že by zlo mělo zůstat nepotrestáno a dobro neodměněno. Ve světě se spravedlnosti často nedočkáme, zlí se mají dobře a nevinní trpí. Proto musí existovat věčnost, kde bude spravedlnosti učiněno zadost. Konečně je v nás
touha po plné radosti, po čisté lásce, po dokonalém štěstí. Nic z toho nám pozemský život nabídnout v plnosti nedokáže, musí tedy ještě být nějaký jiný, kde to možné je.
Věčný život někdy je problémem pro ty lidi, kteří jsou až příliš svázáni přírodovědeckým myšlením. Ale ani tady to problém být nemusí. Jednak proto, že
přírodní vědy se z principu zabývají pouze hmotou, Boha ani věčný život tedy nemohou dokázat, ale ani popřít. Ale ani tu hmotu, jak se dnes ukazuje, věda dosud příliš nezná. Vesmír se totiž skládá převážně z jakési „temné hmoty“ a „temné energie“. Jen 5% tvoří nám známá forma hmoty. Takže nemůžeme ani říci, že dobře známe náš viditelný svět, když netušíme, čím je z 95 % tvořen. Dále věda ani zdaleka nezná ty nám dosud „známé“ formy hmoty. Když se „podíváme“ do atomu, je vlastně prázdný, hmota je soustředěna v jeho nepatrném jádru. To se zase skládá z kvarků, kde je to zrovna tak, jsou víceméně
„prázdné“. A tak můžeme jít dál a dál a zjišťujeme, že hmota, která se zdá být na první pohled „pevná“, je vlastně tvořena jen jakýmsi pomyslným vlněním a zářením. Jako by se nám ztrácela, je neuchopitelná našimi smysly. Díky tomuto faktu se pak existence duše už nezdá ani zdaleka tak nepochopitelná a nemožná.
Když tedy víme, kdo je člověk, že je povolán k životu věčnému, máme podle toho smýšlet a žít. Mnoho lidí na své stáří a na svou smrt odmítá myslet: „Ty ošklivé věci se vždy týkají jen ostatních, mě ne.“ Kdekdo by se rád dožil vysokého věku, to ano, ale nikdo nechce být starý. Přesto však stárneme a umíráme, a víme o tom. Kdo není věřící, ten se těm úzkostným pocitům brání asi velmi špatně. Pak je takový život bez vyhlídek do budoucna.
K umění křesťanského života ale patří i umění stárnout a umění umírat. Křesťan ví, že člověk je víc než živočich. Proto snadněji chápe, že
i když tělesné síly slábnou, jsou tu ještě síly duše a ducha, o něž se může opírat. Nenaříká proto nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může. Starší člověk musí třeba častěji odpočívat, má také čas třeba na poslech hezké hudby, přečíst si pěknou knihu, zamyslet se, zavzpomínat, věnovat čas modlitbě. Křesťan ví, že i když už nemůže moc pracovat, je přece stále důležitou součástí rodiny. Vždyť k úplnosti lidské pospolitosti patří nejen děti a dospělí, ale i staří, jejich zkušenosti, jejich moudrost.
Ty bolesti stáří, bezmoc, to už je vlastně část umírání. Člověk umírá, ale zároveň se začíná rodit. A zrození, porod, to je vždycky bolestná věc. To každá maminka potvrdí, ale také potvrdí, že se ta bolest dá vydržet, vždyť je počátkem nového života. A tak
moudrý křesťan přijímá bezmoc stárnutí a bolesti s ním spojené jako bolesti svého znovuzrození, třeba také jako svůj očistec a daň za chyby a hříchy celého svého života, jako podíl na Ježíšově kříži. Samozřejmě strach ze smrti, strach z neznámého tady vždy zčásti zůstává. Věřící člověk pak překonává tyto obavy vyhlížením přicházejícího Ježíše Krista. Když sv. Terezička, která umírala velmi mladá, ležela na smrtelné posteli, kdosi jí říkal: „Už brzo si pro tebe přijde smrt!“ Ale Terezka na to řekla: „Kdepak, pro mne si jde Pán Ježíš!“
Hrůza smrti je také v nejistotě: „Co bude dál?“ Opět lidé bez víry si mohou říci: Buď opravdu není po smrti nic, tedy nicota, zánik, nesmyslná prázdnota. Nebo přece jen Bůh je. Ovšem Bůh, kterého jsem odmítal, ze kterého jsem si dělal posměch, měl jsem za zlé druhým, když v něj věřili. Bude přece jen soud? Vše zlé, co jsem udělal, se mi vrátí zpátky! To je velmi ošklivá představa. Pro věřícího, který neodmítl Ježíšovu nabídku lásky, tato hrůza neplatí. Vrací se sice kajícně, jako hříšník, jako marnotratný syn, ale právě proto s důvěrou, že ho přivítá otevřená náruč Otcova.
Křesťan může důvěřovat, že i smrt, to poslední, co se mu v životě přihodí, bude dobré. Bude to setkání s Bohem, který je láska. Bude to setkání s Bohem, který je Bohem živých, ne mrtvých. Právě toto je skutečné evangelium, vpravdě radostná zvěst, kterou hlásáme, která má být pro nás pramenem naděje.
Děkujme Kristu za tuto naději, kterou máme a buďme svědky této velké naděje pro ty, kdo jsou dosud spoutáni oním strachem z prázdnoty a beznadějí.
P. Mgr. Jaroslav Jirásek, kněz Královéhradecké diecéze, 2.11.2014
(Na Fatym.com vydáno 21. 3. 2018)
Z cyklu promluv již vyšlo:
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně.
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně
Eschatologie - o posledních věcech 4. - Smrt a osobní soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 1)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2a)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2b)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 3.
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 12 - Druhý Kristův příchod a poslední soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 13. - Nové nebe a nová země
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 14. - Reinkarnace
