První část - Smrt, bolest a naděje, 4. kapitola
V této části popisuje mystička Catalina Rivas umírání své maminky, která zemřela v den, o který ho Catarina požádala. O slavnosti Nejsvětějšího Srdce.
4. kapitola
Den Nejsvětějšího Srdce: Čas rozloučení
27. června, v den Nejsvětějšího Srdce Ježíšova,
asi deset minut po půlnoci,
jsem se začala modlit a Ježíš ke mně promluvil:
"Miluj mě!"
"
Za koho chceš, abych tě dnes milovala, Pane?"
"Za ty, kteří ti ubližují."
"
Takže budu muset mnohé milovat."
"Ne tolik, kteří ubližují mně, a já je miluji."
Pocítila jsem velkou něhu. Vzpomněla jsem si na všechny ty, kteří mě v životě zranili a kteří mi ublížili. Pocítila jsem jen lásku. Měla jsem tolik chuti vyslovit to a říct jim to všem. Tato nesmírná láska je určitě taková, jakou Ježíš miluje nás všechny. Řekla jsem mu:
"
Chtěla bych být první, která dnes políbí tvé nejsvětější srdce." A Ježíš řekl:
"Odbylo přesně dvanáct hodin, když moje srdce políbilo tvé. Pamatuj, že během tohoto dne tě budu posilovat."
Ráno, během modlitby, jsem řekla Pánu Ježíši, že kdybych si mohla vybrat den, ve kterém by si povolal mou mámu, byl by to právě den Nejsvětějšího Srdce. A potom jsem řekla: "
a kdybys byl na mém místě, i ty by sis vybral tento den na odchod své matky do nebe. Dnes ti ji odevzdám z celého svého srdce."
Přibližně ve 2.45 h odpoledne se mé mámě přitížilo. V jícnu jí praskla žíla a začala její agonie. Na rozdíl od předchozích dní, v tento den se probudila a zářila, jakoby chtěla říci všechno, co měla říct. Běželi jsme k ní, ale ona nás uklidnila a požádala, abychom se za ni pomodlili korunku Božího milosrdenství. Ačkoliv měla křeče, při kterých ztrácela mnoho krve, byla úplně při vědomí a modlila se ... Tak se smíchává pocit bolesti s radostí, strach s důvěrou, bezmoc s nadějí a láskou ... při odevzdaném zpěvu a modlitbě.
Protože můj duchovní vůdce musel odsloužit mši svatou v jedné farnosti, požádala jsem ho ještě předtím, než tam odešel, aby mámě udělil pomazání nemocných. Máma přijímala Eucharistii každý den a postupně se připravovala na tuto důležitou chvíli. Poprosila ho o požehnání se slovy: "
Otče, vzpomeňte si na mě ve svých modlitbách ..."
To, co jsme zažili doma, snad nikdo nezapomene. Byli jsme svědky živé Boží lásky přítomné u ženy, která byla tak slabá a křehká.
Během mamčiny nemoci se o ni staral lékař, pro něhož mám jen slova díků, protože to není jen jeden z nejlepších odborníků, kterého jsme znali, ale i žije v katolické víře a vydává cenné svědectví o životě hned od začátku vykonávání svého povolání. Tento lékař musel odcestovat na nějaký kongres, proto jsme zavolali lékaři, který ho zastupoval, ale ten bohužel neměl stejný přístup, tak jsem se musela obrátit na Pána Ježíše, aby mi pomohl.
Považuji za velmi důležité zdůraznit všem, aby při závažných okolnostech vyhledávali lékaře, který praktikuje katolickou víru a má soucit s utrpením, které rodina prožívá, když doprovází nemocného na druhý svět. Lékaři by měli chápat, že pacienti jsou lidské bytosti a že nepotřebují pouze lékařský předpis, ale také pocítit blízkost druhého člověka, jistotu, úctu a důvěru a nakonec lásku, kterou si tento druh práce vyžaduje.
Když jsem si už myslela, že přichází její konec, napadlo mě, že bychom se s ní měli rozloučit, jak se loučí s těmi, kteří žijí a umírají v Boží milosti. Pustili jsme hudbu chval a modlili jsme se. Máma poslouchala nějaké žalmy, náboženské písně a svatý růženec. I přes bolesti vypadala, že se těší z toho, co slyší.
Viděla jsem bolest svého bratra Eduarda a jeho utrpení mě bolelo ještě víc, protože Eduardo je velmi citlivý. Proto jsem požádala mámu, aby nám dala požehnání a ona nás všechny požehnala.
V určité chvíli, asi tak o půl sedmé večer, řekla, že už musí jít "
s nimi" a naznačila gestem, že se jde postavit. Řekla jsem jí, aby chvíli počkala, ať se uklidní. Dívala na mě s rozšířenými panenkami a říkala mi: "
už, už ...!" Nejprve jsem jí nerozuměla, ale pak po druhé nebo po třech, co to řekla, jsem pochopila, že se chce modlit Korunku Božího milosrdenství a opakovala: "
Svatý Bože , Matko moje, Matko moje." a tak jsme ji vyzvali, aby opakovala: "
Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný ... smiluj se nad námi", "
Ježíš, Maria a Josefe, zachraňte duše a zachraňte mou duši", "
Pane , do tvých rukou vkládám svou duši", a ona to zopakovala několikrát.
Zdálo se, jakoby její duše chtěla opustit tělo, ale ona chtěla odejít i s tělem a s takovým nadšením, že nás to překvapovalo.
Pak začala znovu krvácet z nosu i z úst. Uložili jsme ji zpátky do postele.
Po chvíli zavolala na dívku, která se o ni staralo asi čtyři roky a pomáhala jí v domácnosti: "
Doris, starej se o mou dceru a děti." Pak se obrátila ke mně: "
Teď budeš mámou svým bratrům, tak jak jsi byla mámou i mně." A s každým z nás se rozloučila s nějakými slovy.
Musím jít, nechte mě odejít!
Doširoka otevírala oči, jakoby něco hledala a opakovala: "
Otče, má duše ..." a znovu: "
ano, ano!" Pochopili jsme, že chce říci: "
Otče, do tvých rukou svěřuji svou duši." Zopakovala to čtyřikrát a řekla: "
nebraňte mi, musím jít, nechte mě odejít."
Cítila jsem, že má velmi studené ruce a řekla jsem jí, aby se nebála vejít do náruče Ježíše a že dnes je krásný den, den Nejsvětějšího Srdce. Všichni jsme se s ní radostně loučili ... Začala jsem jí zpívat "
tam daleko za sluncem je můj domov ..." Máma se přidala k mému zpěvu a potom jsme zpívali ukolébavku, zatímco ostatní se modlili svatý růženec.
Po chvilce řekla: "
Nemohu ještě odejít! Nejprve musím vidět Marii ..." Podali jsme jí obraz Matky ustavičné pomoci a řekla jsem jí, že tady je. Ale ona se podívala jiným směrem a odpověděla: "
Ano, už je tady, jak že se jmenuje? ..." Moje švagrová Anita se jí zeptala: "
Je to Maria ustavičné pomoci?" Řekla, že ne. Anita se jí zeptala, jestli je to naše Maria Guadalupská. Odpověděla: "
Ano, to je ona, tak se jmenuje ... Udělejte místo pro mou Matku ... Svatý Bože ...! Matko moje ...! Otče můj, do tvých rukou ...!"
Zvedla ruku, jakoby chtěla chytit něčí ruku, kterou jsme my neviděli a upadla do bezvědomí. V tomto stavu setrvala pouze chvíli a vydechla ...
V posledních měsících tak velmi trpěla, že ji to úplně vyčerpalo. Myslím, že jsme ani nemohli očekávat klidnější a svatější smrt. Poslední rozloučení s ní bylo tak skromné a jednoduché jako ona. Nechtěli jsme, aby ji dali do rakve, uložili jsme ji na postel, kterou jsme si půjčili z nemocnice. To mě přivedlo k tomu, abych znovu rozjímala nad tím, jak zbytečné je navázat se na materiální věci, neboť člověk, který odchází na druhý svět, si s sebou nic nevezme.
Oblékli jsme jí bílé šaty, na kterých máma trvala, aby jí připravili a přišli lidé z pohřební služby odvézt a připravit její tělo. Objednala jsem pouze kříž se dvěma vnitřními světly a žádné stuhy, ani ozdoby, neboť jsou nápadné a působí příliš rušivě.
Na pohřbu se sešla pouze naše rodina, která žije v tomto městě, blízcí přátelé z našeho Apoštolátu, jedna moje přítelkyně, Analupe, co přišla z Mexika doprovodit do krematoria mého bratra a já.
Vedle vší té bolesti jsme Pánu poděkovali za všechny, které měla moje máma velmi ráda, jako například Davidovi Lagovi, který se o všechno postaral, jakoby to byl její další syn, doktorovi Williamovi Rosadovi, který odložil stranou rodinné záležitosti a vybavil část lékařských dokumentů. Miguel, Cecilia, Pepe ... .a jiní. Každý jeden přispěl kouskem lásky a solidarity.
Kněz, který vede naši skupinu, odsloužil mši za zemřelé v ložnici, kde ležela zdánlivě spící moje máma. Nicméně Pán, který koná zázraky, nám chtěl ještě něco darovat. Jakoby je poslalo samo nebe, objevily se v domě sestřičky dominikánky, naše milované přítelkyně, aby na mši svaté zazpívaly. Vypadalo to, jako bychom se nacházeli na nějakém místě velmi vzdáleném od bolesti a od země. V jednu chvíli se mi zdálo, že slyším andělské sbory.
Byli jsme u ní celou noc a nechali jsme jí odkrytou tvář. Přišel se na nás podívat i jeden kněz, kterého si máma obzvlášť vážila a který nabídl svůj kostel na odsloužení mše a uložení popela. Kolik lásky jsme dostali od lidí kolem nás! Hlavně od jedné dívky, kterou mám ráda, jakoby to byla moje dcera a která při mně setrvala následujících čtyřiadvacet hodin. Matho, Pán Bůh zaplať za tvou společnost.
Ano, byly i slzy, ale nebyl to zoufalý pláč. Modlili jsme se celou noc. Druhý den o jedné odpoledne ji odvezli do krematoria. Ještě předtím jsem zavolala jednomu biskupovi, aby mě informoval o těchto věcech, protože u nás (v Bolívii - pozn. překl.) není zvykem zesnulé spalovat, ale jeho odpověď mě uklidnila.
Když jsme odcházeli z domu, zašla jsem do oratoře pomodlit se růženec s mým duchovním vůdcem (ten požehnaný muž, kterého nám Pán poslal, aby nás posílil a pomohl zachránit mou milovanou mámu). Věděla jsem, že jen modlitba mi přinese očekávanou útěchu. Členové Apoštolátu doprovázeli její tělo, a přitom zpívali Panně Marii: "
Kráčej s námi, Maria, svatá Panno ..."
Mše svatá se sloužila v atmosféře radosti a pokoji, ve Svatyni Božího milosrdenství. Tam v kryptě odpočívali pozůstatky ženy, která tak velmi věřila v Boží milosrdenství.
Všechny části:
1. část
2. část
3. část
4. část
5. část
6. část
7. část
8. část
9. část
Převzato ze stránek
https://modlitba.sk/
