Evangelijní text Sedmé velikonoční neděle (Jan 17,11-19) nabízí úryvek, který dostal pojmenování Ježíšova velekněžská modlitba. Toto označení poprvé použil německý luteránský teolog David Chytraeus (1530-1600).
Podobnost se Dnem smíření
Už třetí neděli za sebou zaznívají evangelijní úryvky z Ježíšovy řeči ve Večeřadle. Jde o velký literární blok, který v Janově evangeliu tvoří spolu až 5 kapitol (Jan 13-17). Mnozí
odborníci vidí v Ježíšově velekněžské modlitbě propojení se židovským svátkem Yom kipur - Den smíření, jak jej popisuje 16. kapitola starozákonní knihy Leviticus. V tento den velekněz přinášel v jeruzalémském chrámu oběť smíření nejdříve za sebe, pak za provinění své rodiny a nakonec celého národa. Na tento svátek jedinkrát v roce směl velekněz vstoupit do Svatyně svatých a tam šeptem vyslovit Boží jméno. Den smíření měl kající a odprošující charakter s cílem očistit a posvětit izraelský národ, aby uprostřed světa žil jako Boží lid.
17. kapitola Janova evangelia má tři části. V první se Ježíš modlí za sebe (verše 1-5). Ve druhé části, jejíž úryvek se čte tuto neděli, Ježíš pronáší modlitbu za své učedníky (verše 6-19). Konečně ve třetí části se Ježíš modlí za ty, kteří uvěří na základě ohlašování, tzn. za Církev všech dob (verše 20-26). Strukturou se tedy modlitba podobá popsanému starozákonnímu obřadu. Pán Ježíš se modlí za sebe, za apoštoly a za Boží lid. Emeritní papež Benedikt XVI. dodává:
"Ježíšův kříž a jeho vyzvednutí je Dnem smíření pro celý svět." (Ježíš Nazaretský, 2. díl, s. 83) Už to nejsou oběti zvířat v jeruzalémském chrámu, které se přinášely na smíření s Bohem, ale sebedarování Božího Syna.
Jednota jako dar Otce skrze Syna
Východiskem celé modlitby je Ježíšův vztah s Otcem. V celé 17. kapitole až 6-krát zaznívá zvolání "Otče". Ježíšova existence je vyjádřením naprosté poslušnosti a lásky do krajnosti vůči svému Otci. Jednota učedníků, za kterou se Ježíš modlí, je více než jen obyčejné společenství víry nebo apoštolátu.
Ježíšova modlitba za jednotu pramení z jednoty Otce a Syna, která se skrze Syna dává učedníkům, "aby byli jedno jako my." (Jan 17,11) Naše ekumenické snahy o sjednocení křesťanů si musí být vědomy, že vlastními silami ji nikdy nedosáhneme. Je to vždy dar Otce, který nám ji dává prostřednictvím svého Syna. Modlitba ve Večeřadle nese podobnost s modlitbou Otčenáš, kterou Pán Ježíš naučil své apoštoly. Ježíš zjevuje jméno Boha, který je Otec, mluví o jménu, o posvěcení, o ochraně před Zlým.
Angažovanost
V Janově evangeliu má
výraz "svět" - "kosmos" dva základní významy, jejichž obsah je třeba číst vždy v daném kontextu. Na jedné straně je
svět Božím dílem. Bůh miluje svět, a proto poslal svého jediného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale měl život věčný (srov. Jan 3,16). Na druhé straně výraz
"svět" označuje odcizenost člověka, ba až celého stvoření, od Boha. Bůh je světlem a láskou, ale svět žije v temnotě a miluje tmu (srov. Jan 1,10). Jaký tedy svět skutečně je, objevujeme až při setkání světa se svým Spasitelem, v jehož osobě se uskutečňuje božské vkročení do reality světa. Jako Ježíšovi učedníci jsme posláni žít ve světě, angažovat se za dobro, pravdu a spravedlnost. Jasně zaznívá naše misionářská úkol: "
poslal jsem je do světa" (Jan 17,18); "
Neprosím, abys je vzal ze světa" (Jan 17,15). Podstatným však je, že
se nikdy nemáme stát lidmi tohoto světa. Proto zaznívá Ježíšova prosba, aby nás Otec ochránil před Zlým (srov. Jan 17,15).
Nedovolme, aby nás kdokoliv nebo cokoliv oddělilo od jednoty s Kristem.
Pravda jako obětní dar
Během soudního výslechu se Pilát ptá Ježíše: "
Co je pravda?" (Jan 18,38) Ve Vvečeřadle Ježíš předjímá svou odpověď: "
Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda" (Jan 17,17); "
A pro ně se zasvěcuji, aby byli i oni posvěceni pravdou." (Jan 17,19) Benedikt XVI. připomíná, že touto očišťující a posvěcující "Pravdou" je sám Kristus: "
Učedníci se musí ponořit do Krista, musí se do něj takříkajíc "převléknout", aby měli účast na jeho posvěcení, na jeho kněžském úřadě a na jeho oběti." (Ježíš Nazaretský, 2. díl, s. 93) Slovo "posvětit" v Písmu svatém často znamená "vyčlenit, oddělit". Ve Starém zákoně se používá pro dar, který je určen jako oběť Pánu. V židovském chápání Bůh "posvětil" svůj lid prostřednictvím přikázání. Zachováváním Božích přikázání se židovský národ "oddělil" od ostatních národů.
Ježíšovi učedníci se mají v tomto světě "oddělit" tím, že budou zachovávat Boží slovo, které je pravdou o člověku a o světě. Pro nás to znamená ochotu přinést věrnost pravdě jako náš dar Pánu.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 4. 5. 2018 naleznete
zde.
