Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Slovo zdvořilost má kořen ve slově dvůr. Tak je to i v angličtině a i v mnoha evropských jazycích:
courtesy = zdvořilost;
court = dvůr.
Zdvořilý člověk se podle této etymologie chová způsobem, který patří princi. Dvorná, dvořící se láska (courtly love) je romantickou verzí sexuální lásky, a má svůj původ u francouzské šlechty 11. století. Brzy se básněmi a hudbou potulných muzikantů, nazývaných „trubadúři“ rozšířila i do sousedních zemí.
Knihy, které se nazývaly „knihy o zdvořilosti“ anebo o dvoření kolovaly mezi mladými lidmi a jejich cílem bylo učit etiketě zdvořilosti a dalším způsobům vhodného chování, které se od nich očekávalo na královských nebo šlechtických sídlech.
Knihy pomohly zdvořilost pozvednout do neskutečně propracovaného umění, implementovaly dvornou, dvořící se lásku.
Zároveň však vzhledem k významu dvořící se lásky tu byly i nějaké dvojznačnosti, jak o tom svědčí příbuznost slova
courtesy (zdvořilost) se slovem
courtesan (kurtizána), v italštině
cortesia vs
Corteggiana.
Kurtizána byla vlastně dvorní prostitutka. Naopak však zkrácené slovo
courtesy na
courtsy znamená uklonit se - poklonu, což je gesto úcty a respektu.
Dvorná, dvořící se láska je ve všech aspektech krásně popsána v legendě Král Artuš a jeho rytíři od Kulatého stolu. Tragická láska Sira Lancelota k Lady Guinevere je archetypálním (zastaralým, starobylým) ztělesněním této formy romantické touhy, kde je žena velmi idealizovaná a jejíž přízeň muž vášnivě získává.
Jak vidno i v případě Lancelota a Guinevery, jedním z nejméně ctěných hledisek takové lásky, vycházejících z velmi rozšířeného středověkého zvyku manželství z vypočítavosti, byl aspekt tzv. racionalizace smilstva a cizoložství. Když muž ani žena neměli možnost výběru manželského partnera svobodně a podle citů, řešili záležitost jinak, a to jako „bokovku “.
Nad dvornou nebo romantickou láskou se velmi zamýšlí i psychologie. Někteří psychologové, např. Robert Johnson nebo John Sanford tuto lásku pokládají v určitém smyslu za útěk z reality.
Říkají, že při romantické lásce se do sebe nezamilují dva skuteční lidé, ale dva vysněné obrazy. On má např. vysněný obraz „šípkové Růženky“ s určitými parametry a náhle najde ženu, která na první pohled tomuto obrazu i s jeho parametry odpovídá, ona má zase vysněný obraz „prince na bílém koni“ s podobnou dynamikou, a tak se celá její pozornost soustředí na nalezení muže, který by tomu obrazu odpovídal.
Když se stane, že se náhodou setkají dva lidé, kteří v sobě zpozorují své vysněné obrazy, vznikne mezi nimi silné pouto a silná touha. Je to láska na první pohled a její průběh může být přímo bláznivý. Projevy jsou téměř neskutečné: začnou se idealizovat, přestanou žít v realitě, přestanou dokonce myslet na sebe. Vzpomeňme na Romea a Julii od Shakespeara.
Taková láska zajisté nemá nic společného se skutečnou láskou, protože při té se do sebe zamilují skuteční lidé, se svými silnými stránkami i slabostmi a ne zidealizované obrazy.
Avšak romantická láska, ač má daleko do reality, je přece přínosná. Z člověka vydoluje to nejlepší, co v něm je, a v tom druhém, ač nevidí celou realitu, přece vidí něco vznešeného. To, co v něm vidí tam skutečně je, i když nevyvážené druhou stránkou, která ukazuje i na negativa. Možná, na rozdíl od mnoha psychologů romantickou lásku zatracujících, bychom její kultivaci měli doporučovat, protože se může stát, že romantika a chování podle ní mohou člověku pomoci objevit v sobě to, o čem nevěděl.
Neboť romantika ve skutečnosti není lež. I když není celou pravdou, částečnou je určitě. Je mnoho lidí, ke kterým byl přístup okolí (rodičů, spolužáků) přesně opačný: viděli a zdůrazňovali jen jejich negativní vlastnosti. V důsledku pak byli přesvědčeni, že v sobě nemají nic dobrého. Toto přesvědčení se může změnit v momentě, kdy se setkají se zdvořilým člověkem.
Zdvořilost do řehole
Takovými byli velcí světci, např. Matka Tereza či sv. František z Assisi. Ten byl např. do ideálu dvorné lásky a písní trubadúrů tak moc zamilovaný, že bychom klidně mohli říci, že na tom vybudoval svou řeholi. Do života převzal koncept zdvořilosti, tak jak byl znám v jeho době, a naplnil jej osvěžujícím významem, prozářeným křesťanskou láskou.
Pro Františka se zdvořilost stala projevem úcty, kterou byl člověk připravený projevovat druhému. Se zvláštní oblibou uplatňoval František tuto ctnost hlavně vůči nejméně šťastným členům společnosti. Chudí, nemocní a zanedbaní byli pro Františka „bratry“.
„Kdokoli za námi přijde“, řekl svým učedníkům,
„ať je to přítel nebo nepřítel, zloděj nebo lhář, přijměte jej laskavě.“ Celé lidské pokolení, ba celé stvoření povýšil do šlechtického stavu, a pak s prakticky neúnavným zápalem začal každého oslovovat čestným titulem „bratr“, „sestra“. Chválil bratra Slunce a sestru Lunu (měsíc), bratra Větra a sestru Vodu. Podle legendy „bratříčkové ptáčci“ poslouchali jeho kázání na polní cestě nedaleko Bevagna tak zbožně, že si vyčítal, proč jim nezačal kázat již dříve.
Nejdražší Dámou, které se tento galantní a rozjařený trubadúr rozhodl dvořit, byla sestra Chudoba. O tuto dámu usiloval celý život, a když umíral, žádal, aby jeho tělo svlékli donaha, položili na holou zem a posypali popelem na znamení, že jí zůstal věrný do konce života, ba i ve smrti.
František byl zdvořilý vůči celému Božímu stvoření, protože zdvořilost podle jeho názoru byla mladší sestrou lásky a vlastností Boží.
„La Cortesia ć una delle propriétr di Dio!“ („Zdvořilost je jednou z vlastností Boha!), nebo
„Bůh sám, pro svou zdvořilost, dává své slunce i déšť spravedlivým i nespravedlivým.“
František převzal koncept zdvořilosti, jak ho zpívali trubadúři a posunul jej dál. Zdvořilosti dal ducha, který ji učinil velkou jako vesmír. František byl přesvědčený, že královská hodnost a samo království není vyhrazené jen pro šlechtice; královská hodnost je základní charakteristikou každé věci, kterou stvořil Král Králů. Celé stvoření stálo před jeho tváří jako jeden královský dvůr.
Slovo „dvůr“, které v latině znamenalo něco uzavřeného (
cors, akuzativ
cortem: ohrada pro ovce, ovčinec) František rozšířil: otevřel jej každému, i celému vesmíru. Pro něj dvůr nebyla uzavřená skutečnost. Nebyl to salónek, do kterého měli přístup jen někteří. Patřil tam každý člověk, každé zvíře, vlastně celý vesmír.
Pro Františka je zdvořilost radostný a úslužný hold pocty, který každý každému projevuje proto, že v něm poznává obraz a podobu Boha. Tato šlechetnost (lépe šlechtickost) je radikálně odlišná od šlechetnosti (šlechtickosti), kterou v sobě navzájem viděli příslušníci lidských královských dvorů.
Krev, třída či privilegia dokonce ani ctnosti nedělají člověka šlechticem. Člověka šlechticem dělá jeho Stvořitel. František znovu přivedl na scénu myšlenku, že prvním zdrojem šlechetnosti (šlechtickosti) a jejím zdůvodněním je Bůh. Chování Boha ke všem lidem, kteří v sobě nesou jeho obraz, je chováním zdvořilým. Bůh je podle něho vzorem zdvořilého chování.
KOMENTÁŘ
František, jak vidno, si velmi vážil ctnosti zdvořilosti, chápané na nejvyšší úrovni. Bylo to velké novum, ač víme, že se rozdíly ve světě nezmenšily. Na scéně je však velký ideál, který je ve Františkově učení a osobním životě jasně definovaný.
Goethe přiznává této ctnosti podobnou úctu, když píše:
„Na světě není jiná zdvořilost než ta, která spočívá na hlubokých morálních základech... Jde o zdvořilost srdce; ta je společnicí lásky. Z ní se pak zdvořilost přenáší i do vnějšího chování.“
Z Goethova výroku vidíme, že zdvořilost není trik. Může se totiž stát, že lidé jsou zdvořilí jen navenek. V nitru to cítí jinak. Dokonce se může stát i to, že v nitru někdo cítí vůči druhému člověku opovržení a nadřazenost, ale chová se k němu zdvořile. Takové chování je sice slušné, ale není to skutečná zdvořilost. Ta je projevem opravdového vnitřního postoje srdce: člověk si druhého váží, vidí v něm vznešenost a hodnotu, a podle toho se k němu i chová.
Je to ono, co velice doporučoval a praktikoval sám Ježíš, když viděl značnou hodnotu v celnících a hříšnících. Miloval tyto lidi, protože v nich viděl velký potenciál a vnitřní krásu, která byla v dané chvíli sice pošlapaná, ale dala se znovu nastolit. Zatímco farizeje nazýval pokrytci, protože se chovali nadřazeně a povýšeně. Nebyli v lidech schopni vidět to, co v nich doopravdy bylo.
Zdvořilý člověk velice přitahuje. Pěkně to vyjadřuje Michel de Montaigne:
„Zdvořilost je věda nejvyšší důležitosti. Je jako milost a krása v těle, které upoutají pozornost hned na první pohled. Zdvořilost je také to první, co na druhém postřehneme a co pak vede dál k hlubší intimitě a přátelství.“
Stačí úplně malá laskavost nebo napohled celkem nepatrná pozornost a člověk skrze ni dá o sobě a svém charakteru vědět víc, než kdyby začal předvádět své schopnosti a úspěchy.
Stejně i opak je pravdou: můžeme být kdovíjak talentovaní a úspěšní, když jsme nevšímaví, nepozorní, arogantní a zaměření jen na sebe, nejsme ničím.
Laskavost a pozornost, kterou prokazujeme druhým, dodává našemu charakteru šarm a půvab, které se mohou stát branou k pevným a trvalým přátelstvím. Navíc mohou do světa přinášet tak moc potřebnou srdečnost a duchaplnost.
„Nevím, v jakém pořadí je představit...“
Klavíristovi a komikovi Victorovi Borgemu jednou během představení podali lístek, na kterém stálo:
„Lauritz Melchior a Jean Hersholt jsou oba v první řadě.“
Borge reagoval diplomaticky a s úžasným šarmem.
„Jen zřídka zvu velká jména na jeviště,“ říká obecenstvu,
„ale v tomto případě, kdy oba hosté jsou starými přáteli a společníky Američanů dánského původu, udělám výjimku. Mám tu čest představit vám dva dánské umělce. Je mi líto, ale nevím, v jakém pořadí bych vám je měl představit,“ říká ve strachu, aby nebyl nezdvořilý k žádnému z nich,
„proto se určitě nezmýlím, když řeknu, že Jeanovi Hersholtovi nebude vadit, když představím napřed Lauritze Melchiora.“
Náš současný svět, který je tak fascinován jen vnějškem věcí, zdvořilost buď podceňuje, nebo váží-li si jí, pak jen asi jako nástroj byznysu. Vypadá to tak, že si posíláme zdvořilé vzkazy, děláme zdvořilostní návštěvy a zdvořilostní telefonáty, dáváme si zdvořilostní tituly, dopřáváme si zdvořilé zacházení.
A to proto, abychom nepřišli o významné vztahy, zákazníky a partnery. Zdvořilostní průmysl je dnes živý a dobře se mu daří. emerson, který jednou řekl, že
„Život není až tak krátký, ale vždy je prostor pro zdvořilost!“, by se asi divil, kdyby žil v našem světě a viděl tolik povrchní a prázdné zdvořilosti, kterou si prokazujeme navzájem.
V Anglii 19. století se zrodil termín „snob“. Snobi byli lidé, na kterých byly viditelné dva uvedené postoje zdvořilosti: podceňování nebo pragmatické využívání.
Slovo pochází ze dvou latinských slov:
sine nobiliate, což znamenalo „bez šlechtického původu“.
Šlo o to, že v době průmyslové revoluce vzniklo mnoho zbohatlíků, kteří sice měli peníze a majetek, ale nebyli šlechtici. Avšak jako šlechta se začali chovat, což bylo na hony vzdáleno vystupování šlechty. Někdy bylo arogantní a chvástavé. Jindy bylo vysloveně pokrytecky podlézavě slušné; vlastně neupřímné. Jeho cílem bylo něco z toho vytlouct.
Takové projevy nevzbuzovaly důvěru a člověk, který je měl ve zvyku, byl pokládán za prázdného. To není zdvořilost, to je obyčejná show. Tak jako svatozář nemusí padnout daleko, aby se stala oprátkou, ani zdvořilost toho moc nepotřebuje, aby se stala jako kterákoli jiná ctnost neřestí.
Zdvořilost nemusí být ničím jiným než prázdným předstíráním a vulgárním předváděním pokrytectví. Zdvořilost je skutečnou ctností jen tehdy, kdy náš vnější projev je vyjádřením osobní hloubky. Když to, co dáváme najevo, také cítíme.
Skutečnou zdvořilost můžeme najít na těch nejméně pravděpodobných místech, daleko od dvora pradávných králů i od dvora moderního světa byznysu či bohatství:
„Pastýři, beru tě za slovo a důvěřuji tvé upřímně mi nabízené zdvořilosti, která se často nachází spíš v nepatrných chatrčích s kouřícími rourami než v síních s gobelíny a na dvorech princů,“ říká básník John Milton.
Vidět v druhém Boha
Zdvořilost je paradoxní, ale nesmírně praktická ctnost.
Zdvořilý člověk vychází z přesvědčení, že každý muž má vznešený původ a že každá žena je dáma a podle toho se k nim chová. Projeví se, že je také vznešeným mužem a váženou dámou. Zdálo by se, že je naivní a neopodstatněné, co řeknu, ale je známo, že mnoho lidí se začne chovat vznešeně a slušně, jako pánové a dámy proto, že se s nimi také tak zachází.
Ve zdvořilém chování druhého k nim zjistili, že jsou lidmi, kteří si zaslouží úctu a respekt.
Základem zdvořilosti je lidská důstojnost. Zdvořilost je náležitou reakcí na to, že člověk v jiném člověku objevil otisk Boha. Laskavost, jak říká kořen slova, je „vyjádření lásky“, vlastnosti, která vychází a vyzařuje z člověka, který je laskavý. Zdvořilost je uznáním této vlastnosti v druhých. V tomto smyslu je zdvořilost něco jako láska na první pohled. Je to okamžité vycítění šlechetnosti (nobility) a potom rozhodnutí chovat se takovým způsobem, který by byl konzistentní s tímto pocitem.
Pro Danteho tato nobilita vyzařuje z duší v ráji. V jeho „Ráji“ z Božské komedie si dva dominikáni, Dominik a Tomáš Akvinský vyměňují zdvořilé a radostné projevy pocty s dvěma františkány, Františkem a Bonaventurou.
Tomáš Akvinský nejdříve chválí Františka za jeho velkou lásku k Paní Chudobě. Bonaventura nato vychválí Dominika za jeho další skutky. Zdvořilost, kterou si světci prokazují navzájem, je projevem atmosféry, která panuje mezi dušemi v ráji.
Zdvořilost je ctnost božského původu a vlastní ji všichni, kteří mají účast na světle Božím. Závěr je jasný: nebe na zemi začne tehdy, až jeden v druhém objevíme božskou vznešenost a až na ni začneme reagovat vhodnou zdvořilostí.
Dalo by se o tobě říci, že jsi člověkem zdvořilosti?
Umíš lidem okolo sebe projevovat svými gesty, že si jich vážíš?
Umíš dávat přednost starším, slabším, muž ženě, kde je to vhodné?
Umíš být jemný, romantický, galantní?
Líbí se ti myšlenka Božího dvora, na kterém jsme všichni stejní?
Přeložila Sylva Bernardová
Zpracováno podle DeMarco, Donald. The Heart of Virtue: Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character. San Francisco: Ignatius Press, 1996
Převzato z časopisu (a provedeny drobné úpravy textu)
RC MONITOR
ze dne 12. 1. 2020, str. 8 - 11, k dispozici ke stažení
zde.
