Zamyšlení nad evangeliem 23. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ´každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků’. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoliv věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."( Mt 18,15-20)
Právě jsme v evangeliu slyšeli „domácí řád“ mladé křesťanské církve. Jak se starat o sebe navzájem. Jak vytvářet společenství s Pánem. Zní to idylicky, tenhle obrázek ze starých časů.
ale jakmile to chceme přenášet do dnešní doby naší, do doby přítomné, už nám to nezní moc lákavě. Copak denně neslyšíme, že je nejlíp zalézt do svého soukromí, o nikoho se nestarat, jinak že na to leda doplatíme?
Jenže on útěk do samoty není pro člověka také žádná výhra. Není dobře člověku samotnému. Osamocený život je bolavý život. A z té zlé samoty nás slovo Boží chce vyvést a zachránit. Chce nás naučit, jak nebýt sám. Jak vytvářet dobré společenství, takové, ve kterém by mohlo být dobře každému.
1) MUSÍŠ ZE SVÉ ULITY DO SPOLEČENSTVÍ
Ještě nám doznívají v uších poslední slova evangelia – začněme tedy od nich: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ – Zdá se, že generace křesťanů před námi se dosud touto myšlenkou příliš zabývat nepotřebovaly. Ve všech koncilních dokumentech minulosti je společenství zmíněno jen jedenkrát – v 5. století na koncilu Chalkedonském.
Zato se toto slovo zřejmě stalo „znamením času“ v době naší. Není snad dokumentu 2. vatikánského sněmu, který by myšlenku o potřebě společenství nezdůrazňoval.
Nacházíme ji v Konstituci o posvátné liturgii, v Dekretu o laickém apoštolátu, v Dekretu o obnově duchovního života. Je duší koncilních úvah o kolegialitě v církvi.
Dnešní lidstvo už nežije v kmenech, v rodových společenstvích, ani v nacionálním romantickém vlastenčení. Vymírá i vesnické sousedství. Lidé žiji izolovaně ve svých „bytových jednotkách“. A stále více pociťují, že se tak lidský žít nedá. Ani lidsky, ani křesťansky. Vždyť křesťanství je právě plnost lidství.
A tak je vskutku na čase, aby právě dnešní člověk nově uslyšel, co hlásá Pán Ježíš: Jestli chceš najít své štěstí, musíš si najít cestičku k bližnímu. Musíš ze své ulity. Nejen s omluvou tomu, komu tys ublížil, ale i s odpuštěním tomu, kdo ublížil tobě. A s radou o pomoc tomu, kdo ublížil sám sobě.
To je tedy náš úkol: pojďme se učit vytvářet dobrá společenství. Taková, ve kterých by se každý cítil dobře. Není jiné cesty k radosti, než ruku v ruce s lidmi, kteří jsou kolem nás. Pojďme pomáhat vytvářet z našeho společenství církev, která žije duchem „domácího řádu“ prvokřesťanské obce. Církve, která není jen úřadem, ale také společenstvím k vzájemné službě v následování Krista.
2) LIDSKÉ RECEPTY NA ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ
Milí posluchači, jistě teď ze srdce souhlasíte s tou krásnou představou. Kdo by nebyl pro církev jako společenství dobrých, ušlechtilých, svatých křesťanů. I v celých dějinách církve byli všichni pro, od prostých venkovanů až po papeže.
Co jiného než ideál církve svaté vedl papeže k exkomunikacím, k vylučování hříšníků, vedl horlivé biskupy k upalování bludařů, vedl zbožné věřící k zakládání církví zbožnějších, čistších, pravověrnějších, lepších – k zakládání sekt.
Že tohle vylučování špatných a oddělování se dobrých nebyla dobrá cesta, to už dnes víme všichni. Nebyla to cesta Ježíšova.
Víme, že církev Kristova je a vždycky bude církví hříšníků. Že v ní budou vždy konflikty a různost názorů. I kdybychom si nevím jak umiňovali, že už budeme na všechny hodní, přece zas někomu ublížíme a někdo ublíží nám – někdy vědomě, někdy nevědomě.
3) JEŽÍŠOVA CESTA K POKOJNÉMU SPOLEČENSTVÍ
Jaká je tedy ta správná cesta ke společenství ve jménu Ježíšově, v jeho duchu? To jsme dnes slyšeli v evangeliu. Boží obcí se nestáváme proto, že jsme dokonalí, ale proto, že si navzájem odpouštíme. Tak to kázal Pán Ježíš, jak to zapsal evangelista Matouš v „životním řádu“ prvokřesťanské farnosti. Máme se učit držet pohromadě. Ne ve jménu nějakého hesla, ale ve jménu Ježíšově.
Jelikož hřích pokojné společenství rozbijí, trhá, dává se nám tu zcela konkrétní návod, jak proti hříchu postupovat. Ne hříšníky ze svého středu vypudit – kdo by pak zůstal –ale zlou moc hříchu neutralizovat osobní pomocí, radou, odpuštěním. Odpuštění, to je cesta k pokoji.
Církví hříšníků jsme a zůstaneme. Pšenice a plevel zůstane pohromadě až do žní. A přesto i v tom máme umět žít smírně, vytvářet dobrá společenství, dobré party, a pomáhat si v nich navzájem.
Nalistujme si dnes doma ještě jednou dnešní čtení evangelia. Je to 18. kapitola u Matouše. A pokusme se nad ním každý zcela konkrétně promyslet:
a) co já mohu dělat a co opravdu udělám pro dobré společenství doma v rodině?
b) co já mohu udělat a opravdu udělám pro dobré společenství zde v kostele, ve farní rodině?
