Zamyšlení nad evangeliem 17. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého alespoň něco dostalo.“ Jeden z jeho učedníků – Ondřej, bratr Šimona Petra – mu řekl: „Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“ Sebrali je tedy; a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělala, řekli: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám. (Jan 6,1-15)
Podle svědectví evangelia se Ježíš dost často zabýval problémy, které se týkali chleba. Jednou ho bral doslovně jako pokrm pro lidské tělo. Jindy mu byl symbolem všech materiálních potřeb člověka. A byly příležitosti, kdy vyprávěl o chlebě, jako o pokrmu pro duši. Tak se v Novém zákoně dočteme o příslibu i odevzdání chleba pro duši při poslední večeři. Když Ježíš mluví o tělesných skutcích milosrdenství, nezapomíná na nasycení hladových. Do modlitby „Otče náš“ vkládá prosbu o každodenní chléb a – jako jsme dnes četli, byly chvíle, kdy On sám nakrmil hladové žaludky svých posluchačů.
Na první pohled se zdá, že jde o ojedinělý případ, který diktuje daná skutečnost. Jako kdyby si jej vynutila. Věc má však hlubší kořen a mezi jednotlivými událostmi existuje jedna velká logická a hluboká lidská souvislost. Zajisté o tom, že Eucharistie, čili sv. přijímání, má svoje dominantní místo, nemůžeme pochybovat. Vždyť ve chvíli svatého přijímání se člověk nejúžeji spojuje s Bohem, přijímá tělo a krev Syna Božího, Ježíše Krista. Ale i starost o každodenní materiální chléb není jen moudrou radou, ale kategorickým příkazem. Člověk má velkou a svatou povinnost starat se o základní potřeby svého materiálního života. Plněním si svých povinností, a tedy na prvním místě svědomitou prací má usilovat, opatřit si všechno, co nevyhnutelně potřebuje ke svému životu, jeho rozvoji a pokroku. Ne bez důvodu učí stará filozofie, že nejprve je potřeba žít a až potom je možné filosofovat, tedy duchovně žít v jakémkoliv směru.
Zde přicházíme k problému, který předkládá Ježíš: k souvislosti mezi tělesným a duchovním pokrmem. K vázanosti mezi potřebami těla a ducha. K povinnostem, které stejně zatěžují přeci celou církev, jako i její jednotlivé členy. Člověk totiž nežije sám a nedokáže všechno sám. Samému pojmu „církev“ patří společenství. Pracovat nejen pro sebe, ale i pro jiné. Myslet nejen na svoje potřeby, ale i na potřeby jiných. Starost nejen o sebe, ale i o druhé. Bylo by snad možné sestavit určité pořadí nebo pravidlo: k duchovnímu pokrmu, k sblížení se s Bohem mám právo, ba podmínku jen tehdy, když jsem podle svých schopností a možností udělal všechno, aby můj bližní, kolega, člen rodiny, kamarád, dostal ode mě všechno, co potřebuje k důstojnému lidskému životu, reflektuje na to a já mám povinnost i možnost mu to dát. Nezapomeňme na to, že Ježíš Kristus nejprve rozdával pokrm pro tělo a až na konci svého života rozdával chléb pro duši. A tak určité sociální cítění, pomoc druhému, úprava mezilidských vztahů jsou podmínkou svatého přijímání. Zdá se vám to zveličené? V Novém zákoně čteme: „Když bratrovi nebo sestře, kteří nemají oděv a jsou bez každodenního pokrmu, poví někdo z vás: „Jděte pokoji! Zahřejte se a najezte se!“ – a nedá jim, co potřebují pro tělo, co je to platné?“
Ne vždy se lidé dívali a dívají na sv. přijímání z tohoto zorného úhlu. Ne vždy si položí otázku: „Dal jsem svému okolí to, co ode mě čekalo, na co ode mě mělo právo a v čem jsem já měl povinnost?“ – Pokud vyloučíme z naší vzdálené přípravy na sv. přijímání tento aspekt, tak nejen že, nepocítíme jeho účinky, ale vzbudíme pohoršení, tedy zhřešíme. Kolikrát by ohlásili poznámky: Tento chodí ke svatému přijímání a přitom… lehko si domyslíme závěr.
Sociální encykliky papežů nejednou upozorňují na tento problém. V misijním světě se dnes převážně stavějí nemocnice, rozdává se chléb, budují se školy a až potom nebo spolu s tím se vedou lidé k oltáři. Jak je to v této věci s námi? S tebou, se mnou? Přichází napřed svatým přijímáním na mysl i člověk, který žije vedle nás? Dáváme mu to, co od nás má dostat? Staneme při něm spíš než před oltářem? Na svaté přijímání by reflektovalo více lidí, kdybychom se dívali na Kristův postup a následovali ho. Pro nás by bylo výdatnější a pro ostatní přitažlivější.