13. neděle v mezidobí - cyklus A

Zamyšlení nad evangeliem 13. neděle v mezidobí.

Ježíš řekl svým apoštolům: "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu." (Mt 10,37-42)

S jedním spolubratrem knězem jsme se nedávno zúčastnili přednášky v tělocvičně vysokoškolského internátu v Bratislavě, kde profesor přednášel asi půl druhé hodiny o otázkách správné životosprávy, a obdivoval jsem posluchače, že i přesto, že mnozí seděli velmi nepohodlně a mnozí na parketách v teplákové soupravě, přeci vydrželi dlouho poslouchat přednášejícího. Zajisté proto, že byla řeč o životně důležitých otázkách. Lidé se rádi zajímají o životní otázky.

A v dnešním evangeliu Pán Ježíš též hovoří o životní otázce, když říká: „Kdo víc miluje otce nebo matku, jako mě, není mě hoden“ a „Kdo víc miluje syna nebo dceru jako mě, není mě hoden“. Tato Ježíšova slova jsou opravdu důležitá pro každého z nás.

Zaráží nás, že jsou vyslovené s celkem neomylnou jistotou, bez jakéhokoliv zaváhání a že si dělají nárok na lidské srdce úplně, suveréně, nekompromisně, radikálně – takže se nám téměř zdá, jako by Ježíš pohrdal čtvrtým Božím přikázáním, ve kterém Bůh přikazuje: Cti otce svého i matku svou.

Ale to se nám jen zdá. Ve skutečnosti Ježíš nepřišel oslabit čtvrté Boží přikázání, vždyť on sám ctil Pannu Marii, svojí matku a svatého Josefa a je napsané v Písmu, že jim byl poslušný. Ale přišel nám takovou formou jednoznačně oznámit, že ještě víc jako otce a matku, jako syna a dceru musíme milovat Boha. Tato jednoznačná Ježíšova řeč měla v prvních křesťanských časech velký význam pro pevnost víry prvních křesťanů. Tehdy se lidé opravdu raději zříkali otce a matky, synů a dcer, jako by opustili víru v Boha. Tisíce a milióny věřících položili život za svou víru.

Dnes je celá společenská atmosféra a lidská kultura k Bohu lhostejnější. Někteří lidé dokonce prohlašují, že víra v Boha je falešná, neskutečná a iluzorní představa, na které by bylo naivní zakládat si svůj pozemský život a za kterou se nevyplatí zřeknutí se nejen otce a matky a synů a dcer, ale ani jakékoliv maličkosti pozemského dobra, protože je třeba věřit jen v pozemský život.

Filosof a přírodovědecký badatel Wilhelm Troll nazývá takový postoj „krtčí filosofií.“ Krtek je to malé drobné zvířátko s černou srstí, které ryje pod zemí a stále zůstává ve tmě. Lidsky bychom mohli říct, že krtek si je pevně jistý, že neexistuje pěknější světlo, jako je jeho tmavá díra pod zemí. Krtek se jedině tam cítí spokojený. Je spokojený a po ničem krásnějším netouží a nic krásnějšího si nedovede představit. Ba kdyby někdo z lidí mohl sestoupit za krtkem, vysvětlit mu, že nad zemí jsou pěkné květiny a stromy, louky a lesy, řeky a moře, horské kopce a modrá obloha, a že nad tím vším svítí velké, zářivé a hřejivé slunce, krtek by tomu nedokázal uvěřit a pokládal by to jen za falešnou a neskutečnou zvěst. Pro krtka je jednoduše neuvěřitelné, že existuje krásnější přebývání, než je jeho přebývá pod zemí. Filosof Troll říká, že takovou krtčí filosofií přemýšlejí i někteří lidé.

Neboť Ježíš Kristus přišel k nám na svět z nekonečně krásného nebeského světa. On je Syn Boží a oznámil nám s absolutní jistotou, že věčný Bůh skutečně existuje a že suverénně žádá, abychom jej milovali víc než otce a matku, syna a dceru. Jakou odpověď mu dáme my? Stavíme se vůči němu i my s krtčí filosofií?

My, co jsme tu shromáždění, zajisté usilujeme věřit Ježíšovi. Vždyť proto jsme sem přišli. Jenže je možné, že v dnešním světě se chvílemi podobáme i my mladému inženýrovi, který cestoval v rychlíku v jednom kupé s inteligentním starším pánem. Z dlouhé chvíle zavedli rozhovor i na otázky náboženství. Po dlouhé chvíli náboženského rozhovoru mladý inženýr říká: „Já bych rád pevně věřil jako vy! Bylo by to krásné! Ale mě stále pronásledují pochybnosti: Zda je to totéž? Zda to nejsou falešné představy? Vyplatí se pro nejisté představy zřeknout se nějakého pozemského dobra? Nad mou vírou stále visí problematika nejistoty. Kdyby nebylo té nejistoty!“

Jeho spolucestující mu říká: „Všimněte si ve světové historii a ve světové literatuře událostí ze života apoštola Pavla. On nejprve temperamentně pronásledoval křesťanskou víru. Ale když byl před branami Damašku shozený z koně a oslepl bleskem z čistého, jasného nebe a slyšel hlas: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? A zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ A dostal odpověď: „Já jsem Ježíš z Nazaretu, kterého pronásleduješ!“ A zeptal se: „Co mám dělat, Pane?“ A dostal odpověď: Jdi do Damašku a tam ti oznámí všechno, odešel k Ananiášovi do Damašku a ten ho poučil o víře a pokřtil a toto setkání s Ježíšovou vírou tak otřáslo základy jeho bytostí, že se celý obrátil a proměnil a stal se horlivým svědkem víry v Ježíše, nebo-li neúnavně hlásal, co Ježíš učí, je skutečně pravda, realita a této Ježíšově skutečnosti obětoval celý svůj život a nepochyboval, neboť na konci svého života říkal s plnou jistotou: Vím, komu jsem uvěřil a jsem si jistý, že nejsem oklamaný. A jeho jistota byla tak pevná, že za víru si dal hlavu stít mečem.

Mladý inženýr na to říká: Slyšel jsem už o tom a musím se přiznat, že ještě nikdy to tak na mě nezapůsobilo jako nyní. Myslím si, zda toto náhodné střetnutí s vámi, drahý příteli, není pro mě tím Ježíšovým bleskem, který mě promění na pevného apoštola Kristovy víry….

Starší cestující byl dojatý. Navrhl inženýrovi: Pomodlíme se za to spolu! A modlili se spolu v kupé rychlíku… Kéž by se i vám někdy podařilo v životě něco podobného!

Kéž bychom se při dnešní mši svaté tak setkali s Ježíšem, že by i nás pronikl bleskem svého světla a že by nás upevnil ve víře natolik, abychom ho ve svém pozemském životě milovali více než otce a matku a syna a dceru a než všechno na světě.

Sdílet

| Zdroj: Fermentum 5/1995

13. neděle v mezidobí - cyklus A

www.TV-MIS.cz