Bydlím u autobusové zastávky. Každou neděli, když vycházím z fary na cestu do kostela, potkávám lidi, kteří přicházejí do farnosti z okolí. Vystoupí z autobusu. Někteří se chystají na Kojšovskú hoľu. Jiní pouze do okolních lesů.
V zimě na sáňkování. V létě na houby. Někdy jich přijde pár, jindy plný autobus. Podle počasí.
V autobuse s nimi přicházejí i mé babičky. Ty, co bývají na opačném konci vesnice. Potřebují ten autobus, protože pěšky to mají do kostela několik kilometrů. Občas na návštěvníky promluví. Občas se návštěvníci řeknou něco jim. Jako tehdy, když se jich mladý muž s turistickými hůlkami zeptal, jestli se chystají do kostela.
"Když budu ve vašem věku, i já budu chodit do kostela," řekl nakonec hrdě, jakoby to bylo vyznání víry. Když budu ve vašem věku ...
Hranice věku, kdy by už měl člověk začít chodit do kostela a věřit, přiznat si, že je hříšný a modlit se k Bohu, který všechno odpouští, je u každého jiná. Podivné je, že taková hranice vůbec existuje. Jako kdyby právě člověk rozhodoval o čase smrti, o vhodném čase na obrácení a čase, kdy už na víře opravdu záleží.
Jako kdyby měl člověk v moci vlastní čas.
Všichni bychom si přáli, abychom odcházeli z tohoto světa na smrtelné posteli. Jen ať jsou kolem nás naše děti a vnoučata, které se v té chvíli budou modlit a nahlas děkovat, že jsme pro ně byli dobrými rodiči. Všichni by si to přáli. A ještě, aby tam byl kněz, který v té hodině dvanácté konečně může něco bohulibého udělat. A ať dá rozhřešení. Přinese Eucharistii. A pomazání. Jen ať je cesta do nebe přímá. A co na tom, že jsem celý život odsouval pohled na Boží tvář až na chvíli odchodu, až na hodinu dvanáctou.
Všichni by si přáli zemřít takto. Jenže ne všichni takto zemřeme. Smrt seká v každodennosti, seká v každém věku, nečekaně a nejen na smrtelné posteli.
Říkám vám, pokud nebudete činit pokání, všichni zahynete podobně (Lk13,1-9).
Zní to jako poslední slovo Boha.
To jen, abychom nezapomněli, že pokání nepatří na smrtelné postele. Pokání patří do každodennosti. Neboť tak, jako každý den padám, měl bych se s nadějí i každý den vzpřímit a nadzvednout hlavu s pohledem do Boží tváře jako do zrcadla. A měl bych to dělat pokáním.
P. Vladimír Štefanič,
katolícký kněz, Zlatá Idka.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 23. 3. 2019 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 25. 3. 2019; 12. 5. 2021 - 2828 přečtení)