Před krátkou dobou Apoštolský stolec oznámil rozhodnutí zpřístupnit na jaře roku 2020 své archivy z dob druhé světové války a pontifikátu papeže Pia XII. s cílem vyzvednout tohoto velikána na papežském stolci a očistit jeho nespravedlivě denuncované dobré jméno.
Dne 2.3.2019 uplynulo 80 lety od jeho zvolení za hlavu Církve.
Pius XII. byl jedním z velikánů 20. století na papežském stolci. Byl to neúnavný reformátor a rozsah jeho reforem lze jen těžko v krátkosti vyjmenovat. Navíc zachránil před jistou smrtí statisíce Židů během druhé světové války. Židovský teolog a historik Pinchas Lapide odhaduje, že papež Pius XII. zachránil před usmrcením nacisty minimálně 700 000 Židů, ale pravděpodobně jich mohlo být dokonce až 860 000. (Srov. Senninger, G.:
Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 219)
Za své počínání si papež Pius XII. vysloužil přezdívku "Tichý zachránce". V den úmrtí papeže zaznělo mnoho pochvalných slov na jeho adresu ze strany mnohých židovských představitelů. Pro ilustraci k ním patřila například izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, římský velerabín Elio Toaff a jiní. Úcta židovských osobností k papeži Piu XII. byla tak velká, že římský vrchní rabín Israel Zolli konvertoval v roce 1945 na katolickou víru a zvolil si křestní jméno Eugenio k uctění papežova občanského jména Eugenio Pacelli. Spolu s ním konvertovala i jeho manželka. (Srov. Senninger, G.:
Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung, s. 212 - 213)
Nepřátelé Katolické církve často vytýkali a dodnes vytýkají papeži Piu XII. údajnou kolaboraci s nacistickým režimem. Nevratná historická fakta však nad veškerou pochybnost vyvracejí takové nactiutrhačství. Pro nacisty byl papež Pius XII. terčem nevybíravých útoků. Mnohé karikatury v nacistickém tisku nenechávaly nikoho na pochybách, že je papež pro nacistický režim nesmiřitelným nepřítelem. Nacisté dokonce zcela vážně zvažovali i odvlečení papeže pryč z Vatikánu. Snad nejvýmluvnějším důkazem skutečnosti, že Pius XII. nekolaboroval s nacistickým režimem, je fakt, že tento papež měl osobní kontakty s německým hnutím odporu, které se pokoušelo atentátem odstranit Hitlera. Pius XII. „v přesvědčení, že nacistický režim splnil nezbytné podmínky pro tyranicídu, vysvětlené v církevní nauce, ... dovolil jezuitům a dominikánům, kteří byli podřízení přímo jemu, pomáhat při tajných akcích.“ (Marlin G. J.:
Pius XI. s Secret War Against Hitler.)
Dílo papeže Pia XII. bylo vskutku impozantní. Ve vědeckých kruzích jeho jméno zarezonovalo díky archeologickým pracím v podzemí Baziliky svatého Petra v letech 1939 - 1949, které Pius XII. nařídil s cílem identifikovat hrob prvního papeže, sv. Petra (tzv.
locus Petri).
Zasloužil se o vytvoření moderního rozhlasového centra a byl prvním papežem v historii lidstva, který se objevil na televizních obrazovkách. Internacionalizoval kardinálský sbor nominací kardinálů z celého světa, včetně Afriky a Asie, takže během jeho pontifikátu v něm přestali mít majoritu Italové. Intenzivně se věnoval misijní činnosti. V misijních zemích vysvětil biskupy a vytvořil místní hierarchie. Právě on v roce 1939 vysvětil první biskupy černé pleti. Byl to průlom v celosvětovém misijním působení Církve. Za jeho pontifikátu výrazně vzrostl počet diecézí. Svatořečil 33 osob, mezi nimi i papeže Pia X.
Papež Pius XII. byl také horlivým mariánským ctitelem. Již v roce 1940 definitivně uznal pravdivost zjevení ve Fatimě. Nejvýraznějším jeho počinem však bylo prohlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie o 10 let později. Encyklikou
Ad caeli Reginam z 11. října 1954 ustanovil svátek Panny Marie Královny. Byl nesmiřitelným kritikem krvavé stalinské diktatury v Sovětském svazu a ostře odsuzoval totalitní ateistické režimy. Pod hrozbou exkomunikací zakazoval katolíkům vstupovat do komunistických stran. (Srov.
Pius XII.)
Pius XII. byl neobyčejně plodný autor. Vydal 41 encyklik, tedy více, než všichni jeho předchůdci za 50 let před jeho zvolením za papeže. Je však také autorem velkého množství projevů, později publikovaných. Byl skutečný vědátor a zabýval se i takovými vědními disciplínami, jako jaderná fyzika, či medicína. Mnoho studoval (údajně byl schopen přečíst jednu nebo dvě knihy denně) a plynule mluvil šesti nebo sedmi jazyky. Snažil se vysvětlit všechny aspekty lidského života z katolického hlediska.
Kromě své tvorby však měl čas i na své bližní. Udělil audience tisícům lidí, včetně příslušníků různých armád. Protože před svým zvolením za papeže byl nunciem v Německu, i Němci ho milovali a němečtí vojáci - katolíci i nekatolíci - velmi toužili vidět ho na vlastní oči. Papež byl vůči nim laskavý a zdvořilý stejně jako ke svým krajanům Italům a později k americkým vojákům po osvobození Říma.
Jak již bylo uvedeno, byl mariánským papežem a v roce 1942 zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Výrazně se angažoval při šíření poselství Fatimy a
v roce 1952 zasvětil lid Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. V roce 1954 vyhlásil mariánský rok, který měl být připomenutím si stého výročí vyhlášení dogmatu Neposkvrněného početí z 8. prosince 1854. Oslavy oficiálně začaly v prosinci 1953 a trvaly až do prosince následujícího roku. (Srov. Hughes B.:
Papież Pius XII – w pięćdziesiątą rocznicę śmierci)
Byl to papež Pius XII., kdo uvažoval o svolání koncilu, avšak Druhý vatikánský koncil se podařilo svolat až jeho nástupci, dnes už svatému Janu XXIII. Papež Pius XII. jako první použil výraz
aggiornamento, avšak mnohem častěji bývá tento výraz spojován se jmény jeho nástupců.
Pius XII. se zasloužil i o rozvoj biblického a liturgického hnutí. Zvláštní pozornost si zaslouží jeho přínos na poli liturgické reformy, kterou definitivně rozlomil těžkou obruč jednotné liturgie, svírající od dob Tridentského koncilu. V tomto směru Pius XII. navázal na úsilí svých předchůdců, Pia X., Benedikta XV. a Pia XI. Dílo Pia XII. na liturgickém poli bylo rozsáhlé a velmi užitečné pro rozvoj Katolické církve. Během jeho pontifikátu bylo v letech 1941-1942 misionářům v zemích Afriky, Číny, Indie, Indočíny, Indonésie a Nové Guinee uděleno povolení překládat
Rituale Romanum do místních jazyků. Slavnostní formule však musely zůstat zachovány v latinském jazyce. Překlady byly pověřeny komise odborníků pod vedením apoštolského delegáta v dané zemi a vyžadovalo se schválení překladů Římem. (Srov. Peclers, K. F.:
Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship, s. 33)
Ideje liturgického hnutí papež akceptoval v encyklice
Mediator Dei, v níž mimo jiné doporučuje i zpěv v jazyce lidu, avšak jen se souhlasem Svatého Stolce. V encyklice se doslova uvádí: „Užívaní latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoli porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jedině Svatý stolec má právo, aby to dovolil, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení…“ (Pius XII.:
Mediator Dei, č. 59)
Díky tomu se na mších svatých používá nejen latinský jazyk, ale stále více i národní jazyky. Papež dále doporučuje věřícím přistupovat ke svatému přijímání během mše a přednostně přijímat hostie, konsekrované přímo během této mše. Matka Církev má zájem na tom, abychom účinněji cítili v sobě ustavičný užitek vykoupení, „opakuje všem svým synům pozvání Krista Pána: »Vezměte a jezte ... To čiňte na mou památku« (1 Kor 11, 24) Proto také Tridentský sněm ... důrazně vybízí, aby »při každé mši přítomní věřící přijímali eucharistii nejen duchovně, nýbrž i svátostně, aby jim tak vzešel hojnější užitek z této nejsvětější oběti.« (Sess. XXII, c. 6) Ba i Náš nesmrtelný předchůdce Benedikt XIV., aby se lépe a jasněji projevila účast věřících na téže božské oběti přijetím eucharistie, chválí zbožnost těch, kteří nejen touží sytit se nebeským chlebem, když jsou přítomni na mešní oběti, ale raději chtějí požívat hostie konsekrované v téže oběti, ačkoliv, jak sám prohlašuje, se účastníme opravdové a skutečné oběti, i když se jedná o eucharistický chléb již dříve řádně konsekrovaný.“ (Pius XII.:
Mediator Dei, č. 117)
Tento papež měl dalekosáhlé plány do budoucna. Uvědomoval si naprostou nezbytnost celkové reformy veřejného kultu latinské Církve a začal systematicky pracovat na realizaci tohoto záměru. Dne 10. května 1946 Pius XII. tlumočil při audienci kardinálovi Salottimu, prefektu Kongregace pro obřady, přání začít se studiem problémů, spojených s generální reformou liturgie. Přibližně o dva roky později, 28. května 1948, byla sestavena takzvaná „Piova komise“ pro liturgickou reformu. Na čele komise byl kardinál Clemente Micara, prefekt Kongregace pro obřady. Komise měla 82 zasedání během 12 let své činnosti od 28. června 1948 do 8. července 1960. (Srov. Reinecke M.:
50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 20)
Nejdůležitějšími reformami, o které se komise zasloužila, byly reformy velikonoční vigilie, obřadů Svatého týdne a nová kodifikace rubrik, která vedla k jejich zjednodušení. Už 9.2.1951 byl vydán
Dekret o reformě velikonočního trídua, který přinesl - zpočátku pouze
ad experimentum - reformu velikonoční vigilie: její slavení bylo přeloženo ze soboty rána na Bílou sobotu večer. Rozhodnutí o zavedení této změny bylo v každé diecézi svěřeno do kompetence místního biskupa. „Tak získala »matka všech vigilií«, t. j. velikonoční vigilie, znovu důležité postavení ve vědomí věřících.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 138)
Jelikož komise pracovala v utajení, byla reforma velikonoční vigilie překvapením i pro samotné představitele Kongregace pro obřady. (Srov.
Reinecke M.: 50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 20)
Pius XII. byl neúnavný reformátor, pozitivně nakloněný liturgickému hnutí. V roce 1953 zmírnil eucharistický půst na tři hodiny před svatým přijímáním. Dne 16. listopadu 1955 byla vyhlášena mimořádně významná reforma obřadů Svatého týdne se závaznou platností pro celou Církev od roku 1956. Tak došlo k definitivnímu narušení jednotné liturgie, uzákoněné v Tridentu, po kterém logicky následovaly další reformy. (Srov. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 137-138)
Rozsáhlá reforma obřadů Velkého týdne si vyžádala i změnu v kanonickém právu, které dosud nedovolovalo začínat mši dříve než hodinu před rozedněním a později než hodinu po poledni s výjimkou půlnoční bohoslužby na Vánoce. Pius XII. nepřipravil nové vydání
editio typica římského misálu, dovolil však tiskařům nahrazovat předchozí texty Velkého týdne těmi, které nově vydával. Nejdůležitější změny se týkaly času bohoslužeb a možnosti udělování přijímání v odpoledních a večerních hodinách. Přijímání bylo povoleno i na Velký pátek, ve čtvrtek a v sobotu bylo vypuštěno Credo a poslední evangelium. Na Zelený čtvrtek byla ustanovena
Missa chrismatis s vlastní prefací. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168)
Došlo k rozsáhlé korektuře všech liturgických knih, i rituálů, které byly opraveny a vytištěny, avšak se už nedaly do distribuce, protože byl očekávaný nový koncil. (Srov. Reinecke M.:
50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 21)
25.12.1955 tento papež promulgoval encykliku
Musicae sacrae disciplina, v níž vyzdvihoval morální závaznost umění. Za ideál liturgické hudby během mše považoval gregoriánský chorál, vyjádřil však i pozitivní postoj k liturgickému zpěvu a smyčcovým nástrojům. Povolil zpěv žen v kostelních sborech s podmínkou, že musí stát mimo presbytáře. (Srov. Pius XII.:
Musicae sacrae disciplina.)
V roce 1957 povolil Pius XII. večerní mše. (Srov. Koleják M.:
Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 67)
Velmi důležitou reformou byla nová kodifikace rubrik. Pius XII. si velmi dobře uvědomoval neúměrnou složitost rubrik, proto byl 23. března 1955 vydaný důležitý dekret
Cum nostra hac aetate o reformě rubrik misálu a breviáře. (Srov. Pius XII.:
Cum nostra hac aetate)
Po vydání tohoto dekretu pokračovala v pracích na reformě rubrik „Piova komise“ pro liturgickou reformu. Sám Pius XII. se však nedožil výsledků práce komise, takže novou sbírku liturgických předpisů
Codex rubricarum vydal až Piův nástupce Jan XXIII. v roce 1960. (Srov. Ján XXIII.:
Codex rubricarum)
Předkoncilní reformy sice neumožňovaly úplné uplatnění rodných jazyků věřících v liturgii, přece však i v tomto směru nastal během pontifikátu Pia XII. výrazný posun vpřed. Papež povolil opakování biblických čtení v jazyce lidu a překlady textů při udělování svátostí. (Srov. Toman B.:
Od pasivity k aktivitě – činná účast věřících při slavení liturgie obnovené II. vatikánským koncilem, s. 17)
Německo mělo dokonce od roku 1959 privilegium, že během Velkého týdne se epištola a evangelium vůbec nečetlo latinsky, ale jen německy. (Srov. Haunerland W.:
Gottesdienst in der Moderne. Liturgische Bewegung und das Zweite Vatikanische Konzil, s. 24)
Pius XII. dal do pohybu i přípravné práce nového koncilu, který se však uskutečnil až po jeho smrti. Ostatně, svolání koncilu zvažoval již papež Pius XI. a v letech 1923-1924 ho konzultoval s episkopátem. Přibližně polovina episkopátu schvalovala ideu papeže, avšak Pius XI. nakonec myšlenku svolat koncil odložil na pozdější dobu. Naléhavou potřebu svolat koncil pociťoval i papež Pius XII., který na tento účel jmenoval přípravné komise. (Srov. Judák, V.:
Druhý vatikánsky koncil)
Koncil však nakonec svolal až papež Jan XXIII. v roce 1962. Celkově lze říci, že Pius XII. definitivně zpečetil neodvratnost rozsáhlé reformy liturgie a tento trend dále posílil jeho nástupce na papežském stolci. Jan XXIII. již krátce po svém zvolení za papeže ohlásil přípravu nového koncilu, jehož prvním úkolem mělo být pokračování v liturgické reformě, a to podle mnohých náznaků vyvolalo značný neklid v kurii. Svědčí o tom i fakt, že nový
Codex rubricarum byl poměrně rychle publikován, což se jevilo jako snaha konzervativních sil v kurii vzít vítr z plachet zastáncům radikálnějších liturgických reforem. Podobně lze vnímat i urychlené vydání nového breviáře a misálu. Nové
editio typica římského misálu bylo vydáno 23.6.1962. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168)
I v novém misálu Jana XXIII. byly radikální změny, které narušovaly původně jednotnou koncepci misálu, uzákoněnou Tridentem. Do
Comunicantes Římského kánonu bylo vloženo jméno sv. Josefa. Narušila se tak dosavadní nedotknutelnost Římského kánonu a to byl významný precedens pro další úpravy Římského kánonu v pozdějším období. Velmi důležitou změnou bylo odstranění monopolního postavení kněze při slavení liturgie. Zatímco dosud celebrant sám četl texty mše svaté, po novém je měl poslouchat, pokud je pronáší někdo jiný.
Odpadlo "Confiteor před svatým přijímáním, také požehnání a tzv. poslední evangelium na konci, když po mši následuje jiný liturgický výkon, resp. pokud ji předchází.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 138)
Mimořádně významnou změnou bylo i vypuštění adjektiva
perfidis při velkopátečních proslovech za Židy. K novým prvkům patřilo rozdělení votivních mší na čtyři skupiny a změna terminologie, např.
duplicia I. a
II. classis se mění na
festa I. a
II. classis, atd. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168-169)
Každý upřímně věřící katolík se musí sklonit před gigantickým dílem velkého papeže Pia XII. Je třeba jen vyjádřit naději, že plánované otevření vatikánských archivů z celého období pontifikátu Pia XII. přispěje ke zvýraznění velikosti tohoto papeže a k přiblížení procesu svatořečení tohoto velikána na papežském stolci.
Karol Dučák
BIBLIOGRAFIE
1. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
2. Haunerland W.:
Gottesdienst in der Moderne. Liturgische Bewegung und das Zweite Vatikanische Konzil. In:
Römische Messe und Liturgie in der Moderne. Freiburg im Breisgau: Herder, 2013. ISBN 978-3-451-30908-3, s. 15–39.
3. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem. In:
Acta Universitatis Carolinae Theologica. 2013. Ročník 3, č. 1, s. 151-171.
4. Hughes B.:
Papież Pius XII – w pięćdziesiątą rocznicę śmierci. In:
Ultra montes. Dostupné z:
http://www.ultramontes.pl/papiez_pius_xii.htm.
5. Ján XXIII.:
Codex rubricarum, 15. august 1960. In:
AAS 52 (1960), s. 593–740.
6. Judák, V.:
Druhý vatikánsky koncil. Dostupné z:
http://www.tkkbs.sk/downloads/pdf/201210110232VAT.pdf.
7. Koleják M.:
Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi. In:
Culmen et fons. Aktuálny výskum v oblasti posvätnej liturgie na Slovensku. 1. vydanie. Ružomberok: VERBUM 2013. ISBN 978-80-561-0095-0. Dostupné z: ˂http://www.ktfke.sk/lit/Culmen%20et%20fons.pdf , s. 61-72˃. 8. Marlin G. J.: Pius XII’s Secret War Against Hitler. In: The Catholic Thing. Dostupné z:
https://www.thecatholicthing.org/2016/01/13/pius-xiis-secret-war-against-hitler/.
9. Peclers, K. F.: Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship.
Collegeville: The Liturgical Press, 2003. 239 s. ISBN 0-8146-6191-2.
10. Pius XII. In: Wladcy.myslenice.net.pl. Dostupné z:
http://www.wladcy.myslenice.net.pl/papiestwo/osoby/Pius%20XII.htm.
11. Pius XII.: Cum nostra hac aetate, 23. marec 1955. In: AAS 47 (1955), s. 218–224.
12. Pius XII.: Mediator Dei, 20. november 1947. In: AAS 39 (1947), s. 521-595.
13. Pius XII.: i>Musicae sacrae disciplina, 25. december 1956. In:
AAS 48 (1956), s. 5-25
14. Reinecke M.:
50 Jahre Missale Romanum 1962. In:
Misale Romanum ex decreto Ss. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum, editio typica. Dostupné z:
http://www.pro-missa-tridentina.de/upload/dv5/DV5_18_50_Jahre_Missale_Romanum.pdf, s. 19-25.
15. Senninger, G.:
Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung. 4. überarbeitete und erweiterte Auflage. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2009. 460 s. ISBN 9783830673149.
16. Toman B.:
Od pasivity k aktivitě – činná účast věřících při slavení liturgie obnovené II. vatikánským koncilem. Diplomová práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2013.
Dostupné z:
https://theses.cz/id/e6w77z/DP_Bohumil_Toman_2013.pdf.
Původně vyšlo na:
http://www.priestornet.com/2019/03/velikan-na-papezskom-stolci.html#more
