Toužím říci ještě tři slova duši, která touží rozhodně usilovat o svatost a získávat ovoce, čili mít užitek ze zpovědi. / Svatá Faustyna /
Zaprvé - úplná upřímnost a otevřenost. Ani největší a nejmoudřejší zpovědník nemůže násilím vlít do duše to, po čem touží, pokud duše nebude upřímná a otevřená. Neupřímná, uzavřená duše se vystavuje velkému nebezpečí v duchovním životě a sám Pán Ježíš se nedává takové duši vyšším způsobem, protože ví, že by neměla užitek ze zvláštních milostí.
Zadruhé - pokora. Duše nemá náležitý užitek ze svátosti smíření, pokud není pokorná. Pýcha udržuje duši v temnotě. Duše nemůže a nechce důkladně proniknout do hloubky své ubohosti, přetvařuje se a vyhýbá všemu, co by ji mělo vyléčit.
Zatřetí - poslušnost. Neposlušná duše nikdy nezvítězí, ačkoli by ji zpovídal i sám Ježíš. Nejzkušenější zpovědník nijak nepomůže takové duši. Neposlušná duše se vystavuje velkému neštěstí a nijak nepokročí v dokonalosti, ani nezvládne duchovní život. Bůh duši štědře zahrnuje milostmi, ale jen poslušnou duši. (Deníček 113)
Ó, jak milé jsou hymny, které plynou z trpící duše! Celé nebe se nadchne takovou duší, zvláště když se jí dotkl Bůh. Vyzpěvovat k němu své truchlivé žalozpěvy. Její krása je velká, protože plyne z Boha. Jde přes úskalí života, zraněná Boží láskou. Dotýká se země jednou nohou. (Deníček 114)
Když duše vyjde z těchto útrap, je hluboce pokorná a velmi čistá. Bez rozmýšlení jaksi lépe ví, co má v dané chvíli dělat a co zanechat. Umí vycítit i jemný dotyk milosti a Bohu je velmi věrná. Boha zdaleka poznává a ustavičně se z něj těší. Velmi rychle objevuje Boha v jiných duších a ve svém okolí. Duše je očištěna samým Bohem.
Bůh jako čistý Duch přivádí duši do čistě duchovního života. Sám Bůh tuto duši nejprve připravil a očistil, čili udělal ji schopnou úzce přebývat s ním. Duše duchovním způsobem přebývá s Pánem v láskyplném spojení. Promlouvá Pánu bez použití smyslů. Bůh naplňuje duši svým světlem. Její osvícený rozum jasně vidí a rozlišuje stupně v duchovním životě. Vidí, kdy se spojovala s Bohem nedokonalým způsobem, na kterém se podílely smysly a duch byl spojen se smysly, přestože už plnějším a zvláštním způsobem, ale nedokonalým.
Existuje plnější a dokonalejší spojení s Pánem - rozumové. Tehdy je duše bezpečnější před klamem, její duchovnost je hlubší a čistší. V životě, kde jsou smysly, je větší nebezpečí klamu. Opatrnost duše, jakož i zpovědníků, musí být větší.
Jsou chvíle, kdy i Bůh přivádí duši do čistě duchovního stavu. Smysly hasnou a jsou jakoby mrtvé. Duše je co nejúžeji sjednocená s Bohem, je ponořena do božství. Její poznání je úplné a dokonalé, ne částečné jako dříve, ale všeobecné a úplné. Těší se z toho, ale chce ještě mluvit o těch chvílích zkoušky. V takových je třeba, aby zpovědníci měli s takovou duší trpělivost. Ale největší trpělivost musí mít duše sama se sebou. (Deníček 115)
Můj Ježíši, Ty víš, co prožívá duše
při vzpomínce na tato utrpení.
Nejednou jsem se divila,
že andělé a svatí sedí tiše
při takovém utrpení duše.
Oni nás však v těchto chvílích zvláště milují.
Má duše nejednou volala k Bohu jako malé dítě,
když si matka před ním zakryje svou tvář,
ono ji nemůže poznat a tak křičí ze všech sil.
Ó, Ježíši můj, buď pochválený za tyto zkoušky plné lásky! Tvé milosrdenství je velké a nepochopitelné. Vše, Pane, co jsi naplánoval pro mou duši, je proniknuto tvým milosrdenstvím. (Deníček 116)
Ještě zde zmíním, že naše okolí
by nám nemělo přidávat vnější utrpení.
Když má totiž duše kalich naplněný až po okraj,
opravdu se může stát, že právě ta kapička,
kterou přidáme do jejího kalicha,
bude už příliš a kalich hořkosti se přelije.
A kdo bude za takovou duši zodpovědný?
Chraňme se přidávat jiným utrpení, neboť Hospodinu se to nelíbí. Kdyby sestry nebo představení věděli nebo tušili, že duše prožívá takové zkoušky a přesto by jí ještě sami přidávali utrpení, smrtelně by hřešili a sám Bůh by se takové duše zastal. Nemluvím tu o případech, které jsou ve své povaze hříchem, ale mluvím o věci, která by v jiném případě nebyla hříchem.
Chraňme se mít takové duše na svědomí. Je to velká a všeobecná chyba v řeholním životě. Když vidíme trpící duši, vždy jí chceme ještě přidat. Nemluvím o všech, ale jsou takoví. Opovážlivě vynášíme rozsudek a mluvíme tam, kde bychom to neměli opakovat. (Deníček 117)
Jazyk je malý úd, ale dělá velké věci. Řeholnice, která nemlčí, nikdy nedosáhne svatost, čili nebude svatá. Ať nelže samu sobě - ledaže přes ni mluví Duch Boží, tehdy nesmí mlčet. Ale abychom slyšeli Boží hlas, musíme mít tichost duše a mlčet, ne však ponuře, ale tichém v duši, čili soustředěností v Bohu.
Je možné hodně mluvit a přitom nepřerušit mlčení, ale je možné i mluvit málo, a přitom vždy porušovat mlčení. Ó, jak nenahraditelnou škodu způsobuje nezachování mlčení! Mnoho křivdy způsobujeme bližním, ale nejvíce vlastní duši. Podle mého chápání a zkušeností, regule o mlčení by měla být na prvním místě.
Bůh se nedává upovídané duši, která jako trubci v úlu hodně bzučí, ale zato nevyrábí med. Užvaněná duše je ve svém nitru prázdná. Nemá v sobě ani základní ctnosti, o důvěrném vztahu k Bohu ani nemluvě. Nelze zde hovořit o hlubším životě, o sladkém klidu a tichu, v němž přebývá Bůh.
Duše, která nezažívá sladkost vnitřního ticha, je neklidná a narušuje i druhým toto ticho. Viděla jsem mnohé duše v pekelných propastech pro nezachování mlčení. Samy mi to řekly, když jsem se jich zeptala, co bylo příčinou jejich záhuby. Byly to řeholní duše. Bože můj, jaká bolest, vždyť mohly být nejen v nebi, ale dokonce svaté.
Ó, Ježíši, buď nám milostiv, chvěji se, když si pomyslím, že se budu zodpovídat za svůj jazyk!
V jazyce je život, ale i smrt, jazykem nejednou zabíjíme, pácháme skutečnou vraždu, a to máme ještě pokládat za malou věc? Opravdu nechápu takové svědomí.
Znala jsem jistou osobu, která těžce onemocněla, když se dozvěděla od jiné jistou věc, co se o ní říkalo ... stálo ji to hodně krve a prolila mnoho slz a mělo to smutné následky. Způsobil to jazyk a ne meč.
Ó, můj Ježíši mlčící, měj milosrdenství s námi! (Deníček 118)
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 26. 2. 2019 naleznete
zde.
