Na konci října 2017 jsem s manželkou a dcerou přijel do Medžugorje. K této pouti nás povzbuzovala naše dcera.
Pro ní stejně jako pro mne to byla první návštěva Medžugorje. I když jsem o Medžugorji často uvažoval, musím přiznat, že jsem neměl ujasněný názor na to všechno, co se tam děje.
I když jsem si nebyl jist, jestli opravdu věřím ve zjevení Panny Marie, vydal jsem se na tuto pouť se snahou být připravený na všechno, s čím bych se v Medžugorji mohl setkat. Byl jsem vzrušený z toho, že konečně budu mít příležitost odhalovat, co ve skutečnosti Medžugorje je a snažit se to chápat.
Toho překrásného podzimního rána, jakmile jsme přijeli do Medžugorje, jsme se vydali na Križevac. Hned při prvních krocích, šok. Pomyslel jsem si, že jestli je už úpatí Križevace plné ostrého kamení poházeného všude, co teprve nás čeká na příkré, točité cestě ke kříži. Můj první dojem byl: Musíš být blázen, že jdeš po takovém kamení nahoru. Jak jsem už napsal, přijížděl jsem sem připravený na všechny výzvy, se kterými se setkám. Ale na tohle vás nic připravit nemůže. Výstup vzhůru se pro nás stává velikou výzvou. Prohlížel jsem si poutníky, kteří už sestupovali k úpatí, ze kterých k mému překvapení většina byla bosa a všímal jsem si, že tady ani není nějaký určitý způsob vystupování a sestupování, ale že musíte najít svůj vlastní způsob, abyste snadněji zvládali jistě nebezpečnou cestu.
Stoupali jsme pomalu a opatrně zastavujíc se v modlitbě a meditaci při každém ze 14 zastavení Křížové cesty. I když byl den jasný a slunečný, po celou cestu až k vrcholu Križevace nás šlehal ostrý vítr od severu, který místní obyvatelé nazývají bura. Přitom všechny ty „biče“, které nás při výstupu provázely, jenom zesílily zážitek opravdu mimořádného pohledu z vrcholu Križevace.
Vystoupit na vrchol a vidět veliký bílý kříž, který před jedním století vztyčili tamější obyvatelé jako znamení víry a naděje, bylo mimořádným zážitkem naplněným zvláštním uspokojením a bázní. Hleděl jsem na svoji dceru a manželku v hluboké modlitbě, zatímco já jsem byl ponořen do vlastních myšlenek a ptal jsem se znovu, jaký je význam Medžugorje, ale odpověď stále ještě nebyla.
Neradi jsme se rozhodovali vrátit se dolů do medžugorského údolí. Sestup nebyl ani trochu snadnější než výstup, ale naopak byl pro mne dvojnásobně stresující a problematický. Protože jsem nebyl navyklý na takové cesty, snažil jsem se maximálně koncentrovat, abych dával pozor na sebe, na manželku i dceru. Opět jsme se zastavovali u každého zastavení, abychom sbírali sílu a svěžest pro cestu dál. A právě tehdy, když jsem to nejméně očekával, začaly klíčit odpovědi na moje otázky.
Križevac - ó jak krásný obraz našeho života. Svojí životní cestu si vybíráme svobodnou vůlí a snažíme se kráčet nejsnadnějším a nejjednodušším směrem, který se na počátku vždy zdá být jednodušší a lehčí. Ale je zřejmé, že nám v té cestě bude překážet kamení i trní, které ve chvíli naši životní cestu udělá těžko průchodnou a tehdy se budeme snažit rychle najít instantní řešení, nechápajíc, že takové rozhodnutí má i následky.
Ale máme se jenom zastavit a na chvilku, jako u těch zastavení křížové cesty, vydechnout. Osvěžení budeme moci jasněji vidět různé koordinační možnosti a pravý směr na naší životní cestě. Přitom je zapotřebí mít trochu víry. Alespoň tolik kolik se vejde do hořčičného zrnka. Každým následujícím krokem životem ona poroste a tak s důvěrou v Boží lásku a ochranu ani jedna překážka nebude nepřekonatelná. Žádné viditelné zázraky mi po tomto zážitku už nebyly potřebné. Jasnost víry, kterou jsem zakusil na tomto kopci, se snažím prožívat každodenně. Možná jsem podvědomě i očekával, že uvidím nějaký zázrak, ale po tomto zážitku se mi to stalo úplně nedůležité.
U úpatí hory se nachází malý obchod. Vešli jsme dovnitř a sotva jsme udělali jeden, dva kroky, najednou se moje dcera zastavila. Povšiml jsem si, že podpatky na botách, které nosila, se jí úplně rozpadly. Potřebovala naší pomoc, aby udělala několik zbývajících kroků k židli. Jinak by se byla zhroutila, protože se jí podrážky svíjely při každém novém kroku. Ten den chodila nahoru dolů po kamenech bez jakýchkoli těžkostí a jen přišla na bezpečnou rovnou podlahu, teprve tehdy se jí boty rozpadly. Jsem přesvědčený, že ten den měla anděla strážného, který nad ní bděl, ale pro nás to byl zázrak.
*****
Na cestě ke kostelu přitahovaly náš pohled přeplněné prodejny suvenýrů, které nabízely různé náboženské předměty. Bylo možné mezi nimi najít i suvenýry dobré kvality, ale většina nabídky byly jen předražené kýče. Když jsem tohle všechno viděl, nemohl jsem nemyslet na ty stoly, které Ježíš převrhl a prodavače, které vyhnal z chrámu v Jeruzalémě. Ale ani to nezmenšilo dojem a zážitek, který mi byl darován na Križevaci.
Následujícího dne, časně ráno, jsme šli na horu zjevení. Při výstupu na Kopec zjevení to bylo velmi podobné tomu výstupu na horu Križevac předcházejícího dne. Dokonce navíc se kamení zdálo být ostřejší a blíže k sobě, ale přesto ne tak veliké. A kopec byl nižší, možná má jednu třetinu výšky Križevace.
Když jsme procházeli kolem Modrého kříže, místa, kde vizionáři prvně viděli Pannu Marii, manželka zakopla o kámen a téměř spadla. „Dej pozor na tenhle kámen!“, upozorňovala mne hlasitě. Při následujícím kroku jsem se ocitl přesně nad kamenem. Když jsem se podíval trochu pozorněji, spatřil jsem na něm obrys kříže. Ale pokračoval jsem ve výstupu.
Došel jsem nahoru, nechal jsem tam manželku a řekl jí, že se musím vrátit pro ten kámen. Měl jsem pocit, jako že mne ten kříž volá. Vrátil jsem se do místa, na kterém stál ten kámen, tvrdě jsem udeřil do jeho levé strany. Jasné zvuky úderů kamene o kámen zaznívaly tichým kopcem. Větší část kamene zůstala, zatímco menší část s trojrozměrným křížem se oddělila. Snad jsem udělal něco, co jsem neměl nebo nesměl, nebyl čas na posuzování a uvažování. Prostě jsem musel vzít ten kámen a odnést si ho s sebou. Vložil jsem ho do tašky a pokračoval jsem na místo, kde jsme uviděli bílou sochu Panny Marie.
Na hotelu jsem začal kámen podrobněji zkoumat. Z jednoho zorného úhlu je kříž viditelný jen na jedné straně kamene. Z druhého zorného úhlu nebo z druhé strany je viditelný nepochybný tvar ryby a část kamene, který je odlomený od většího kamene má obrys Panny Marie. Tehdy jsem jasně pochopil, že držím v ruce něco neocenitelného.
Neměl jsem zjevení Panny Marie tak, jak ho mají vizionáři, ale zdá se, že Ona našla způsob, abych ji snad viděl skrze věci, které jsem, jak se zdá na první pohled, našel jen tak cestou. Někdo řekne, že je to všechno jen shoda okolností nebo pouhá náhoda, ale pro mne je to ještě další jasný důkaz o podivuhodných cestách Páně.
Měl jsem velkou potřebu sdělit tento příběh jak těm, kteří věří, tak těm, kteří nevěří.
Dostal jsem své zázraky, i když jsem je nehledal. Po dlouhých měsících moje dcera vyšla ze „zajetí“ svojí ložnice, a já jsem odhalil osobní význam Medžugorje.
Našel jsem v Medžugorji i tento neuvěřitelný kříž. Cennější než všechny suvenýry, které se prodávají v tamějších obchodech, cennější než všechno, co mám. On, formovaný bosými chodidly milionů poutníků z celého světa, nasycený bezpočetnými vzdechy a modlitbami, je pro mne skutečný, překrásný, nedocenitelný a nejkrásnější symbol Medžugorje.
Jsem naplněný hlubokou vděčností, že jsem prožil tuto hlubokou zkušenost v Medžugorji.
Vladimir Mosmondor
Otištěno v
Glasniku Mira, č. 1, 2019.
Převzato z
www.medzugorje-dve-srdce...,
článek z 2. 3. 2019 naleznete
zde.
| Zdroj: www.medzugorje-dve-srdce...
