Po zjeveních Panny Marie ve Fatimě se událo díky pevné víře lidí mnoho zázraků i pomocí hmotných substancí (půda a voda) - od fyzických, přes duchovní, až po morální uzdravení.
Zázračná uzdravení se po posledním zjevení Panny Marie ve Fatimě znásobovala. Lidé byli udiveni a ohromeni; mnozí posměvači a ateisté se obraceli na víru. Po sto letech se na většinu zázraků již zapomnělo. Avšak
páter John de Marchi některé z nich sesbíral a uveřejnil ve své knize z poloviny 20. století s názvem
Pravdivý příběh o Fatimě. Páter de Marchi žil ve Fatimě od roku 1943 do roku 1950, hodně zkoumal a psal. Později tam založil i seminář. Celé hodiny dokázal mluvit s nejdůležitějšími očitými svědky o tom, co viděli a co zažili během nadpřirozených událostí v roce 1917 a po nich.
Nejvíce času trávil pochopitelně
s rodiči svatých Hyacinty a Františka Manuelem Pedro Martem - lépe známého jako Ti Marto - a s jeho manželkou Olimpioí, s Luciinými sestrami, s mnoha dalšími obyvateli Fatimy a v neposlední řadě s
Marií Carreira, lépe známou pod jménem Maria da Capelinha (Maria z kaple), která byla správkyní kaple Zjevení a opatrovnicí první sochy Panny Marie fatimské, která tam byla umístěna. Páter de Marchi ji nazývá "jedna z mých nejnepostradatelnějších pomocnic". Pomáhal mu i její syn John, sakristán kaple Zjevení.
Nejpodstatnější však je, že pravdivost
všeho, co páter de Marchi uvádí, je "ověřené do nejmenších detailů samotnou Lucií", která již tehdy byla karmelitánka. Lucie a páter de Marchi byli přátelé a znali se už od dob, kdy Lucie byla v řádu Dorothean sisters. Všichni tito svědci jsou zárukou, že není ani nejmenší pochybnosti o zázracích, které oni sami viděli a popsali.
Zemina
Páter de Marchi začíná příhodou, o které vyprávěla Maria da Capelinha. Jistá žena cestovala z Tomaru do Fatimy, asi 38 kilometrů, aby si nabrala trochu zeminy z okolí místa zjevení, protože jí chtěla léčit nemocné lidi. Byla jednou z mnoha, kteří přišli kopat pod cesmínový dub, aby si mohla nabrat zem, kterou bude vtírat do kůže nemocných. Někteří lidé tuto zeminu dokonce jedli a vzápětí se jim ulevilo. Zní to možná nezvykle, ale čtěte dál:
Ve městě Alqueidao (asi 70 km od Fatimy) žila dívka, která byla již 7 měsíců
ochrnutá. Rodiče ji nedali léčit a byla na tom velmi bídně. Jednoho dne se jí zjevila Panna Maria fatimská a řekla jí, že ji uzdraví, pokud její matka půjde do Cova da Iria a vezme trochu země zpod dubu. Tuto má pak po troše jíst během novény. Stalo se, jak řekla Panna Maria, a děvče se zcela uzdravilo.
Maria da Capelinha jednou přistoupila k muži z Torres Novas (35 km od Fatimy), který stál u jednoho z dubů a plakal. Na otázku, co ho trápí, jí muž vyprávěl o otevřené ráně, kterou měl už 24 let na noze; stále mu hnisala a znemožňovala pracovat, ba i hýbat se. A pak jí řekl: "
Moje manželka šla do Fatimy, aby vzala odtud tuto zem; chtěla z ní udělat roztok a mýt mi jím nohu. Já jsem jí to nedovolil, vždyť rána potřebuje být čistá a toto bláto by všechno jen zhoršilo. Manželka má však pevnou víru a řekla, že to už pomohlo uzdravit mnoho lidí. Tolik naléhala, že jsem jí to i přesto, že jsem byl nevěřící, nakonec dovolil udělat. Během devíti dnů mi ránu vymývala a ta se postupně uzdravovala; na konci novény jsem měl nohu úplně zdravou. Vytryskly mi slzy, strhl jsem si obvazy a přišel jsem sem pěšky, přestože do té doby jsem se nemohl ani pohnout!"
Tento muž se neuzdravil pouze fyzicky, ale i duchovně.
Marie vyprávěla i o dalším muži, tentokrát z Tomaru, který
byl nevěřící a trpěl na tuberkulózu. Manželka mu řekla, že by měli odcestovat do Fatimy, nebo "
během novény pít roztok se zeminou zpod stromu, nad kterým se zjevila Panna Maria. On však nechtěl o tom ani slyšet. Na manželčino naléhání se nakonec vzdal a pil tento roztok, aniž by věřil, že mu pomůže. Přesto ho Panna Maria uzdravila a za pár dní byl zdravý a mocný jako předtím. I tento muž se uzdravil fyzicky i duchovně.
V této souvislosti připomínám,
že i náš Pán použil bláto na potření očí slepého muže.
Jan tento zázrak popisuje ve svém evangeliu (9, 5-7):
"Dokud jsem na světě, jsem světlo světa."
Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto,
blátem mu potřel oči a řekl mu:
"Jdi, umyj se v rybníku Siloe," což v překladu znamená Poslaný.
On šel, umyl se a vrátil se vidoucí."
Lidé viděli uzdravení ať už fyzické nebo duchovní a stále častěji přicházeli do Cova, aby si vzali zeminu z místa zjevení. Mnoho lidí přicházelo
během chřipkové pandemie v roce 1918, která kosila lidí na celém světě. Přicházeli ti, co už byli nemocní a i ti, co se děsili, že tuto nemoc dostanou. Marie vzpomínala, jak lidé pořádali procesí s obrazem Panny Marie Růžencové a s obrazy jiných oblíbených svatých. Kněz z nedalekého okolí, páter David, moudrý a dobrý muž měl v Cova první kázání, v němž zdůraznil důležitost "
nápravy života".
V ten den byla v Cova přítomna i Hyacinta, přestože už byla velmi nemocná. Lidé velmi naříkali nad touto epidemií. Marie řekla páteru de Marchi, že Panna Maria vyslechla nářek a modlitby těchto lidí, protože od té doby se v té oblasti nevyskytl už ani jeden případ chřipky. Umíte si zřejmě představit, jak vzrostla úcta a oddanost k Panně Marii a když se tam postavila kaple, přicházely další tisíce a tisíce lidí i přesto, že široko daleko nebyla ani kapka vody na pití, či osvěžení poutníků.
Voda
Lidé si z místa zjevení brali zem po lžičkách, dávali si ji do kapesníků nebo balili do papíru. K zemině se brzy přidala další substance, pomocí které docházelo k uzdravení - v Cova da Iria se objevila voda. Při této příležitosti se nedá nevzpomenout si na Ježíšova slova, která řekl slepému po uzdravení: "
Jdi a umyj se v rybníku Siloe", ani na uzdravující Lurdskou vodu. V Cova to však nebylo okamžitě.
Až při první návštěvě biskupa z Leiria, a to již byli Hyacinta a František mrtví, vida, o jak suché místo se jedná, řekl biskup manželovi Marie da Capelinha, aby vykopal studnu. Stále větší množství poutníků bude potřebovat vodu. Před koncem prvního dne kopání studny narazili kopáči na skálu. Po jejím proražení odtud vytryskl mohutný proud vody. Co dělali lidé?
Denně přicházeli a plnili si láhve a jiné nádoby vodou, odnášeli ji svým nemocným, aby se jí napili, nebo si v ní umyli rány. Páter de Marchi opakuje svědectví obyvatele Jose Alvese: "
Každý věřil vodě Panny Marie a ona ji použila na uzdravení ran a bolestí. Panna Maria neudělala nikdy tolik zázraků jako tehdy v té době. Viděl jsem lidi s hroznými ranami na nohách, plných hnisu, když si je však vymyli touto vodou, odhazovali obvazy a bez problémů chodili, neboť je Panna Maria uzdravila. Jiní lidé si klekli a pili tuto zemitou vodu; také byli uzdraveni z vážných vnitřních chorob.
Hojnost zázraků, duchovní perspektiva
Páter de Marchi žil v letech 1943 až 1950 ve Fatimě a proto byl osobně přítomen při téměř každém druhu fyzického uzdravení, jaké se tam objevilo.
"
My, co jsme měli to privilegium žít blízko Cova da Iria, jsme neměli problém prostě uvěřit síle přímluvy Panny Marie", řekl páter jako jeden z očitých svědků. Je přesvědčen, že to dokázal, protože to byl Boží dar. Vysvětluje: "
Ve Fatimě se slepým s jistotou navrátil zrak; muži a ženy, které přinesli na nosítkách, z nich vstávali uzdraveni; volali Hosanna mocnému Bohu, který dokáže v okamžiku zahnat rakovinu, oživit ochrnuté údy, vyčistit scvrklé plíce od tuberkulózy. Ve Fatimě bylo zaznamenáno více než sto "porušení" přírodních fyzických zákonů, což však bylo uznáno až po vyčerpávajícím a důkladném dokazování." Páter zopakoval, že byl přítomen při množství zázračných uzdravení.
Pro ty však, kteří nevyžadují za každou cenu viditelný důkaz toho, že Bůh je v nebi, má duchovní poselství Fatimy nekonečně větší důležitost.
I to nejvýznamnější ze všech fyzických uzdravení, ať bylo jakkoli fenomenální, znamená málo ve srovnání s nesmírným množstvím duší, které Panna Maria přinesla jako úrodu svému Synu Ježíši. Musíme ji jen poslouchat a i my ozdravíme. Proč?
"Ve Fatimě dostal svět skrze Marii
Boží recept na pokoj, mír."
Největší zázrak se však stane,
když začneme uskutečňovat všechno,
co nám říká a oč nás žádá
Panna Maria Fatimská, Královna růžencová,
abychom dělali.
Zdroj:
ncregister.com
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 2. 2. 2019 naleznete
zde.
