
Svatý Pavel píše, že ďábel je nepřítelem naší spásy, přičemž s námi vede boj o naši duši: „
Neboť nás nečeká zápas s krví a tělem, ale s knížectvími a mocnostmi, s vládci tohoto temného světa, se zloduchy v nebeských sférách“ (Ef 6, 1,1).
Ďábel, který je duchem temnoty, se neustále snaží zničit člověka: „
Hle, satan si vás vyžádal, aby vás prosel jako pšenici“ (Lk 22, 31);
váš protivník, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by sežral" (1 Pt 5). Právě on je příčinou nesčetných neštěstí.
Ale
Písmo říká i to, že hlavním zdrojem jeho pokušení je naše sebeláska, naše vášně a připoutanost k věcem tohoto světa. Proto se jeho útoky vždy obracejí na naše zranitelné místo, když nám nabízí nějaké světské dobro, aby naši sebelásku získal na svou stranu, nebo hrozí nějakým časným zlem, aby nás od něčeho odradil.
Když přišel, aby pokoušel samotného Krista, zaútočil na něj týmiž lákadly: nejprve rozkoší, pak marnivostí a nakonec lakomstvím.
A opravdu se ukazuje, že bez naší sebelásky by neměl žádnou zbraň, kterou by proti nám mohl použít, a jeho pokušení by neměla sílu, aby na nás mohla zapůsobit.
Vidíme tedy, že základní obranou proti všem jeho pokušením je přemáhat naši sebelásku neustálým umrtvováním. A to
střídmostí nebo umírněností, kterými svou sebelásku alespoň udržíme v mezích mírnosti, takže by nás nikdy nemohla vehnat do krajností. Nebo
bdělostí, se kterou ustavičně hlídáme své srdce, abychom si všimli prvního poryvu každého pokušení a úplně ho odmítli, takže bychom své mysli nedovolili u něho spočinout, ale jako jiskru ohně, která dopadla na náš oděv, je okamžitě setřásli.
„
Podřiďte se tedy Bohu; ďáblovi se vzepřete a uteče od vás. Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám." (Jk 4, 7-8)
„
Vzepřete se mu, pevní ve víře." (1 Pt 5, 9)
„
Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení!" (Mt 26, 41)
SVĚT
Druhý nepřítel naší spásy, kterým je svět, představuje velkou část lidstva, které je zaslepeno jeho bludy. Šíří falešné zásady sebelásky a smyslné rozkoše chválí jako jediné skutečné dobro; bohatství, pocty a radosti života hodnotí jako věci, které si zaslouží veškerou pozornost, takže si váží a cení osoby, které jimi oplývají, a neváží a necení si takové, které je nemají. Cokoli je v rozporu s jejich vlastními zvrácenými názory, obracejí v posměch, neboť „
jsou ze světa, proto mluví podle světa a svět je poslouchá." (1 Jn 4, 5)
Svým stoupencům slibuje svět všechno pozemské štěstí, bohatství, rozkoše a pocty, hojnou chválu, úctu a přízeň lidí a všechno ostatní, co může uspokojit sebelásku a co jí lichotí. Jelikož naše náklonnost k takovým věcem je přirozeně silná, dychtivě si osvojujeme jeho zásady.
Jestli na druhé straně někdo odolává světu, svět mu vyhrožuje opovržením. Tak i nad nejlepšími z lidí mají velkou moc otázky, které všichni dobře známe:
"Co na nás řekne svět? Co si o nás pomyslí lidé?" Protože nic nezraňuje naši pýchu víc než opovržení a výsměch, nic ani nepodkopává naši ctnost a neotřásá našimi nejlepšími předsevzetími mocněji, jako když se tato účinná zbraň použije proti nám.
To nám vysvětluje odpor, se kterým se setkáváme ve vlastním srdci, vůči ctnostnému a zbožnému životu, náš pohotový souhlas s cestami tohoto světa a mnohé výmluvy, které si náš rozum ve službách sebelásky vymýšlí, aby tak ospravedlnil svůj souhlas.
Proto nejúčinnějším prostředkem, jak uniknout všem nástrahám světa, je uchovávat ve svém srdci živou víru v pravdy věčnosti, neboť „
tím vítězstvím, které přemohlo svět, je naše víra." (1 Jn 5, 4)
A neustále se cvičit v sebezapírání a umrtvovat se, abychom hledali, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boha, a ne co je na zemi. (viz Kol 3, 1-2)
Z toho opět vidíme, jak opodstatněný je požadavek našeho požehnaného Spasitele, který klade na všechny své následovníky, aby pěstovali sebezapření.
TĚLO
Nejnebezpečnější ze všech tří je zajisté naše vlastní tělo, protože
je jakýmsi domácím nepřítelem, kterého nikdy neodložíme a nikam před ním nemůžeme utéct a také proto, že skrze něj i svět či ďábel nejsnadněji nad námi získávají převahu. V případě těla je třeba říci, že se pod ním rozumí naše zkažená přirozenost, naše pýcha, smyslnost, sebeláska a všechny její vášně – jedním slovem,
láska a náklonnost, kterou máme k požitkům tohoto života.
Abychom pochopili,
musíme si připomenout velkou a základní povinnost celého lidstva, plynoucí ze samotné jeho existence a z cíle, pro který bylo stvořeno: milovat Boha, sloužit mu a poslouchat ho, hledat, jak se mu ve všem líbit, a ať jíme, ať pijeme, či cokoli jiného děláme, všechno dělat k Boží slávě (viz 1 Kor 10, 31) a konat vůli toho, který nás stvořil.
Celý Boží zákon spěje k tomu, abychom obnovili naše spojení s Bohem a navrátili mu svou lásku, a protože sklony sebelásky jsou přesně opačné, zaslepují náš rozum nebo ho využívají jednat tak, abychom zapomínali na Boha.
Účinky, které sebeláska a její žádostivost vyvolávají v duši vydávají světlo za tmu a tmu za světlo. Rozvracejí náš rozum, aby uznal nároky těla.
Abychom přemohli popsaná zla a vyhnuli se osidlům, která našim duším chystá sebeláska a její smyslnost,
nutně potřebujeme dvě věci:
▪️ První z nich je často rozjímat o příslušném
učení Ježíše Krista a vzbuzovat si v duši živé přesvědčení, že
pozemské požitky jsou marnost a přinášejí neštěstí nyní i potom, když v nich hledáme své štěstí.
▪️Druhou potřebnou věcí je tedy
neustálé sebezapírání, abychom své sebelásce nedopřáli, co vyhovuje její smyslnosti a pýše, a donutili ji postoupit, co jí není příjemné, podle příkazů, které uděluje Boží slovo.
Náš Spasitel uložil všem svým následovníkům, aby se zapřeli, vzali na sebe kříž a ukřižovali tento svět i svá těla, jako nezbytnou podmínku, aby se mohli nazývat jeho učedníky a zdolat ďábla. Ať by jeho požadavky byly pro naši přirozenost jakkoli nepříjemné, k získání věčného štěstí jsou přece nezbytné, jak Ježíš Kristus dobře ví. Proto jen z lásky k našim duším - nám je dává.
Text a obrázek připravil: Mikuláš Maria Lipták - Rytíř Neposkvrněné
Zdroj: Nepřátelé spásy/George Hay
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/sdzr/, článek z 20. 11. 2026 naleznete
zde.