Nejen kněží a řeholníci, ale i křesťané, kteří chtějí sloužit Bohu celým srdcem, se musí vyhýbat vlažnosti a nedbalosti. Bohu je třeba sloužit s vroucností, ti, kteří jsou vlažní a nedbalí, se nevyhnou svému trestu v očistci.
Mezi učedníky svatého Bernarda z Clairvaux byl jeden, jehož nedbalost velmi kontrastovala s horlivostí jeho bratrů. Přestože byl kněz a také řeholník, dopustil, aby upadl do vlažnosti. A když přišla hodina smrti, byl povolán před Boží tvář, aniž by zjednal nápravu.
Během zádušní mše jeden velmi ctnostný řeholník vnitřním osvícením poznal, že ačkoli zesnulý bratr není zatracen na věčnost, jeho duše se nachází ve velmi ubohém stavu. Tato duše se mu následující noc zjevila smutná a zubožená a řekla mu: "
Včera ses dozvěděl o mém údělu, podívej se nyní na muka, ke kterým jsem odsouzen za trest za svou zaviněnou vlažnost."
Duše potom zavedla řeholníka na okraj velké hluboké propasti, plné kouře a plamenů. "
Podívej, toto je místo, kde mě mají služebníci Boží spravedlnosti trápit. Neustále mě vrhají do této propasti a vytahují mě z ní jen proto, aby mě do ní vzápětí znovu vrhli, aniž by mi dopřáli i jen chvilku oddychu."
Řeholník se pak hned ráno vydal za svatým Bernardem a povyprávěl mu o svém vidění. Svatý opat, který měl podobné vidění, přijal tuto zprávu jako varování z nebe pro svou komunitu. Svolal kapitulu a dojatý jim vyprávěl tato dvě zjevení a potom vyzval své spolubratry, aby pomohli ubohému zesnulému bratrovi svými modlitbami a skutky milosrdenství, ale také, aby si z tohoto smutného příkladu vzali ponaučení, zachovali si horlivost a vyhýbali se i sebemenší nedbalosti ve službě Bohu.
V životopisu ctihodné Agnesy z Langeacu se můžeme dočíst, že když se jednoho dne modlila v chóru, najednou se před ní objevila neznámá, bídně oblečená řeholnice, které se ve tváři odrážel nejhlubší zármutek. Agnesa se na ni užasle podívala a v duchu se ptala, kdo by to mohl být, když v tom zaslechla zřetelně znějící hlas: "
Je to sestra de Haut Villars."
Tato sestra byla řeholnicí v klášteře v Puy a zemřela deset let před tímto viděním. Když se zjevila matce Agnese, neřekla ani slovo, ale svou smutnou tváří jasně dávala najevo, že velmi potřebuje pomoc. Matka Agnesa se tedy začala za tuto duši velmi vroucně modlit. Zesnulá se však neuspokojila s první návštěvou, nadále se jí zjevovala během tří následujících týdnů, zejména po svatém přijímání a modlitbě, přičemž svou trpící tváří dávala najevo svá muka.
Agnesa se na radu svého zpovědníka, aniž by se zmínila o zjevení, obrátila na představenou s prosbou, aby komunita obětovala modlitby za zesnulé navíc, a to na úmysl, který měla na mysli. Zjevení však stále pokračovaly a začala se obávat, jestli se nejedná o nějaký klam. Bůh jí však skrze jejího strážného anděla dal zřetelně najevo, že skutečně jde o duši z očistce, která takto trpí za svou nedbalost ve službě Bohu. Od té doby zjevení přestaly, ale neví se, jak dlouho musela tato ubohá duše zůstat v očistci.
Další příklad uvádí, jak se řeholnice Maria od Vtělení z uršulínského kláštera, nějakou dobu po své smrti zjevila své představené, která o tom napsala jezuitskému páterovi Surinovi.
"
Dne 6. listopadu, mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno, se přede mnou zjevila matka Maria od Vtělení s tváří vyzařující takovou něžnost, že spíše svědčila o pokoře, než o utrpení, i když jsem viděla, že velmi trpí."
Když si jí představená všimla poprvé u sebe, velmi se lekla, ale protože viděla, že na duši není nic, čeho by se měla bát, uklidnila se a zeptala se jí, v jakém stavu se nachází a zda jí může nějak posloužit. Duše jí odvětila, že v očistci zadostiučiňuje Boží spravedlnosti. Představená ji prosila, aby jí řekla, proč tam zůstává a duše s hlubokým povzdechem řekla:
"
Pro nedbalost při některých společných duchovních cvičeních; pro jistou slabost, v jejímž důsledku jsem se nechala strhnout příkladem nedokonalých řeholnic; a konečně - což je zvláště důležité - pro zvyk ponechávat si věci, se kterými jsem měla svolení nakládat a používat je podle vlastních potřeb či přirozených sklonů.
Ach! Kdyby jen řeholnice věděly, jakou škodu způsobují svým duším tím, že neusilují o dokonalost, a jak draze jednou budou pykat za potěšení, která si dopřály v rozporu s hlasem svého svědomí, jejich úsilí přemáhat samy sebe během života by vypadalo úplně jinak! Ach! Boží pohled se liší od našeho; Jeho soudy jsou jiné."
Když se jí představená opět zeptala, co mohou udělat ke zmírnění jejího utrpení, duše odpověděla: "
Toužím vidět Boha a vlastnit Ho, ale jsem ochotna zadostiučinit jeho spravedlnosti tak dlouho, jak se mu bude líbit."
Na otázku, zda velmi trpí, řekla: "
Moje bolesti jsou nepochopitelné pro ty, kteří je necítí." Po vyslovení těchto slov se přiblížila k představené, aby se s ní rozloučila. "
Bylo to, jako by mě popálil žhavý uhlík, ačkoli se její tvář té mojí vůbec nedotkla," psala představena jezuitskému páterovi, "
a moje ruka, která se jen lehce otřela o její plášť, byla popálená a způsobovala mi bolest."
O měsíc později se její duše znovu zjevila, aby jí oznámila své vysvobození.
S vlažností souvisí nedbalost při přípravě na svaté přijímání, kterou máme dělat s takovou horlivostí a zbožností, jakou toto velké tajemství vyžaduje. Proto jakoukoli dobrovolnou nedbalost, která je urážkou svatosti Ježíše Krista, je třeba napravit náležitým zadostiučiněním.
Ctihodný Ludvík z Blois ve svém Duchovním zrcadle zmiňuje jistého velkého Božího služebníka, který nadpřirozeným způsobem poznal, jak přísná se taková pochybení trestají na druhém světě. Tohoto služebníka navštívila duše z očistce a prosila ho o pomoc ve jménu přátelství, které je kdysi spojovalo. Tato duše trpěla hroznými mukami pro nedbalost, s jakou se během svého pozemského života připravovala na svaté přijímání a vysvobození mohla dosáhnout jen skrze horlivé svaté přijímání, které by bylo náhradou za její někdejší vlažnost. Boží služebník její prosbu ochotně splnil; přijal svatou Eucharistii s velkou čistotou svědomí a s největší možnou vírou i zbožností. Jakmile tak učinil, zjevila se mu ona duše, zářící nepopsatelným jasem a vystoupila do nebe.
Když v roce 1589 zemřela v klášteře Panny Marie Andělské ve Florencii řeholnice, kterou si ostatní sestry velmi vážily, brzy se po svém skonu zjevila svaté Magdaléně de Pazzi a prosila ji o pomoc, protože byla odsouzena k přísnému očistci.
Světice se právě modlila před Nejsvětější svátostí, když spatřila zesnulou duši klečet uprostřed kostela v hluboké adoraci. Obklopovaly ji plameny, které jako kdyby ji pohlcovaly, ale bílé roucho, zahalující její tělo, ji zčásti chránilo před ohněm.
Užaslá Magdaléna chtěla vědět význam zjevení. Dostala odpověď, že tato duše proto takto trpí, neboť měla jen malou úctu k Nejsvětější oltářní svátosti a přestože jí to pravidla a svaté zvyklosti jejího řádu ukládaly, jen zřídka přistupovala ke svatému přijímání a to ještě lhostejně.
Proto ji Boží spravedlnost odsoudila k trestu - denně přicházet adorovat Nejsvětější svátost a podstupovala muka ohně u nohou našeho Pána. Božský Ženich jí přesto tato utrpení značně zmírnil jako odměnu za její panenskou čistotu, symbolizovanou bílým rouchem.
Zjevení, které Bůh dopřál své služebnici, ji hluboce zasáhlo a vynaložila veškeré úsilí, aby ubohé duši pomohla všemi duchovními prostředky, které měla k dispozici a později o tomto zjevení často vyprávěla, aby tak své duchovní dcery povzbuzovala v horlivosti vůči svatému přijímání.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/, článek ze 4. 11. 2026 naleznete
zde.
