Určitě ne, ale jen za předpokladu, že manželé respektují učení Katolické církve, která učí, že manželé mají mít sexuální akt tehdy, jsou-li připraveni vědomě obnovit manželské sliby a nebrání antikoncepcí početí dítěte, ale v případě početí dítěte ho budou ochotni s láskou přijmout.
A proč je důležité rozebírat toto téma? Katolická církev je soustavně vystavena útokům nepřátel. Katolické církvi se vyčítá mnoho údajných chyb. Například i to, že církev vyžaduje od věřících neustálé odříkání a nedopřeje věřícím užívat si světských radovánek, včetně sexuality. A právě vztahu Katolické církve k sexualitě je věnován tento článek. Katolická církev ve smyslu učení Ježíše Krista povoluje jen manželskou sexualitu (to je pochopitelné), neubírá však katolickým manželům právo na plnohodnotné prožívání rozkoše a štěstí těla a duše při sexuálním aktu.
V aktuálně platném Katechismu Katolické církve, promulgovaném papežem Janem Pavlem II., nacházíme i následující věty:
„
‘Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje.’(1)
Sexualita je zdrojem radosti a potěšení: ‘Sám Stvořitel... stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manželé mají umět zůstávat v mezích správné umírněnosti.’(2)“
(KKC, 2362)
Je však třeba konstatovat, že
postoj Katolické církve k manželské sexualitě prošel během její historie jistým vývojem. Na začátku byl církevní postoj k vyhledávání rozkoše v manželském sexu rezervovaný, přímo podezřívavý. Zcela oprávněně. Církev Kristova působila uprostřed pohanského světa, ve kterém byla sexuální morálka velmi nevázaná. Proto
Katolická církev zpočátku považovala i sex manželů za nutné zlo, potřebné pro plození dětí a zachování lidského rodu. Ježíš Kristus sice povýšil manželství na svátost, čímž vyzdvihl jeho přirozenou důstojnost, ale Církev přesto zpočátku redukovala poslání sexuality manželů na potřebu plození dětí.
Velmi opatrné a rezervované bylo i
učení církevních otců, ovlivněné tradicí, historickými souvislostmi, ale také osobním životem některých světců. V tomto směru vynikal
svatý Augustin, který sám prožil bouřlivé mládí, plné světských radovánek. Později žil přibližně 15 let v nemanželském svazku s jistou ženou, jejíž jméno zůstalo dodnes neznámé, a z tohoto dlouholetého věrného vztahu se jim narodil syn Adeodatus. Po své hluboké vnitřní konverzi se příští velký světec definitivně rozešel se svou životní partnerkou, která dala slib, že jinému muži už patřit nebude. Pro oba to bylo bolestné rozhodnutí, ale Augustin se pevně rozhodl pro život v celibátu a stal se jedním z nejvýznamnějších církevních učitelů. Jelikož na vlastních životních zkušenostech poznal pokušení sexuální nevázanosti, na lidskou sexualitu se dlouhou dobu díval podezřívavě.
Podle jeho přesvědčení člověk nemůže prožívat sexualitu bezhříšně v důsledku dědičného hříchu.
Jenže
nakonec se on sám stal průkopníkem nového pohledu na manželství. Dospěl k přesvědčení, že
manželství má větší než jen reprodukční roli. Ve svém spise
De bono coniugali, který je apologií manželství, „
pojmenovává jeho dobra, kterými
jsou potomstvo, věrnost a svátostnost. Z dober manželství přirozeně vyplývá i skutečnost, že manželské spojení za účelem plození potomstva je neposkvrněné a morálně neutrální, což tvoří obsah čtvrté části Augustinova díla.“(3)
Tímto spisem sv. Augustina se ve 20. století zabýval papež Pius XI. ve své encyklice
Casti connubii.
Během „středověku šířili někteří, i z řad Církve, o sexu různé mýty. Intimní soužití bylo například zakázáno přes Půst a Advent nebo během svátků. Za hříšné se také považovalo vzrušení prožívané při sexu. Dovolena byla pouze jedna poloha, a to misionářská. Během aktu, jehož jediným cílem bylo plození dětí, mělo dojít k co nejmenší rozkoši. Hříchy spojené s lidskou sexualitou byly velmi přísně vnímány.“(4)
Pozoruhodný byl
postoj svatého Tomáše Akvinského, který
uznával pozitivní aspekty sexuálního potěšení, ale zároveň tvrdil, že nemůže být jediným účelem sexuální aktivity, přičemž zdůrazňoval nutnost racionálního úmyslu při sexu. Tento světec toleroval „
pohlavní styk pouze za splnění tří základních podmínek: Pokud je proveden správným způsobem, tedy vaginální souloží. Dojde-li k němu se správným partnerem - s manželem nebo s manželkou. Odehrává-li se za správným účelem, tedy plozením dětí. Vše ostatní je nutno považovat za hříšné.“(5)
Postojem k ukojení žádostivosti jako k jednomu z druhotných znaků katolického manželství se katoličtí teologové začali systematičtěji zabývat ve 20. století. Okrajově se tomu věnuje papež Pius XI. ve své encyklice
Casti connubii. Jak již bylo uvedeno, Pius XI. se v této encyklice mimo jiné vrací ke spisu svatého Augustina
De bono coniugali, ve kterém cituje tři dobra manželství, uvedená v Augustinově spise: děti, věrnost, svátost. (6)
Pius XI. ve své encyklice
Casti connubii však píše i to, že
manželstvím a užíváním manželského práva se sledují i druhotné cíle, jako je vzájemná pomoc, pěstování vzájemné lásky a ukojení žádostivosti, které je manželům dovoleno mít na mysli, pokud je vždy zachována vnitřní povaha tohoto úkonu, a tedy jeho náležité zaměření na primární cíl. (7)
Pius XI. nezpochybňuje nezvratné katolické učení, které je neměnné v tom, že hlavním posláním manželství je plození dětí. Toto učení se nikdy nemůže změnit. Jenže Pius XI. zároveň respektuje i „druhotné cíle“ manželského práva, a to pěstování vzájemné lásky a ukojení žádostivosti. To se však týká pouze soužití dvou manželů v posvátném manželství při zachování katolické víry.
Významným zlomovým momentem katolického učení o manželské sexualitě byl proslov papeže Pia XII. k účastníkům sjezdu Italského svazu porodních asistentek v Římě dne 29. října 1951.
Papež Pius XII., jeden z největších géniů na papežském stolci v celých dějinách Katolické církve, tam mimo jiné řekl, že
Stvořitel, který ve své nekonečné moudrosti a dobrotě spojil muže a ženu v manželství s cílem využít je k zachování a rozmnožování lidského rodu, současně „stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl.“ (8)
Papež Pius XII. jednoznačně deklaroval, že pokud manželé, kteří žijí ve svátostném manželství, hledají rozkoš a štěstí těla i ducha při plození dětí, nedělají nic špatného, protože přijímají to, „
co pro ně Stvořitel chtěl“.
Pius XII. však ve svém proslovu zároveň zdůrazňuje, že
manželé se při užívání sexuálního potěšení nesmí bez omezení oddávat smyslnosti. Tak jako při užívání potěšení z jídla a pití, tak i v sexuálním potěšení je nezbytné zachovávat hranice správné umírněnosti. Papež zároveň zdůrazňuje, že
využívání přirozené plodivé dispozice je morálně dovoleno pouze v manželství, ve službě a v souladu s cíli samotného manželství. Z toho tedy vyplývá, že
pouze v manželství a v souladu s cíli manželství je dovoleno prožívání této rozkoše v manželské sexualitě a ukojení vášně. Protože rozkoš je podřízena zákonu řízení, ze kterého se odvozuje, a ne naopak. (9)
Tyto myšlenky papeže Pia XII. výrazně ovlivnily i učení Druhého vatikánského koncilu (DVK), především však teologii těla papeže Jana Pavla II., ba našli své místo i v aktuálně platném Katechismu Katolické církve, promulgovaném právě papežem Janem Pavlem II., v kterém nacházíme i odstavec 2362, citovaný na začátku tohoto článku.
Plození dětí je nejdůležitějším, nicméně ne jediným cílem manželství. Proto i katoličtí manželé, kteří zachovávají manželskou věrnost, ale ze závažných důvodů nemohou zplodit děti, mají právo spojovat se při sexuálním aktu, jak to deklaroval ve své encyklice
Casti connubii papež Pius XI. (10)
Láska a sexualita v manželství tedy již nejsou podřízeny jen plození. Samotná „
povaha nerozlučného svazku mezi osobami a prospěch dětí vyžaduje, aby se spořádala, rozvíjela a zrála i vzájemná láska mezi manželi. Proto, i když chybí často tak žádané potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a zachovává si svou hodnotu a nerozlučnost.“ (11)
Manželský sex při zachování katolického učení je dobrý, čistý a přirozený. Současné učení Katolické církve nebrání katolickým manželům při zachování manželské věrnosti vyhledávat rozkoš při sexuálním aktu, jenže zároveň Katolická církev učí, že katoličtí manželé musí být vždy při tom otevření plození a nikdy nesmí bránit početí antikoncepcí. Manželství je podle učení Katolické církve definováno jako společenství lásky, které je charakterizováno plozením dětí, ale také věrností a vzájemným sebedarováním a obohacováním obou manželských partnerů. Manželská sexualita je velkým Božím darem pro katolické manžele.
Podle Jana Pavla II. mají lidské tělo a sexualita svátostný charakter. Nelze tedy erotický rozměr lásky pojímat jako tíhu nebo zlo, tolerované v zájmu dobra rodiny, ale jako ušlechtilý Boží dar, zkrášlující a zušlechťující spojení manželů.
Rovněž
nelze chápat pohlavní tělesnost pouze jako biologický prostředek k rozmnožování lidí, ale také jako schopnost projevovat lásku.
Katolická církev slaví manželskou sexualitu jako nástroj budování hlubokého, láskyplného a svatého vztahu mezi katolickými manžely. Sexuální požitek a štěstí těla i duše při sexuálním aktu katolických manželů jsou darem od Boha a ne něčím, co by mělo katolickým manželům způsobovat ostudu.
V posledních desetiletích
Katolická církev toleruje používání přirozených metod regulace početí, ale pouze v případech, kdy k tomu manželé mají oprávněné a vážné důvody. Týká se to například vážného fyzického nebo duševního zdraví rodičů, zhoršení základní finanční situace rodiny a schopnosti zajistit si potřeby stávajících dětí, extrémně špatných bytových podmínek, ve kterých rodina žije, atd. Katolická církev
kategoricky odmítá používání přirozených metod regulace početí ze sobeckých pohnutek.
Tento postoj byl podrobně definován zejména v encyklice
Humanae vitae, kterou vydal papež Pavel VI. v roce 1968, a později byl potvrzen v dalších církevních dokumentech.
Ve své encyklice Pavel VI. uvádí, že „
Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco vždy odsuzuje jako nepřípustné používat prostředky přímo namířené proti početí, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a závažné.“ (12)
Pavel VI. jednoznačně odmítá antikoncepci a zdůrazňuje, že „
je třeba vyloučit každé jednání s úmyslem před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených následků zabránit početí...“.(13)
Tato encyklika byla upřesněná, rozšířená a učitelskou autoritou podpořená řadou dalších oficiálních církevních dokumentů. Šlo především o exhortaci
Familiaris consortio, encykliky
Evangelium vitae a
Veritatis splendor papeže Jana Pavla II. a taky encykliky
Deus caritas est a
Caritas in veritate papeže Benedikta XVI.
I v aktuálně platném Katechismu Katolické církve je mimo jiné uvedeno: „
Občasná zdrženlivost, metody odpovědného plánování rodičovství na základě sebepozorování a volba neplodných údobí (14) jsou ve shodě s objektivními měřítky mravnosti. Takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě.“ (KKC, 2370)
Bohužel, obyvatelstvo zemí Západu, a to i katolické obyvatelstvo, zcela propadlo hedonismu a praktickému materialismu a tak ze sobeckých důvodů odmítá plnit Bohem dané základní poslání, pro které byla rodina stvořena: poslání plodit děti. Proto jsme zákonitě svědky nezvratného vymírání civilizace bílého člověka, která udělala tolik dobrého pro rozkvět lidstva.
Dnes Západ vymírá, ale třeba Indie, která se nebrání masivnímu růstu populace země, zaznamenává obdivuhodný rozkvět. Je nejvyšší čas, aby se Západ vrátil k osvědčené tradici mnohočetných katolických rodin, protože toto je jediná cesta záchrany civilizace bílého člověka. Jiné cesty není.
Karol Dučák
Poznámky:
(1) 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě
Gaudium et spes), 49.
(2) Pius XII., promluva 29. října 1951.
(3) Katreničová, A.:
Morálne zásady manželov v Augustínovom spise De bono coniugali, s. 86.
(4) Zamkovská, V.:
Pohľad Cirkvi na sex: Kedysi nutné zlo, dnes vzájomné požehnanie a posvätenie.
(5) Uzel, R.:
Poklesky sexuální morálky se opakují v každé generaci.
(6) Srov. Pius XI.:
Casti connubii, s. 543.
(7) Srov. Pius XI.:
Casti connubii, s. 561.
(8) Pius XII.:
Proslov k účastníkům sjezdu Italského svazu porodních asistentek 29.10.1951., s. 851.
(9) Srov. Pius XII.:
Proslov k účastníkům sjezdu Italského svazu porodních asistentek 29.10.1951., s. 851.
(10) Porov. Pius XI.:
Casti connubii, s. 561.
(11)
Gaudium et spes, 50.
(12)
Humanae vitae, 16.
(13)
Humanae vitae, 14.
(14) srov.
Humanae vitae, 16.
Prameny a zdroje:
1. Katreničová, A.:
Morálne zásady manželov v Augustínovom spise De bono coniugali. In:
Kultúrne dejiny. Ročník 13. Číslo 1 (2022), s. 84-108.
2. Pavel VI.:
Humanae vitae. AAS 60 (1968), s. 481-503.
3. Pius XI.:
Casti connubii, AAS 22 (1930), s. 539–592.
4. Pius XII.:
Proslov k účastníkům sjezdu Italského svazu porodních asistentek 29.10.1951. AAS 43 (1951), s. 835-854.
5. Uzel, R.:
Poklesky sexuální morálky se opakují v každé generaci. In: Novinky.cz.
Dostupné na internete:
https://www.novinky.cz/clanek/zena-vztahy-a-sex-radim-uzel-poklesky-sexualni-moralky-se-opakuji-v-kazde-generaci-40224759.
6. Zamkovská, V.:
Pohľad Cirkvi na sex: Kedysi nutné zlo, dnes vzájomné požehnanie a posvätenie. In: Slovo+. Dostupné na internete:
https://www.slovoplus.sk/pohlad-cirkvi-na-sex-kedysi-nutne-zlo-dnes-vzajomne-pozehnanie-a-posvatenie.
