Table './fatym_com/rs_stat_ip' is marked as crashed and should be repairedTable './fatym_com/rs_stat_ip' is marked as crashed and should be repairedTable './fatym_com/rs_stat_ip' is marked as crashed and should be repaired
P. Miloslav Kabrda: Skrze Něho, s Ním a v Něm je tvoje VŠECHNA čest a sláva
P. Miloslav Kabrda: Skrze Něho, s Ním a v Něm je tvoje VŠECHNA čest a sláva
... Církev tady není pro sociální práci. Církev je tady proto, aby slavila Boha a zachraňovala duše.
I kdyby zajistila všeobecný mír, bez oběti mše svaté by Církev nebyla nic.
Přesněji řečeno, bezpochyby by přinesla určitou čest a určitou slávu Bohu, ale jistě ne všechnu čest a všechnu slávu. A to se děje jenom při mši svaté, při proměňování....
Kněží Páně obětují Bohu kadidlo a chléb a proto budou svatí před Bohem. Neznesvětí jeho jméno.
Přesvatá eucharistie je oběť nového zákona.
Nejsvětější oběť Církve, nejpodstatnější úkon mesiášského náboženství a křesťanské zbožnosti.
To jediné, jedině důležité v životě je: Posvěť se jméno tvé.
Světit Boží jméno, oslavovat Boha, uznávat Boha jako Pána a jemu
jakožto Pánu sloužit tak dokonale, jak on zasluhuje.
To je to podstatné.
Kdo však jej může oslavovat, jak on zasluhuje?
Jen jediný, jen vtělení, Syn Boží Ježíš Kristus, náš Pán. On je jedné podstaty s
Otcem. On je zároveň jedním z nás.
Poněvaž je Bůh a člověk v jedné osobě, může dát Otci poctu jaká náleží Nejvyššímu, poctu klanění a chválu nekonečné ceny.
Oslava, kterou můžeme a máme prokazovat Otci, může tedy záležet pouze v tom, že jeho nekonečné velebnosti dáváme Ježíše, toho, který jakožto odlesk slávy Otcovy je podstatně nekonečně svatý a dokonalý
chvalospěv na Otce. Chvalospěv, kterým se Bůh sám nekonečně oslavuje po celou věčnost.
Jenom v Ježíši, s Ježíšem a skrze Ježíše můžeme posvěcovat Boží jméno, Boha
důstojně oslavovat. Naše náboženství a naše zbožnost záleží tedy ve své
nejhlubší podstatě v tom, že dáváme Bohu, Nejsvětější Trojici, Ježíše,
našeho Pána a s ním a v úplné oddanosti jemu také sebe samy
v tom, že obětujeme, že obětujeme Ježíše a s Ježíšem obětujeme sebe sama, že přinášíme
duchovní oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista, obětujeme Pána Ježíše ve mši svaté.
Co konáme sami ze sebe a chceme nabídnout Bohu, je před Bohem právě
takové nic jako my sami. A přece jsme povoláni k tomu, abychom prokazovali Bohu nekonečnou oslavu.
Co máme konat?
Skrze něho - Krista a s ním - s Kristem a v něm - v Kristu je tobě. Bohu Otci všemohoucímu
v jednotě Ducha Svatého všechna všechna všechna čest a sláva.
Ve mši svaté, je nám dopřáno dávat Otci Ježíše. To je souhrn nekonečně svaté a dokonalé oslavy Boha.
Bůh nám dal svého Syna v tajemství posvátných Vánoc, nikoliv, abychom si jej ponechali pro sebe,
nýbrž abychom jej opět vrátili Otci jako vzájemný dar dětinné lásky v obětování a spoluobětování.
Mše svaté.
V přesaté oběti na oltáři bereme do svých rukou Ježíše, náš obětní dar, jeho
srdce, jeho tělo, jeho svatou duši, jeho drahou krev, jeho nekonečné zásluhy, jeho klanění a hold Otci, jeho lásku, jeho poslušnost, jeho pokoru, všechno, co v sobě má svatého a Bohumilého.
A podáváme to Otci, k doplnění toho, čeho jsme sami ze sebe neschopní, totiž důstojně oslavovat Boha, chválit ho, jemu děkovat, podávat mu zadostiučinění, jak on zasluhuje.
To je nejposvátnější a nejvyšší, nejdůležitější jednání křesťana.
Jsme pokřtěni a jedině my pokřtění máme moc dovolávat se Krista jako svého obětního daru, jako svého vlastnictví a podávat jej Otci. Přijmi, Otče, tuto čistou, svatou a neposkvněnou oběť.
Skrze něho a s ním a v něm.
Je tobě, Bohu Otci všemohoucím, nekonečná, veškerá čest a sláva v oběti mše svaté.
Při mši svaté je nejdůležitější proměňování.
Proměňování je oběť.
Účast na oběti, účast na chvále Otce, Trojice, účast na spáse světa. Proto k
proměňování je zván i hříšník.
K oběti musí každý vzdát chválu, úctu a dík. Na Kalvárii byli všichni.
Přijímání je důsledek proměňování. Přijímání je požitek pro mě.
Ve večeřadle byli jen apoštolové, jen věrní. Jidáš odešel do tmy.
Také Ticho Kalvárie, Panna Maria, svatý Jan, Marie Magdaléna
tiše pláčou, nesou kříž bolesti.
Kdo tam dělá hluk?
Vojáci, posmívající se, Židé, pacholci, pomocníci, nevěřící.
Podstatnou součástí proměňování je ticho. Ticho.
Kdo dělá hluk při mši svaté? Kdo dělal hluk na Kalvárii?
Náš Pán a Spasitel přišel na zem a přichází opět v každé mši svaté. Nikoliv především proto, aby
se nám dával, ale proto, abychom my jej přinášeli Otci.
Kdo omezuje svou pobožnost na svatou hostii, kdo se jí jen klaní a
nepřidružuje se k oběti Spasitelově, otci, kterou On koná ve mši svaté, ten
nechápe svatý dar, jež nám zanechal Spasitel ve svaté eucharistii.
Jádro a vrchol křesťanské zbožnosti záleží v obětování, v oběti.
Mše svatá je naše první a nejposvátnější služba. To nejdůležitější, nejpodstatnější, co máme konat.
Proto mše svatá nám musí být nejdražší z našich náboženských úkonů.
Bohu patří všechna čest a všechna sláva.
Nejpodstatnější část mše svaté je uzavřena slovy. Skrze něho a s ním a v
něm je tvoje VŠECHNA všechna čest a sláva. Bože Otče
všemohoucí v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Tato slova říkají,
že zaručený účinek obdržený skrze každou oběť mše svaté je všechna čest a všechna sláva pro Pána našeho Boha.
Taková je nejautentičtější a nejjistější jistota, zjevená skrze víru, potvrzená liturgickými texty a ospravedlněná posvátnou naukou.
Uveďme příklad. Náhlé obrácení stotisíce pohanů poskytne Bohu čest a slávu. Jistě každý křesťan se z toho může radovat. Přesto obrácení statisíců lidí poskytne sice Bohu čest a slávu, ale neposkytne mu všechnu čest a slávu, protože zůstane ještě mnoho dalších pohanů, které bude třeba obrátit.
Pokaždé, když se uskutečňuje nejsvětější oběť, mše svatá, opatří našemu Bohu všechnu čest a
všechnu slávu. Neponechá nic, co by se muselo hledat nebo realizovat mimo mši svatou. Mše svatá nás spojí s okamžikem smrti Ježíše Krista na Kalvárii, abychom mu byli přítomni tak, že tento okamžik časově dovršený před 2000 lety je nadčasově uchován v nebi se vší svou náboženskou a výkupnou hodnotou.
Pokud tedy jde o náboženskou a výkupnou hodnotu, není nic, co bychom mohli přidat této smrti Ježíše
Krista, která byla obětována Bohu jako důkaz náboženské úcty, která byla obětována pro lidi jako pramen spásy.
Naše přítomnost na mši svaté je to, co nás na této jeho oběti činí účastnými. Nic už nemůžeme přidat ve svém životě a snažení k této obětní smrti Božího Syna. Jen účast na ní, být přítomen při mši svaté.
A dneska je mše svatá často spíš komedie než modlitba.
Při dnešní mši svaté není prostor pro to, aby se člověk mohl modlit. Jedna stařenka mi říkala: „Pane faráři,
kdy se zase vrátí stará mše svatá, abychom se mohli v kostele modlit."
Můžeme jen opakovat mši svatou, abychom udržovali napříč časem aktuální spojení,
kterým je mše svatá. Toto propojení mezi věřícími na zemi a Ježíšovou smrtí
uchovávanou ve věčnosti nebe. Tou smrtí, skrze kterou dává Ježíš lidstvu spásu.
Svatý Pavel napsal: "Křesťane, nemám-li lásku, nejsem nic.
I kdybych nabyl veškeré vědění, kdybych dal chudým všechno, co mám. I kdybych na svědectví vydal tělo plamenům, bez lásky nejsem nic."
Pro dnešní kněze platí: "Přestaňte bláznit, začněte žít. Dělejte to, co jiný dělat nemůže. Služte mši svatou a odpouštějte hříchy."
Stejně kdyby dala Církev evangelium všem lidem, kdyby organizovala sociální díla. A víte, když se vracel majetek Církvi, tak někteří naši páni říkali: „No to, aby Církev mohla konat sociální práci." Církev tady není pro sociální práci. Církev je tady proto, aby slavila Boha a zachraňovala duše.
I kdyby zajistila všeobecný mír, bez oběti mše svaté udržovanými kněžími, by Církev nebyla nic.
Přesněji řečeno, bezpochyby by přinesla určitou čest a určitou slávu Bohu, ale jistě ne všechnu čest a všechnu slávu. A to se děje jenom při mši svaté, při proměňování.
Když Církev nechává stavět kostely, poskytuje Bohu určitou slávu, ale teprve až v nich umístí eucharistii, reálnou, skutečnou přítomnost Božího syna, teprve až se tam slouží oběť mše svaté, teprve potom a pouze tehdy je to kostel a můževzdávat Bohu čest a slávu.
Jeden známý byl kdesi ve městě.
U řeholníků. A "kdy je mše svatá?" "Mše svatá je tam a tam." Tak tam šel někam v
neděli ráno a hledá po kostele svatostánek a věčné světlo, že tam byl poprvé, tak taková paní tam byla.
Říká:
„Paní, kde je tady svatostánek?"
"Pane, tady není. Tady jsme u adventistů."
Co mohu já dělat pro našeho velkého Boha? Stavět kostely jako svatý František, ošetřovat těla jako svatý Kosma a Damián,
jako svatý Kamil, dávat almužnu jako Vincen z Pauly,
tišit konflikty jako Mikuláš s Flíp,
vyučovat mládež jako Don Bosko,
hlásat evangelium jako svatý František Xaverský,
pracovat a doprovázet svou pokornou práci a svůj pot neustávající modlitbou?
Skutečně, co mohu pro Boha dělat? Co bude lepší? pracovat nasvém posvěcení, získat jednu po druhé všechny ctnosti, rozmnožovat skutky štědrosti, posvěcovat se, umrtvovat se,
bičovat....
Jistě neodvážil bych se říci, že Pán na to vše nedbá, protože sám
často vodí své přátele po těchto rozličných cestách. A ale zároveň vím, že i kdybych nevímjak dokonale konal své práce, kdybych konal skutky, které by mě stály sebevíc, nikdy bych se nemohl chlubit,
že jsem dal Bohu všechnu čest a všechnu slávu.
Zatímco poté, což jsem přišel na mši svatou, poté, což jsem postupně prožil tento jednoduchý, hutný a těžký obřad, obřad, který sestává z několika vět a několika gest, obřad, který časově zabírá minutu nebo dvě. Obřad, který obklopen slavnostnostní, může trvat celé hodiny, ale to nejdůležitější je vždy jen záležitost několika vět a několika okamžiků, teprve mohu a musím říci: tobě, Bože Otče všemohoucí, patří všechna čest a všechna sláva, díky těmto několika slovům, větám v několika málo vteřinách.
Víra je zjevené poznání. My se musíme opírat o víru.
Víte, pan Ráček v církevních dějinách má napsáno, to vydal někdy na začátku 20. století.
Ariánští biskupové byli posedlí synodalitou.
Neustále o všem diskutovali. A kdyby diskutovali o blbostech, ale oni kafrali o dogmatech, o základních pravdách. A jaký je blud ariánu? Ariáni nevěří, že Pán Ježíš je Boží Syn. Věří, že je dokonalý člověk, ale ne Bůh.
Takže..., a tak dál...
Víra nám pomáhá rozlišovat pravé hodnoty. Víra nám pomáhá překonat těžkosti pro rozlišení pravých hodnot.
Víra nás ubezpečuje a Církev nám to podtvrzuje. I kdyby byla mše svatá sloužena tiše, i kdyby byla bez hluku,
bez kreativity, bez překvapení, i kdyby byla obklopena samotou, chudobou a dokonce i bídou. Vesnická mše svatá bez praktikujících věřících. Mše svatá v katakombách lhostejnosti.
Jedině proto, že těchto několik vět v několika málo okamžicích je vždycky
vykupitelským úkonem našeho Pána Ježíše Krista. A proto každá mše svatá bude mít
stejnou nekonečnou hodnotu.Tobě, Bože, Otče všemohoucí, patří všechna čest a
všechna sláva. A já se k tomu mohu připojit jenom a jenom tím, že jdu na mši svatou.
A zase: "nestihl jsem".
Říkám: mše svatá začíná ve všední den obětováním. Klidně. Nemusíte chodit na začátek. Často ..., my kněží často spíš než kážeme, blábolíme. Jeden důstojný pán, paní mu říkala: „Pane
děkane, nemusíte ve všední den tak dlouho kázat." On říkal:„Pani, co si myslíte? 20 minut žvanit je pro mě jednodušší, než vymyslet za den dvě věty, aby měly hlavu a patu." Jasný, no...
A taky nej nej nej nej nejhorší neřest při mši svaté jsou ohlášky. Máte v srdci Pána Ježíše, děkujete mu, modlíte se mu. Říkají 20 minut, půl hodiny, než se hostie stráví. A místo toho posloucháme bláboly, co se kde ve světě stalo, co nám vykládá pan farář. Utíkejte před ohláškama.
Bože, jenž jsi nám v podivuhodné svátosti zanechal památku svého umučení.Přesvatá oběť a Nejsvětější svátost oltářní jsou památkou umučení Páně. Přesvaté eucharistie předpokládá Ježíšovo utrpení a smrt.
Víte, někdy často dneska naši kolegové zůstali ve večeřadle. Jedna dívenka, která vystudovala teologickou fakultu Jihočeské univerzity, říká: A mše svatá je oběť?
To jsem nikdy neslyšela. Vždycky jenom večeře, večeře, hostina." Tam jsme zůstali. Ale co by byla
večeře Zeleného čtvrtku, kdyby nenásledoval Velký pátek? Komedie.
A není často mše svatá komedie, protože se zapomíná na úzkou souvislost s obětováním a s
křížem? A nejenom s obětováním Pána Ježíše, ale také s mým obětováním.
Jestliže kněz nedokáže spojit svou vlastní oběť, život v askezi s obětí našeho Pána Ježíše. Jestliže my všichni nedokážeme svou životní oběť každého dne spojit s obětí, tak na co nám je, na co nám je mše svatá? Na co nám je pojídání těla Páně?
Přesvatá eucharistie obsahuje krvavou oběť na kříži, obsahuje zahradu olivovou, bičování, korunování trním, odsouzení, cestou na Golgotu. Obsahuje zvláště vznešené obětní smýšlení, s nímž náš Pán Ježíš konal svou oběť na kříži. Obsahuje jeho poslušnost, jeho bezvýhradnou oddanost Otci, jeho vůli k pokořování, k přijetí každého utrpení a smrti. pro lásku k Otci a k hříšníkům, které chce spasit, smířit s Otcem a učinit dítkami Božími. A my svou obětí každodenního života, kterou připojujeme k oběti na oltáři, děláme totéž. Vždyť jsme s ním jedno tělo, on je hlava a my údy, všechno podstoupil, aby se nám mohl dát v Nejsvětější Svátosti, aby se nám mohl dát, aby nám byl blízko ve svatostánku, aby mohl být na oltáři naším obětním darem Trojjedinému Bohu.
To všechno máme vidět ve svaté hostii.
Přesvatá eucharistie připomíná Ježíšovo utrpení a smrt. Když to bylo všechno latinsky a potichu, tak jsem
mohl být přítomen na Kalvárii. Ale teď, když se to říká nahlas a česky, tak mě ani nenapadne
odpoutat se od večeře, od večeřadla a stanout na Kalvárii.
Ale to, co se tady děje, toto je moje tělo. Toto je moje krev, to je ukřižování.
A teďka, jak nastává smrt? No tím, že se oddělí krev od těla a tady se také proměňuje tělo a krev. Každé zvlášť. Je ještě nějaký jasnější důkaz smrti než oddělení krve a těla?
V oběti mše svaté je viditelně představeno oddělení těla a krve na kříži ve viditelně oddělených způsobách
chleba a vína, pod nimiž se Kristus Otci obětuje na oltáři. Kristus neumírá, netrpí. Vždyť vstal z mrtvých, je oslavený Pán, není vůbec schopen trpět a zemřít. Ale v oběti mše svaté, ve svatém proměňování nám uvádí před oči obraz a památku krvavé smrti.
On osobně se zjevuje mezi námi. Týž, který se za nás obětoval na kříži. V knězi mám vidět Krista.
Jedna paní říkala. Jsem říkal, "proč tady máte oltář?"
Tak malinká kaplička, ne? Když tam se vejde 20 lidí, tak 10 musí stát venku, protože mají oltář čelem k lidu. Tak jsem to vyhodil. A říká: Vešli se všichni do kapličky. "A my se tak rádi díváme na pana faráře.
"Chodíte sem za panem farářem, ne? Tak s ním běžte do hospody. Ale do kostela chodíme za Pánem Ježíšem."
Říkala jedna stařenka,
říkala, mluvila s paní na hřbitově, říkala "představte si, tak já se modlím v kostele a přijde pan farář a začne mi něco vykládat. Já mám takovou hrůzu a úzkost, že jsem schopná jenom říct ano, ano... Co za mnou chodí?
Já jdu za Pánem Ježíšem. Já se nechci bavit s farářem, když jsem v kostele." Hm..., dávejme na to pozor.
Zjevuje se se stejným svatým obětním smýšlením, se stejným vnitřním obětním úkonem, který byl duší krvavé oběti na kříži. Nestačí jenom, že jsem bičován, že že ležím nemocný, že mám zlomenou nohu nebo že mám deprese. To nestačí. Já to musím podložit obětním úkolem. Chci to přijmout, i když je mi to těžké,
otravuje mě to, bolí mě to, ale kvůli tobě, Pane Ježíši, a pro ty moje chci to přijmout.
Totéž obětní smýšlení. Všechno se děje na oltáři v obdělených způsobách chleba a vína.
Převaté eucharistie je obrazem, viditelným zobrazením, vzpomínkou.
V tomto obraze máme každodenně patřit na to, co jsme ho stáli.
On nás nekonečně miloval, upřímně myslel na naši spásu. Miloval mne a sebe samého za mne vydal.
A mše svatá není jenom obraz jako nějaká malba, který nám staví před oči utrpení Páně. Ona je spíš obraz, který v sobě obsahuje celou skutečnost Krista, jeho tělo, jeho duši, jeho obětní vůli, jeho vnitřní ustavičný úkon sebeobětování.
Můj Otče, odevzdávám se ti. Můj Ježíši, miluji tě. Panno Maria, miluji tě. To musí od rána do večera, od večera do rána znít v mém srdci, v mé mysli.
Ona je obětí, ona je obraz a vzor, abychom se při pohledu na tuto památku a obraz trpení a smrti Páně učili
denně dokonaleji se stávat obětí s obětujícím Kristem, hlavou podávanou Otci ve stejném obětním smýšlení, ve stejném vnitřním sebeobětování, jako to činí Kristus.
Pokud nás účast na mši svaté neučiní silnými k radostnému a ochotnému odříkání, k obětování,
k askezi, ke statečnému životu neustálé oběti pro Boha a Krista, neobětovali jsme spolu mši svatou ještě s úžitkem.
A jde ještě o víc.
Ještě chvilku.
Celé osobní posvěcení kněze se má moderovat na oběti, kterou slaví.Poznávejte to, co konáte. Napodobujte toho, jehož požíváte.
To je liturgická zásada pro kněze i pro Boží lid. Poznávejte to, co konáte.
Napodobujte toho, jehož požíváte.
Jako celý život našeho Pána Ježíše byl ve funkci oběti, tak také život kněze má v sobě odrážet
obraz Krista. Jde o to, aby se kněz, každý z nás, stal s ním, v něm a pro něho příjemnou obětí.
Proto je potřeba nejen, aby slavil eucharistickou oběť, ale aby ji v určitém smyslu hluboce žil.
Tímto způsobem může dosáhnout oné nadpřirozené síly, kterou bude vnitřně přetvořen a bude mít účast na nesmírném životě samotného Vykupitele.
Je proto nutné, aby kněžská duše usilovala reprodukovat v sobě to, co se děje v oběti na oltáři. To se týká nás všech, jenom kněze.
Jako totiž Kristus obětuje sám sebe, tak i jeho služebník musí spolu s ním obětovat sám sebe. Jako Ježíš usmiřuje hříchy lidí, tak musí kněz a každý z nás dospět k vlastnímu očištění i k očištění druhých skrze tvrdou cestu křesťanské askeze křesťanského sebezáporu.
Církev představuje tuto vysokou nauku, když zve své služebníky k životu v askezi a
doporučuje, aby slavili eucharistickou oběť s hlubokou zbožností.
O co jde? V čem spočívá ta hluboká zbožnost, že moje těžkosti, moje kříže,
moje bolesti, ale i moje radosti přináším a přidávám k oběti našeho Pána Ježíše Krista na kříži.
A jestliže to nedělám, víte, říkal jsem bohoslovcům v semináři: chlapci, síla kněžského svěcení vám vydrží pět let a když se nebudete modlit a ztotožňovat se s obětí, ne plakat pod křížem, ´tys, Pane Ježíši, tak trpěl´, ale plač si nad svými bolestmi a utrpeními a ty přijímej a přidávej ´s tebou, Pane Ježíši,
to chci unést.´ A když to nebudete dělat, tak za 10 let budete žádat o laicizacE a budete se ženit. Jeden, dva, tři, čtyři, pět a tak dál. Všecko."
A to je. Síla z kněžského svěcení, někdy přebije lásku srdce.
Příčinou vlažnosti kněze je skutečnost, že nevěnuje pozornost mši svaté. Víte, dřív kněží chodili sloužit mši svatou s pokojem v srdci. Dneska nemají pokoj, protože Církev se stala protestantskou, tak to nejdůležitější při mši svaté vůbec není proměňování, ale kázání, žvanění, žvanění, žvanění. A tak kněz prožívá úzkost. Co já řeknu? Co já řeknu?
Místo, aby prožíval úzkost z toho, vždyť já se blížím ke Kalvárii.
Říkal nám profesor, co nám učil homiletiku. Říkal: „Tak jdu na kazatelnu. Nestačil jsem se připravit, tak se modlím: „Duchu Svatý, já jsem trouba, ty na mě zatroub." A Duch Svatý mu odpoví:
"Měl ses připravit."
Tak zkoumejme způsob, jak slavíme mši svatou
Zdrávas Maria, ..
Katecheze: P. Miloslav Kabrda.
Setkání přátel Anny B. Tomanové. Klášterec nad Orlicí,
16.06. 2026
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak. Používáme phpRS - redakční systém zdarma.
