Není náhodou, že svátek sv. Maxmiliána Kolbeho, mučedníka lásky k bližnímu, slaví Církev 14. srpna, to znamená v předvečer velikého svátku Nanebevzetí Panny Marie. Sv. Maxmilián věnoval Matce Boží celý svůj život, v dějinách Církve najdeme málo tak výrazně a prioritně mariánských světců.
Je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně Franciszka Gajowniczka, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Samozřejmě tento důvod už sám o sobě stačí ke svatořečení. Cudně se ale mlčí o dalších ctnostech tohoto světce, které jsou dnes v době převládajícího neomodernismu nepopulární, i když by některé z nich mohly být chápány i jako hrdinské. To všechno, jak ukáže tento článek, je právě důsledkem hlubokého a trvalého sepětí s Pannou Marií, která jej vedla a formovala.
Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako „antisemita“, „nacionalista“ a „pravicový extrémista“. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu.
Pokud si čtenář myslí, že je to přehnané, tak stačí si prolistovat polská levicová periodika desítky let nazpět, především deník „Gazeta Wyborcza“. Podobné názory zastávali i někteří žurnalisté z katolického týdeníku „Tygodnik Powszechny“, jenž se po r. 1989 začal ubírat neomodernistickým směrem. A možno jít ještě dál do minulosti, za komunistické éry psala v podobném duchu i „Trybuna ludu“, polská obdoba našeho „Rudého práva“. Postavou „antisemity“ a „pochybného světce“ se několikrát v 70. a 80. letech zabývala i naše Tvorba, ideologický orgán KSČ. Sv. Maxmilián zkrátka vadil. Proč, to objasní jeho životopis.
Narodil se 8. ledna r. 1894 ve Zduńské Woli u Lodže v rodině tkalce. Byl pokřtěn jménem Rajmund. Pro zajímavost lze dodat, že světcovi prarodiče z otcovy strany přišli do Polska ze severních Čech. Mladému Rajmundovi se dostalo skvělé katolické výchovy ve zbožné rodině. Již v dětském věku jej mimořádně oslovila Panna Maria. Když se před její sochou modlil, ona se mu náhle zjevila a ukázala dvě koruny: červenou a bílou. Vyzvala jej, aby si vybral, červená znamená mučednictví, bílá čistotu. On „neskromně“ sáhl po obou dvou. Dostal je. Celý život zachoval panictví – a dočkal se i mučednictví.
Studoval nejprve obchodní akademii, potom vstoupil ve Lvově do řádu minoritů a přijal řeholní jméno „Maxmilián Maria“. Je zajímavé, že světec nevynikal příliš v humanitních disciplínách, nýbrž v technických a v matematice. Předkládal neustále svým spolubratřím propočty a výkresy kosmických letů apod. To však vůbec nebylo na újmu jeho zbožnosti, představení ho mnohokrát „načapali“, jak se vroucně modlí v kapli.
Řád jej nakonec poslal na studia do Říma. Bylo to v těžkém období první světové války. Tam se stal
r. 1917 svědkem velké demonstrace svobodných zednářů před svatopetrskou bazilikou. Nesli podobiznu Lucifera, jak drtí pod nohama sv. Archanděla Michaela, a transparent s nápisem: „
Jednou bude satan vládnout i ve Vatikáně a papež mu bude dělat lokaje.“ Popisuje to po válce ve svých článcích. Tento zážitek mu avizoval, jak obrovské nebezpečí představuje zednářstvo pro Katolickou církev. Na její obranu před ním inicioval ještě téhož roku
založení Rytířstva Neposkvrněné, zbožného sdružení, jehož cílem bylo bezvýhradné vydání se Neposkvrněné Panně a šíření úcty k ní. Krom toho se zavazovali členové Rytířstva ke zvláštním modlitbám za obrácení zednářů.
V dubnu
r. 1918 byl Maxmilián vysvěcen v Římě na kněze. Rozhodl se být především mariánským knězem a pastoračně působit pro maximální rozšíření úcty k Neposkvrněné Panně. Po návratu do osvobozené vlasti pobýval v klášterech v Krakově a v Grodně, vyučoval zejména na řádových školách. V Polsku tenkrát nepřátelé Katolické církve, především zednáři a socialisté, vyvíjeli obrovskou mediální kampaň proti Církvi se záměrem zničit víru lidu. Požadovali hlavně legalizaci rozvodů manželství a uvolnění pornografie.
Církev byla prezentována jako nepřítel svobody svědomí, noviny se předháněly ve lžích o upalování kacířů a čarodějnic apod. Maxmilián si vzpomněl na výzvu papeže sv. Pia X., aby katolíci čelili liberálnímu a socialistickému tisku katolickým tiskem.
Rozhodl se založit časopis „Rycerz Niepokalanej“ (Rytíř Neposkvrněné).
Představení tím nebyli nadšeni. Takový projekt si vyžadoval investice a řád neměl peněz nazbyt. Překážkou byla i světcova vážná plicní choroba. Po mnohém úsilí nakonec přece jen vyšlo první číslo Rytíře, jenž se stal týdeníkem. Brzy dosáhl nákladu 40 tisíc a počet abonentů neustále rostl. Otec Maxmilián byl šéfredaktorem. Protože tiskárna v Grodně příliš zatěžovala tamní klášter, rozhodl se Otec Maxmilián vybudovat samostatné řádové tiskové středisko. Hrabě Ducki-Lubecki dal řádu darem pozemek u města Szymanów, kde během krátké doby Otec Maxmilián s dalšími spolubratry
zřídil klášter pod názvem Niepokalanów, pojmenovaný po Neposkvrněné Panně. Pater Maxmilián byl zvolen jeho kvardiánem. Kromě Rytíře začal později
vydávat i Maly Dziennik, zaměřený více společensky a politicky. Objevovaly se zde články proti židovské lichvě, zednářství, komunismu a později nacismu. Zdůrazňovaly polské vlastenectví v úzkém spojení s katolicismem. Právě tato aktivita Otce Maxmiliána je kamenem úrazu pro všechny nepřátele Církve. Byl již tenkrát obviňován z „antisemitismu“, „polského šovinismu“ a „klerikální bigoterie“.
Rytíř i Deník se staly jedněmi z nejvíce nenáviděných periodik v očích zednářů, socialistů a bolševiků.
R. 1930 ho řád vyslal na
misie do Japonska, kde strávil šest let. Usadil se v Nagasaki, kde stačil založit japonskou verzi Rytíře. R. 1936 se vrátil do vlasti. To už časopisy, které Niepokalanów vydával, dosahovaly nákladu několika set tisíc. Otec Maxmilián se stal známou postavou polského katolicismu, jedněmi milován, odpůrci Církve však nenáviděn jako málokterý jiný církevní hodnostář.
Hitlerovské Německo v září r. 1939 napadlo Polsko. Vydavatelská činnost Niepokalanowa byla nejprve omezena a nakonec zcela zlikvidována.
Klášter v Niepokalanowě na základě příkazu Otce Maxmiliána poskytoval azyl polským a židovským (důkaz Maxmiliánova „antisemitismu“) uprchlíkům z oblasti Poznaňska, které se stalo „říšským územím“. Niepokalanowem prošlo celkem 1500 Židů. Za „pomoc“ a „napomáhání“ jim byl P. Maxmilián již v září r. 1939 zatčen, poté sice propuštěn, nicméně
v únoru r. 1941 zatčen znovu a po krátkém pobytu ve varšavském vězení Pawiak deportován do koncentračního tábora Osvětim. Již na Pawiaku zakusil týrání esesáků. Jeden z nich, když viděl na jeho růženci u boku kříž, se zeptal: „
Ty tomu věříš?“ Po kladné odpovědi jej surově udeřil do tváře, což se opakovalo ještě mnohokrát.
Další historie je známa. Z tábora v Osvětimi uprchl vězeň, načež velitel Fritsch nařídil vybrat každého desátého z řady a odvést do bunkru, kde měli zemřít hladem. Když vybraný Franciszek Gajowniczek začal naříkat, co si počnou manželka a děti, vystoupil Otec Kolbe a řekl: „
Chci jít místo něho.“ Svědkové vyprávějí souhlasně, že
z bunkru hladu se ozývaly nábožné písně a modlitby, které organizoval a vedl právě Otec Maxmilián. To je nejpádnější argument proti stupidním úvahám o údajných „možných sebevražedných“ myšlenkách světce. Duševně zlomený sebevrah se nikdy takto nechová.
Existují krom toho i desítky svědectví, jak se Otec Maxmilián choval ke svým spoluvězňům ještě předtím, než došlo k osudnému útěku vězně: Často se zříkal svého skromného přídělu jídla, když viděl, že spoluvězeň je více zesláblý nebo nemocný než on. Choval se se stejnou láskou ke všem: ke katolíkům, k židům i k ateistům, jeden židovský chlapec po válce vzpomínal, že v Otci Kolbem našel „
opravdového otce a přítele, který mu pomohl přežít“. Je také známá historka, že jeden spoluvězeň světci ukradl poslední kousek chleba. Ostatní to viděli a nejsilnější z nich mu dával pořádnou „nakládačku“. P. Maxmilián ho ale zadržel slovy: „
Nebij ho, bratře, nebij, vždyť on má přece taky hlad.“
Zemřel v bunkru hladu 14. srpna r. 1941. I když měl tuberkulózu, zůstal jako poslední z vězňů určených k smrti hladem naživu, esesáci jej museli „dorazit“ injekcí.
Sv. Maxmilián se svojí heroickou ctností lásky, jež dává život za bratry, je důkazem, jaké plody přináší autentická katolická víra, když je důsledně a v pravém slova smyslu „fundamentalisticky“ žita. Víra, jejíž podstatu tvoří nekompromisní odmítání a potírání herezí, zvrácených ideologií a amorálního jednání, ale současně s tím opravdová láska k bližnímu až k nabídce vlastního života. Mariánská úcta je motorem toho všeho, Panna Neposkvrněná a Nanebevzatá inspiruje a sama z nebe pomáhá své ctitele takto formovat. Sv. Maxmilián podává jasný důkaz, že taková víra vede k nejvýš ušlechtilému jednání – a proto je pravá, pochopitelně tedy je pro mnoho odpůrců katolicismu, vně i uvnitř Církve, nepohodlným světcem.
Svatý Maxmiliáne, oroduj za nás!
Sv. Maxmilián napsal řadu mariánských článků a úvah, z nichž vybíráme ke svátku Nanebevzetí tuto:
Královna nebe a země
Panna Maria je prostřednicí všech milostí. Takto chápané prostřednictví vede k závěru, že Neposkvrněná je z vůle Všemohoucího Boha „
nejmilostivější Královnou nebe a země“. Když blíže zkoumám Boží ekonomii, v níž vše směřuje k Neposkvrněné a skrze Ni ke Kristu, a skrze Něj k Bohu, musím zvolat: „
Pro Tebe stvořil Bůh svět, pro Tebe také mne Bůh povolal k bytí“.
Jak je to útěchyplná pravda, zvláště když si uvědomíme charakter její královské vlády! Je to královna srdcí, Královna lásky; jejím právem je láska, její mocí je mateřská láska. Kraluje po boku svého Syna – Krále králů, souzní s Jeho Božským Srdcem a využívá svého mateřského vlivu na toto Srdce.
Neposkvrněná touží získat všechny srdce pro své Neposkvrněné Srdce a předložit je jako dobrovolný dar Bohu – aby skrze ni Bůh obdržel ze světa co největší slávu a duše co největší štěstí v Bohu. Ať pouze… ona zavládne srdcím, a promění se tvář země.
Ona přivádí království Ježíšovo do duší. Ježíšovo království spočívá v lásce, sahá do duše, do vůle, v důsledku toho Krále lásky je možné uctít pouze láskou, je možné Mu věnovat jako daň pouze lásku.
Neposkvrněná získává naše srdce, aby je přetvořila podle svého Neposkvrněného Srdce, abychom nikdy a nic Pánu Ježíši neodpírali.
Když se 27. listopadu 1830 Neposkvrněná zjevila svaté Kateřině Labouré, ta v určité chvíli postřehla, že drží v dlani kouli, symbol celého světa, zdvihá oči k nebi a předkládá ji v oběť Bohu. Potom předvídajíc velikou úctu, jakou bude Panna Maria Neposkvrněná mít ode všech, když je získá pod svou vládu, a současně předvídajíc plnost pokoje a štěstí v Mariině království, svatá Kateřina bezděky hlasitě zvolala: „
Ó, jak milé, jak příjemné bude slyšet: Maria je Královnou celého světa! A všechny Její děti budou opakovat: Ona je Královnou každého zvlášť!“
Sv. Maxmilián Maria Kolbe
Zdroje:: Text vychází z autorova staršího článku „
Maxmilián Kolbe: Proč nepohodlný světec?“ in www.duseahvezdy.cz 12. 8. 2011. Citace úvahy sv. Maxmiliána Kolbeho je z knihy Jerzy Domański:
Myšlenky sv. Maxmiliána M. Kolbeho o Panně Marii, vydalo MCM v Olomouci v r 1997, str.64–66 a byla zveřejněna na stránkách Fatym 15. 8. 2017
Zpracováno podle knihy Kuby Gabriele:
Globální sexuální revoluce, Kartuziánské nakladatelství 2014 a studie P. Prof. Dr. Pawla Bortkiewicze, Egzorcysta 3/2014
Převzato z
https://apologie.info/, článek naleznete
zde.
