Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





ŘÍHA VÁCLAV * 10.4. 1923, Praha + 29.9. 1956, Mírov
Narodil se v Praze – Holešovicích v rodině Václava Říhy, úředníka (prokuristy, účetního) u různých firem a jeho manželky Josefy, rozené Svobodové. Měl staršího bratra Zdeňka. V dětství přežil těžký zánět mozkových blan, který zanechal trvalé následky. Na obecnou školu chodil do Svatováclavského penzionátu, soukromé církevní školy v Praze – Bubenči, vedené školskými bratry. V letech 1934-1942 studoval na bubenečském Arcibiskupském gymnáziu, které však nacistické úřady počátkem ledna 1942 uzavřely, a proto studium dokončil na Jiráskově gymnáziu v Praze na Novém Městě, kde téhož roku maturoval. Poté hned 1.7. 1942 vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře, který tehdy nuceně sídlil v Dolních Břežanech, ležících jižně od Prahy, a na tamním Arcidiecézním bohosloveckém učilišti začal teologická studia.

Po skončení války pokračoval na obnovené Teologické fakultě Univerzity Karlovy a v polovině listopadu 1945 byl vyslán do Říma, aby studoval na Lateránské univerzitě (jeho touhou bylo sloužit ve vatikánské diplomacii). Krátce na to však jeho otec utrpěl těžký úraz, a tak se Václav Říha po čtyřech týdnech vrátil v prosinci domů a ve studiu pokračoval na pražské fakultě. Otec na následky úrazu roku 1946 zemřel a další rok zemřela i matka. K oblíbeným činnostem bohoslovce Václava Říhy patřila četba, v době studií psal básně, které v poválečném čase zasílal do Mladé fronty. V roce 1946 se u něho objevili plicní potíže a chrlení krve. Při lékařské prohlídce byla zjištěna tuberkulóza, a proto absolvoval léčebný pobyt ve Švýcarsku. Bohoslovecká studia dokončil v roce 1947, ale pro špatný zdravotní stav (měl srdeční vadu a trpěl neurastenií) ho arcibiskup Beran odmítl vysvětit. V obtížné existenční situaci psal příležitostně články do Mladé fronty a týdeníku My 45 a recenze do Lidové demokracie. Poté, co se na podzim 1947 při svatováclavských oslavách seznámil s biskupem Josefem Hlouchem, přihlásil se do českobudějovické diecéze a z jeho rukou přijal 27.6. 1948 kněžské svěcení.

Na první kaplanské místo nastoupil hned 1.7. do Domažlic, avšak již počátkem září 1948 se stal vikaristou v katedrálním chrámu sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, působil jako prefekt ve studentském (malém) semináři a současně jako spirituál v diecézním kněžském semináři. Inteligentní, stále pozitivně naladěný mladý kněz si rychle získal sympatie seminaristů, dirigoval chlapecký pěvecký sbor a připravoval se na doktorát. Při sílícím tlaku komunistického režimu vůči církvi na jaře 1949 se P. Václav Říha jako oddaný spolupracovník biskupa Hloucha plně zapojil do ilegálních církevních aktivit. O nedělích 19. a 26. 6. 1949 přečetl v českobudějovickém kostele sv. Václava oba pastýřské listy českých biskupů. Přitom druhý pastýřský list přivezl v počtu asi 400 kusů od litoměřického biskupa Štěpána Trochty a podílel se na jeho distribuci po celé českobudějovické diecézi. Pater Říha se stal důležitým členem ilegální kurýrní sítě biskupa Josefa Hloucha a zajišťoval kontakty na biskupské konzistoře v Brně, Olomouci, Hradci Králové a Litoměřicích. Po biskupově internaci v prostorách českobudějovické rezidence v dubnu 1950 byl s ním nadále ve styku a z jeho pověření udržoval spojení na jednotlivé vikáře a děkany. V době, kdy pro zhoršený zdravotní stav biskup Hlouch absolvoval vyšetření v českobudějovické nemocnici, umožnila P. Říhovi ošetřující řeholní sestra Evarista Soukupová, aby se s ním za dobrodružných okolností dvakrát setkal. Při obou schůzkách projednávali zejména udělení duchovních pravomocí kněžím v mimořádné situaci, v níž se biskup s celou diecézi ocitl. V srpnu 1950 P. Václav Říha rovněž zajistil pro představitele náhradní hierarchie v českobudějovické diecézi tzv. tajné fakulty (od tajně vysvěceného biskupa Karla Otčenáška a P. Josefa Šmídla, sekretáře litoměřického biskupa Trochty). Po zrušení kněžského semináře v létě 1950 musel na pokyn církevního tajemníka opustit své působiště v Českých Budějovicích a k 1.9. 1950 byl ustanoven administrátorem na děkanském úřadu v Kasejovicích a excurrendo spravoval také farnost Budislavice. Počátkem prosince 1951 pak přišel jako administrátor na děkanství v Nepomuku, přičemž byl ecurrendo i správcem sousední farnosti Prádlo.



Během roku 1951 začala Státní bezpečnost odhalovat tajnou kurýrní síť a v květnu 1951 internovala v Želivu mj. tajného generálního vikáře P. Antonína Jarolímka. Tomu se však podařilo navázat ilegální spojení s biskupem Hlouchem, které opět zajišťoval P. Říha a Jarolímkova hospodyně Kateřina Spálenková. Poté, co StB dva z tajných dopisů zachytila, byl P. Jarolímek v lednu 1952 zatčen. V následné akci „Tajná diecéze“ došlo k zatčení celkem čtrnácti osob a 12.5. 1952 si Státní bezpečnost přišla do Nepomuku také pro P. Říhu. Byl obviněn zejména z rozšiřování a čtení pastýřských listů, z tajných kontaktů s internovaným biskupem Hlouchem a s tajně vysvěcenými biskupy Karlem Otčenáškem a Kajetánem Matouškem a ze zprostředkování mimořádných pravomocí (tzv. tajných fakult) mezi biskupy. Zažil tvrdou vyšetřovací vazbu, a když odmítl vyzradit své spolupracovníky, byl krutě mučen násilným ponořením hlavy pod vodu. Nakonec byl zařazen do velké skupiny obviněných v čele s P. Antonínem Jarolímkem, na něž krajský prokurátor v Českých Budějovicích podal 4.8. 1953 žalobu pro pokus „zničit a rozvrátit lidově demokratické státní zřízení a společenský řád republiky“. P. Václav Říha byl souzen Krajským soudem v Českých Budějovicích v rámci procesu „Jarolímek a spol.“, který s vyloučením veřejnosti probíhal ve dnech 17. až 19.9. 1953 v Písku. Kromě šesti spolupracovníků biskupa Josefa Hloucha však do něho byl zařazen i františkán P. Remigius Janča a sedm sester boromejek, v jejichž klášterech, naposledy v Prachaticích, se dva roky ukrýval. Krajský soud pro trestný čin velezrady vynesl nad všemi obžalovanými vysoké tresty vězení – P. Říha byl odsouzen na 12 let, P. Antonín Jarolímek na 13 let, P. ThDr. Josef Šídlo na 11 let, P. ThDr. Augustin Malý na 10 let, františkán P. Remigius Rudolf Janča na 9 let, boromejky Vojtěcha Antonie Hasmandová, představená v Prachaticích, na 8 let, Edigna Terezie Bílková na 6 let (při odvolacím líčení sníženo na 3 roky) a Evarista Marie Soukupová na 5 let atd.

P. Václav Říha byl k výkonu trestu převezen hned 24.9. do věznice na Mírově a již při vyplnění vstupního dotazníku vězně statečně projevil věrnost svému povolání a svědomí: Necítím se mravně vinným, poněvadž v svém jednání, výlučně náboženském, jsem spatřoval jen a jen obranu náboženství a víry a úmysl škodit státu jsem neměl. (…) Mou činností, výlučně náboženskou, nebyla způsobena žádná škoda. (…) Toužím po kněžské působnosti v duchovní správě. Pracovně byl postupně zařazen v oddělení Lipo, Koh-i-noor a nakonec na lepení sáčků. Plně se zapojil do skrytých vězeňských aktivit, když pomáhal opisovat texty, učil se cizí jazyky (zejména angličtinu),byl distributorem mešního vína, ve svém slamníku ukrýval různé materiály, včetně lahviček s vínem. Pro vážné zdravotní problémy – opakované srdeční obtíže, vysoký krevní tlak a revmatické záněty kloubů – musel být v průběhu let 1954-1955 několikrát, vždy na delší dobu, přemístěn do ústavní nemocnice. Ani po čtyřech letech v tvrdých vězeňských podmínkách však nezměnil své názory a postoje, jak dosvědčuje posudek náčelníka NPT Mírov ze září 1956: Nemá pocit viny a uvádí, že úmysl škoditi státu neměl, poněvadž měl na mysli pouze obranu náboženství. Nepochopil škodlivost svého jednání a těžko se nechá přesvědčit, neboť je přesvědčování nepřístupný. Stále touží po kněžské působnosti v duchovní správě. Stýká se vesměs s bývalými duchovními, neprojevuje se však nějak škodlivě, drží se více stranou a do jejich štvavých diskuzí se s nimi nepouští. Je klidný a mírný, nenáročný, celkem slušný, pouze jednou byl kázeňsky trestán pro neukázněné chování, když při příchodu na nemocnici zdravil funkcionáře NPT levou rukou a pravou měl přitom v kapse. Jinak se však vždy choval slušně a ukázněně…. Literaturu čte pilně a denní tisk pozorně sleduje, toto však nemá na něj žádoucího vlivu, neboť po převýchově snahu neprojevil….

Zdravotní stav P. Václava Říhy se ve věznici rychle zhoršoval. Po psychickém otřesu, způsobeném mimořádnou večerní hlídkou na ubikaci vězňů o svátku sv. Václava, ho několik hodin na to postihl srdeční infarkt, na který 29.9. 1956 ve 3.30 hodin v mírovské vězeňské nemocnici zemřel. Bratru Zdeňku Říhovi bylo jeho úmrtí pouze oznámeno – ostatky zemřelého mu správa věznice nevydala a nesměl se ani zúčastnit pohřbu svého bratra Václava na vězeňském hřbitově na Mírově.

Po 17 letech se 10.9. 1970 předmětnou kauzou z procesu „Jarolímek a spol.“ opět zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích a se zřetelem k zákonu č. 82/1968 Sb. O soudní rehabilitaci původní rozsudek zrušil, ale trestní řízení nezastavil. V začínající normalizaci pouze naznačil změnu skutkové podstaty trestných činů z „velezrady“ na „pobuřování proti republice“ či „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“ a úměrně tomu snížil dávno už odpykané nebo amnestované tresty. Z podnětu krajského prokurátora v Českých Budějovicích však Nejvyšší soud České socialistické republiky rozhodnutím z 2.3. 1971 tento rozsudek zrušil. Plné rehabilitace se všichni odsouzení, tedy i P. Václav Říha, dočkali až po roce 1989.