Lidé cestují tisíce mil, aby navštívili Svatou zemi. Klekají a líbají prach Jeruzaléma. S posvátnou úctou stojí v Betlémě, Nazaretu a na Kalvárii, protože těchto míst se dotkly nohy Ježíše Krista.
Pokud je prach pod jeho nohama považován za posvátný, pokud cesty, po kterých kráčel, vzbuzují takovou zbožnost, zastavte se na okamžik a představte si lůno, které mu dalo život.
Blahoslavená Panna Maria nebyla jen náhodně vybranou ženou. Stala se živým svatostánkem Boha.
Než stály jesličky v Betlémě, bylo lůno v Nazaretu.
Než lidské ruce poprvé pochovaly Jezulátko, chránila ho Maria pod vlastním srdcem.
Stvořitel vesmíru přijal své lidství z jejího těla.
Ten, kterého nepojmou ani celá nebesa, si zvolil její nitro za svůj domov.
Starozákonní Archa úmluvy vzbuzovala bázeň a úctu, protože v sobě nesla Boží přítomnost. O co více bychom tedy měli ctít Marii - Novou Archu?
Ona v sobě nenesla chladné kamenné desky, ale samotné Živé Slovo, jež se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Úcta k Panně Marii ale není jen o obdivu, je hluboce praktická.
Učí nás, jak udělat Bohu místo. V hlučném světě plném sebeprosazování odpověděla na Boží pozvání s naprostou pokorou:
„
Ať se mi stane podle tvého slova.“
Je důkazem, že skutečná velikost pramení z odevzdání a absolutní důvěry. Bůh totiž koná neobyčejné věci skrze obyčejné lidi, kteří bez výhrad řeknou své „
ano“.
Mnozí touží po slávě vzkříšení, ale odmítají tichou odevzdanost Nazareta. Hledají zázraky, ale chybí jim poslušnost.
Mariin život však ukazuje jinou cestu.
Naslouchala dřív, než promluvila. Důvěřovala dřív, než pochopila. Zůstala věrná i ve chvíli, kdy její duši pod křížem probodl meč bolesti. Její síla nebyla okázalá, byla neochvějná. Její víra nebyla snadná, žádala si oběť.
Ctít Marii neznamená zastiňovat Ježíše, znamená to obdivovat mistrovské dílo Boží milosti.
Opravdová mariánská úcta nás vždy vede blíž ke Kristu. Maria si totiž nikdy nebere nic pro sebe.
Její nadčasový pokyn z Kány Galilejské zní jasně: „
Udělejte, cokoli vám nařídí.“
Tato slova shrnují celé její poslání - vždy ukazuje za sebe, přímo na svého Syna.
Možná si i my dnes neseme strach, zklamání, zmatek a bojujeme své tiché bitvy.
Maria tomu rozumí. Sama poznala nejistotu, vyhnanství, nepochopení a hluboký zármutek. Nikdy však neztratila naději. Věděla, že Bůh zůstává věrný, i když jeho plánům zrovna nerozumíme.
Zve nás, abychom své úzkosti vložili do jejích mateřských dlaní a nechali se dovést k Ježíšovi.
Učme se její pokoře, napodobujme její poslušnost, žijme její víru a modleme se růženec s novým zápalem.
Duše, která opravdově kráčí s Marií, nezůstane nikdy daleko od Ježíše. Maria nenahrazuje Světlo světa - ona nás přímo k němu vede.
Kéž se po jejím vzoru staneme živými svatostánky, ve kterých je Kristus vítán, milován a zjevován světu.
A kéž naše životy s odvahou hlásají, že nejbezpečnější cesta k Ježíšovu srdci vede po boku Matky, v jejímž nitru On sám nalezl svůj první domov.
Zdroj : Otec Albert Nwosu
Autor zamyšlení P. Albert Nwosu je katolický kněz působící v Nigérii. Jako pedagog a mentor mládeže je známý svými hlubokými duchovními úvahami, ve kterých zdůrazňuje sílu růžence a odevzdanost Bohu skrze Pannu Marii.
Převzato z
Salvator Mundi, salva nos, článek naleznete
zde.
