V MILIONOVÉ PRAZE HLEDÁME LIDI OCHOTNÉ DÁT BOHU HODINU TÝDNĚ

V Praze vznikl projekt Adorace 24/7, který chce nabídnout prostor k tichému setkání s Kristem uprostřed ruchu velkoměsta. Zatím probíhá ve dvanáctihodinovém režimu. Jeho cílem však zůstává nepřetržitá eucharistická adorace. O tom, jak se tato iniciativa rodila, proč nejde o duchovní výkon a proč je potřeba, aby se našli lidé ochotní darovat Bohu pravidelně hodinu svého času, jsme hovořili s jednou z iniciátorek projektu, paní Monikou Bernolle





Projekt „Adorace 24/7“ je na české poměry odvážným počinem.
Kde se myšlenka stálé eucharistické adorace v Praze zrodila a kdo stál u jejího počátku?

Na počátku stála přirozená touha v lidském srdci po setkávání s Kristem nejen při mši svaté. Objevovala se při různých příležitostech – při duchovních cvičeních, při návštěvě trvalé adorace v zahraničí, při „objevení“ adorační kaple v rámci poutních návštěv kostelů na různých kontinentech. Anebo i před zavřenými dveřmi kostela, který byl ještě nedávno otevřený. Zjistili jsme, že po celém světě se šíří iniciativa trvalé adorace (např. www.adoremus.pl).

Svatý otec Jan Pavel II., který zahájil trvalou eucharistickou adoraci ve Vatikánu v roce 1981, poté opakovaně vyzýval farnosti k následování. Vnímali jsme, že v rámci Roku naděje a přípravy Jubilea vykoupení (2033) by to mohl být odvážný krok, který by jistě přinesl své plody. Bylo nám jasné, že dílo nemůže stát na nás, a proto jsme také oslovili několik kontemplativních řádů s prosbou o modlitbu. Za tu jsme velmi vděční, protože tuto podporu vnímáme téměř hmatatelně. Začali jsme se v Praze rozhlížet po kostele v centru města, aby na adoraci mohlo přijít co nejvíce lidí. Jako optimální nám tehdy přišel františkánský kostel Panny Marie Sněžné, kde již dlouhodobě výstav Nejsvětější svátosti probíhala. Proto jsme oslovili provinciála františkánského řádu P. Jakuba Sadílka. Ukázalo se, že trvalá adorace v kostele Panny Marie Sněžné být celý den nemůže, ale P. Jakub, ač času nazbyt neměl, byl ochotný nám s realizací celého projektu pomoci a přizval do týmu P. Vojtěcha Smolku a několik dalších ochotných lidí.



Jak se k iniciativě postavili kněží,
řeholní společenství a pražské arcibiskupství?
Bez jaké podpory by projekt nemohl vzniknout?

Prvního, koho jsme poprosili o modlitbu a požehnání, byl pan arcibiskup Jan Graubner. Okolnosti byly nezapomenutelné: psal se 26. duben 2025 a stáli jsme před filozofickou fakultou spolu s několika dalšími tisíci lidí uzamčeni v rámci Pochodu pro život. Už jsme tam tak stáli téměř dvě hodiny, pan arcibiskup byl několik kroků před námi, a tak by byl skoro hřích se ho na názor na trvalou adoraci nezeptat. Získali jsme tak nejen jeho podporu, ale i požehnání. Po rozhovoru s ním nám bylo jasné, že podobnou iniciativu by bylo daleko snazší realizovat v Brně či v Olomouci. Nicméně při pohledu na řvoucí mládež z Antify jsme si uvědomili, že potřeba umístit Krista znovu do středu naší země, je více než nutná. Podporu pana arcibiskupa jsme pocítili velmi silně ještě jednou, a to dne 12. dubna, na svátek Božího milosrdenství, kdy jsme se rozhodli adoraci zahájit a mezi prvními adorujícími se ten den objevil i sám pan arcibiskup.

Současný pan arcibiskup Stanislav Přibyl je za iniciativu také vděčný a své požehnání nám také ochotně dal. Reakce kněží byla spíše opatrná. Každý kněz v pražské arcidiecézi má svou zkušenost s organizací bdění na Bílou sobotu nebo i „jednorázových“ adorací a ví, že to není organizačně jednoduchý úkol. Řeholní společenství jsme zatím neoslovovali. Celou akci jsme pojali spíše jako laickou iniciativu. Mezi přihlášenými adorátory máme i několik řeholníků, za což jsme velmi vděční, ale našim cílem bylo zapojit co nejvíce laiků. Řeholní společenství mají svá charismata, své povinnosti, své úkoly (a není jich vůbec málo, mnohokrát jsou řeholníci i přetíženi) a své domovy, kde adorace často i probíhá. Proto nám nepřišlo vhodné je hned na začátku úkolovat. S jejich pomocí ale do budoucna určitě počítáme a budeme za ni moc vděční.



Název projektu zní „Adorace 24/7“. V současnosti však adorace probíhá denně od 9 do 21 hodin.
V jaké etapě se nyní nacházíte a co ještě chybí k tomu,
aby mohla být Nejsvětější svátost vystavena skutečně nepřetržitě?

Nejprve upřesnění: v červenci a srpnu jsme byli nuceni adoraci 9:00–21:00 omezit (více na www. adorace.cz), ale v září, jak doufáme, budeme v tomto rozsahu moci zase pokračovat.

Adorační kaple pro trvalou adoraci, tedy 24 hodin denně, má jisté specifické požadavky. Dlouho jsme hledali optimální místo. Jednoho dne P. Jakub Sadílek přišel s nabídkou sester františkánek Marie Immaculaty, které spravují kostel sv. Bartoloměje. Sestrám se náš projekt líbil a byly myšlenkou nadšené. Jedinou překážkou se zdála být plánovaná rekonstrukce kláštera.

Pan arcibiskup Graubner nám zpočátku doporučil začít nejprve přes den, a tak jsme dali na jeho radu a začali s adorací od 9 do 21 hodin. Později se ale začaly věci komplikovat. Sestry františkánky nám doporučily hledat pro trvalou adoraci nové prostory, protože po rekonstrukci by chtěly kostel využívat i pro další aktivity.

P. Jakub Sadílek už není provinciálem a zakládá novou komunitu v Hájku. P. Vojtěch Smolka je příliš vytížený a na další aktivity bohužel nezbývají síly. V tuto chvíli tedy reálně nemáme ani kněze, ani prostory. Stále ale věříme v Boží řízení a že Pán si pro sebe připravil optimální místo, které my jen musíme objevit.

Co přináší pravidelné setrvávání před Eucharistií člověku,
který nepřichází pouze předkládat své aktuální starosti,
ale chce nechat celý svůj život dlouhodobě utvářet Kristovou přítomností?

Vaše otázka je vlastně i odpovědí. Kristova přítomnost člověka skutečně formuje. Při adoraci se věci obvykle nemění okamžitě a zásadně, avšak může se měnit náš postoj nebo přístup lidí, za které se modlíme. Pokud se rozhodneme zůstat v Kristově přítomnosti alespoň hodinu svého času, pak jsme naplněni pokojem, který si odnášíme i dále do svého života. Adorace 24/7 ale nevznikla pouze pro lidi, kteří vydrží třeba dvě hodiny soustředěně klečet před Nejsvětější svátostí, ale primárně pro lidi, kteří touží strávit jen tak nějaký čas v Boží přítomnosti, i kdyby jen deset minut.

Současný člověk je zvyklý hodnotit čas podle výkonu a viditelných výsledků.
Co znamená přijmout hodinu adorace jako čas, který nemusí přinést okamžitý pocit užitku ani duchovního uspokojení?

Je třeba si uvědomit, že se při adoraci jedná o setkání s nejdražší bytostí našeho života, že dva metry od nás je s námi v kostele sám nejvyšší Bůh, který neváhal pro každého z nás podstoupit muka Golgoty. Už jenom tato myšlenka by nás měla uvádět v hluboký úžas a touhu po takovémto setkání co nejčastěji. Vedle toho naše často pseudoaktivity začínají ztrácet svůj prioritní význam.

Mnozí lidé mají zkušenost s roztržitostí, únavou nebo duchovní vyprahlostí.
Jak v takových chvílích na adoraci vytrvat a jak porozumět hodnotě modlitby, při níž člověk téměř nic necítí?

Cílem adorace není pocitově si to užít. Blahoslavená Conchita Armida v jednom ze svých rozjímání říká, že na prvním místě má být láska k Bohu. Ne citová, ale úkon vůle. V jazyku lásky se nic nenazývá obětí. Pro toho, kdo žije ve společenství s eucharistickým Ježíšem, je možné všechno.

„V temnotě budu tvým světlem, v nebezpečí tvým bezpečím, v bouřích tvým pokojem a v zápase tvojí silou.“

A podle svatého Jana Marii Vianneye „Pán se dívá na mě a já na Něj“.

Jak se podle vaší zkušenosti promítá pravidelná adorace
do vztahů, rozhodování, služby druhým a prožívání každodenních povinností?

Při adoraci si člověk také přirozeně srovnává své priority. Možná jsme přesvědčeni, že je máme nastavené dobře, např. pro manželský stav tedy číslo jedna Bůh, dále manžel, děti, příbuzní a práce, ale tím, že dáme Bohu hodinu svého času, získáváme světlo na svou cestu a můžeme upravovat aktuální odchylky.



Učíme se, aniž bychom o tom věděli, hledět na druhé více Božíma očima. Nebo jinak, při adoraci se jistě více otevíráme působení Ducha Svatého. Současně Pán Ježíš dává při adoraci milost uzdravení křivd, léčí a hojí naše vnitřní zranění. Učí nás odvracet pohled od sebe samých a směřovat ho na Boha a druhé.

Vidíte v adoraci také misijní rozměr, přestože se při ní nekoná žádný program
a nepoužívá se mnoho slov?

V tom nám je velkým příkladem svatá Terezie z Lisieux. Říkala, že misie nejsou v první řadě otázkou cestování, ale záležitostí hořícího srdce a modlitby. Věřila, že když při adoraci miluje Ježíše, toto teplo lásky se skrze tajemné tělo Církve rozlévá do celého světa a dává sílu misionářům v první linii. Papež Pius XI. ji prohlásil za hlavní patronku misií na celém světě. Mnoho svatých obětovalo čas ticha za lidi, kteří Boha neznají a za misionáře.

V čem vidíte zvláštní hodnotu toho, že před Nejsvětější svátostí nepřetržitě někdo bdí,
i když se jednotliví adoranti navzájem neznají?

Trvalou adoraci vnímáme podobně jako Mojžíšovy vztažené ruce v boji proti Amalešanům. Podobně to vnímala právě svatá Terezie. Adorace je strategickým centrem, kde se rozhoduje o vítězství.

Co vám zkušenost prvních tří měsíců ukázala o zájmu lidí
a jejich ochotě pravidelně darovat Bohu hodinu svého času?

Zaprvé – rozlišila bych dva druhy lidí, kteří na adoraci chodí. Adorátoři, kteří přijdou nezávazně, např. v polední pauze nebo po práci či večer, a těch přichází skutečně mnoho. Druhou skupinu tvoří adorátoři, kteří se zaregistrovali a jsou ochotní se přihlašovat do systému na www.adorace.cz k adorační službě, která je naprosto nezbytná k bezpečnému průběhu adorace. Těch už bylo podstatně méně. Projekt jsme se rozhodli spustit v momentu, kdy registrací projevilo o adorační službu zájem téměř dvě stě lidí, kteří byli ochotní přijít s frekvencí jednou měsíčně a častěji.

Během dvou měsíců číslo vzrostlo na 270, nicméně optimálně bychom potřebovali 186 lidí, kteří jsou ochotní chodit jednou týdně. A ti se v milionové Praze stále ještě nenašli. A to mluvíme o dvanáctihodinovém režimu adorace, a nikoliv o pokrytí 24 hodin.



Bohu díky máme mezi sebou i pár desítek velmi obětavých katolíků, kteří ochotně chodí i častěji i z obětavé zodpovědnosti kvůli zajištění základní nutné adorační služby.

Může se připojit také člověk, který s adorací zatím nemá větší zkušenost
a obává se, že „to nebude umět“?

Neumí to nikdo z nás. Všichni jsme ve škole Ducha Svatého. Nejčastěji se setkáváme s lidmi, kteří zde jen v tichu klečí nebo sedí, další se pak v duchu modlí růženec a jiní si vezmou duchovní literaturu, novény, a přitom jediným hlavním pravidlem zůstává... ticho. Jinak konkrétně na našich webových stránkách jsou dostupné rozšiřující informace pro všechny.

Jak konkrétně přihlášení probíhá?
Zavazuje se člověk ke stejné hodině každý týden, nebo se může zapojit také jednou měsíčně či jako náhradník?

Na stránkách www.adorace.cz je pro zájemce napsaný postup. V praxi to vypadá tak, že si přihlášený adorátor vybere termín v elektronickém kalendáři a konkrétní hodinu. Den předem mu přijde SMS nebo e-mailová připomínka o nadcházejí adoraci. Pravidelnost tedy necháváme na možnostech a ochotě lidí.

Za rozhovor děkuje Zdeňka Rybová

Převzato z MONITOR č.14/2026