Mnozí si představují Boha jako přísného soudce, který posílá lidi do očistce, aby je potrestal. Katolická církev však učí pravý opak. Bůh není tyran. Očistec je projevem jeho nekonečného milosrdenství a lásky.
Po smrti duše uvidí Boha takového, jaký skutečně je – nekonečně svatého a dobrého. Zároveň uvidí i své nedokonalosti a připoutanosti ke hříchu. Proto sama touží po očištění, aby mohla předstoupit před Boha naprosto čistá. Ne proto, že ji Bůh nutí, ale proto, že láska touží být dokonale čistá.
Ježíšova oběť na kříži je naprosto dokonalá. Očistec jí nekonkuruje - je jejím ovocem. Bůh v něm uzdravuje všechno, co ještě brání duši naplno prožívat nebeskou radost.
Přestože se slovo „očistec“ v Bibli přímo nenachází, Písmo svaté obsahuje několik míst, z nichž Církev již od prvních století vyvozuje jeho existenci.
Svatý Pavel píše, že někteří budou spaseni „
jakoby přes oheň“ (1 Kor 3,15), což Církev chápe jako očišťování po smrti.
I Ježíšova slova, že některé hříchy mohou být odpuštěny „
v příštím věku“ (Mt 12,32), naznačují, že po smrti může existovat stav očištění. A v druhé knize Machabejců čteme, že věřící se modlili za zesnulé (2 Mach 12,44–46), což by nedávalo smysl, kdyby po smrti existovalo jen nebe a peklo.
Svatá Kateřina Janovská učila, že bolest očistce nepramení z Božího hněvu, ale z velké lásky k Bohu. Podobná svědectví najdeme i u svatého Pátra Pia, svaté Faustiny Kowalské, svaté Gemmy Galgani či blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové.
Přestože každý z nich popisuje očistec vlastním způsobem, všichni se shodují v jedné podstatné pravdě –
očistec není místo zoufalství ani Božího trestu, ale místo naděje, kde se duše očišťuje Boží láskou a s jistotou směřuje do nebe.
Převzato z
Očistec a iné tajomstvá viery, článek naleznete
zde.
