Naplňuje se mrazivé proroctví sestry Sasagawové z Akity? (video a jeho přepis)

„Jak jsem vám už dříve řekla, pokud se lidé nebudou kát, Bůh sešle strašlivý trest. Až se to stane, bude to horší než kdykoli předtím.“ Už nějakou dobu se zabývám sestrou Agnes Sasagawou. Jejím životem, jejími zázraky, jejími proroctvími. A čím hlouběji jsem se do tohoto příběhu ponořoval, tím víc jsem si uvědomoval, že většina lidí nikdy neslyšela celý příběh.





A to je zvláštní, protože to, co se v roce 1973 stalo v malém klášteře na severu Japonska, je jednou z nejlépe zdokumentovaných, nejvíce prošetřovaných a vědecky nejvíce ověřovaných nadpřirozených událostí celého 20. století.



https://www.youtube.com/watch?v=eLiENJnvqzA

Přepis

Jak jsem vám už dříve řekla, pokud se lidé nebudou kát, Bůh sešle strašlivý trest. Až se to stane, bude to horší než kdykoli předtím. Už nějakou dobu se zabývám sestrou Agnesa Sagavou, jejím životem, jejími zázraky, jejími proroctvími. A čím hlouběji jsem se do tohoto příběhu ponořoval, tím víc jsem si uvědomoval, že většina lidí nikdy neslyšela celý příběh. A to je zvláštní, protože to, co se v roce 1973 stalo v malém klášteře na severu Japonska, je jednou z nejlépe zdokumentovaných, nejvíce prošetřovaných a vědecky nejvíce ověřovaných nadpřirozených událostí celého 20. století. Dřevěná socha plakala skutečné lidské slzy 101krát. Dokonce se to objevilo v japonské celostátní televizi.

V katolickém klášteře v malé osadě nedaleko města Akita zažila sestra Agnes Sasagava první z mnoha nadpřirozených událostí. Vědci odebrali vzorky a potvrdili, že šlo o lidskou DNA.

Místní biskup Případ vyšetřoval osm let, než ho schválil. A kardinál Ratzinger, muž, který se později stal papežem Benediktem, případně přezkoumal a dal mu souhlas. A potom je tu třetí poselství předané 13. října 1973.

Hluché řeholnici v malé kapli na severu Japonska. Ale abychom pochopili, proč by to někdo vůbec bral vážně, musíme se vrátit mnohem dál. Do malého města v Japonsku v roce 1931 k dívce, která málem nepřežila svůj první rok života.

Dítě přežilo, ale od začátku bylo velmi křehké. Jmenovala se Katsuko Sasagava.

Vyrostla, chodila do školy, dospívání jí rychle uběhlo a v 19 letech skončila na operačním stole kvůli zákroku, který měl být jednoduchý. Operaci slepého střeva. Jenže se něco pokazilo. Nikdo nikdy úplně nevysvětlil, co se ten den stalo, ale výsledek byl zničující. Když se probudila, nemohla se hýbat. ochrnutí centrální nervové soustavy.

Řekli jí, že dalších 10 let stráví na nemocničním lůžku. Z nemocnice odešla po svých až skoro ve 30 letech.

čas videa 2:15

Mezitím podstoupila 11 operací, jednu bolestivější než druhou. Jedna ze zdravotních sester v té nemocnici byla hluboce věřící katolička a dostala za úkol o Kacuko pečovat. V určité chvíli s sebou do nemocnice přinesla vodu. Byla to voda z pramene v Lurdech. Kacuko ji vypila a začala se zlepšovat. Podívejte, církev to nikdy neoznačila za zázrak. V tom musím být upřímný. Ale víme toto.

Žena, která byla roky ochrnutá po několika operacích, začala několik dní poté, co vypila tu vodu den za dnem sílit. Zesílila natolik, že mohla být propuštěna z nemocnice, mohla chodit. Neobratnými, nejistými kroky po letech, kdy nepoužívala nohy, ale chodila.

A někde během těch let, kdy ležela na nemocničním lůžku, se v ní něco změnilo.

V roce 1960 učinila rozhodnutí, které šokovalo všechny kolem ní. Chtěla se stát katoličkou. Je třeba mít na paměti, že jde o Japonsko, budhistickou kulturu.

čas 3:13

Katolíci tvoří méně než 1% obyvatelstva, takže tehdy to byla velká věc. Jeden budhistický kněz za ní osobně přišel, aby jí od toho odradil. Sedl si s ní a předložil jí své argumenty. Ona ho vyslechla a potom mu vysvětlila, proč věří, že jí Bůh volá. Odešel, aniž by změnil její názor, ale než odešel, požádal ji, aby se za něj modlila.

Téhož roku byla pokřtěna. Přijala jméno Agnes. Vstoupila do kláštera v Nagasaki a dalších několik let žila tichým řeholním životem. Modlila se, sloužila a pracovala. Její tělo jí však dál působilo problémy. A pak v roce 1969, když se doma zotavovala z další nemoci a modlila se Růženec, se něco stalo.

čas 3:58

Zjevil se jí její anděl strážný a ona si to zapsala. Anděl jí řekl, aby po každém desátku růžence přidala určitou modlitbu, fatimskou modlitbu, tu, kterou Panna Maria naučila děti pastýře v Portugalsku v roce 1917. Sestra Agnes tu modlitbu nikdy předtím v životě neslyšela. Zapsala si ji.

Na začátku roku 1973 si začala něčeho všímat. Zvuky byly tišší. Musela se naklánět, aby slyšela věci, které dřív slyšela přes celou místnost. A 16. března 1973 zvedla telefon a neslyšela nic. Lékaři jí vyšetřili. Diagnóza byla postupující a nevyléčitelná ztráta sluchu. Už nikdy nebude slyšet. Bylo jí 42 let a byla hluchá.

A právě v té době obdržela dopis z kláštera na severu Japonska z Institutu služebnic svaté eucharistie v odlehlé oblasti zvané Akita. Zvali ji, aby přišla žít život modlitby s jejich komunitou. Souhlasila. 12. května 1973 dorazila do kláštera v Juzavad, těsně za městem Akita na severu Japonska. Byla tam zima a místo bylo obklopené stromy. Netušila, co se v té budově brzy stane.

čas 5:13

Dobře, pojďme si představit scénu.

Klášter Viadaj je malý. Mluvíme možná o šesti nebo sedmi sestrách, kapli a několika místnostech obklopených lesem. Není to slavné místo. Nikdo mimo severní Japonsko o něm nikdy neslyšel. Sestry tu žijí tichým životem modlitby. Brzy vstávají, modlí se, pracují a to je jejich rutina. Sestra Agnes dorazila 12. května 1973.

čas 5:40

Byla novou novickou, neslyšela nic. Komunikovala psaním a odezíráním ze rtů. Jen se snažila zvyknout si na svou novou situaci. První měsíc se nestalo nic neobvyklého.

Potom 12. června 1973 musely ostatní sestry na jeden den opustit klášter. Požádaly sestru Agnes, aby zůstala a dohlédla na místo. Šla se modlit do kaple a něco jí zastavilo. Ze svatostánku vycházelo světlo. Sestra Agnes stuhla. Světlo bylo zářivé, jasné, bělejší než slunce. Padla na kolena, nemohla se pohnout. Později řekla, že to bylo jako by jí tam něco fyzicky drželo.

čas 6:19

Další hodinu se modlila, přitisknutá k podlaze kaple tím oslnivým světlem. Asi po hodině světlo pohaslo, dokázala vstát a vrátila se do svého pokoje. Tu noc se snažila spát, ale nešlo to. Jen ležela a znovu si přehrávala, co se stalo, co právě viděla.

Druhý den ráno se vrátila do kaple, aby se modlila a světlo tam bylo znovu zářivé, ze stejného svatostánku. Když pohaslo, šla za kaplanem, otcem té Jasudou a řekla mu, co viděla. dva dny po sobě stejné oslnivé světlo. Řekl jí, aby důvěřovala, že to pochází od Boha.

V té době se modlila v kapli s ostatními sestrami a světlo přišlo potřetí. Tiše se jich zeptala: „Vidíte to? Vidíte vůbec něco?" Oni neviděli nic. A tady je detail, který stojí za zmínku. Přesně v té době v klášteře pobýval samotný biskup Ito, který tam vedl duchovní obnovu. Sestra Agnes se mu tedy se vším svěřila. Se světlem, s tím, co viděla a s tím, co cítila.

Během několika dní o tom věděl kaplan, věděl o tom biskup. Sestra Agnes nic neskrývala. Okamžitě to hlásila nadřízeným. Neodmítli to jako podvod nebo něco podobného. Ve skutečnosti jí věřili, ale ani oni nevěděli, co si s tím počít. Nikdo z nich však netušil, co přijde dál.

Uběhlo několik týdnů. Světlo ze svatostánku se dál objevovalo a mizelo. Sestry věděly, že se něco děje, ale život v klášteře pokračoval jako obvykle.

Potom 28. června 1973 sestry, včetně sestry Agnes, konaly adoraci v kapli. Byl předvečer svátku Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Ten večer byli v klášteře jen ony čtyři.

čas 8:01

A potom sestra Agnes uviděla něco, co ostatní neviděli. Kolem oltáře se objevila celá skupina andělů. Později je popsala jako oblak, zástup obklopující eucharistii, sklánějící se a uctívající v naprostém tichu. [frknutí] Ostatní sestry měly zavřené oči, necítily nic, neviděly nic. Ona tam seděla a sledovala to po dobu, která jí připadala dlouhá.

čas 8:25

Ostatní sestry se pak dívaly na sestru Agnes s otevřenýma očima a zatímco tam v kapli seděla a modlila se, ucítila něco ostrou bolest přímo v dlani levé ruky, jako by jí něco probodlo ruku. Otevřela dlaň a byla tam rána, kříž vyrytý přímo do dlaně, dost hluboký na to, aby byl jasně vidět jeho přesný tvar. A uprostřed toho kříže malý otvor, který krvácel.

čas 8:50

Dobře, jen rychle pro ty, kdo možná nevědí, o co jde. Tomuhle se říká stigmata. Stigmata jsou Kristovy rány, skutečné stopy, které zůstaly na jeho těle, když byl ukřižován. A během posledních zhruba 800 let se podle svědectví velmi malému počtu lidí tyto rány objevily na vlastním těle bez vysvětlení. Svatému Františkovi s Assisi, otci Piovi a několika dalším. A nyní v roce 1973 v malém klášteře na severu Japonska se na tento seznam přidává hluchá novicka, sestra Agnesa Sagava.

čas 9:25

Bolest byla silná. Některé zprávy uvádějí, že křičela, zatímco jiné tvrdí, že byla v naprostém transu a ani na nereagovala. Ale ve čtvrtek večer a během celého pátku se bolest stávala téměř nesnesitelnou. Čtvrtek do pátku, to je přesně období, kdy Kristus trpěl své umučení. Řekla to kaplanovi, řekla to biskupovi a oni ránu sami prohlédli. Nebylo tam žádné jiné skutečné zranění, které by jí mohlo způsobit. Jen rána ve tvaru kříže na její levé ruce.

A tady je ta věc. Pokud si myslíte, že rána na její ruce byla něčím výjimečným, byl to jen začátek.

čas 10:01

Dne 5. července 1973 se bolest v její ruce zhoršila. Jedna ze sester si všimla, že obvazy prosakují. Pomohla sestře Agnes ránu vyčistit a znovu ji obvázat. Sestra Agnes plakala nesnesitelnou bolestí.

Tu noc šla brzy spát. Ve 3:00 ráno se probudila. Vedle její postele někdo stál. Postava přímo vedle ní. Byla krásná a klidná. Sestra Agnes se na ni podívala„ A tady je zvláštní část.

čas 10:28

Ta postava vypadala přesně jako její starší sestra, která před několika lety zemřela. Postava promluvila: "Já jsem ta, která je s tebou a bdí nad tebou."

Byl to anděl strážný. Řekl jí, aby přišla do kaple, poslechla, prošla temnou chodbou do kaple, ale když do kaple dorazila, anděl zmizel. Teď tam byla sama. Šla k dřevěné soše Panny Marie na pravé straně oltáře. A teď vám o té soše musím něco říct, protože je to důležité.

Byla vyřezána z jednoho kusu dřeva místním budhistickým sochařem v roce 1965.

čas 11:01

Byl to jen jeden kus dřeva. Nic zvláštního.

Teď zpět k příběhu. Sestra Agnes si před ní klekla a začala se modlit a socha začala vykazovat známky života. Dřevo začalo zářit, jako světlo vycházelo ze samotného nitra sochy.

čas 11:16

A potom, když před ní klečela, sestra Agnes uslyšela něco, co neslyšela už celé měsíce. Hlas. Později ho popsala jako zpěv andělů. Krásným způsobem, který nedokázala vyjádřit slovy ani o mnoho let později, když příběh vyprávěla. Představte si to. V té době byla úplně hluchá. Neslyšela nic. Lékaři jí už řekli, že je to beznadějné a že už nikdy nebude slyšet, ale tento hlas slyšela.

Má dcero, má Novicko. Dobře jsi mě poslechla, když se z všeho vzdala, abys mě následovala. Působí ti rána na ruce utrpení? Modli se jako zadostiučinění za hříchy lidí. Tvůj sluch bude uzdraven.

Potom hlas utichl a socha přestala zářit. Sestra Agnes tam stála sama ve 3:00 ráno v kapli a byla znovu úplně hluchá. neslyšela vůbec nic.

čas 12:03

Znovu tedy šla za kaplanem a biskupem a všechno jim řekla. Brali ji vážně, ale je tu jedna věc. Kdokoli může tvrdit, že slyší hlas. Potřebovali něco, co by mohli skutečně vidět a ověřit.

Druhý den ráno požádala sestra Agnes jednu z ostatních sester, sestru Kotake, aby se šla podívat na sochu a prohlédla ji. Neřekla jí, proč.

Sestra Kotake vešla do kaple, podívala se na sochu a padla na kolena v slzách. Protože na pravé ruce té dřevěné sochy byl nyní v dlani vyrytý kříž s malým otvorem uprostřed a krvácel. Přesně stejná rána na přesně stejném místě jako rána na ruce sestry Agnes.

čas 12:40

Sestra Agnes se tak ocitla ve zvláštní situaci, kdy se kolem ní stále děly nadpřirozené věci. Krvácející rána na její ruce, socha se stejnou ranou, slyšení hlasu, i když byla úplně hluchá.

Sama úplně nechápala, co se děje. Nikdo kolem ní to nechápal také. Uběhl asi měsíc. Rána na její ruce se stále objevovala a mizela a potom 3. srpna 1973 byla v kapli a modlila se. Socha k ní promluvila znovu.

Tentokrát však bylo poselství jiné. Mnozí lidé na tomto světě zraňují Pána. Toužím po duších, které ho budou utěšovat, aby zmírnili hněv nebeského Otce. Spolu se svým synem toužím po duších, které budou svým utrpením a svou chudobou přinášet zadostiučinění za hříšníky a nevděčné.

čas 13:27

Dobře, zatím je to stále poměrně běžné.

Výzva k modlitbě a také k obětem, ale poselství nabírá jiný směr. Aby svět poznal jeho hněv, nebeský otec se připravuje seslat velké varování na celé lidstvo. Teď se tedy poselství stává naléhavějším a prakticky vstupujeme na území proroctví.

Pokračujme v poselství.

čas 13:49

Spolu se svým Synem jsem mnohokrát zasáhla, abych utěšila hněv Otce. Zabránila jsem příchodu katastrof tím, že jsem mu obětovala utrpení syna na kříži, jeho krev a milované duše, které ho utěšují a tvoří zástup obětních duší.

Tady tedy říká, že soud byl už několikrát zadržen, ale nemůže být zadržován navždy. Není to tedy pevně dané. Varování není jisté. Záleží na tom, co lidé udělají, zda se skutečně budou modlit, zda budou skutečně činit pokání.

Hlas končí prosbou, aby komunita milovala chudobu, posvěcovala se a modlila se jako zadostiučinění za nevděk a urážky tolika lidí. Potom ustane a sestra Agnes zůstává znovu sama v kapli, snažíc se zpracovat to, co právě slyšela.

Biskup a kaplan si zapisují všechno, co jim sestra Agnes říká. Berou to vážně, protože věc se má takto. Uvěřili jí už u prvního poselství. Viděli ránu na její ruce. viděli ránu na soše. Ať už se tady děje cokoli, není to něco, co si sestra Agnes vymýšlí.

A stále má přijít ještě jedno poselství.

čas 14:54

V této chvíli už jsme několik měsíců v celém tom dění. Krvácení, rány. Sestra Agnes je vyčerpaná, ale 27. července k ní anděl znovu promluví, řekne jí něco konkrétního. Dnes krvácení ustane. Dnes bolest skončí. A stane se to přesně tak.

Rána přestane krvácet a už se nikdy nevrátí. Bolest také zmizí. Anděl jí také řekne, že krvácení na soše ustane a ono skutečně ustane. Socha přestane krvácet. Jenže tady je ta věc. Rána tam zůstane. Stále je možné vidět kříž vyrytý do dřeva, otvor, jen už nekrvácí.

čas 15:29

Takže teď máme v kapli dřevěnou sochu s ranou ve tvaru kříže na ruce a potom přichází 29. září 1973, svátek archandělů. Celá komunita je společně v kapli při večerní modlitbě a jedna ze sester vpředu zvedne oči. Socha září. A tentokrát to nevidí jen sestra Agnes. Vidí to všichni. Celá komunita sleduje, jak se to děje ve stejnou chvíli. Ruce sochy září, obzvlášť jasně.

čas 15:56

A potom, zatímco se všichni dívají, rána na pravé ruce sochy zmizí. Ale tím to nekončí. Když světlo začne pohasínat, jedna ze sester si všimne, že se socha potí. Čelo a krk jsou mokré. Na dřevě se objevují kapky, otřou je, objeví se další, vezmou vatové tampony a začnou vlhkost sbírat. A ta vlhkost voní. Později jí popíšou jako nebeskou vůni podobnou květinám.

čas 16:22

Dalších 17 dní tato vůně naplňuje celou kapli. Lidé, kteří přicházeli k modlitbě, se zastavovali už ve dveřích, jen aby ji ucítili. Anděl strážný sestry Agnes k ní promluví o tom, co se děje a řekne jí toto. Maria je ještě smutnější než tehdy, když prolévala krev.

čas 16:40

Krvácející socha, rána, to všechno už byla velká znamení. A nyní je Marie ještě smutnější než tehdy a stále má přijít poslední, třetí poselství.

Přichází o dva týdny později, 13. října 1973.

Na tomto datu záleží, protože je to výročí zázraku Slunce ve Fatimě, zázraku, který všichni známe. Jsme tedy o 56 let později. Sestra Sasagava je v kapli a modlí se a Socha k ní promluví naposledy.

Mnoho lidí to zřejmě spojuje s naší dobou. Hlas začíná jemně.

Má drahá dcero, dobře, poslouchej, co ti musím říct. Oznámíš to své představené. A potom se poselství velmi rychle zjemní.

Jak jsem ti řekla, pokud lidé nebudou činit pokání a nenapraví se, otec sešle strašlivý trest na celé lidstvo. Bude to velký trest, větší než kdykoli předtím, takový, jaký ještě nikdo nikdy neviděl. Oheň spadne z nebe a vyhladí velkou část lidstva, dobré i špatné, a neušetří ani kněze, ani věřící.

čas 17:40

Oheň z nebe, který vyhladí velkou část lidstva.

V roce 1973, kdy to bylo poprvé oznámeno, lidé, kteří to slyšeli, mysleli na jadernou válku. Studená válka byla na vrcholu. Dvě velmoci měly tisíce hlavic namířených proti sobě. Oheň z nebe tehdy většině lidí zněl velmi reálně.

Hlas pokračuje.

čas 18:03

Ti, kteří přežijí, se ocitnou v takové pustotě, že budou závidět mrtvým.

Potom přichází možná nejpraktičtější část celého poselství.

Jedinými zbraněmi, které vám zůstanou, budou růženec a znamení zanechané mým synem. Každý den se modlete modlitby Růžence. S růžencem se modlete za papeže, biskupy a kněze. Růženec, to je zbraň, na kterou ukazuje.

čas 18:27

To je podle ní to, co lidem pomůže projít tím vším. Ale ještě neskončila, protože to, co říká dál, je část, která na lidi působí nejsilněji.

Dílo ďábla pronikne dokonce i do Církve takovým způsobem, že bude možné vidět kardinály proti kardinálům, biskupy proti biskupům. Mnoho lidí si myslí, že to zní povědomě vzhledem k posledním 15 letům.

čas 18:48

Kardinálové veřejně opravující jiné kardinály, biskupové v otevřených sporech s jinými biskupy, neshody v otázkách učení. Mnozí to spojují s naší dobou, s rokem 2026 a posledními pěti lety.

Hlas opět pokračuje.

Myšlenka na ztrátu tolika duší je příčinou jejího smutku.

Pokud se hříchy budou množit co do počtu i závažnosti, říká, pro ně nebude odpuštění.

Potom říká sestře Agnes svá poslední slova je to naposledy, kdy k tobě budu mluvit živým hlasem.

Od nynějška budeš poslouchat toho, kdo ti bude poslán a svou představenou. Modli se velmi mnoho. Modlete se růžence. Já jediná vás stále mohu zachránit před katastrofami, které se blíží. Ti, kteří ve mně složí svou důvěru, budou zachráněni.

čas 19:39

Člověk by si myslel, že tady se příběh začne zpomalovat, že nadpřirozené události skončí. Ale ono to pokračuje dál. Jsme po třetím poselství. Hlas ze sochy zmizel. Sestra Agnes už ten hlas nikdy neuslyší. Uplyne více než rok. Je 4. ledna 1975.

čas videa 19:57

Jedna ze sester vejde do kaple na ranní modlitbu a podívá se na sochu. Stuhne, socha pláče. Slzy stékají po dřevě od očí dolů po tvářích. Sestra běží pro kaplana, otce Jasudu, stejného kněze, který všechno od začátku dokumentuje, přichází do kaple, dívá se na to v naprostém úžasu.

čas 20:17

Socha ten den pláče třikrát a to je jen první den. Během následujících šesti let a osmi měsíců bude tato socha plakat celkem 101.

Dovolte mi to rozdělit. V roce 1975 několikrát, v roce 1976 také několikrát. V roce 1978 12. A potom rok 1979, ten velký rok. Socha plakala v roce 1979 celkem 74. Poté pláč ustával už jen čtyřikrát v roce 1981. Potom skončil. Poslední pláč se stal 15. září 1981 na svátek Panny Marie bolestné v katolickém kalendáři. Poté už socha nikdy neplakala a tady je důležité říct, nic z toho se nedělo v soukromí.

Sám biskup Ito přišel do kláštera, viděl plačící sochu vlastníma očima a také to zdokumentoval a psal o tom.

čas 21:19

Koncem 70. let začali přicházet poutníci. Nejdřív stovky, potom tisíce. Přicházeli z celého Japonska. Biskup i to později potvrdil, že nejméně 500 lidí osobně vidělo pláč sochy během těch šest let. Celkový počet svědků se odhaduje na více než 1800, pokud se sečtou všichni, kteří přišli v různých dobách.

Všichni chápeme, že taková pozornost se musela šířit. A tak chtěla hlavní japonská celostátní televizní stanice TV Tokio celou věc natočit. Poslali štáb, aby zázraky zdokumentoval. Přicházeli natočit sochu. Kamery rozestavili kolem 8 h večer 7. prosince 1979.

čas 21:58

Kamery začaly nahrávat. Hodiny se nic nedělo, ale krátce po 11 přišla do kaple jedna ze sester. Poklekla před sochou k modlitbě a zatímco tam klečela, socha začala plakat.

Kamery to zachytily, slzy tekoucí z očí dřevěné sochy na videu, zatímco japonský filmový štáb sledoval, jak se to děje v reálném čase. Bohužel se mi nepodařilo najít původní záznam, který byl odvysílán. Miliony Japonců to viděly.

Biskup Ito měl nyní problém. Přicházeli poutníci. Celostátní televize odvysílala plačící sochu. Socha se stávala slavnou a biskup byl zodpovědný za všechno, co se dělo. Musel vědět, je to skutečné nebo ne. Jeho vlastními slovy bylo nutné najít vědecký důkaz. Obrátil se tedy na univerzitu v Akitě, konkrétně na muže jménem profesor A. Okuhara z katedry biochemie, bývalého člena Rockefellerovy nadace. To byl vážený vědec.

Profesor Okuhara sám byl v klášteře. Osobně viděl sochu plakat. Už byl přesvědčený, že se děje něco mimořádného. Ale biskup chtěl víc.

čas 23:02

Chtěl, aby test provedl někdo zcela mimo celou situaci. Okuhara proto doporučil kolegu. Jmenoval se do Kaoru Sagisaka. Doufám, že to vyslovuji správně. Byl specialistou na soudní lékařství a nebyl křesťan, což je velmi důležitý detail.

čas 23:17

Samozřejmě byl také široce považován za přední autoritu v oblasti forenzní medicíny v Japonsku té doby. Mluvíme tedy o 80. letech.

Teď přichází velmi důležitá část příběhu. Když posílali vzorky doktoru Sagisakovi, neřekli mu, odkud pocházejí. Neřekli mu nic o klášteře ani o soše. Doktor Sagisaka byl tedy během celého vyšetřování v podstatě v nevědomosti.

čas 23:41

Přesný citát biskupa o tom, proč to udělal, zní. Netřeba říkat, že jsme mu neřekli původ tekutiny předložené k vyšetření, abychom nenarušili objektivitu studií. Doktor Sagisaka provedl testy a o dva týdny později přišel s odpovědí. Hmota přilnutá na gáze je lidská krev. Pot a slzy absorbované ve dvou kusech vaty jsou lidského původu. Krevní skupina krve je B. Pot a slzy jsou skupiny AB.

Teď už to začíná být opravdu ohromující a z vědeckého hlediska v podstatě nemožné, protože u každého člověka na zemi platí, že má stejnou krevní skupinu ve svém těle. Pokud máte krevní skupinu B, potíte tekutiny odpovídající skupině B. Pokud pláčete a máte krevní skupinu B, vaše slzy odpovídají skupině B. Zvláštní na tom je, že krev byla skupiny B, ale pot a slzy byli AB, což je nemožné.

čas 24:29



Potom v listopadu 1981 provedli další test, jiný vzorek té tekutiny ze stejné sochy. Výsledek tentokrát skupina O. Takže teď máte tři různé lidské krevní skupiny z jedné dřevěné sochy.

A abychom to uzavřeli, samotná sestra Agnes měla krevní skupinu B, takže i kdyby nějak tajně vytvářela ty tekutiny nanášela je na sochu, což by vzhledem ke svědkům bylo nemožné, nemohla by vyprodukovat skupinu A ani skupinu O.

Podle vědeckých důkazů to bylo něco, co by vůbec nemělo být možné.

čas 25:08

Nekřesťanského forenzního specialistu se později přímo zeptali:považujete to za zázrak? Jeho odpověď zněla: "Je to tajemství." To bylo maximum, co mohl forenzní vědec říct. Biskup si však stejně dal na čas, osm let. Tak dlouho to vyšetřoval. Od roku 1976 do roku 1984 uprostřed těch osmi let se stalo něco, co málem všechno zastavilo.

čas 25:36

V roce 1981 totiž vatikánská Kongregace pro nauku víry, úřad v Římě, který tyto věci posuzuje, napsala biskupu Itovi zpět a sdělila mu: "Jsme vůči těmto událostem nepříznivě nakloněni. Nebudeme to dále vyšetřovat." Vatikán tedy už řekl ne.

Biskup Ito ne. Napsal jim zpět. Řekl, vaše odpověď obsahuje některá nedorozumění. A potom jim poslal kompletní spis se všemi důkazy, které shromáždil, vědeckými testy, s vědeckými výpověďmi.

čas 26:08

Kongregace své stanovisko nezvrátila, ale ani mu nezabránila pokračovat. A tak 22. dubna 1984 biskup Ito vydal svůj pastýřský list. Byl přečten nahlas ve všech katolických farnostech diecéze Nigata.

Toto jsou jeho přesná slova:

Po šetřeních provedených až do dnešního dne nelze popřít nadpřirozený charakter série nevysvětlitelných událostí souvisejících se sochou panny Marie uctívanou v Akitě.

Oficiálně prohlásil události za nadpřirozeného původu. Povolil úctu ke svaté matce z Akity v celé své diecézi a potom řekl něco, co se od té doby často cituje.

Poselství z Akity je poselstvím Fatimy.

On sám spojoval jednotlivé body. Říkal, že tato dvě zjevení oddělená 65 lety a celým kontinentem jsou v podstatě totéž.

Ale je tu problém. Biskup Ito měl autoritu pouze ve své vlastní diecézi a tak v roce 1988 už jako penzionovaný biskup odletěl do Říma a měl schůzku s kardinálem Ratzingerem.

čas 27:18

V roce 1988 byl kardinál Ratzinger prefektem Kongregace pro nauku víry, takže byl v podstatě nejmocnějším mužem ve Vatikánu hned po papeži. Mohl rozhodnout, co je autentické a co není. A o pouhých 17 let později se kardinál Ratzinger stal papežem. Biskup Ito si s ním sedl a přinesl svůj kompletní pastýřský list.

Později přiznal, měl jsem obavy kvůli závažnosti poselství. Obával jsem se, že kardinál může zprávy o Mariině Zjevení v Akitě přijmout chladně. Měl důvod se obávat, protože Ratzinger byl v té době známý tím, že byl mimořádně opatrný při schvalování nebo neschvalování podobných věcí.

Ale po jejich setkání Ratzinger dal biskupu Itovi slovní souhlas s jeho pastýřským listem. Dovolil, aby byl šířen. Nezrušil úsudek biskupa Ita a požádal ho, aby mu nadále posílal zprávy o poutnících, zázracích a obráceních v Akitě.

Biskup Ito o tomto setkání později řekl: "Výsledek byl velkou milostí od Boha. Je to tajemné."

Takže tady jsme. Akita je nyní oficiálně církevně schválené zjevení. Kardinál Ratzinger ho schválil. Místní biskup ho schválil. I dnes po všech kontroverzích nebylo schválení biskupa Ita nikým zrušeno. To znamená, že podle katolického kanonického práva zůstává Akita oficiálně schválena, což znamená, že vše, co Marie řekla v roce 1973, je oficiálně uznáno Katolickou církví.

A tak se dostáváme do roku 2019. Je 6. října, 3:30 ráno. Sestře Agnes je nyní 88 let. Žije tiše v klášteře už 46 let.

čas 28:59

Nadpřirozené události skončily v roce 1981.

Socha přestala plakat. Hlas ze sochy se už nikdy nevrátil. Svět na Akitu do značné míry zapomněl.

Potom se její anděl Strážný vrátí, tentýž jako v roce 1973. Postava, která vypadala jako její zesnulá starší sestra a stála vedle její postele ve 3:00 ráno. Anděl promluví a předá sestře Agnes poselství.

Zahalte se popelem a každý den se prosím modlete, kající růženec. Staňte se jako děti. Každý den, prosím, přinášejte oběť.

To je vše. Bylo to 6. října 2019 svátek Panny Marie Růžencové. A tady je detail, o kterém tehdy téměř nikdo nemluvil. 6. října 2019 byl také přesně den, kdy v Římě začala amazonská synoda.

Kontroverzní událost v Katolické církvi, při níž byla ve vatikánských zahradách umístěna dřevěná soška zvaná Pačamama.

Ve stejný den anděl říká sestře Ágnes: "Zahalte se popelem." V Bibli, když prorok Jonáš přišel do města Ninive a varoval je, že mají 40 dní před zničením, král Ninive se zahalil popelem. Celé město se zahalilo popelem. Činili pokání a skáza byla odvrácena.

čas 30:17

Právě na to anděl odkazoval: "Sestra Agnes žila po tomto posledním poselství ještě dalších pět let. Zemřela 15. srpna 2024 na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Den, kdy katolíci věří, že Maria byla vzata s tělem i duší do nebe. Bylo jí 93 let. Strávila 51 let svého života v klášteře v Akitě.

čas videa 30:41

Podívejte se teď na titulky posledních 15 let uvnitř Katolické církve. Kardinál Müller, veřejně opravující kardinály blízké papeži, kardinál Burke, odvolaný ze své pozice, kardinál Sarah a kardinál Pell, otevřeně nesouhlasící se synodálními směry.

Příběh sestry Agnes Sasagavy je jedním z nejlépe zdokumentovaných zjevení v celé historii Katolické církve. A poselství, o které jí Maria požádala, aby ho předala, bylo jednoduché. Modlete se, Růženec, čiňte pokání, přinášejte oběti, utěšujte Boží srdce, neztrácejte naději.

Každý, kdo v ní vloží svou důvěru, bude zachráněn. To je vše. To je celé poselství. Zda už poselství věříte nebo ne? Zda si myslíte, že se naplňuje právě teď? Nebo ne, to už je na vás. Ale ona udělala svůj úkol, předala ho dál.

Zbytek je na nás. M.