Představte si muže, který žil obyčejný život jako milující otec a obětavý učitel, a přesto se jeho jméno zapsalo do dějin jako příklad nezlomné víry.
Je uznáván jako
patron manželských párů, otců a učitelů.
Lucien Botovasoa se narodil v roce 1908 v městečku Vohipeno na východním pobřeží Madagaskaru. Ačkoliv jeho život předčasně vyhasl mučednickou smrtí 14. dubna 1947, jeho odkaz žije dál.
Dnes je tento madagaskarský učitel uznáván jako
patron manželských párů, otců a učitelů.
Následující příběh vás vezme do nitra jeho života a ukáže vám, že i cesta ke svatosti může být lemována běžnými manželskými neshodami.
Je povzbudivé vidět svaté manželství, které zažívalo běžné sváry a ve kterém nebyla přítomna (zjevně) dokonalá harmonie, ani nevěra a posměch. Manželství Luciena Botovasoy bylo, jako u většiny z nás, náročné v všech běžných ohledech.
Lucien se narodil do nekřesťanské rodiny. Byl pokřtěn ve starším školním věku a vystudoval učitelství. Dobře zpíval a byl nadaný atlet, vedl kostelní sbor, zdatně hrál na harmonium, kromě své rodné malgaštiny ovládal několik dalších jazyků. Když mu bylo dvacet dva let, oženil se s mladičkou Suzanne a založil s ní rodinu.
Lucien byl velkorysý manžel a milující otec svých osmi dětí (tři z nich zemřely jako maličké), ale Suzanne si dělala starosti - její manžel vstával uprostřed noci, aby se modlil. Ráno odcházel z domova v šest hodin, aby před prací vykonal svatou hodinku. Navštěvoval nemocné a staral se o děti jiných lidí, a to nezmiňujeme hodiny po škole, kdy studentům vyprávěl o životě svatých.
Suzanne byla katolička a dobrá žena, ale zmáhalo ji množství domácích prací a svého manžela vídala méně, než si přála. Kdyby přestal s tou učitelskou prací, která je tak náročná na čas, a využil svůj intelekt na něco lukrativnějšího, myslela si, všechno by bylo jednodušší. Kdyby trochu omezil své bdění a posty, jednal víc jak ostatní muži, trávil o trošku méně času modlitbou - všechno by se nějak urovnalo.
Suzanne se nesnažila podkopávat manželovo usilování o svatost, ale nedovedla pochopit onu lásku, která ho nutila žít pro ni tak nepochopitelným způsobem. A to, čemu nerozuměla, ji děsilo. Za všemi jejími praktickými starostmi se skrývaly hluboké obavy, že Lucien vlastně chce být knězem, že ji a děti možná opustí a vstoupí do semináře.
Když se Lucien konečně dostal k jádru Suzanniných obav a neustálých stížností, tak ho to šokovalo, že se musel smát. Samozřejmě že je neopustí, ujišťoval svou ženu. Knězem se stát nechtěl. A i kdyby tu touhu měl, přece by byl hřích, kdyby ženatý muž opustil svou rodinu.
Suzanne jeho reakce uklidnila, přesto ji způsob, jakým žil její vždy příjemný manžel, trochu dráždil. Mnozí si skutečně mysleli, že tento muž vytrvalé zbožnosti a jemného úsměvu možná knězem být měl.
Ale Lucien do manželství nevstupoval bez rozmyslu. Cítil se k němu povolaný a nelitoval. Žil každodenní obyčejný život s obyčejnými lidmi; jeho život jim byl přístupný, bylo to pozvání ke svatosti, které pohanská většina obyvatel mohla zaslechnout od laika, ale ne od kněze.
A přece chtěl Lucien víc.
Četl si o svatých, kteří svůj život zasvětili Bohu, a toužil po tom, aby mohl svůj život nabídnout nějakým konkrétnějším způsobem. Věděl, že možnému mučednictví musí předcházet svatost prožívaná v každodenních obětech. A právě tehdy objevil třetí řád svatého Františka, skupinu mužů a žen, kteří žili určité zasvěcení uprostřed svých laických povolání. Lucien byl nadšený! Tady se nabízela možnost plněji se obětovat Ježíši a zároveň milovat svou rodinu a sloužit jí.
Shromáždil kolem sebe skupinku lidí podobného smýšlení, opustil svůj učitelský šatník a začal nosit oblečení barvy khaki s provazem místo pásku, aby se tak připodobnil Františkovi a jeho hábitu.
Suzanne z toho nebyla nadšená. Nepopírala, že Lucien je milující, laskavý manžel, ale byla by mnohem raději, kdyby se méně modlil a více vydělával. Jednou, když se cítila frustrovaná, ukázala na Františkův obrázek, který jim visel na zdi a křičela: „
To kvůli němu ses zbláznil!". Lucien se tomu smál, dál se snažil být své ženě oporou, a přitom se neodvracet k Bohu zády.
Jenomže Madagaskar byl tehdy uprostřed občanské války a katolíci byli podezíraní z toho, že straní francouzským kolonialistům. Lucien tušil, co se chystá, zvláště po Svatém týdnu, kdy došlo k masakru křesťanů a kdy bylo vypáleno osmnáct kostelů. Kostely byly na Velikonoce zavřené, ale Lucien vedl modlitební setkání v lese, kde se shromáždili katolíci, protestanti a muslimové.
Od té chvíle byl jasným vůdcem křesťanů. Varoval Suzanne, že ho mohou zabít. Když protestovala a chtěla, aby se schoval někde v lese, Lucien odmítl. Věděl, že když nebudou moci najít jeho, budou chtít ublížit jeho rodině. „
Já se smrti nebojím," řekl jí. „
Mrzí mě, že vás opustím, ale budu vám blízko.."
Poslední hodiny před tím, než dorazili vojáci, aby ho odvedli na smrt, strávil se svou rodinou.
Ve 21 hodin večer si pro něj přišli čtyři členové milice. Předvedli ho k soudu před místního náčelníka. Lucien ho požádal, zda by si s ním mohl promluvit ještě předtím, než vynese rozsudek. Hovořili spolu více než půl hodiny.
Poté byl Lucien odveden na nedaleký břeh řeky k popravě. Krutým paradoxem bylo, že všichni jeho kati byli jeho bývalými žáky. Těsně před smrtí pronesl tuto modlitbu:
„
Bože, odpusť těmto mým bratrům, kteří jsou zde, protože nyní vůči mně musí splnit velmi těžkou povinnost.“
Všem jim odpustil a poté byl sťat. Jeho ostatky vhodili do dravého proudu řeky.Je až neuvěřitelné, že nedlouho poté muž, který ho soudil a vynesl nad ním rozsudek, konvertoval ke křesťanství.
Papež František později prohlásil, že Lucien zemřel „In Odium Fidei“ (z nenávisti k víře). Následně byl 15. dubna 2018 v rodném madagaskarském městě Vohipeno blahořečen kardinálem Mauricem Piatem.
Může to působit zvláštně, když je blahoslaven muž, který byl příčinou manželských nesvárů. Možná si měl Lucien obavy své ženy vzít více k srdci, trochu méně se modlit a více se starat o finanční zabezpečení rodiny. Kdyby žil déle, možná by nakonec našel lepší rovnováhu. Nebo by Suzanne hlouběji uvěřila. Těžko říct, co by se stalo, kdyby bylo jejich manželství dopřáno více času.
Ale bez ohledu na to, co by kdyby, Lucien upřímně o svatost usiloval, toužil se plně odevzdat Bohu a zároveň milovat svou ženu a rodinu. Své ženě naslouchal; a svůj duchovní život nejspíš omezoval, i když ne do takové míry, jakou by si přála jeho žena. Snažil se sloužit Bohu i člověku.
Pro muže a ženy, kteří se cítí nepochopení svými partnery, kteří se stále znovu dohadují o tomtéž, a vědí přitom, že ani jedna strana neustoupí, kteří ve svém manželství prožívají napětí právě kvůli víře, je Lucien Botovasao svědkem a přímluvcem.
Je možné stát se svatým v běžných manželských zápasech a dobře milovat svou ženu nebo svého muže, když je jeden z vás zbožnější než ten druhý.
Kéž se na jeho přímluvu můžeme stát svatými v běžných těžkostech našich životů.
Blahoslavený Luciene Botovasoo, oroduj za nás!
Z knihy „
Proste za nás - 75 SVATÝCH, kteří na cestě ke svatosti HŘEŠILI, TRPĚLI A ZÁPASILI"
Převzato z
Salvátor Mundi, salva nos, 15. 4. 2026
Obrázky naleznete
zde
a
zde,
