Kristus vstal z mrtvých! Požehnané Velikonoce!
Po staletí Církev s radostí zpívá o události, v níž je původ a základ její víry: „Pán života byl mrtev, / ale nyní živý vládne. / Víme, že Kristus vstal v pravdě z mrtvých/ Vítězný Králi, / smiluj se nad námi“ (Velikonoční sekvence).
Velikonoce jsou vítězstvím: života nad smrtí, světla nad temnotou, lásky nad nenávistí. Vítězstvím (dosaženým) za velmi vysokou cenu: Kristus, Syn živého Boha (srov. Mt 16,16), musel zemřít, a to na kříži, poté, co byl nespravedlivě odsouzen, vysmíván a mučen a prolil všechnu svou krev. Jako pravý obětovaný Beránek vzal na sebe hřích světa (srov. Jan 1,29; 1Pt 1,18-19) a tak osvobodil nás všechny, a s námi i stvoření, od nadvlády zla.
Jak ale Ježíš zvítězil? Jakou silou jednou provždy porazil starého protivníka, knížete tohoto světa (srov. Jan 12,31)? Jakou mocí vstal z mrtvých, aby se už nevrátil k dřívějšímu životu, ale vstoupil do života věčného a tak ve svém těle otevřel cestu z tohoto světa k Otci?
Touto silou, touto mocí je sám Bůh, Láska, která tvoří a plodí, Láska věrná až do konce, Láska, která odpouští a vykupuje.
Kristus, náš „vítězný Král“, bojoval a zvítězil ve své bitvě díky odevzdání se vůli Otce v bezmezné důvěře, jeho spásnému plánu (srov. Mt 26,42). Tak kráčel až do konce cestou dialogu, nikoli však ve slovech, ale ve skutcích: aby našel nás ztracené, stal se tělem, aby osvobodil nás otroky, stal se otrokem, aby dal život nám smrtelníkům, nechal se zabít na kříži.
Síla, s níž Kristus vstal z mrtvých, je zcela nenásilná. Je podobná síle pšeničného zrnka, které, když se rozpadne v zemi, roste, prorazí si cestu mezi hroudami, vyklíčí a stane se zlatým klasem. Ještě více je podobná síle lidského srdce, které, zraněné urážkou, odmítne instinkt pomsty a plné soucitu se modlí za toho, kdo ho urazil.
Bratři a sestry, toto je ta pravá síla, která přináší lidstvu mír, neboť vytváří vztahy založené na úctě na všech úrovních: mezi lidmi, v rodinách, ve společenských skupinách i mezi národy. Nesleduje vlastní zájmy, ale společné dobro; nechce vnucovat svůj plán, ale přispívat k jeho vytváření a uskutečňování společně s ostatními.
Ano, Kristovo vzkříšení je počátkem nového lidstva, je vstupem do pravé zaslíbené země, kde vládne spravedlnost, svoboda, pokoj, kde se všichni uznávají jako bratři a sestry, děti téhož Otce, který je Láska, Život, Světlo.
Bratři a sestry, svým vzkříšením nás Pán ještě mocněji staví před drama naší svobody. Před prázdným hrobem se můžeme nechat prostoupit a naplnit nadějí a úžasem, jako učedníci, nebo strachem, jako strážci (hrobu) a farizeové, kteří byli nuceni uchýlit se ke lži a lstivosti, jen aby nemuseli uznat, že ten, kdo byl odsouzen, skutečně vstal z mrtvých (srov. Mt 28,11-15)!
Ve světle Velikonoc se nechme ohromit Kristem! Dovolme, aby jeho nesmírná láska k nám proměnila naše srdce! Kdo drží v rukou zbraně, ať je odloží! Kdo má moc rozpoutat války, ať se rozhodne pro mír! Nikoli pro mír vynucený silou, ale mír dosažený dialogem! Nikoli s úmyslem ovládnout druhého, ale setkat se s ním!
Zvykáme si na násilí, kapitulujeme před ním a stáváme se lhostejní. Lhostejní ke smrti tisíců lidí. Lhostejní k následkům nenávisti a rozdělení, které konflikty zasévají. Lhostejní k ekonomickým a sociálním důsledkům, které způsobují a které všichni pociťujeme. Existuje stále výraznější „globalizace lhostejnosti“, abychom použili výraz drahý papeži Františkovi, který se před rokem z této lodžie obrátil ke světu svými posledními slovy a připomněl nám: „Kolik touhy po smrti vidíme každý den v mnoha konfliktech, které postihují různé části světa!“
Kristův kříž nám vždy připomíná utrpení a bolest, které doprovázejí smrt, a muka, která s sebou nese. Všichni se smrti bojíme a ze strachu se od ní odvracíme, raději se nedíváme. Nemůžeme ale nadále zůstat lhostejnými! A nemůžeme se smířit se zlem! Svatý Augustin učí:
„Máš-li strach ze smrti, miluj vzkříšení!“ (Sermo 124, 4). Milujme i my vzkříšení, které nám připomíná, že zlo není posledním slovem, protože bylo přemoženo Vzkříšeným.
On prošel smrtí, aby nám daroval život a pokoj: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne ten, jaký dává svět, dávám já vám“ (Jan 14,27).
Pokoj, který nám Ježíš dává, není jen mírem, který umlčí zbraně, ale pokojem, který se dotýká srdce a proměňuje každého z nás! Obraťme se ke Kristovu pokoji! Nechme zaznít volání po míru, které tryská z našeho srdce! Proto vás všechny vyzývám, abyste se ke mně připojili při modlitební vigilii za mír, kterou budeme slavit zde v Bazilice sv. Petra příští sobotu, 11. dubna.
V tento sváteční den se zřekněme veškeré touhy po sporech, nadvládě a moci a prosme Pána, aby daroval svůj pokoj světu sužovanému válkami a poznamenanému nenávistí a lhostejností, které v nás vyvolávají pocit bezmoci tváří v tvář zlu. Pánu svěřme všechna srdce, která trpí a čekají na skutečný pokoj, který může dát jen On. Jemu se svěřme a Jemu otevřme svá srdce! Jen On činí všechno nové (srov. Zj 21,5)!
Požehnané Velikonoce!
