Dnes je Bílá sobota, den velkého očekávání. Bezvládné Ježíšovo tělo bylo uloženo do hrobu a je to právě Panna Maria, kdo v těchto chvílích temnoty doprovází rodící se církev. Je to den, kdy se zdálo, že všichni ztratili víru, až na Matku Boží.
Den, kdy se Bůh skryl
Papež Benedikt XVI. v roce 2010 hovořil o Bílé sobotě jako o „dni skrytosti Boha“, když komentoval starobylý text o hodinách po smrti Spasitele:
„
Co se to dnes děje? Velké ticho halí zemi; velké ticho a velká osamělost, protože Král spí... Bůh v těle zemřel a otřásl říší mrtvých.“
Tato slova v nás rezonují, když ve Vyznání víry vyznáváme, že Kristus sestoupil do pekel (poznámka - dle lepšího překladu "k zesnulým"). Má to hluboký význam: Pán dovedl svou lásku do nemyslitelných hlubin. Svou smrtí pronikl do nejabsolutnější temnoty a nejkrajnější opuštěnosti. Od oné první Bílé soboty víme, že nic nemůže uniknout Boží lásce; v té nejhlubší tmě zazářilo Kristovo světlo.
Zklamání a strach učedníků
Mnoho Ježíšových následovníků – přátel, učedníků i apoštolů v oněch chvílích propadlo iluzím a zoufalství. Věřili totiž, že On bude oním velkým Mesiášem Izraele, vojevůdcem, který je železnou pěstí osvobodí od římské nadvlády. Když však viděli, že se Kristus nechal ukřižovat a zemřel, zmocnil se jich smutek.
„
My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo,“ mysleli si učedníci na cestě do Emauz. Ti z nejbližšího kruhu propadli panice a ze strachu se skrývali.
Dokonce i ženy, které stály po boku Matky pod křížem, považovaly Mistra za definitivně mrtvého a to pro ně znamenalo, že vše skončilo. Vydaly se nabalzamovat Pánovo tělo. Nepřijaly plně víru v Jeho vzkříšení, a proto, když nalezly prázdný hrob, byly zmatené a plné strachu. Nechápaly, proč tam tělo není, a jak vypráví svatý Jan, plakaly: „
Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Uvěřily teprve tehdy, když se jim Kristus zjevil.
Maria, Matka trpělivého čekání
O co větší je to kontrast s Pannou Marií! Byla jedinou, kdo se nepoddal malomyslnosti.
V onom okamžiku, kdy se Bůh stáhl ze světa a vše se zdálo být pouhou pustinou, Maria nadále důvěřovala zaslíbením svého Syna. Jako jediná udržela plamen víry naživu.
Po celý svůj život byla Matkou trpělivého čekání a tento den nebyl výjimkou. Přestože bolest, kterou prožila předchozího dne na Kalvárii, byla nesmírná jako moře, pro pochybnosti v jejím srdci nebylo místo. K hrobu nešla, protože Slovo Boží uchovávala hluboko ve svém srdci a pevně se ho držela. Nebyla zklamaná, vyděšená ani nedůvěřivá. Byla to žena hluboké víry, která s jistotou očekávala vzkříšení svého Syna.
Požehnaná jsi mezi ženami, Matko Boží, neboť jsi zůstala stát pevně! Bílá sobota je sice dnem skrytosti Boha, ale zároveň je to „hodina Mariina“ – hodina její neochvějné víry.
Kéž i v našich životech, ve chvílích, kdy se zdá, že vše končí a Bůh mlčí, dokážeme po vzoru Marie uchovávat naději.
Kéž i my najdeme sílu stát v tichu svých vlastních „Bílých sobot“ s neochvějnou vírou, že žádná tma není tak hluboká, aby ji neprozářilo světlo Vzkříšeného Pána Ježíše Krista.
Zdroje:
https://www.aciprensa.com/.../sabado-santo-el-dia-en-que...
https://www.acidigital.com/.../no-sabado-santo-esperamos...
Převzato z
Salvator Mundi, salva nos, článek naleznete
zde.
