Moudrý arcibiskup Florencie, svatý Antonín, ve svých spisech popisuje událost neméně hroznou než ta, která jí předcházela (odvolávaje se na hrozný případ Raymonda Diocrèse z roku 1084) – událost, která kolem poloviny 15. století ohromila celou severní Itálii.
Mladý muž z dobré rodiny – který ve věku šestnácti nebo sedmnácti let utrpěl tu smůlu, že ve zpovědi zakryl smrtelný hřích a v tomto stavu přijal svaté přijímání – týden co týden a měsíc co měsíc odkládal bolestné odhalení svých svatokrádeží.
Přesto pokračoval ve svých častých zpovědích a přijímáních z ubohé lidské úcty. Trápený výčitkami svědomí se je snažil umlčet tím, že si na sebe uvalil tak přísné pokání, že ho začali považovat za svatého.
Když však zjistil, že ani toto mu nepřineslo úlevu, rozhodl se vstoupit do kláštera. „
Tam alespoň,“ řekl si, „
vyzradím všechno a vážně se zbavím svých hanebných hříchů.“ K jeho neštěstí ho představení - kteří o něm už věděli z pověsti - přijali jako svatého a v důsledku toho ho opět přemohla hanba, kterou cítil z odhalení svých těžkých hříchů.
Své upřímné přiznání odložil na později; zdvojnásobil své pokání; a tak v tomto žalostném stavu uběhl rok, dva roky a tři roky, aniž by se odvážil odhalit hrozné a hanebné břemeno, které ho těžilo.
Nakonec ho postihla těžká nemoc – událost, která mu zpočátku zdánlivě nabízela prostředky k uvolnění svědomí. "
Teď," řekl si, "
přiznám se ze všeho najednou; před smrtí se všeobecně vyzpovídám."
Ale i tehdy, když sebeláska převládla nad skutečným pokáním, tak důkladně zamotal vyznání svých vín, že zpovědník mu nerozuměl. Zůstávala v něm jen neurčitá touha vrátit se k této záležitosti druhý den; přepadl ho však záchvat deliria a – bohužel – v tomto stavu zemřel.
Mniši, nevědomí si hrůzostrašné reality, si říkali: „
Pokud tento člověk není v nebi, kdo z nás by kdy doufal, že se tam dostane?“ A vložili do rukou mrtvého kříže, růžence a medaile.
Tělo bylo s úctou odneseno do klášterního kostela, kde leželo v chóru až do následujícího rána – času určeného na jeho pohřební obřady.
Krátce před hodinou určenou k pohřbu se jeden z mnichů - jehož povinností bylo zvonit - najednou ocitl u oltáře, stál tváří v tvář zesnulému. Mrtvý muž byl obklopen řetězy, které se zdály být rozžhavené od ohně, a celé jeho tělo neslo viditelné známky žhavosti.
Ubohý mnich, přemožený hrůzou, padl na kolena, s očima upřeným na děsivé zjevení; a pak k němu prokletá duše promluvila: "
Nemodlete se za mě; jsem v pekle navěky."
Potom vyprávěl smutný příběh o své bídné hanbě a svatokrádeži, po čem zmizel a zanechal v kostele odporný, hnilobný zápach – jako by chtěl svědčit o pravdě všeho, co mnich právě viděl a slyšel.
Když se představení dozvěděli o incidentu, nařídili odstranit tělo, protože ho považovali za nehodné církevního pohřbu.
Převzato z
Hnutie svätého Jozefa -Hnutie ochrancov cti Eucharistie a Panny Márie, článek naleznete
zde.
| Zdroj: FC - Hnutie svätého Jozefa ...
