Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





KLÍMA JIŘÍ * 13.2. 1911, Rudice + 11.5. 1956, Rudice
Jiří Klíma se narodil na Blanensku v malé obci Rudice, přifařené do nedaleké Jedovnice, kde byl 20.2. 1911 ve farním kostele sv. Petra a Pavla pokřtěn. Jeho otec Antonín Klíma pracoval jako slévač v blízkém Blansku, matka Anna, rozena Fialová, byla v domácnosti. Měl dva mladší sourozence – bratra Víta a sestru Annu. Za první republiky býval otec často bez zaměstnání, a tak přilepšení pro rodinu poskytovalo malé zemědělské hospodářství v Rudici.

Pět let chodil do obecné školy v rodné obci, následně absolvoval jednu třídu měšťanské školy a od roku 1924 jako alumnus Biskupského chlapeckého semináře v Brně studoval na tamním gymnáziu. Po maturitě v roce 1932 vstoupil do pražského arcibiskupského semináře a na Teologické fakultě UK absolvoval v letech 1932-1937 bohoslovecká studia. Měl přímou, někdy však vznětlivou povahu, a kvůli jakémusi konfliktu byl ze semináře na jeden semestr vyloučen. Překonání této bolestné komplikace však v posledku vedlo k prohloubení jeho duchovní formace ke kněžství. V katedrále sv. Víta pak 20.6. 1937 přijal kněžské svěcení. Hned 1.7. nastoupil jako druhý kaplan v Žebráku a působil zde do konce února 1939; při mobilizaci v září 1938 se přitom dobrovolně přihlásil do armády. První tři březnové týdny roku 1939 absolvoval zkrácenou vojenskou službu a od 20.3. se stal kaplanem ve Slaném, přitom od 1.1. 1940 coby administrátor spravoval excurrendo i farnost v blízkých Hobšovicích. Počátkem srpna 1940 byl jmenován kaplanem v Přistoupimi u Českého Brodu, kde se krátce nato stal administrátorem; současně spravoval excurrendo i sousední farnost Tismice. K 1.7. 1942 se pak v Přitoupimi stal farářem a sloužil zde až do konce září 1946.

Po skončení války a osvobození země došlo v letech 1945-1946 k vysídlení velké většiny obyvatel německé národnosti s nimiž odešli i němečtí kněží. Páter Klíma se dobrovolně přihlásil k působení mezi Čechy, Slováky a repatrianty z Volyně, kteří osídlili část z těchto pohraničních území. Byl vyslán do západních Čech a k 1.10. 1946 formálně ustanoven za kaplana ve farnosti Nový Losimtál (nyní Jedlina), ležící na česko-bavorské hranici poblíž Rozvadova. Reálně však nastoupil 13.10. 1946 do farnosti Bezdružice, kde se 1.11. 1946 stal administrátorem intercalaris a sprvoval excurrendo několik dalších farností v okolí Konstantivových Lázní – Čeliv, Domaslav, Horní Kozolupy a Okrouhlé Hradiště. Bydlel na faře v Bezdružicích, odkud jezdil na kole (později na motocyklu) sloužit mše sv. a vyučovat náboženství do škol ve svěřených obcích. Setkával se zde s řadou obtíží, ale mnohem horší poměry nastaly po únoru 1948, kdy se moci v státě chopila komunistická strana.



P. Jiří Klíma neskrýval svůj nesouhlas s církevní politikou nového režimu. V květnu 1948 při parlamentních volbách vrátil ve volební místnosti hlasovací lístky, na nichž byli pouze kandidáti KSČ, a odmítl volit protože podle něho nešlo o demokratické volby. Tehdy byl také poprvé vyslýchán příslušníky bezdružického Sboru národní bezpečnosti. Jako kazatel i katecheta dával najevo svou věrnost papeži a arcibiskupu Josefu Beranovi, který na jaře 1949, krátce před svou internací, uděloval v Bezdružicích svátost biřmování. V červnu 1949 pater Klíma přečetl pastýřský list československých biskupů a ordinářů proti tzv. Katolické akci, a když se jeho jméno objevilo v novinách mezi signatáři, otevřeně z kazatelny prohlásil, že s touto rozkolnou akcí nemá nic společného a že její úvodní prohlášení nepodepsal. Po přijetí nových církevních zákonů v říjnu 1949 odmítl složit slib věrnosti komunistickému režimu a ocitl se na listině nepohodlných duchovních. Navíc koncem roku 1949 při hodině náboženství ve třetí třídě střední školy (dnešní osmá třída základní školy) v Bezdružicích žákům osvětlil pravý význam tohoto kněžského slibu. Přitom zdůraznil, že se nesetkal s valným úspěchem, neboť ho v jednotlivých diecézích podepsalo jen málo kněží a většina, mezi nimi také on, zůstala věrná svým biskupům.

Počátkem roku 1950 se snažil čelit lživé oficiální propagandě o tzv. čihošťském zázraku a do sborovny měšťanské školy v Bezdružicích přinesl dopis, který dostal v lednu 1950 v Čelivi od kostelníka pana Rokoského žijícího v sousedních Kokašicích. Dcera Rokokských, provdána přímo do Číhoště, v něm matce poslala své poznatky o pohybu křížku v číhošťském kostele v prosinci 1949, jak se je dozvěděla od přímých svědků. Patek Klíma poskytl dopis k přečtení jednotlivým učitelům a s jeho obsahem opět seznámil i své žáky ve třetí třídě bezdružické střední školy, přičemž dětem vysvětlil, že „ podvod je vyloučen, omyl tolika normálních lidí také. Stojíme před velkou záhadou. Snad Pán Bůh chtěl farnost odměnit za věrnost ve víře a utvrdit ji.“ Současně zdůraznil, že v případě Číhoště nelze mluvit o zázraku, dokud nedojde k jeho uznání církví.

Na udání jedné učitelky byl P. Klíma v podvečer 20.3. 1950 zatčen a eskortován do vyšetřovací vazby Okresního soudu ve Stříbře. Koncem dubna na něho státní prokurátor podal žalobu pro zločin sabotáže (podle § 37. zák. č. 231/1948 Sb.), protože jako učitel náboženství údajně „porušil povinnost vyplývající z jeho veřejné služby v úmyslu ohrozit důležitý zájem republiky na řádné výchově mládeže.“ Poté byl 11.5. převezen do soudní vazby v Praze na Pankráci. Státní soud v Praze ho 24.11. 1950 odsoudil k sedmi letům vězení, peněžnímu trestu 10 000,- Kč a konfiskaci veškerého majetku za šíření „nedůvěry k dnešnímu lidově demokratickému zřízení mezi mládeží a za vychovávání dětí v nenávisti proti vládě a všemu pokrokovému.“



Trest nastoupil v prosinci 1950 ve věznici v Mladé Boleslavi, koncem března 1951 strávil jeden týden ve vězení v Sedlčanech, odkud byl jako nemocný poslán do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci (duben- červenec 1951). Od 28.7. 1951 pobýval čtyři měsíce ve věznici na Mírově, od 1.12. 1951 v Šumperku a 6.6. 1952 byl převezen opět na Mírov. Jeho postoj zůstal i ve vězení pevný a vyznavačský, jak svědčí odpovědi v dotazníku vězně, vyplněném v Mírově v září 1952. Na otázku po pohnutkách trestné činnosti odpověděl: Konal jsem prostě svou kněžskou povinnost podle nejlepšího svého svědomí a vědomí. A ohledně pocitu viny a lítosti nad svým trestným činem hrdě prohlásil: Pocit viny naprosto žádný nemám, právě naopak, mám za to, že se mně stala křivda, kterou se snažím nést, jak se sluší na kněze, v duchu Kristově.

Po ročním pobytu na Mírově byl 9.7.1953 vrácen do věznice v Mladé Boleslavi a jeho poslední zastávkou po komunistických vězeňských zařízení se od 18.11. 1953 staly Valdice u Jičína. Ve vězení se podstatně zhoršil jeho zdravotní stav (tuberkuloza krčních mízních žláz, prasklý žaludeční vřed) a po uplynutí poloviny trestu byl 22.5. 1954 podmínečně propuštěn, a to na zkušební dobu tří let. Po nutné rekonvalescenci u svých rodičů v Rudici byl k 1.8. 1954 ustanoven kaplanem v Karlových Varech, kam pak 21.8. nastoupil.

Jeho žaludeční potíže se však stále zhoršovaly a v listopadu 1954 musel podstoupit v Brně operaci, při které se zjistilo, že je žaludek zasažen rakovinou. Jako poloviční invalida se ještě vrátil do Karlových Varů, ale koncem roku 1955 musel službu duchovního ukončit a odešel k ovdovělé matce do Rudice. Dokud mohl, sloužil mši svatou doma u stolu. Docházel také do Jedovnice za tamním farářem Františkem Vavříčkem, a když už nemohl, přicházel za ním on do Rudice se svátostnou posilou. Byl si vědom toho, že se jeho život uzavírá, a vyslovil přání, aby smrt přišla, „až pokvetou konvalinky“. Zemřel v rodné Rudici 11.5. 1956 na rakovinu žaludku a je pohřeben na hřbitově u farního kostela v Jedovnici. Při pohřbu mu byl hrob skutečně vystlán konvalinkami.

Usnesením Krajského soudu v Plzni z 18.10. 1990 byl P. Jiří Klíma v plném rozsahu soudně rehabilitován. Ministerstvo obrany ČR vydalo 16.6. 2017 P. Klímovi osvědčení podle zákona č. 262/2011 Sb. Jako účastníku odboje a odporu proti komunismu.