Eucharistie je živá. Může se vám to zdát samozřejmé. Tak se to zdálo i mně, ale opravdu jsem se nikdy nezamýšlel nad tím, co to vlastně znamená.
Podle svatého Tomáše Akvinského to znamená "
odlišovat ho od jiných jídel" a uznávat, že Kristus je zde skutečně přítomný. Máme usilovat, aby když přijímáme tento Chléb, nám nechyběla duchapřítomnost, a abychom ho nepřijímali náhodně, jako jíme jiná jídla. Máme se náležitě připravit na tuto úžasnou hostinu, kde s velkou úctou a vděčností přijímáme samého Boha.
Protože hostie, kterou přijímáme, není věc! Není to oplatka! Není to chléb! Je to osoba – On žije!
Obávám se, že v mnoha našich kostelech na typické nedělní liturgii by si to cizinec (jinověrec) mezi námi ani neuvědomil. Viděl by skupinu lidí, kteří vstávají z lavic, čekají ve frontě, přijímají kousek chleba a pak se vrátí do lavice – do každodenní rutiny a nenastane v nás skutečná změna.
Jak Kristus říká svaté Faustyně, příliš často je to takhle:
,,Když přicházím ve svatém přijímání do lidského srdce,
mám ruce plné milostí a toužím je dát duši.
Ale duše si mě vůbec nevšímají,
ponechávají mě samotného
a zabývají se něčím jiným…
Zacházejí se mnou jako s něčím mrtvým.“
(Deníček 1385)
Opakem je jiná scéna, která mi pomáhá pamatovat na to, jak bychom měli přistupovat k Eucharistii. V roce 1916 se anděl míru třikrát zjevil Lucii, Hyacintě a Františkovi. Byl to rok přípravy na zjevení Panny Marie ve Fatimě. Nejdramatičtější byla třetí návštěva, kdy anděl přišel s Eucharistií. Nechal hostii a kalich vznášet se ve vzduchu, hluboce se poklonil až k zemi a děti měly třikrát opakovat tuto modlitbu:
„Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý,
hluboce se ti klaním a obětuji ti tělo, krev, duši a božství
našeho Pána Ježíše Krista,
přítomného ve všech svatostáncích světa,
na smíření za potupy, rouhání a lhostejnost,
kterými je urážený.
Pro nekonečné zásluhy Jeho Nejsvětějšího Srdce
a Neposkvrněného Srdce Marie
prosím tě za obrácení ubohých hříšníků.“
Anděl poklekl! A my stojíme v řadě s hlavou plnou rozptylujících myšlenek, přistoupíme a přijímáme svaté přijímání, vrátíme se do lavice a potom se věnujeme obyčejným věcem. Myslíme na to, co budeme dělat po mši svaté.
Ale anděl, čistý duch, který neustále žije v Boží přítomnosti, poklekne před Eucharistií a adoruje!
♥️ Tady je naše pozvání.
Tady je ten rozdíl. Můžeme přistupovat k Bohu jako k mrtvému předmětu nebo můžeme před ním pokleknout a adorovat ho.
Ať už při přijímání stojíme nebo klečíme, můžeme vždy v srdci, mysli a duši adorovat živého Boha v Eucharistii.
Posvátná kongregace pro Boží kult a disciplínu svátostí vysvětluje: „
Církev vždy od věřících vyžadovala respekt a úctu k Eucharistii ve chvíli, kdy ji přijímají.“ (
Inaestimabile Donum, 11).
Stále více lidí cítí potřebu konkrétně projevit tuto úctu Ježíši, když jdou ke svatému přijímání, přestože zároveň nechtějí zaměřovat pozornost na sebe nebo narušovat obřad svatého přijímání. Krátce před svatým přijímáním udělají úklonu. Považuji to za osobní projev úcty k Ježíši celou svou bytostí a nejen myslí. Naplňují se tím konkrétní pokyny církve:
"
Když věřící přijímají vkleče, nevyžaduje se žádný jiný znak úcty vůči Nejsvětější svátosti, protože klečení je samo o sobě znakem adorace. Když přijímají svaté přijímání vestoje, velmi se doporučuje, aby přicházející v řadě, udělali znak úcty před přijetím svátosti." (
Inaestimabile Donum, 11)
Papež Benedikt XVI. hovoří o tom, jak máme přijímat, zároveň však zdůrazňuje, že místo hádek o tom, jestli je lepší přijímat vkleče nebo vestoje, máme se soustředit na ducha úcty, s jakou raní otcové Církve přijímali svaté přijímání.
Nejprve pobízí kněze, ,,
aby byli tolerantní a respektovali rozhodnutí každého člověka“, a pak žádá všechny, ,,
aby byli stejně tolerantní a nepomlouvali ty, kteří se rozhodli pro ten či onen způsob.“
Důležitá je úcta: "
Je nesprávné hádat se o té nebo oné formě chování. Měli bychom argumentovat jen ve prospěch… úcty v srdci, vnitřní pokory před Božím tajemstvím."
Eucharistie není věc. Není to mrtvý předmět. Je to Kristus a On žije. Když ho přijímáme a toto si uvědomujeme, budeme žít plněji a se svatým Pavlem můžeme říci: „
Už nežiji já, ale ve mně žije Kristus“ (Gal 2,20).
„Já jsem živý chléb…
Kdo bude jíst z tohoto chleba, bude žít navěky…
Tak jako mě poslal živý Otec a já žiji z Otce,
tak i ten, co mě jí, bude žít ze mě.“
(Jan 6,51.57)
Text a obrázek připravil: Mikuláš Maria Lipták - Rytíř Neposkvrněné
Zdroj: 7 TAJOMSTIEV EUCHARISTIE/Vinny Flynn
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/, článek z 12. 3. 2026 naleznete
zde.
