Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





BUNŽA BOHUMÍR * 17.3. 1877, Bzenec + 17.10. 1950, Praha - Pankrác
Narodil se na jihovýchodní Moravě v Bzenci, v místě s velkou tradicí pěstování vinné révy, do rodiny drobného rolníka Josefa Bunži a jeho ženy Mariany (Marie Anny), rozené Šebestové. Byl pátý ze sedmi synů, z nichž první čtyři bratři a po té i nejmladší bratr krátce po narození zemřeli. Po ukončení pěti tříd obecné školy v rodném Bzenci studoval na gymnáziu v Uherském Hradišti, kde 1.7. 1896 složil maturitu. Poté vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a na tamní teologické fakultě absolvoval bohoslovecká studia, 1.7. 1901 složil absolutorium. V olomoucké katedrále přijal 5.7. 1901 kněžské svěcení z rukou arcibiskupa Theodora Kohna. Jeho prvním působištěm coby kooperátora (kaplana) se od poloviny srpna 1901 stala obec Strání u Uherského Brodu, kde však pobyl jen sedm měsíců. Začátkem března 1902 totiž nastoupil jako studijní prefekt do kroměřížského chlapeckého semináře, ale již k 15.9. 1902 přišel na místo kaplana do Vyškova a působil zde více než devět let. K 1.1. 1912 byl jmenován dómským vikářem v Olomouci, kde měl na starost především organizační spolupráci s jednotlivými farnostmi olomoucké arcidiecéze.

Po šesti letech se P. Bohumír Bunža vrátil do Vyškova a 1.7. 1918 převzal úřad zdejšího faráře. Záhy se ve městě stal ústřední postavou náboženského a spolkového života, přičemž oporu nalézal především v místní jednotě Čs. Orla a Katolické jednotě. Po vzniku samostatného Československa se jako aktivní člen Čs. strany lidové a předseda její místní organizace začal angažovat také v městské samosprávě a několik volebních období (celkem 14 let) zastával funkci místostarosty Vyškova. Jako kněz s velkým sociálním cítěním, známý svou péči o chudé, staré a opuštěné, založil v roce 1927 ve Vyškově farní Charitu. K zajištění charitativní a zdravotní péče pro všechny potřebné povolal řeholnice z Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Páně z Rajhradu a v blízkosti kapucínského kostela jim nechal zřídit malý klášter s kaplí a zahrádkou. Po založení vyškovské nemocnice do ní většina sester přešla, část z nich nadále zůstala ve službě nemocným v domácnostech. Zvláštní péči věnoval rovněž První české měšťanské dívčí škole, založené ve Vyškově roku 1895 z iniciativy faráře v nedalekých Dražovicích P. Antonína Cyrila Stojana (pozdějšího olomouckého arcibiskupa), která byla svěřena do péče sester dominikánek, přišlých z Olomouce – Řepčína. Farář Bunža stejně tak podporoval i dvouletou rodinnou školu pro ženská povolání, kterou sestry svatého Dominika zřídily roku 1924 ve svém vyškovském klášteře. Na onou školách přitom vyučoval náboženství. Jako člen Měšťanského musejního spolku ve Vyškově se celá léta zabýval regionální historií. Publikoval studii s novým přehledem na náboženskou sektu „lulečských bratří“, napsal historické práce o osudech místních řemeslníků i havanských hrnčířů, proslulých věhlasnou keramikou. Tento charismatický kněz, který si svým pastoračním nasazeními společenskými aktivitami získal ve Vyškově mimořádnou vážnost a oblibu, se ve druhé polovině třicátých let dočkal několika církevních ocenění. K 1.1. 1937 byl jmenován vyškovským děkanem, 30.12. 1937 čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži a konečně 1.6. 1939 arciknězem prostějovským.

Za nacistické okupace neskrýval vlastenecké cítění ani vzdor. Když měly být slouženy bohoslužby v němčině, odmítl to se slovy: Mše svatá je latinská a je stejná pro všechny. Po druhé světové válce se stáhl z veřejného života a zaměřil se na opravu výrazně poškozeného děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Dlouhá léta stál v čele Jednoty katolického duchovenstva olomoucké arcidiecéze a byl členem správního sboru Kněžské nemocenské pokladny v Přerově. U příležitosti sedmdesátých narozenin byl v roce 1947 jmenován čestným občanem města Vyškova. Jako blízký spolupracovník Jana Šrámka a výrazně exponovaný kněz se brzy ocitl na seznamu duchovních, které se komunistický režim snažil eliminovat; navíc mezi jeho příbuznými bylo několik funkcionářů lidové strany, především synovec JUDr. Bohumír Bunža, poslanec Národního shromáždění a jeden z představitelů protikomunistické opozice (po únoru 1948 odešel do exilu a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti).



Vhodnou záminkou pro perzekuci Bohumíra Bunži se stalo jeho členství ve správním sboru Kněžské nemocenské pokladny, jejíž činnost komunistické orgány k 30.6. 1948 ukončily. V souvislostí s vynucenou likvidací jejího majetku byli všichni členové správního sboru zatčeni a obviněni ze zpronevěry finančních prostředků. K zatčení děkan Bunži došlo 11.10. 1949 na schůzi Jednoty katolického duchovenstva v Kroměříži. Nejprve byl převezen k výslechům na Krajské velitelství StB do Olomouce, později do věznice v Praze na Pankráci. Byl podroben tvrdému vyšetřování v souvislosti s vykonstruovaným případem Kněžské nemocenské pokladny, označen jako „Čáp a spol.“. V přelíčení konaném v Praze ve dnech 16-18.1. 1951, Státní soud odsoudil 10 kněží k trestům od tří do deseti let odnětí svobody. P. Bohumír Bunža se ale tohoto procesu nedožil, neboť na následky tvrdých nočních výslechů zemřel 17.10. 1950 ve vězeňské nemocnic v Praze na Pankráci. V úřední zprávě, která přišla na národní výbor ve Vyškově, byla za příčinu smrti označena rakovina močového měchýře. Pitevní protokol z 19.11. 1950 však dosvědčuje, že zemřel v důsledku krvácení do mozku, otoku plic a zástavy srdce. Hnisavý zánět mozku a plic se u něho objevil nejspíše následkem celkového vyčerpání a podvýživy. Alarmující je zaznamenaná zlomenina krčního obratle s výronem krve v okolí, k nímž muselo zřejmě dojít brutálním zacházením při vyšetřování či pádem. P. Bunža byl pohřben 1.11. 1950 do společného šachtového hrobu na hřbitově v Praze – Ďáblicích.

V roce oslav 860 let trvání Vyškova byla děkanu Bohumíru Bunžovi 19.7. 2001 udělena „in memoriam“ Cena starosty města Vyškova „za celoživotní práci v oblasti filozoficko-teologické, veřejné, sociální a kulturní“. Ocenění převzala Růžena Bunžová (1916-2020), manželka synovce dr. Bunži, žijící trvale v USA.

Na vyškovském hřbitově se nachází jeho symbolický hrob, kde jsou na pomníku kromě děkana Bohumíra Bunži připomenuti i významní funkcionáři Orla P. Štěpán Kvapil a Bedřich Kostelka. V katedrále sv. Václava v Olomouci je jméno P. Bohumíra Bunži uvedeno na pamětní desce, věnované obětem obou světových válek a komunismu z řad kněží olomoucké arcidiecéze, kterou na Zelený čtvrtek 13.4. 2017 požehnal arcibiskup Jan Graubner. Ve Vyškově v kompletně zrekonstruované staré faře vzniklo Komunitní centrum Bohumíra Bunži, které po slavnostní mši svaté 25.3. 2019 vysvětil olomoucký arcibiskup Graubner.



Vzpomínky na děkana Bohumíra Bunžu
Později vyškovský děkan P. Antonín Kříž o něm ve farní kronice napsal: Byl to ušlechtilý kněz Stojanova typu, měl rád své kaplany ve Vyškově, byl váženým i u nekatolíků, miloval všechno ušlechtilé a krásné, byl věrný Bohu, církvi, národu!

Ludmila Lukšová, praneteř děkana Bunži, na něho vzpomíná: V roce 1950, kdy byl zatčen, mi bylo 13 let.Podrobnosti tedy neznám, vím jen, že byl vylákán na nějakou schůzi do Olomouce a ve vlaku nebo někde po cestě zatčen. Nebyl ani souzen, zemřel během vazby. Jeho zatčení bylo určitě ovlivněno tím, že byl u svých farníků velice oblíben, dále jeho činností v olomoucké arcidiecézi, ale hlavně, alespoň se tak domnívám, tajným odchodem jeho dvou synovců do zahraničí, protože tito nemohli souhlasit s tím, co se tady dělo…..