V tomto díle Karol Dučák "mapuje" průběh christianizace Afriky, které umožnily průzkumné mise portugalských mořeplavců v 15. století. Ukazuje jejich úspěchy, ale i selhání a neúspěchy, to, co mařilo jejich úspěch, jako např. mocenské ambice panovníků, obchod s otroky, ale i soupeření mezi různými řeholemi a misionářskými společenstvími ...
Zde je 1. část článku
Katolická církev v Africe včera, dnes a zítra,
2. část
Novou velkou kapitolu christianizace Afriky otevřely průzkumné mise portugalských mořeplavců, kteří od roku 1434 podnikali průzkumné expedice podél západního pobřeží afrického kontinentu směrem na jih ve snaze objevit nejjižnější oblasti západního pobřeží Afriky a zhruba od poloviny 15. století se Portugalci zaměřili na objevení cesty do Indie po obeplutí Afriky. Tyto výpravy byly sice motivovány obchodními zájmy Evropanů, ale přitom
umožnily i rozvoj misionářských aktivit podél západního pobřeží afrického kontinentu. Misii Církve zde však negativně poznamenalo mnoho protiřečení, například obchod s otroky, který vykonávali lidé, nazývající se křesťany. Misijní aktivity františkánů, dominikánů, později i kapucínů a jezuitů se uskutečňovaly pod tzv. patronátním systémem. V případě západního pobřeží Afriky to znamenalo, že patronát nad misiemi měli portugalští monarchové, pro které měly prioritu jejich politické zájmy, a misijní činnost byla jen druhořadou záležitostí.
Právě patronátní systém často znehodnocoval misijní úsilí v této oblasti. Patronátní systém, na jehož základě papež svěřil misijní činnost Církve pod patronát španělských a portugalských králů, měl totiž své závažné nedostatky a vykonával se s nepřípustnou byrokracií. Umožnil propojení „duchovních záměrů Církve s mocenskými ambicemi monarchů. Misijní činnost v té době byla propojena s kolonizováním nových území a to mělo svá pozitiva i negativa.
Na jedné straně se panovníci zasloužili o rozvoj misijního díla stavbou kostelů a financováním misionářů i celého jejich díla, na druhé straně však utrpěla nezávislost katolických hodnostářů, protože panovníci rozhodovali o jmenování biskupů a opatů a zasahovali do interních pravomocí církevních představitelů. Navíc "
vztah mezi Kongregací pro šíření víry, která zastřešovala misijní úsilí Církve, a patronátními mocnostmi (Portugalsko a Španělsko), byl často napjatý.“ (17)
Misijní aktivity Církve v koloniích negativně poznamenaly i jiné nepříznivé vlivy, například nezdravé soupeření mezi různými řeholemi a misionářskými společenstvími, které nejednou vyústily do vážných sporů. Ty nakonec musela řešit Kongregace pro šíření víry.
Navzdory všem uvedeným negativům však nelze nevidět nesporné úspěchy evropských misionářů v Africe. Výrazně k tomu přispěla i činnost Kongregace pro šíření víry, která byla založena v roce 1622. Kongregace se mimo jiné zasloužila i o vzdělávání kléru z domorodého obyvatelstva. Za tímto účelem založil papež Urban VIII. zvláštní kolegium, podléhající právě Kongregaci pro šíření víry. Toto kolegium, známé také pod názvem Urbaniana, se stalo základem pozdější misionářské univerzity, která působí dodnes a vychovala již mnoho domorodých kandidátů na kněžství. Je však „
ironií dějin, že v době, kdy se Církev vymaňovala ze zeměpisného ohraničení, které jí do té doby překáželo šířit se po celém světě, v evropském křesťanství vznikl další rozkol, který vešel do dějin pod názvem reformace.“ (18)
V roce 1482 pronikli Portugalci do Konga a zde rozvinuli poměrně úspěšnou činnost.
Křesťanství bylo v Kongu velmi dobře přijímáno a po čase sám konžský král Alfonz I. měl velký zájem o christianizaci své země. Když se v roce 1491 sám obrátil na křesťanství, prosil Portugalce o zaslání misionářů, jenže marně. Král se však nenechal odradit a projevil obdivuhodnou vytrvalost. Poslal dokonce „
svého syna s několika dalšími mladými muži do Lisabonu, aby se vzdělali a formovali na kněze. Ani to se však nedařilo snadno. Zdá se, že jeho dopisy buď falšovali tlumočníci, nebo je zatajovala portugalská administrativa.
Nakonec se mu v roce 1521 přece jen podařilo, aby se jeho syn Henrik vrátil z Portugalska dokonce jako biskup. Portugalci však od něj žádali otroky, měď a slonovinu. První diecéze Konga a Angoly vznikla v Luandě v roce 1596.“ (19)
Misijní činnost Církve se v té době rozjela i ve východní Africe. Poměrně úspěšní byli jezuité, kteří rozvíjeli své „
misie v Mosambiku. V roce 1612 byl vytvořen autonomní misijní okruh, ve kterém kolem roku 1630 pracovali 11 diecézní kněží a 44 dominikánů a jezuitů. Jisté pozitivní výsledky měla i jezuitská mise v Mombase, přerušená v roce 1737 na základě nátlaku islámu ze severu.“ (20)
Misijní činnost v Africe, ale bez větších úspěchů vykonávali různé řehole. Například „
v severní Africe – od Maroka po Egypt – mezi islámskými berbery a Araby působili trinitáři, františkáni a mercedariáni. (21) Jejich činnost se soustředila více na vykupování otroků - křesťanů a na pastorační péči nad kupci.
Jisté úspěchy měly misie na území dnešní Angoly a Konga, které po roce 1684 vedly Portugalci. Již v roce 1622 přijala křest panovnice Matamby Anna Nzinga, ale až po návratu křesťanství (1656) zemi začali christianizovat kapucíni. Luanda se stala misijním centrem pro křesťany z Angoly a Konga. V obou zemích v XVII. století rezidovali biskupové. Do roku 1840 tam pracovalo kolem 400 kapucínů. Na konci XVIII. století v Kongu začali působit diecézní kněží z Francie. Kongregace pro šíření víry vytvořila pro ně po roce 1766 zvláštní apoštolskou prefekturu.“ (22)
V první třetině 17. století rozvinuli své misie na Madagaskaru jezuité, které v polovině 17. století vystřídali francouzští lazaristé. Misionáři z Francie se uplatnili především v oblastech francouzských obchodních středisek a v roce 1721 zahájili svou misijní činnost i na ostrově Mauricius. Jenže francouzské osvícenství způsobilo zkázu nejen v samotné Francii, ale mělo negativní vliv i na africké misie, z nichž „
některé tehdy úplně zpustly nebo byly zničeny.“ (23)
V jižní Africe byla misijní činnost až do začátku 19. století prakticky nemožná. Průlom nastal po roce 1802, kdy zde začali působit holandští misionáři. (24)
V 16. a 17. století se jezuité snažili sjednotit s Římem etiopskou Koptskou církev, avšak zaznamenali jen částečný úspěch. Největší úspěch misijní činnosti v Etiopii však představovali čtyři etiopští kněží, kteří úspěšně absolvovali studium kněžství na Papežské univerzitě Urbaniana v Římě, přičemž jeden z nich se později stal prvním etiopským biskupem v novodobé historii této země. (25)
Vývoj misií v Africe v období od 15. do 18. století negativně poznamenaly mnohé nepříznivé okolnosti. Byl to především obchod s otroky a vtahování křesťanů do místních válek Afričanů, což vážně kompromitovalo křesťanské ideály. Dále to bylo šíření rasistických myšlenek o nadřazenosti Bohem požehnané bílé rasy nad černou rasou. Toho se dopouštěli zejména kalvínští teologové. Výsledky misionářů negativně ovlivňovala i nedostatečná znalost afrických jazyků, zvyků, atp. (26)
V 19. století vzniklo v Africe několik místních církví. O rozvoj misií v tomto období se zasloužili francouzští a belgičtí misionáři, ve střední Africe i misionáři z Itálie, Německa a Rakousko-Uherska. Ve střední Africe s úspěchem působil také anglikánský misionář David Livingstone. Toto období se vyznačuje vznikem mnoha „
řeholních institutů a společenství misijního zaměření... Význam tohoto období spočíval také v postupném zmírňování otrokářských praktik a v osvobozování otroků.“ (27)
V severní Africe, kterou ovládali Francouzi a Italové, dosáhli misionáři jen skromných úspěchů mezi francouzskými a italskými kolonisty. Misie mezi muslimskými domorodci byly doprovázeny velkými obtížemi a misionáři zde zaznamenali jen sporadické úspěchy.
Papež Pius IX. se snažil zintenzívnit evangelizaci v této oblasti a v roce 1867 „
založil v Alžírsku metropoli, které podřídil dvě další biskupství Oran a Constantin. Jím jmenovaný první alžírský metropolita, pozdější kardinál, Ch. Lavigerie se zabýval šířením křesťanství, rozvojem kultury a bojem proti otroctví. Realizaci těchto cílů svěřil bílým otcům, které sám založil. Nařídil jim zakládat školy, sirotčince, osobně navštěvovat domorodce a učit je nářečí, kterými mluvilo místní obyvatelstvo.“ (28)
V roce 1884 bylo papežem Lvem XIII. obnoveno starověké kartaginské arcibiskupství. Misie zde měli na starosti francouzští misionáři. Papež Lev XIII. nicméně podnikl i další kroky k zintenzivnění evangelizace Afriky. V roce 1891 založil „
apoštolský vikariát Sahary a v roce 1901 apoštolskou prefekturu v Gardaji.“ (29)
(Pokračování)
Odkazy:
17) Dučák, K.:
Úspešné obdobie jezuitských misií v Ázii, s. 155
18) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 298)
19) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 327)
20) Kumor, B.:
Cirkevné dejiny: Novovek obdobie absolutizmu a osvietenstva, s. 143)
21)
mercedariáni, označováni také pod názvem
mercedářiŘád milosrdenství – La orden de la Merced je žebravý katolický náboženský řád, který byl založený v roce 1218 svatým Petrem Nolascem zejména za účelem výkupu zajatců a posilování zesláblých ve víře
22) Kumor, B.:
Cirkevné dejiny: Novovek obdobie absolutizmu a osvietenstva, s. 142-143)
23) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 327)
24) srov. Kumor, B.:
Cirkevné dejiny: Novovek obdobie absolutizmu a osvietenstva, s.143)
25) srov. Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 327
26) srov. Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 327-328
27) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 328)
28) Kumor, B.:
Cirkevné dejiny: Novovek 1815 - 1914, s. 404
29) Kumor, B.:
Cirkevné dejiny: Novovek 1815 - 1914, s. 404
Vyšlo také na: http://www.priestornet.com/2026/02/katolicka-cirkev-v-afrike-vcera-dnes.html#more.
